Říkali mu, že je blázen. On dál sázel stromy.

Sŏng Pŏm-jŏng se narodil v roce 1939 do rodiny chudého farmáře ve vesnici Tongčchŏn-ri nedaleko Soulu. Bylo mu šest let, když skončila japonská okupace Koreje. O pět let později přišla Korejská válka. Fronta se přes Soul a jeho okolí přehnala několikrát a Sŏng později vzpomínal, že tehdy málem přišel o život.

Po válce vyrůstal v hladu a chudobě, střední školu si nemohl dovolit dokončit. Jako mladý muž odsloužil povinnou vojnu. Pak se jeho život začal ubírat nečekaným směrem.

V rádiu zaslechl rozhovor o ostrově Čedžu.

Rozhodl se, že to místo musí vidět na vlastní oči. Nasedl na vlak a vydal se přes celou zemi na jih. V Mokpchu přesedl na loď a po několika hodinách plavby na Čedžu konečně dorazil.

Ostrov ho okamžitě uchvátil. Teplé podnebí, modré moře, kamenné zídky lemující místní políčka, stále zelené stromy, žluté květy čínského zelí a mandarinkové sady. Sŏng později vyprávěl, že tehdy kvůli té kráse nemohl ani spát.

Na Čedžu se proto často vracel. Během následujících let sem zavítal zhruba třicetkrát. Učil se místní dialekt, poznával zvyklosti obyvatel a obdivoval zdejší přírodu. Postupně přestal ostrov vnímat jako místo, které rád navštěvuje. Začal ho považovat za svůj domov. Jenže aby se tam mohl přestěhovat, potřeboval peníze.

Šest let proto strávil v Soulu prodejem košil. Za peníze, které vydělal, postupně skupoval na ostrově půdu. Kousek po kousku. V devětadvaceti letech měl pod svým jménem přibližně tři a půl hektaru.

Tehdy se na Čedžu přestěhoval natrvalo. Pozemek měl. Zbývalo jediné: proměnit ho v překrásnou zahradu.

K té měla jeho půda skutečně daleko. Byla plná těžkých kamenů a ostnatých keřů. Nebyla tu elektřina ani vodovod.

Sŏng ve dne v noci zbavoval svůj pozemek křovin, odklízel kameny a stavěl z nich zídky po vzoru těch, kterými si místní ohrazovali svá pole. Spal v malé chýši, kterou mu postavil otec. Pracoval tak usilovně, že kvůli vyčerpání několikrát skončil v nemocnici. Když zrovna nepřesouval kameny, vzdělával se v zahradničení.

Lidé z okolí měli pro jeho vášeň pramálo pochopení. Někteří mu pomáhali. Od jiných se však dočkal pouze posměšků.

„Blázne, z toho zahradu neuděláš ani za sto let!“ říkávali mu.

„Těch svých stromů se stejně nenajíš!“ smáli se mu jiní. Další se ho snažili přesvědčit, aby si našel nějaké normální zaměstnání.

Sŏng však pokračoval dál. Rok za rokem. Oporu nalezl v rodině. Časem se za ním přestěhovala jeho žena i rodiče.

V roce 1992 se po více než dvou desetiletích práce rozhodl zahradu otevřít návštěvníkům. Sám ji přitom za hotovou zdaleka nepovažoval – odhadoval, že je teprve ve čtvrtině cesty. I tak ho zklamalo, když slyšel první návštěvníky říkat, že je zahrada příliš malá na to, kolik času jejímu budování věnoval.

Přesto se nevzdal. A jeho vytrvalost se mu měla brzy vyplatit. O pouhé tři roky později branou zahrady prošel člověk, jehož návštěva vše změnila.

Byl jím Ťiang Ce-min, tehdejší generální tajemník Komunistické strany Číny a prezident Čínské lidové republiky. Do zahrady přišel původně jen na krátkou návštěvu. Sŏngův příběh a jeho dílo ho však zaujaly natolik, že se nakonec zdržel mnohem déle.

Po této návštěvě začal počet čínských návštěvníků rychle růst. Zahrada se stále častěji objevovala v programech politiků na návštěvě Jižní Koreje. Časopis International Bonsai jí věnoval osmistránkový článek a příběh Sŏng Pŏm-jŏnga se tak dostal ke čtenářům v 57 zemích. Brzy za ním dorazila třicetičlenná skupina bonsajových nadšenců ze Spojených států, Kanady, Británie a Německa.

Sŏng se konečně dočkal uznání. Jenže právě ve chvíli, kdy se zdálo, že je vyhráno, o své životní dílo přišel.

Koncem roku 1997 zasáhla Jižní Koreu Asijská finanční krize. Její důsledky se nevyhnuly ani Sŏngovi a jeho rodině. Zahrada se dostala do vážných finančních problémů a skončila ve veřejné dražbě.

Sŏng se ale odmítl vzdát. Roky v zahradě dál pracoval, přestože už mu nepatřila, a snažil se své životní dílo získat zpět. Nakonec se mu to podařilo.

Zahradu později přejmenoval na 생각하는 정원 (Saenggakhaneun čŏngwŏn). Tento název by se dal přeložit jako Zahrada rozjímání. Má vyjadřovat představu místa, kde člověk zpomalí, obrátí pozornost sám k sobě, uspořádá si myšlenky a najde trochu vnitřního klidu. V angličtině nese název Spirited Garden.

Žezlo ředitele Sŏng Pŏm-jŏng postupně předal svému synovi, Sŏng Ču-jŏpovi. I jeho vnuk Sŏng Čun-min počítá s tím, že jednou po svém otci tuto odpovědnost převezme.

Dnes už Sŏng Pŏm-jŏng nemusí každý den od rána do večera přesouvat kameny a sázet stromy. Přesto ho v zahradě stále můžete potkat, jak se prochází mezi bonsajemi, povídá si s návštěvníky nebo tráví čas v zahradní kavárně.

Z jeho chování vyzařuje hluboký klid a spokojenost. Mluví pomalu, směje se, trpělivě odpovídá na otázky, nikam nespěchá. Tenhle klid se nenápadně přelévá i na lidi kolem něj. Po chvíli mluvíte tišeji, přestáváte kontrolovat čas a najednou vám připadá naprosto normální strávit několik minut sledováním jednoho stromu. Pokud jste četli Clavellova Šóguna, možná zde pochopíte, co měla Toda Mariko na mysli, když Blackthorna učila poslouchat, jak rostou kameny.

Čedžu dnes vypadá úplně jinak než v době, kdy sem Sŏng poprvé připlul. Z ostrova se stal jeden z nejnavštěvovanějších koutů Jižní Koreje. Po silnicích proudí auta. Letecká linka, která spojuje Čedžu se Soulem, je s více než 200 lety denně tou nejvytíženější na světě.

Stačí však projít branou Spirited Garden a okolní svět jako by na chvíli přestal existovat. Hluk silnic utichne za zdmi z lávového kamene. Ještě před chvílí kolem vás proudila auta a teď jdete po cestičce, na které potkáte sotva pár zasněných lidí. Zastavíte se u jezírka. Zahledíte se na umně vytvarované větve bonsají. Po chvíli vám dojde, že vlastně vůbec nevíte, jak dlouho už jste uvnitř.

Pokud budete mít štěstí, potkáte mezi bonsajemi, okrasnými kameny a jezírky s barevnými rybami i drobného, opáleného staříka s hustým obočím. Muže, který tuhle zahradu začal budovat před téměř šedesáti lety, když tu nebylo nic než křoví a kamení.