Článek
Hlupák za roh nevidí.
Ale ani chytrej člověk nevidí za horizont dějin.
Každá doba má svý samozvaný proroky.
Svoje báby z Horní Dolní, který odhalily světový spiknutí.
Svoje hrdiny, který „konečně řekli pravdu“.
I svoje davy, který chtěj jednoduchý odpovědi na složitý otázky.
Covid nebyl jen epidemií viru.
Byl i epidemií nedůvěry.
Najednou bylo všechno plán.
Roušky měly být navždy.
Ve vakcínách měly být čipy.
Sterilizace. Ovládání. Deep state.
A někde mezi tím se ztratil obyčejnej fakt, že svět je složitější než meme na internetu.
Každá nová technologie vždycky otevřela dveře poznání —
a zároveň dveře manipulaci.
Knihtisk přinesl reformaci i náboženský války.
Rádio přineslo hudbu i propagandu.
Kinematografie vyprávěla sny i vyráběla mýty.
Televize spojovala národy — a zároveň je rozdělovala.
Internet dal hlas každýmu.
A umělá inteligence ten hlas ještě zesiluje.
Nejde o barikádu mezi hloupejma a chytrejma.
Jde o barikádu mezi těma, který chtěj rozumět,
a těma, který chtěj mít jasno.
Rozum unaví.
Jistota uklidní.
Je jednodušší věřit, že svět řídí tajná elita,
než si přiznat, že je často řízenej obyčejnou lidskou nedokonalostí.
Je jednodušší křičet,
než pochybovat.
Dějiny maj ale jednu zvláštní vlastnost.
Hluk je hlasitej, ale krátkodobej.
Trpělivost je tichá, ale vytrvalá.
Zažili jsme to už mockrát.
Lidstvu to zase něco přinese.
Možná to bude bolet.
Možná se budeme chvíli topit v přetlaku informací, názorů i ega.
Ale nakonec stejně vyhrajou ty,
který jsou nejen chytřejší,
ale i ohleduplnější.
Protože budoucnost se netvoří křikem.
Tvoří se schopností rozlišovat.
