Článek
New York, dvacátá a třicátá léta, tedy doba prohibice. Do jedné ze zdejších tajných naléváren přichází jako obvykle Michael Malloy. O jeho předchozím životě toho nikdo příliš neví a vypadá to, že si z něj moc nepamatuje ani on sám. Jisté je pouze to, že pochází z Irska a dříve býval hasičem. Teď je mu však přes padesát let a je jedním z bezdomovců, kteří přežívají na newyorských ulicích. Nemá žádné přátele ani rodinu. Občas si přivydělá zametáním uliček nebo sbíráním odpadků, většinu svého času však tráví v místním baru, kde si dennodenně prolévá hrdlo levnou whisky.
Jednoho červencového dne roku 1932, při pohledu na tohoto muže ztrápeného životem, šťouchne Francis Pasqua do svého kamaráda a majitele baru Tonyho Marina. Co kdyby na Michaela uzavřeli pojistku? Když pak náhodou zemře, dostanou se k rychlým penězům. Nikdo ho nebude postrádat a s tím, kolik toho vypije, nebude jeho smrt zrovna nečekaná.
Tajný bar Tonyho Marina.
Marino už měl navíc s podobnou akcí vlastní zkušenost. Již dříve se spřátelil s ženou bez domova jménem Mabelle Carson a přesvědčil ji, aby si sjednala životní pojistku. Poté ji opil, svlékl, položil na postel, kterou předtím polil ledovou vodou, a odsunul ji k otevřenému oknu. Příčinou smrti se oficiálně stal zápal plic a Marino v tichosti sebral peníze.
Proč by něco takového neudělal znovu? Marino a Pasqua do svého plánu zasvětili další dva komplice Josepha Murphyho a Daniela Kriesberga. Pokud jejich plán vyjde, každý si přijde na 3 576 dolarů, což byly v té době opravdu velké peníze. Bude to hračka, říkali si. Neměli tušení, že mají co do činění s mužem, který se jejich přičiněním zapíše do historie jako „Rasputin z Bronxu“.
Tony Marino
Pij, co hrdlo ráčí!
Přimět Michaela, aby podepsal smlouvy k třem životním pojistkám, nebylo zrovna těžké. Nejdříve ho opili, poté před něj položili papír a řekli mu, že jde o petici, která má podpořit Marina v jeho kandidatuře na veřejnou funkci. Michael si dokumenty pořádně neprohlédl a bezmyšlenkovitě na ně načmáral svůj podpis. Spiklenci na sebe s úsměvem pohlédli – je čas přejít k druhé části plánu.
K Michaelově neskrývanému nadšení mu na účet podniku začali nalévat jeden drink za druhým. Doufali, že se upije k smrti, upadne a praští se do hlavy nebo se zadusí vlastními zvratky. Zkušený alkoholik však propil celé tři dny a nevypadal, že by se mu chtělo zemřít. Marino si uvědomil, že pokud to takhle půjde dál, celá akce se mu moc nevyplatí. Když čtvrtý den Michael dorazil do baru se slovy: „Chlape, to mám ale žízeň!“, došlo jim, že ho budou muset o život připravit jinak.
Dřevný líh i jed na krysy
Do panáků mu začali přidávat dřevný líh, tedy metanol, který i v malém množství může způsobit slepotu a smrt. Nezdálo se však, že by to na něj mělo nějaký větší účinek. Nakonec jen šokovaně přihlíželi tomu, jak do sebe Michael lije jednoho panáka čistého dřevného lihu za druhým. V jednu chvíli se zdálo, že omdlel, avšak po krátkém zdřímnutí se zase probral a prohlásil: „Dej mi trochu toho starýho dobrýho, chlapče!“
Rozhodli se proto zkusit něco jiného. Míchali mu alkohol s nemrznoucí směsí, terpentýnem a dokonce i jedem na krysy. Michael však vypil všechno, co před něj postavili, bez sebemenších problémů.
