Článek
Vladimir Děmichov se narodil v roce 1916 do rolnické rodiny žijící na malém statku v severní části dnešní Volgogradské oblasti v Rusku. Už v dospívání se začal zajímat o oběhovou soustavu savců. Tento podivně specifický zájem ho nakonec dovedl ke kariéře uznávaného vědce a průkopníka transplantologie. Vytvořil první umělé srdce na světě, které implantoval do jednoho ze svých pokusných psů. Ubohé zvíře po operaci žilo pouhé dvě hodiny. Jeho další experimenty, při nichž psům transplantoval různé životně důležité orgány, však byly již úspěšnější. Tím jeho ambice ale ani zdaleka nekončily. Postupem času mu v hlavě začala hlodat děsivá myšlenka. Bylo by možné připojit hlavu jednoho psa k tělu druhého?
Experimenty na hranici života a smrti
Děmichov nebyl jediným vědcem v Sovětském svazu, který se rozhodl provádět na psech kruté experimenty. Za podobně děsivými pokusy stál už ve 20. a 30. letech 20. století muž jménem Sergej Bruchoněnko. Z těl nebohých zvířat odčerpával veškerou krev a následně se je pokoušel pomocí speciálního přístroje zvaného autojektor znovu oživit tím, že ji do nich napumpoval zpět. Přestože podle dokumentárního filmu z roku 1940 Experiments in the Revival of Organisms (Pokusy s oživováním organismů) žili tito psi další léta, ve skutečnosti utrpěli vážné poškození mozku a podle laboratorních záznamů přežívali pouze po dobu několika dnů.
Při jiném experimentu Bruchoněnko oddělil jednomu ze psů hlavu, jen aby ji rychle napojil na autojektor, kterým do tepen vháněl okysličenou krev. Podle jeho poznámek se mu tímto způsobem podařilo udržet psí hlavu při životě déle než hodinu a půl. Během této doby byla schopná reagovat na různé podněty. Po dotecích a šťouchání škubala ušima a očními víčky, podle některých zdrojů si dokonce olízla z čenichu nanesenou látku. Poté se však v krvi utvořily sraženiny, které její život nadobro ukončily.
Snímek z dokumentárního filmu Experiments in the Revival of Organisms (1940).
Děmichovovi dvouhlaví psi
Děmichov se v roce 1954 rozhodl zajít s podobnými experimenty ještě dál. Nejenže psovi hlavu oddělil, ale dokonce ji úspěšně připojil k tělu jiného zvířete a napojil na jeho krevní oběh. A to ne jednou, ale v průběhu pěti let celkem čtyřiadvacetkrát. Scénu jako vystřiženou z hororového filmu popsal časopis TIME v roce 1955 následovně: „Na platformě nedaleko čestných hostů stál velký bílý pes vrtící ocasem. Z jedné strany jeho krku vyčnívala hlava malého hnědého štěněte. Před očima chirurgů štěně kouslo do nejbližšího bílého ucha. Bílá hlava zavrčela.“
Štěně, přestože mu chyběla značná část těla, zůstávalo podle časopisu stejně hravé jako každé jiné. Nadšeně olizovalo ruku, která ho hladila. Když se v místnosti oteplilo, obě hlavy vyplazovaly jazyky, aby se ochladily. Po pouhých šesti dnech od operace však oba psi zemřeli.
Vladimir Děmichov s jedním ze svých dvouhlavých psů.
Broďaga a Šavka
Děmichovovým nejznámějším pokusem s dvouhlavými psy se však stal až ten poslední z roku 1959. Jeho oběťmi se tehdy stali toulavý německý ovčák Broďaga a menší fenka jménem Šavka. Při hrozivém experimentu Šavce amputoval celou spodní část těla pod předními končetinami. Následně ji pomocí řezu, který provedl na Broďagově krku, připojil k tělu většího psa. Poté už zbývalo jen spojit jejich obratle a cévní systém a děsivý hybrid byl na světě. Celá operace trvala Děmichovovi a jeho týmu pouhé tři a půl hodiny.
Broďaga a Šavka, poslední dvouhlavý pes, kterého Děmichov kdy stvořil.
Když se jim podařilo dvouhlavého psa oživit, obě hlavy dokázaly vidět, slyšet, čichat i polykat. Šavka tedy mohla pít, její hlava však nebyla napojena na Broďagův žaludek. Veškerá tekutina, kterou vypila, proto odtékala ven speciální hadičkou a končila na podlaze. Utrpení obou psů skončilo po čtyřech dnech, kdy zemřeli z důvodu poškození jedné z krčních žil. „Nejúspěšnější“ hybrid žil po dobu devětadvaceti dnů.
Zbytečné utrpení
Jaké měly tyto nelidské pokusy praktické uplatnění? Na rozdíl od Děmichovových předchozích experimentů prakticky žádné. Už v době, kdy je prováděl, byly často kritizovány jako neetické. Namísto skutečného přínosu pro medicínu byly spíše demonstrací toho, co tehdejší chirurgie dokázala. Výsledkem bylo utrpení desítek psů, kteří se stali oběťmi bezbřehé vědecké zvědavosti.
Zdroje:
