„Mami, a kdo mi teď pomůže?“ Vláda mění pravidla pro asistenty pedagoga.

Poznámka: Následující příběh je smyšlený, ale zachycuje situace a obavy, se kterými se mohou rodiny dětí se speciálními vzdělávacími potřebami setkávat.

Je pondělí, krátce před osmou hodinou. Na chodbě základní školy zvoní, děti pobíhají mezi lavicemi a učitelka připravuje první hodinu.

Matěj stojí u dveří. V ruce svírá aktovku a rozhlíží se po třídě. Něco je jinak. Jeho spolužák sedí na jiném místě, na tabuli je nový rozvrh a místo češtiny se bude začínat matematikou.

Pro většinu dětí nepodstatná změna. Pro Matěje důvod, proč se mu najednou sevře žaludek.

„Pojď, Matěji, ukážeme si, co nás dnes čeká,“ ozve se známý hlas.

Je to paní Jana, asistentka pedagoga.

Neudělá nic mimořádného. Jen mu vysvětlí změnu, pomůže připravit pomůcky a ujistí ho, že všechno zvládne.

Za několik minut už Matěj počítá příklady stejně jako ostatní.

Tak jednoduché to někdy je. A zároveň tak složité.

Odpoledne Matějova maminka sedí v kuchyni, pije kávu a prohlíží si zprávy na telefonu.

Narazí na titulek o změnách v inkluzi.

Vláda schválila návrh nových pravidel pro asistenty pedagoga. Ministr školství Robert Plaga mluví o efektivnějším systému, profesionalizaci a větší flexibilitě ředitelů škol.

Maminka článek dočte. A přestože se v něm nikde nepíše, že by její syn měl automaticky přijít o pomoc, má nepříjemný pocit.

Dosud bylo možné opřít zajištění asistentské podpory o doporučení poradenského zařízení. Nově by o konkrétním nasazení asistentů měla ve větší míře rozhodovat škola podle potřeb jednotlivých tříd a žáků.

Pro někoho administrativní změna.

Pro rodiče dítěte, které potřebuje každodenní podporu, zásadní otázka.

Bude mít škola dost lidí? Bude mít asistentka čas právě tehdy, když ji Matěj potřebuje? A kdo rozhodne, že jiné dítě potřebuje pomoc naléhavěji?

O inkluzi se v Česku vedou nekonečné debaty.

Jedni říkají, že je nezbytná. Druzí, že nefunguje. Někdo upozorňuje na přetížené učitele, jiný na děti, které se bez podpory v běžné škole neobejdou.

Jenže skutečný život není tak jednoduchý.

Představme si třídu s pětadvaceti dětmi. Jedno má výrazné potíže se soustředěním. Druhé potřebuje pomoc s porozuměním zadání. Třetí má závažnější zdravotní omezení. Další je mimořádně nadané a při běžném tempu výuky se nudí.

A před nimi stojí jeden učitel.

Má všechny něco naučit, udržet pořádek, vysvětlovat, motivovat, hodnotit a zároveň reagovat na individuální potřeby.

Asistent pedagoga v takové třídě nemusí být luxusem. Může být právě tím člověkem, díky kterému učitel získá prostor učit a dítě dostane pomoc, kterou potřebuje.

Neznamená to ovšem, že každý asistent musí být trvale přidělen jedinému žákovi.

A právě tady se dostáváme k podstatě navrhované reformy.

Dne 19. října 2026 vláda jednomyslně schválila návrh novely školského zákona, který mění způsob financování a organizace práce asistentů pedagoga.

Namísto systému, v němž je financování asistenta úzce spojeno s doporučením pro konkrétního žáka, má být podpora více navázána na parametry školy, počty žáků a jejich vzdělávací potřeby.

Ředitelé by tak měli získat větší možnost přesouvat asistenty tam, kde je jejich pomoc právě potřebná.

Ministerstvo slibuje stabilnější financování, méně administrativy a lepší profesní vedení asistentů.

To samo o sobě nezní špatně.

Ostatně není těžké představit si situaci, kdy jeden asistent pomůže několika dětem efektivněji, než kdyby celou dobu seděl vedle jediného žáka.

Jenže existuje i druhá strana mince.

Pokud má jedna škola omezené personální kapacity a více dětí potřebujících intenzivní pomoc, větší flexibilita sama o sobě žádného dalšího člověka do třídy nepřivede.

A právě tady vzniká otázka, na kterou rodiče budou potřebovat jasnou odpověď.

Bude mít každé dítě skutečně tolik podpory, kolik potřebuje?

Vraťme se k Matějovi.

Jeho asistentka ho zná už druhým rokem. Ví, že když začne nervózně poklepávat tužkou, pravděpodobně přestává rozumět zadání. Ví, že při hlasitém hluku potřebuje chvíli klidu. A pozná, kdy už dokáže úkol dokončit samostatně.

Nepracuje jen s Matějem. Pomáhá také ostatním dětem a spolupracuje s učitelkou.

Především ale dobře zná prostředí a potřeby třídy.

Co když bude příští rok potřeba její pomoc v jiné třídě?

Možná se ukáže, že Matěj už tolik podpory nepotřebuje. To by byla výborná zpráva.

Ale možná ji potřebovat bude.

V tu chvíli nebude rozhodující, kolik úvazků systém vypočítal podle tabulek. Rozhodující bude, jestli škola dokáže potřebnou pomoc skutečně zajistit.

A to je rozdíl, na který bychom při debatě o efektivitě neměli zapomenout.

Bylo by nespravedlivé automaticky tvrdit, že navržené změny dětem uškodí.

Současný systém má své slabiny. Administrativa, složité financování, rozdíly mezi školami a nedostatečné metodické vedení asistentů nejsou problémy, které by bylo rozumné ignorovat.

Navíc ne každé dítě potřebuje asistenta po celou dobu školní docházky. Některým stačí dočasná pomoc. Jiným podpora při konkrétním předmětu nebo náročnějších situacích.

Pokud reforma umožní školám reagovat rychleji, může být skutečným přínosem.

Ministerstvo současně deklaruje zachování výrazné podpory pro žáky se čtvrtým a pátým stupněm podpůrných opatření.

Záleží ale na tom, jak budou pravidla nastavena a zda bude mít škola dostatek kvalitních pracovníků.

Protože mezi dobře napsaným zákonem a dobře fungující školní třídou může být někdy překvapivě dlouhá cesta.

Večer sedí Matěj nad domácím úkolem.

„Mami, já tomu nerozumím,“ říká a odkládá tužku.

Maminka si přisedne a společně se pustí do příkladů.

Za chvíli už Matěj počítá sám.

„Vidíš, že ti to jde,“ usměje se.

Matěj pokrčí rameny.

„No jo. Ale když mi to někdo vysvětlí jinak.“

A možná právě v téhle nenápadné větě je ukryto mnohem víc o fungování školství než v dlouhých politických debatách.

Ne každé dítě se učí stejně rychle. Ne každé potřebuje stejnou pomoc. A ne každá třída má stejné podmínky.

Cílem přece nemusí být co nejvíce asistentů ani co nejméně asistentů.

Cílem by mělo být, aby pomoc dostal ten, kdo ji skutečně potřebuje, v okamžiku, kdy ji potřebuje.

Protože žádné dítě by nemělo ve škole selhávat jen proto, že systém nedokázal zajistit pomoc, se kterou by uspělo.

Ať už se tomu politicky říká inkluze, reforma nebo efektivnější financování.

Vychází z informací CNN Prima NEWS ze dne 19. října 2026 a z podkladů Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Návrh novely byl schválen vládou, nikoli dosud definitivně Parlamentem. Příběh Matěje a jeho rodiny je fiktivní.

Zdroje: