Článek
Abychom zabránili dalšímu prohlubování tohoto problému, je nezbytné zaměřit se na výrazné reformy veřejné správy. Ale kde přímo začít? A co s přebujelým aparátem českého státu vlastně dělat?
Rozpočtové nároky rychle rostou. V roce 2013 v době kabinetu B. Sobotky se rozpočet nacházel na úrovni 1,176 bilionu Kč se schodkem asi 100 mld. Kč. V roce 2024 za premiéra P. Fialy to je již 2,192 bilionu Kč s očekáváným rozpočtovým deficitem 252 mld. Kč. To je nárůst velikosti rozpočtu skoro o 100 %, schodky ve stovkách miliard se od pandemie COVID 19 stávají normálem. I přes započítání inflace se nám veřejný sektor a výdaje na něj tedy poněkud zvětšily. Negativních dopadů tohoto vývoje můžeme vidět všude mnoho. Mezi nimi je nižší ekonomický výkon, rostoucí náklady na obsluhu dluhu nebo vyšší daně. To v jednoduchosti pak znamená horší život v ČR.
Co za tímto stavem stojí? Rychleji, než cokoliv jiného rostly výdaje na mandatorní a tzv. kvazi mandatorní výdaje. U vyplacených důchodů (mandatorní výdaje) to bylo 300 mld. Kč v roce 2013, ale v roce letošním je to již přes 700 mld. Kč. U výdajů na platy státních zaměstnanců (kvazi mandatorní výdaje) to znamenalo 138 mld. Kč, letos to je již 258 mld. Kč. Jedná se o podobný procentuální nárůst jako u důchodů. Položek je samozřejmě více. Podle NKÚ spolykaly loni mandatorní a kvazi mandatorní výdaje celkem 93 procent příjmů státního rozpočtu. Z výše uvedeného plyne, že růst defacto zákonných povinných výdajů rozpočtu neustále roste a množství volných prostředků na investice do budoucnosti (školství, věda – výzkum, infrastruktura) se povážlivě snižuje při stávajícím zdanění práce. To v tuto chvíli odpovídá stále průměru zemí OECD na úrovni 37 %, ale časem to rozhodně stačit nemusí. Nezbývá tedy než začít maximalizovat efektivitu veřejného sektoru a šetřit zde, vzhledem k demografickému vývoji totiž nemůžeme čekat, že se jinde situace s výdaji státu bude sama zlepšovat.
Pro konkrétní příklady kvalitních dlouhodobých řešení nemusíme jít zas tak daleko, úspěšné reformy pro vyšší efektivitu státu byly provedeny např. na Novém Zélandu. Zde v 80. a 90. letech za vlády Davida Langeho (1984–1989) a Jima Bolgera (1990–1997) byly provedeny hluboké reformy s cílem liberalizovat ekonomiku a podstatně „odtučnit státního molocha“. Byly privatizovány státní podniky, sníženy dotace a deregulovány různé sektory. Šel bych tedy krok po kroku, co fungovalo a bylo empiricky doloženo právě zde. Z pohledu efektivity veřejného sektoru došlo ke snížení počtu místních samospráv z více než 800 na přibližně 80, což vedlo k úsporám z rozsahu a efektivnějšímu poskytování služeb. Místo tradičního vstupově orientovaného rozpočtování se zaměřením na náklady se přešlo na výstupově orientované, kde byly klíčové výsledky a výkony. V neposlední řadě tzv. Generální ředitelé (Chief Executives) ministerstev byli jmenováni na pevné termíny a byli odpovědní za výkonnost svých organizací. Rozhodně zde nepanovaly přístupy, jako je nemožnost propouštět úředníky pod zákonem o státní službě nebo pobyt úředníka v tzv. „bazénu“ (mimo práci za 80 % hrubé mzdy). Jak je vidět, pozitivní změny lze implementovat bez toho, abychom je museli složitě sami vymýšlet, stačí se inspirovat ve správných zemích.
