Článek
Marii Kudeříkovou popravili nacisté před 80 lety v polské Vratislavi (tehdy Breslau jako původní součást „Velkoněmecké říše“) v pátek 26. března v roce 1943 v 18.42 hodin, dva dny po jejích 22. narozeninách. Vracím se k tomu výročí proto, že jsem zaznamenal na sociálních sítích snahu adorovat na základě tragického osudu této dívky zločinný komunistický režim.
Marie Kudeříková se narodila 24. března 1921 ve Vnorovech v hodonínském okrese, takže nedávno uplynulo 102 let od jejího narození. Na začátku druhé světové války studovala ve Strážnici gymnázium, kde se sblížila se svým spolužákem Juliem Kramaričem, který se hlásil ke komunistickým a socialistickým ideálům a získal pro ně i Marii. Tak se dostala k domácímu protinacistickému odboji.
Po maturitě v roce 1940 totiž dojížděla na jazykovou školu do Veverské Bítýšky, kde se zapojila do odboje ve Svazu mladých, jenž byl napojen na podzemní I. ilegální Ústřední výbor KSČ. V Brně, kam se později přestěhovala, začala pro své schopnosti působit ve vedení Svazu mladých. Podílela se na tisku a distribuci ilegálních letáků, převodu členů odboje do zahraničí (hlavně na Slovensko) a organizovala sabotážní akce, než ji 5. prosince 1941 zatklo gestapo.
Gestapo ji podrobilo dlouhým a těžkým výslechům ve svým vyšetřovnách v Brně i v Praze. Marie Kudeříková při nich však téměř nepromluvila a nikoho neprozradila. Ve vyšetřovacích protokolech gestapa měla napsáno osvědčení největšího hrdinství „hartnäckiges schweigen“ – tvrdošíjné mlčení. Až 16. listopadu 1942 proběhl „soud“ ve věznici města Breslau, kterého se tenkrát zúčastnili oba její rodiče. Marii odsoudil k trestu smrti stětím sekyrou. Po rozsudku byla čtyři měsíce v cele smrti. Není tedy pochyb o tom, že Marie Kudeříková byla velmi statečná dívka a že zemřela skutečně hrdinskou smrtí.
V cele smrti napsala Marie Kudeříková 32 dopisů, v nichž rekapituluje svůj krátký život. Ven je pomohla vynést její kamarádka a jedna dozorkyně. Její dopisy z vězení vyšly roku 1961 knižně pod názvem „Zlomky života“. Hned po jejich zveřejnění začal pomýšlet režisér Jaromil Jireš na film o Marii Kudeříkové, který se roku 1972 dostal do kin pod názvem „…a pozdravuji vlaštovky“.
V dopisech i ve filmu se odráží Mariina „zatvrzelost“. Kvůli ní odmítla náboženskou víru svých rodičů, aby svou zatvrzelost následně proměnila v pozoruhodnou statečnost, přičemž Marie ani při čekání na smrt neztratila svou dívčí naivitu a hravost. Díky tomu všemu učinili komunisté z Marie Kudeříkové ikonu svého odboje, ač Kudeříková jako členka mládežnické organizace vstoupila do komunistické strany teprve dva měsíce před svým zatčením.
Šance k realizaci filmu se však objevila až po srpnu 1968, kdy i v barrandovském studiu nastoupilo normalizační vedení. Tenkrát Jirešovi hrozil vyhazov a zdánlivě konformní látkou o „hvězdě“ komunistického odboje se mohl zachránit. V samotném snímku však není odboj nijak ideově identifikován. Paradoxem je, že se dramaturgie snažila z filmu vytěsnit některé autentické citace z Mariiných dopisů. Na přání z tehdejšího ÚV KSČ se údajně zase měla vystřihnout slova „Neklesejte na mysli!“, protože prý mohla být vnímána jako poselství pro lidi po okupací ze srpna 1968.
Ve filmové dabázi FDB.cz se můžeme o filmu dočíst: „V dobovém kontextu začínající normalizace měl snímek parametry umělecké úlitby moci, dnes jej můžeme vnímat jako pokus o průnik do zjitřené mysli člověka na hraně bytí a nebytí. Na naléhavosti mozaiky emocionálních obrazů a situací, jak ji vystavěl režisér už ve scénáři, má zásluhu zejména lyrická i naturalisticky zkreslující kamera Jana Čuříka, asociativní střih Josefa Valušiaka a také hudba – nejen ta vznícená Fišerova, ale i folklorní a dobová. Magda Vášáryová ztvárnila titulní roli s věrohodnou oduševnělostí, zaskočenou odhodlaností i hrdou odevzdaností.“
Snažit se zneužít tragický příběh i hrdinství statečné mladé ženy Marie Kudeříkové k adoraci zločinného komunistického režimu, s nímž neměla fakticky nic společného, ač se hlásila ke komunistickým a socialistickým ideálům, považuji tedy za nechutné. A to i proto, že jsem měl v minulosti příležitost poznat jiného rodáka z Vnorov a také studenta strážnického gymnázia Pavla Zíbala. Byl o rok mladší než Marie Kudeříková a později se stal římskokatolickým knězem.
Od počátku své duchovní dráhy byl však pronásledovaný komunisty, následně uvězněný v lágru pro duchovní, který komunistický režim zřídil v klášteru Želiv u Jihlavy, a pak ještě v Hájku u Kladna. Po propuštění pracoval dvacet let jako traťový dělník, napsal knihu „Šéfe, znáte Želiv…?“, a vytvořil absurdně obdivuhodnou kompozici. Skládá se z krumpáče podbijáku pověšeného násadou kolmo k zemi, bronzové sošky Ježíše Krista přišroubované na násadě (prý ji našel na smetišti a přinesl faráři synovec Klementa Gottwalda), polodrahokamu záhnědy, který Zíbal našel ve štěrku na trati, a kovového německo-latinského nápisu „Arbeit macht frei per Jesum Christum“. Ten lze přeložit jako „Práce osvobozuje skrze Ježíše Krista“.
Ježíš na krumpáči Pátera Pavla Zíbala vlastně nejlépe vysvětluje jeho život – práce a modlitba, modlitba a práce. Až do své smrti se Pavel Zíbal věnoval duchovní službě v Domově důchodců (domě pro seniory) v Radkově Lhotě na Přerovsku. Muž, který zdědil jeho kříž, jej propůjčil jezuitům na expozici „Martyrion – svědkové víry 20. století“, která se nachází v podzemí baziliky slavného Velehradu.
Mezi spolužáky a přáteli měl Pavel Zíbal tak známé osobnosti, jako byli básník Jan Skácel, hudebník Slávek Volavý, vypravěč Milan Masný, a právě nacisty popravená komunistická odbojářka Maruška Kudeříková. Pavel Zíbal o sobě říkával, že prožil úsměvné mládí ještě v době ryzího Slovácka a zůstal do smrti bodrým strejdou. Jeho další život byl ale v mnohém tragický, když onu tragiku způsobil komunistický režim. Ten režim, který v odboji proti nacistům „pomohla“ nastolit, aniž by o tom tušila, Maruška Kudeříková, jak se jí tenkrát říkalo.
