Článek
Když se politici předhánějí, kdo nás víc vyděsí, je nejvyšší čas přestat být diváky jejich show
Nedávno v jednom podcastu zaznělo, že „u nás přece žádní opravdoví extremisté nejsou“. A přesně v ten moment mi došlo, jak absurdně snadno jsme si nechali namluvit, že nenávist je něco, co se nás už netýká. Že už nemá těžké boty, a výhrůžný řev. Omyl.
Dnešní extrém už nekřičí zpoza plotu. Dnešní extrém má vyžehlenou košili, perfektní dikci, přátelský úsměv a instagramové světlo nastavené tak, aby vypadal „jako jeden z nás“. A právě to z něj dělá mnohem větší hrozbu, než jakou kdy představovala parta opilých křiklounů na nádraží. Extrém se přestal tvářit jako extremismus. Začal se tvářit jako normálnost. A my mu to žereme.
Tři ampliony chaosu. A jeden tichý režisér
Nemusíme se vracet do devadesátek. Nemusíme lovit vzpomínky na bitky v ulicích a na náměstích. Dnešní extrémy vypadají jinak a jejich síla spočívá v tom, že nevypadají děsivě.
Například pan Filip Turek. Hajlující šášula, placený starým vexlákem se proměnil v politického provokatéra, který z každé aféry dělá performance. Přitom blábolí nesmysly, které by mu nemělo zbaštit ani dítko školou povinné.
Jindřich Rajchl křičí tak urputně, až to někdy připomíná parodii na revoluci. Chvástá se úspěšnou kariérou…jakou?!? Na prvním místě tradiční rodina…vážně?!?
Tomio Okamura se usmívá a tváří se jako ten „umírněný“, co prý jen říká věci „na rovinu“. Hloupoučký, ale šikovný. O to nebezpečnější. To, jak se v roce 2013 dostal do parlamentu bylo obdivuhodné. A tragikomické.
Ale pozor: každý z nich pracuje se strachem jako s marketingem. Nevytvářejí řešení. Nevytvářejí stabilitu. Vytvářejí hluk. Šum už nestačí. Potřebujeme pořádný kravál. A čím víc rámusu, tím víc se posouvá hranice toho, co je v této zemi „tolerovatelné“.
To, co bylo ještě včera nepřijatelné, je dnes „kontroverzní“ a zítra už to bude „jen názor“. Přesně takhle se drolí demokratické prostředí. Pomalu. Nápadně nenápadně. Mimochodem, právo na názor mi přijde také dost nebezpečné.
Ale vážně. Tahle trojka není hlavním problémem. A nejsou to je tihle tři. Máme jich na scéně mnohem víc. Zatímco oni křičí, provokují a rozhazují jiskry, přímo před našima očima si jeden vykutálený hochštapler plácá bábovičky na vlastním písečku. Ten, který z toho zmatku těží nejvíc.
Andrej Babiš.
A to pískoviště je AGROFERT
Ten přesně pochopil, že čím hlasitější jsou extrémy, tím víc může on působit jako „rozumný“, „klidný“ a „umírněný“. Nemusí nic říkat. Nemusí nic vysvětlovat. Stačí mu sednout na židli, kterou mu ti šašci přistaví. A taky mu budou hlasovat jak bude pískat. To je snad všem jasné, ne? Nebo není? Asi ne všem jak vidno. Každý Turkův výstřel, každý Rajchlův výkřik, každý Okamurův „varovný signál“ mu pomáhá budovat kult jistoty a stability v tom dnešním zrychleném světě chaosu. Že by se snad lidem se zastesklo po diktatuře? Jak by to bylo jednoduché, kdyby nám řekli jak máme mávat.
Jenže tady nejde o ideologii. Jde o scénář: čím víc křiku, tím víc Babiš vypadá jako lidumil. Každý slušný člověk chce přece normální život, bezpečnou zemi a funkční stát. A právě proto je výhodné společnost rozdělit.
Extrémy se nepotřebují. Extrémy se živí jeden druhým. Není to boj pravice proti levici. Ani střet znepřátelených táborů. Je to boj manipulace proti zdravému rozumu. Populismu proti pragmatismu. Nechat si nutit, že musíme být „proti někomu“. Že musíme mít nepřítele. Musíme křičet, protože jinak nejsme slyšet.
A Evropa už zná, jak to končí.
- Slovensko se propadá do chaosu.
- Maďarsko už demokracii ani nepředstírá.
- Rusko je učebnicovým příkladem, co se stane, když se normalizuje příliš dlouho.
A my? My si říkáme, že „nám se to stát nemůže“. Že jsme imunní, nebo že máme selský rozum. Jenže to, co jsme si zvykli tolerovat, už dávno není „jen názor“.
Je to rozklad. Cílená destrukce společnosti. Rozděl a panuj. V horším případě vládni. Jako neomezený vůdce. To funguje po staletí jako virus, jež napadá slabší jedince posedlé mocí. Stabilní společnost je těžší zmanipulovat.
Zvykáme si na vulgaritu, na výhrůžky, na politiky, kteří místo práce hrají divadlo. Zvykáme si na chaos, který se stává normální kulisou. Zlo, které se stane kulisou, je to nejnebezpečnější. Nenávist není názor a normalizace extrémů není strategie.
Je to vždy první kapitola všech historických katastrof. A pokud nechceme prožít nějakou další, měli bychom se držet zdánlivě jednoduchého: nenechat si vnutit extrémy.
Nezvykat si na nenávistné projevy. Netolerovat ponižování. Nenechat se rozdělit. Nepovyšovat se. Neuhýbat. Nezapomenout, že vždycky existuje alternativa.
Tou alternativou může být jen obyčejná slušnost, odpovědnost. Demokracie.
Ten zatraceně nevděčný, ale jediný bezpečný střed.
- vlastní úvaha
