Článek
Existují válečné dokumenty, které člověka šokují záběry mrtvých těl, zraněných dětí nebo zničených měst. A pak existují takové, které jsou ještě děsivější. Nepotřebují totiž ukazovat samotné násilí. Stačí, když nechají promluvit lidi, kteří se na něm podíleli.
Právě takový je izraelský dokument NAZA režisérů Yuvala Abrahama a Rachel Szor, oceněný na letošním filmovém festivalu v Benátkách.
Jeho tvůrci vyzpovídali 24 příslušníků izraelské armády a zpravodajských služeb, kteří se podíleli na vojenských operacích v Pásmu Gazy. Někteří vybírali cíle leteckých útoků, jiní se účastnili pozemních operací. Jejich anonymizovaná svědectví vytvářejí obraz války, v níž se hranice mezi bojem proti ozbrojencům a zabíjením civilního obyvatelstva nebezpečně rozostřila.
A na rozdíl od běžných politických debat zde nejde o názory zahraničních aktivistů. O tom, co se v Gaze odehrávalo, vypovídají samotní Izraelci, kteří byli součástí vojenského systému.
Lidský život jako položka v tabulce
Název dokumentu odkazuje na hebrejský vojenský termín pro vedlejší škody, tedy očekávané civilní oběti vojenského útoku.
Za tímto technokratickým označením se skrývá skutečnost, která by měla otřást každým člověkem.
Izraelští zpravodajci v dokumentu popisují, jak se při plánování útoků předem počítalo s tím, kolik civilistů může zemřít společně s vybraným vojenským cílem. Nešlo tedy pouze o situace, kdy se během útoku něco pokazilo a nevinní lidé nečekaně zahynuli. Jejich možná smrt byla součástí rozhodování ještě před samotným bombardováním.
Jeden z respondentů dokonce tvrdí, že existovalo schválení útoku s předpokládanými pěti sty civilními oběťmi. Izraelská armáda toto konkrétní tvrzení odmítá a nezávisle se jej nepodařilo doložit. Samotná existence systému, v němž se při výběru cílů kalkuluje s civilními ztrátami, však není žádným tajemstvím.
Mezinárodní humanitární právo přitom nestanovuje jednoduchý povolený počet mrtvých civilistů. Vyžaduje rozlišování mezi civilisty a bojovníky a zakazuje útoky, u nichž by očekávané civilní ztráty byly nepřiměřené konkrétní a přímé vojenské výhodě.
Z dokumentu vyvstává zásadní otázka, zda se z původně výjimečného a tragického důsledku války nestala běžná součást vojenské strategie.
Střílení na civilisty bez zjevného vojenského důvodu
Ještě znepokojivější jsou svědectví týkající se pozemních operací. Vojáci popisují takzvané zakázané zóny, v nichž mohl být člověk považován za nepřítele už jen proto, že překročil určitou, často nijak viditelně neoznačenou hranici.
Podle svědectví zachycených ve filmu docházelo také ke střelbě na Palestince pohybující se v blízkosti míst distribuce humanitární pomoci. Tito lidé přitom nemuseli představovat bezprostřední hrozbu. Podle výpovědích bývalých operativců přitom někteří vojáci brali střílení Palestinců jako zábavu.
Pokud voják úmyslně zastřelí neozbrojeného civilistu, který nepředstavuje hrozbu, nejde o nešťastnou vedlejší škodu ale o možné spáchání válečného zločinu.
Celé čtvrti mizely z mapy
Další rovinu dokumentu představuje systematické ničení palestinských domovů. Gaza nebyla pouze bombardována při útocích na konkrétní vojenské cíle. Rozsáhlé oblasti byly postupně srovnány se zemí a podle svědectví některých izraelských vojáků docházelo i k demolicím budov, jejichž bezprostřední vojenská nezbytnost nebyla zřejmá.
Výsledkem jsou celé obytné čtvrti, které prakticky přestaly existovat. Domy, školy, obchody, ulice. Místa, kde lidé ještě před několika lety žili běžné životy, vychovávali děti a chodili do práce.
Izrael opakovaně argumentuje tím, že Hamás využíval civilní infrastrukturu k vojenským účelům a budoval rozsáhlou síť tunelů. Takové jednání Hamásu je nutné odsoudit. Samo o sobě ale neznamená, že se celá obytná čtvrť automaticky stává legitimním vojenským cílem.
Každý útok musí splňovat pravidla válečného práva. Pokud se z vojenské operace stává plošná destrukce životního prostoru civilního obyvatelstva, nelze ji ospravedlnit pouhým odkazem na boj proti terorismu.
Největší hrůzou je normalita
Na dokumentu NAZA je snad nejděsivější způsob, jakým jeho protagonisté o svých zkušenostech mluví.
Nevidíme pouze obraz nekontrolovaného válečného běsnění. Sledujeme popis systému, v němž se lidé mění v čísla, domy v souřadnice a zabíjení v administrativní proces. Výběr cíle, vyhodnocení dat, schválení útoku, další cíl.
Vojenské operace se v některých svědectvích podobají průmyslovému procesu, jehož výsledkem jsou lidské oběti.
Právě tato byrokratizace násilí je mimořádně nebezpečná. Umožňuje jednotlivým aktérům vnímat vlastní jednání jako pouhé plnění úkolů v rozsáhlém systému.
Nikdo nemusí osobně nenávidět konkrétní dítě, které při útoku zemře. Stačí, když jeho smrt přestane být považována za důvod útok neprovést. A právě tím se z války stává něco mnohem děsivějšího než střet dvou ozbrojených sil.
Zločiny Hamásu nemohou ospravedlnit zločiny na Palestincích
Útok Hamásu ze 7. října 2023 byl brutálním teroristickým masakrem. Ozbrojenci vraždili civilisty, unášeli rukojmí a dopouštěli se činů, které nelze ničím omluvit. Izrael měl právo chránit své obyvatele a usilovat o propuštění rukojmích.
Neměl však právo proměnit toto oprávnění v neomezené násilí vůči palestinskému civilnímu obyvatelstvu.
To není relativizace zločinů Hamásu. Je to základní princip mezinárodního humanitárního práva.
Civilista neztrácí právo na život proto, že žije na území ovládaném teroristickou organizací. Dítě nenese odpovědnost za činy ozbrojenců. A zničení domova nelze automaticky ospravedlnit tím, že se někde v okolí mohl pohybovat nepřátelský bojovník. Právě tuto elementární skutečnost se v debatách o Gaze příliš často nedaří udržet.
Svědectví, před nimiž nelze zavírat oči
Dokument NAZA není soudním rozsudkem. Jeho zdroje vystupují anonymně a některá mimořádně závažná tvrzení zatím nemají veřejně dostupné nezávislé potvrzení. Kritici filmu také upozorňují na nedostatek kontextu u některých konkrétních vojenských operací. To jsou legitimní výhrady, které je třeba brát vážně.
Zároveň však nelze přehlížet, že film navazuje na rozsáhlou investigativní práci a přináší svědectví lidí, kteří měli k fungování izraelského vojenského aparátu přímý přístup.
Samotný fakt, že dokument natočili izraelští novináři a že v něm promluvili izraelští vojáci, připomíná, jak důležitá je odvaha lidí, kteří se rozhodnou upozornit na možné zločiny vlastní země.
NAZA nám nastavuje nepříjemné zrcadlo. Ukazuje, jak snadno se může společnost smířit s utrpením lidí, které přestane vnímat jako sobě rovné.
