Článek
Rýchory nejsou hory dramatických štítů ani hlubokých divokých údolí. Jejich krása je klidná, rozptýlená a často přehlédnutelná - zvlášť pro toho, kdo se dívá jen podle mapy zelených ploch.
Přesto právě zde na Rýchorách na rozhraní hor, luk a lesů, vznikla jedna z botanicky nejcennějších oblastí východních Krkonoš, jak dlouhodobě upozorňuje i Správa Krkonošského národního parku.
Na první pohled by se mohlo zdát, že jsou hlavní hodnotou zdejší krajiny jsou lesy. Jsou rozsáhlé a místy působí starobyle. Jenže při bližším pohledu se ukazuje, že skutečný příběh místní přírody se odehrává spíš na otevřenějších místech - tam, kde les ustupuje světlu.
Louky jako paměť krajiny
Rýchorské louky nejsou náhodným výsekem v krajině. Jsou výsledkem dlouhého, po generace trvajícího soužití člověka a přírody. Pravidelné kosení, pastva a citlivé hospodaření zde vytvořily podmínky, které umožnily přežít desítkám druhů rostlin, které již jinde z krajiny dávno zmizely. Právě tento typ stanovišť označuje Agentura ochrany přírody a krajiny ČR za jedny z biologicky nejcennějších v celém Česku.
Na rýchorských loukách lze dodnes najít orchideje, hořečky, prstnatce, všivec lesní nebo třeba zvonek český. Druhy, které potřebují otevřený prostor, chudší půdy a především kontinuitu - ve smyslu prostředí, které se nemění skokově, ale mění se pomalu a předvídatelně. Jak popisují botanické studie, právě dlouhodobá stabilita hospodaření je klíčem k mimořádné druhové bohatosti těchto ploch.
Les, který přišel příliš rychle
Velká část dnešních rýchorských lesů má oproti loukám má jiný původ. Nejde o původní horský les, který by se vyvíjel po staletí bez přerušení. Mnoho těchto porostů vzniklo relativně nedávno a často samovolně. Vznikly v době, kdy se tradiční péče o krajinu vytratila.
Po odsunu části obyvatel a během období centrálně řízeného hospodářství zůstaly louky bez pravidelného kosení. Tam, kde se dříve každoročně sekal travní porost, začaly plochy postupně zarůstat. Druhotný les rychle zaplnil prostor, ale spolu s ním se vytratila pestrost. Odborníci na vegetační sukcesi, například Karel Prach a jeho kolegové, dlouhodobě upozorňují, že takto vzniklé lesy bývají druhově chudé a ekologicky jednotvárné.
Na první pohled mohou působit přirozeně. Jenže příroda není jen o tom, že se něco zazelená. Skutečná přirozenost se měří rozmanitostí, stabilitou a kontinuitou. A v tom mají rýchorské louky nad mladými lesními porosty výrazně navrch.
Otevřená krajina jako útočiště života
Louky nejsou jen o květinách. Jsou domovem hmyzu, motýlů, samotářských včel, ptáků, ale i drobných savců. Právě mozaika nízké vegetace, kvetoucích ploch a přechodů k lesu vytváří prostředí, které je jedním z klíčových biodiverzity středoevropské krajiny. Zatímco souvislý mladý les často poskytuje útočiště jen omezenému množství druhů, louka dokáže na malé ploše hostit překvapivě velké množství života. A čím déle je udržovaná tradičním způsobem, tím cennější se stává.
Rýchory dnes stojí na rozcestí. Víme už, že nechat přírodu být neznamená vždy to nejlepší řešení, zejména v krajině, která byla po staletí formována člověkem. Správa KRNAP ve svých materiálech opakovaně zdůrazňuje, že bez cíleného managementu květnaté louky rychle mizí a s nimi i druhy, které se jinam přesunout nedokáží.
