Článek
Západní vymoženosti
Hanoj se na přelomu 19. a 20. století měla stát moderním městem se všemi vymoženostmi západní civilizace. Tedy alespoň její evropská část. Zatímco vietnamští obyvatelé se dál tísnili ve starých ulicích Quartier indigène, ve francouzské Quartier Européen vznikaly široké bulváry lemované vzrostlými stromy a koloniální vily s opečovávanými zahradami. Rozšířila se síť vodovodního potrubí, elektrického vedení i železnic. A protože moderní město vyžaduje moderní hygienická řešení, byly zavedeny splachovací záchody a kanalizace.
Právě ta sehrála důležitou roli v boji s cholerou, kterou do města přivezli francouzští vojáci z Alžírska. Zároveň však přinesla nový, nečekaný problém – krysy. Nové stoky jim poskytly ideální místo k životu. Hlodavci v nich byli chráněni před predátory a zároveň se kanalizací mohli dostat do nejbohatších domácností ve městě, kde bylo vždy dost jídla. Začali se rychle množit. Brzy byli všude.
V roce 1902 Hanoj zaznamenala první případ dýmějového moru. Ke zděšení Francouzů se objevil právě v jejich vlastní čtvrti – v „čisté“ a „moderní“ části města. Úřady vyhlásily krysám válku. Najaly lovce, kteří je měli likvidovat přímo v kanalizaci. Dobové záznamy ukazují, že počet zabitých krys rychle rostl. Zpočátku šlo o stovky denně, pak o tisíce. 12. června se dokonce podařilo zabít více než 20 tisíc krys. Jenže práce to byla odporná, nebezpečná a špatně placená. Lovci začali stávkovat. Krysy se navíc stejně množily rychleji, než je dokázali zabíjet.
Cent za ocas
Francouzi se rozhodli zapojit do kampaně širší veřejnost. Za každou zabitou krysu nabízeli jeden indočínský cent. A to nebylo málo. Podle říjnového vydání Bulletin du Comité de l’Asie française z roku 1902 se za jeden cent dalo v tehdejším severovietnamském protektorátu koupit zhruba 350 gramů prvotřídní rýže, 125 gramů hovězího masa nebo osm banánů. V zemi, kde většina obyvatel žila v extrémní chudobě, dokázala taková nabídka lidi rychle přesvědčit. V úředních záznamech začal počet zabitých krys rychle narůstat.
Problém se skrýval v nepatrném, na první pohled neškodném administrativním detailu. Úřady nevěděly, jak se zbavit hromad mrtvých hlodavců. Rozhodly proto, že pro vyplacení odměny nebude nutné přinášet celé zvíře – stačilo odevzdat pouhý ocas.
Ve skutečnosti tak Francouzi Vietnamce nemotivovali k likvidaci krys, ale k získávání ocasů. Krysu stačilo chytit, ocas jí uříznout a pak ji pustit zpátky do kanalizace. Živá krysa totiž bude mít mláďata. A její mláďata budou mít další ocasy. Podle historika Michaela Vanna začaly dokonce v okolí Hanoje vznikat krysí farmy, ze kterých byly krysy pašovány přímo do města. Francouzi tak dosáhli přesně opačného výsledku, než o jaký usilovali.
Čísla se zlepšovala. Problém se zhoršoval.
Kobry a krysy
Podobná anekdota se vypráví o kobrách v koloniální Indii. Právě od ní pochází označení „kobří efekt“ pro situaci, kdy snaha vyřešit problém výchozí stav ještě zhorší. Tento příběh je však historicky přinejmenším sporný. Hanojské krysy jsou naproti tomu doložené. Možná bychom tedy místo kobřího efektu měli mluvit o efektu krysím.
Indočínský cent
