Článek
Na svobodné matky se ve viktoriánské Anglii dívalo skrz prsty. Často jim nezbývalo nic jiného než hladovět, živit se prostitucí nebo se svého dítěte potají zbavit. A právě toho využívali provozovatelé takzvaných dětských farem. Princip byl jednoduchý. Matka zaplatila pěstounům, aby si její dítě vzali do péče. Když se znovu postavila na nohy, nezřídka si jej mohla vzít zpět. Pro provozovatele se z toho stal vcelku výnosný byznys a ne všem bohužel záleželo na blahu svěřených miminek.
V takové zoufalé situaci se nacházela i pětadvacetiletá Evelina Marmon. V lednu 1896 v anglickém městě Cheltenham přivedla na svět dívku jménem Doris. Protože se o ni nedokázala postarat, ihned začala hledat vhodnou ženu, které by dítě dočasně svěřila. Když v novinách narazila na inzerát od „paní Harding“, která pro děti nabízela „pěkný domov na venkově“, neváhala a na nabídku odpověděla.
Brzy jí přišel dopis. „Jsme obyčejní, skromní lidé a jsme poměrně dobře zaopatřeni. Nechci dítě kvůli penězům, ale kvůli společnosti a rodinné pohodě… S manželem máme děti nesmírně rádi. Sama žádné nemám. Dítě u mě najde dobrý domov a mateřskou lásku,“ psala v něm paní Harding. Požadovala jednorázový poplatek předem ve výši deseti liber. Co však mladá matka nevěděla, bylo, že paní Harding se ve skutečnosti jmenuje Amelia Dyer. A že po předání svou dceru už nikdy neuvidí živou.
Amelia Dyer
Pod maskou milující pěstounky
Amelia Dyer se narodila v roce 1837 v malé vesnici nedaleko Bristolu. Už od útlého věku musela pečovat o svoji matku, která se nakazila skvrnitým tyfem a trpěla vážným duševním onemocněním. Po její smrti v roce 1848 postupně ztratila kontakt se zbytkem rodiny a později se provdala za George Thomase, který byl o pětatřicet let starší. Vyučila se ošetřovatelkou a porodila dceru. V roce 1869 však její manžel zemřel a ona si tak musela najít nějaký jednoduchý, ale spolehlivý způsob obživy. A tak se dostala k provozování dětské farmy.
Podávala do novin inzeráty, v nichž se vydávala za vdanou ženu, která dětem poskytne bezpečný a láskyplný domov za jednorázový poplatek předem. Jakmile však převzala peníze, nehodlala se o miminka starat. Zanedbávala je a nechávala je vyhladovět. Některá předávkovala opiovou tinkturou, která se tehdy běžně používala k utišení dětí.
V té době nebyla úmrtí kojenců zrovna neobvyklá. V domě Amelie k nim však docházelo tak často, že to jednomu z lékařů začalo připadat podezřelé. V roce 1879 ji nahlásil úřadům. Za zanedbání péče byla odsouzena k šesti měsícům vězení, poté však mohla ve svých děsivých praktikách pokračovat dál.
Vždy o krok napřed
Tentokrát však byla Amelia opatrnější. Často se stěhovala a měnila si jméno, aby setřásla policii i matky, které si chtěly vzít své děti zpátky k sobě. Také si uvědomila, že čím dříve děti zemřou, tím méně času a peněz ji budou stát. Začala je proto škrtit lemovací páskou. „Ráda jsem se na ně dívala, když měly kolem krku omotanou pásku, ale brzy bylo po všem,“ vzpomínala později.
Poučena předchozí chybou věděla, že už nemůže ke každému úmrtí volat lékaře. Musela se těl nějak zbavit sama. Balila je proto do tkaniny a papíru a házela je do řek.
Byla psychicky nemocná?
Amelia stejně jako její matka trpěla psychickými problémy. Několikrát byla umístěna do psychiatrické léčebny, avšak její pobyt často připadl zrovna na dobu, kdy potřebovala na chvíli zmizet. Je tedy možné, že je do určité míry pouze předstírala. Jednou se pokusila předávkovat opiem, avšak díky vysoké toleranci, kterou si vůči němu vypěstovala dlouhodobým užíváním, nakonec přežila.
Amelia Dyer při přijetí do psychiatrické léčebny ve městě Wells v roce 1893.
Past sklapla
Její vražedné řádění skončilo až v březnu roku 1896. Tehdy jeden z lodníků učinil hrůzný objev. Z řeky Temže totiž vytáhl podivný balík a když ho otevřel, spatřil tělíčko malé dívky. Okamžitě balík předal policistům, kteří si všimli, že je na jeho rohu napsaná adresa. Jak se později ukázalo, patřila právě Amelii Dyer. S případem ji však stále nedokázali jednoznačně spojit, a proto se rozhodli, že na ni nastraží léčku.
Když Amelii kontaktovala žena, která se vydávala za čerstvou matku, nejspíš se už viděla s dalšími penězi v kapse. Místo toho na ni čekala policie. Když policisté vstoupili do jejího domu, udeřil je do nosu nezaměnitelný zápach rozkládajícího se lidského těla, žádné ostatky však nenašli. Objevili ale stejnou lemovací pásku, jakou mělo okolo krku i nalezené tělo, a dopisy od matek, které se ptaly na své děti. Policie odhadovala, že během předchozích měsíců bylo Amelii svěřeno do péče nejméně dvacet dětí. V jejím domě se však tehdy nenašlo ani jediné.
Během dubna vydala Temže dalších šest dětských těl, včetně Doris Marmon, jejíž ostatky identifikovala její matka. Všechny děti měly okolo krku omotanou bílou lemovací pásku. Jak řekla Amelia policistům: „Podle toho poznáte, že jsou moje.“
Bylo však jasné, že obětí muselo být mnohem více. Přesný počet se už nikdy s jistotou nedozvíme, někteří odborníci však Amelii připisují až čtyři sta vražd. U soudu tvrdila, že je nepříčetná, a přiznala se pouze k jediné vraždě. Nebylo jí to však nic platné. V květnu 1896 byla odsouzena k trestu smrti.
Ten byl vykonán 10. června v devět hodin ráno. Když se jí zeptali na její poslední slova, odvětila jen: „Nemám co říct.“ Poté kat zatáhl za páku a propadliště se otevřelo.
Zdroje:
