Článek
Proč se z případného jmenování Roberta Fremra ústavním soudcem stal problém, který poněkud rozhýbal veřejné mínění? Robert Fremr je podle Wikipedie 65letý soudce specializovaný na trestní a mezinárodní právo. Působil jako trestní soudce českého Nejvyššího soudu i jako soudce Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu. V roce 2011 byl zvolen soudcem Mezinárodního trestního soudu na období 2012–2021 a v roce 2018 byl zvolen jeho prvním místopředsedou. Od 1. dubna 2021 je místopředsedou Vrchního soudu v Praze. Proč by tedy jeho jmenování ústavním soudcem mělo stát něco v cestě?
Jednoduše – Robert Fremr byl součástí represivního aparátu státu za komunistického režimu a od října do listopadu 1989 byl členem KSČ (což je samo o sobě podivné). Fremr má v podstatě podobný „škraloup“ jako současný prezident ČR, který sloužil v armádě socialistického státu, byl členem KSČ a studoval na rozvědčíka. A právě tento prezident navrhl v červnu 2023 Roberta Fremra na funkci ústavního soudce. V červenci 2023 Pavlovu nominaci podpořil senátní ústavně-právní výbor i senátní výbor pro lidská práva.
Avšak „na přelomu července a srpna 2023 zveřejnil zpravodajský server HlídacíPes.org informaci, že byl Fremr zapojen do tzv. kauzy Olšanských hřbitovů z roku 1988. Fremr tehdy jako soudce figuroval u případu, který podle serveru zmanipulovala StB; v kauze byl na šest a půl roku odsouzen tehdy 19letý Alexandr Eret. Část senátorů následně odvolala podporu Fremrovy kandidatury. I přesto na začátku srpna 2023 vyslovil Senát souhlas s jeho jmenováním soudcem Ústavního soudu ČR, získal 36 hlasů od 67 přítomných senátorů a senátorek“.
Nabízí se ovšem další otázka – proč více než třicet let stará minulost Fremra a Pavla, kteří ji svým dalším působením pro „polistopadový demokratický stát“ v zásadě „odčinili“, stále mnohým lidem vadí? Odhlédneme-li od konkrétních jmen, souvisí problém komunistické minulosti s tím, že pád komunismu v ČR po 17. listopadu 1989 (stejně jako v dalších státech bývalého sovětského bloku) nevymezil prostor vítězů ani poražených.
Abych to objasnil, vezmu si na pomoc knihu francouzské historičky Francoise Mayer: Češi a jejich komunismus. Paměť a politická identita. Ta se ve své knize na základě pozorování české společnosti v desetiletí do roku 1999 snažila odpovědět na otázku čím se stal komunismus v českých představách po roce 1989, jaké místo zaujímá v procesu politické identifikace, v jakých rámcích je připomínán a interpretován? Podle Mayerové vykazuje vývoj v Česku v prvním desetiletí po pádu komunismu celou řadu paradoxů a rozpory za zdánlivě homogenním odvržením komunismu svědčí o tom, že je společenský a politický vztah k minulosti víceznačný a rozpolcený. Lze říct, že ona rozpolcenost a víceznačnost trvá dodnes.
Mayerová připomíná, že postkomunistické režimy střední Evropy budují svou legitimitu na odvržení komunistické zkušenosti a svou novou identitu zakládají na zakladatelském mýtu o zániku komunismu. Měnily se názvy států, státní znaky, přejmenovávala místa, strhávaly sochy, a kromě těchto symbolických aktů se snažily státy vyrovnat s rozchodem s komunismem, jakožto s režimem, systémem hodnot, ideologií. Francouzská historička zmiňuje, že v procesu legislativního vyrovnání se s dědictvím minulosti šli nejdál Němci a Češi (soubor zákonů k vyrovnání, rehabilitace obětí, materiální odškodnění, odsouzení komunismu coby systému a ideologie, stíhání komunistických zločinů). Všímá si však také, že vzdor velké energii věnované různým způsobům distancování se, si jediní Češi ponechali komunistickou stranu, která se nevzdala ani názvu ani své minulosti, nejen samovolně neodumírá, ale počet hlasů pro neokomunisty naopak stoupá. To se změnilo až zhruba třicet let po revoluci, kdy voliči vykázali komunistickou stranu mimo sněmovnu.
Rozpor mezi přetrváváním komunismu ve společnosti, jež se ráda hlásí k antikomunismu, vysvětluje autorka ambivalencí, kdy způsob, jak se s minulostí vyrovnat, ukazuje na velmi rozmanité, až rozporné vidění nebo postoje. V desetiletí po revoluci se ukázalo, že zde soupeří nutkavá potřeba distancovat se od minulosti s jistou formou zapomnění nebo lhostejnosti a panuje nesoulad mezi obviňováním a známkami zakrývání.
Mayerová v knize zmiňuje, že i deset let po pádu Husákova režimu jsou identifikační procesy zatěžovány odkazem na komunistickou minulost více než jakýmkoli jiným. A jak je patrné, tato „zátěž“ přetrvává do současnosti. Příčinou je už zmíněný fakt, že v ČR nevymezil pád komunismu prostor vítězů, ani poražených. Zákony o minulosti, které měly společnost stmelovat, přispěly zároveň k jejímu rozdělení. Mayerová uvedla, že se minulost u nás používá (což trvá stále) daleko víc k napadání a nařčení než k reflexi a pochopení toho, co byl komunistický režim.
Mayerová si v knize všimla, že vztah k minulosti byl zásadní dimenzí společenských změn v období politické transformace, odrážel se v jednání a rozhodování, ale samozřejmý nebyl. To bylo ovlivněno jednak „multinacionální“ dimenzí pádu komunismu a jednak faktem, že Češi po roce 1945 nemohli „kolaboraci“ s komunismem přisoudit „cizincům“ či „vlastizrádcům“. K tomu přičítá, že odvržení se týká jen komunistické zkušenosti, a ne předcházející doby.
Mayerová píše: „Všeobecné hodnoty, jimiž se ospravedlňuje toto zavržení, tedy nesmějí vést k přezkoumání celého 20. století a ke zpochybnění integrity státu.“ Český případ podle autorky ukazuje, jak je těžké zkonstruovat takové odsouzení a shodnout se na jeho rozsahu i obsahu. Podle Mayerové byl český komunismus v listopadových dnech 1989 spontánně z národního dědictví „externalizován“, nejde ale o selhání paměti, ale o smysl dávaný realitě. Předávána není totiž vzpomínka na nějaký minulý fakt, nýbrž symbolický náboj oné události, její schopnost vnuknout hodnoty.
Autorka si všimla, že je vztah k minulosti pro Čechy zásadní a že mají-li vysvětlit, kdo jsou, vždy se uchylují k minulosti a chápou události, jichž byli účastni, jako výsledek historického procesu. Fakt, že čeští hrdinové jsou s výjimkou bojovníka Žižky vesměs mučedníci (Hus, Palach), svědčí podle Mayerové o tom, že se za vzor považují vzdělanci a kulturní lidé, coby nositelé morálních hodnot českého národa (Hus, Chelčický, Komenský, Palacký, Masaryk, Havel). A lidu se připisuje mírumilovnost, pracovitost, kulturnost a demokracie, jež tvoří předávanou „národní tradici“, což nemusí mít s realitou moc společného.
Mayerová se ptá: „Když demonstranti v listopadu 1989 skandovali jména Masaryk a Dubček, kdo myslel opravdu na první Československou republiku (1918-1938) nebo na pražské jaro (1968)?“ Asi nikdo, protože ta jména se vztahují k momentům, kdy Češi dali najevo svou svobodu a nezávislost. Obě osobnosti jsou přece synonymem svobody (další skandovaný termín) a nevztahují se k jasně definovaným politickým obsahům.
Francoise Mayerová v knize rozebrala, jak společenská představa o nekomunistické a demokratické národní tradici (ač období, kdy Češi žili v souladu s uznávanými hodnotami, byla krátká) jim poskytla v listopadu 1989 zdroje k tomu, aby v několika dnech odhodili jedenačtyřicetiletou zkušenost. Avšak současné otázky – ohledně působení v době komunistického režimu současného prezidenta Petra Pavla a nyní také Roberta Fremra navrženého na ústavního soudce – ukazují, že dlouhodobou zkušenost s komunismem jen tak odhodit nejde.
Zdroje:
Francoise Mayer: Češi a jejich komunismus. Paměť a politická identita, Vydáno: 2009, nakladatelství Argo, Edice: Historické myšlení (47.), Překlad: Helena Beguivinová
https://cs.wikipedia.org/wiki/Robert_Fremr
https://cs.wikipedia.org/wiki/Petr_Pavel