Potom Pasqua dostal nápad. Prý jednou viděl, jak nějaký muž zemřel poté, co snědl ústřice a zapil je whisky. Možná by tohle mohlo konečně fungovat? Když však Michaelovi naservírovali mořské plody namočené v dřevném lihu, chutnaly mu tak moc, že Marinovi navrhl, aby si otevřel restauraci. Dostal také sendvič se shnilými sardinkami smíchanými s kovovými úlomky. Nejenže ho bez problémů snědl, ale ještě si řekl o další.
Francis Pasqua
Opravdu tuhý kořínek
Spiklenci byli naprosto zoufalí. Je snad nesmrtelný? Tou dobou už byla zima a je tak napadl další způsob vraždy. Jedné chladné noci, kdy byly teploty pod bodem mrazu, namol opilého Michaela odvedli do nedalekého parku. Tam ho hodili na lavičku, svlékli ho a polili studenou vodou. Poté odešli, přesvědčení, že do rána umrzne. Michael se však po nějaké době probral, doplazil se zpátky do Marinova baru a tam usnul. Ráno si jen postěžoval, že mu je „trochu zima“.
V tuhle chvíli se do plánu začalo zaplétat stále více lidí. Nakonec se spiklenci domluvili s taxikářem Harrym Greenem, že Michaela opijí, postaví ho doprostřed silnice a on ho potom srazí. Michaelovi se však podařilo autu dvakrát vyhnout. Potřetí se na něj Green vyřítil rychlostí asi 72 kilometrů za hodinu. Ozvaly se dvě tupé rány, jak se Michael převalil přes kapotu a spadl na zem. Green ho pro jistotu ještě přejel. Banda se v tu chvíli rozprchla, byli si však jistí, že tohle Michael už zkrátka nemohl přežít.
„Umírám žízní!“
Všichni zbledli, když po pár dnech znovu uslyšeli onen známý hlas. Utrpěl frakturu lebky, otřes mozku a měl zlomené rameno, avšak byl naživu. Stál ve dveřích svého oblíbeného baru a zvolal, že „umírá žízní“. Otráveně poslouchali, jak ostatním štamgastům vypráví, co se mu stalo. Tedy alespoň to málo, co si z celé noci pamatoval. Vybavoval si chuť whisky, studený noční vzduch a oslnivé světlo přibližujících se reflektorů. Pak už byla jen tma. Když se znovu probral, ležel v nemocnici a myslel jen na to, kdy se bude moci vrátit zpátky do baru.
Kdo jinému jámu kopá…
Bohužel i Michaelovo štěstí nakonec vypršelo. Stalo se tak 21. února 1933. Tehdy ho opilého odvedli do nedalekého bytu. Tam mu do úst vložili hadičku napojenou na plynové svítidlo. Do hodiny zemřel. Doktor Frank Manzella, Pasquův přítel, jako příčinu smrti určil zápal plic. Banda od jedné z pojišťoven nakonec dostala pouhých 800 dolarů. Murphy a Marino si za svůj podíl koupili nový oblek.
Zaměstnanci druhé pojišťovny však pojali podezření. Michael byl pohřben až podivně rychle a navíc se ve městě začaly šířit zvěsti o „Nezničitelném Mikeovi“. Policie nakonec nechala Michaelovo tělo exhumovat a forenzně prozkoumat. To znamenalo pro skupinu vrahů a podvodníků rychlý konec.
Taxikáře Greena poslal soud do vězení. Čtyři hlavní spiklence však čekal mnohem přísnější trest. Marino, Pasqua, Kriesberg i Murphy byli v létě 1934 ve věznici Sing Sing popraveni na elektrickém křesle. Jak tehdy rozsudek okomentoval jeden z novinářů: „Možná se v soudní budově okresu Bronx objevil smějící se duch Michaela Malloye.“
Zdroje:
