Článek
Karel Kryl se stal legendou už za svého života. Sám ani netušil, jak velká legenda byl, dokud se neobjevil v listopadových dnech roku 1989 v Československu. A nejen to, mnozí lidé dávno před sametovou revolucí znali jeho písničky zpaměti, zpívali si je, i když se Kryla oficiální normalizační komunistická moc snažila vymazat z paměti národa. Nechci však rozebírat či hodnotit jeho život, ani jeho myšlenky. Na to jsou povolanější, kteří ho znali víc než já.
Jestliže byl Karel Kryl legendou za života, dnes se pro řadu lidí proměnil skoro až v modlu. To mě děsně mrzí, protože to jde přímo proti tomu, co malý velký muž s kytarou tvořil a žil. A mrzí mě, ba přímo štve, kdo všechno se dnes k němu hlásí. V podstatě téměř všichni, komunisty počínaje a jinými obskurními a extrémními uskupeními konče. Přemýšlel jsem kolikrát, proč tomu tak je?
Karel Kryl je leckdy a leckým považován za „vizionáře“, za umělce, který viděl daleko dopředu a odhadl vývoj i jeho hrozby. Tohle já si ale nemyslím. Síla Krylových písní a básní totiž spočívá v tom, že v nich dovedl neotřelým, úchvatným a geniálním skládáním slov k sobě odhalit, pojmenovat a „pranýřovat“ faleš, přetvářku, hloupost, zbabělost, podlost…, zkrátka zlo v obecnosti i v různých podobenstvích i konkrétních podobách.
V dobách, kdy zlo představoval hlavně komunistický režim, byl jeho nesmlouvavým protivníkem. A Kryl nepřestal být odpůrcem zla ani po pádu komunistického režimu, protože dobře věděl, že zlo a všechny z něho plynoucí vyjmenované i nezmíněné neřesti nikdy nezmizí, jen změní podobu, zatímco si tehdy kdekdo myslel, že už je dobojováno. Skvěle to národní bard Karel Kryl předvedl v písni Demokracie.
Nyní, abych ilustroval, jak to myslím, odbočím k spaghetti westernu Tenkrát na západě. Při dražbě ranče Jill McBainové za něj zaplatí Harmonika odměnou pět tisíc dolarů vypsanou na dopadení sympatického bandity Cheyenna. Když ho pod pistolí přivádí do sálu, Cheyenne řekne Harmonikovi, s nímž se dosud skoro přátelil, že Jidášovi stačilo o 4970 dolarů méně. Harmonika odpoví, že v té době žádné dolary nebyly a Cheyenne na to – ale svině (hajzlové) ano. „Hajzlové“ a zlo vůbec zkrátka nikdy nezmizí a je nutné na ně stále ukazovat, jak to jedinečně uměl Karel Kryl.
Právě proto se k němu mohou hlásit prakticky všichni včetně komunistů, populistů, podvodníků, někdejších tyranů, zkrátka oněch „sviní“, kterým by mělo být špatně ze sebe samotných, leč není. To je ale jen jedna stránka „uctívání“ Karla Kryla, která mi vadí. Druhou je, že nemálo lidí do Krylových slov a myšlenek promítají své stresy a zas a znovu mu podsouvají své dojmy a pocity a líčí, s čím by prý dnes souhlasil či nesouhlasil. Chtějí, aby se půlkacíř Kryl vrátil a mluvil za nás, totiž za ně, protože by za ním rádi táhli jako ovce za bačou.
Avšak právě toto jde podle mě přímo proti smyslu života Karla Kryla. Myslím si to proto, že mi v létě roku 1993 v rozhovoru mimo jiné řekl: „Já si dělám to, co si myslím, a proč bych se koneckonců křivil, že se to někomu líbí, nebo ne.“ Na otázku, zda je spíš optimista nebo pesimista, pak odpověděl: „Kašlu vám na oboje brýle. Na růžové i černé. Já jsem zdravý skeptik. Počítám s nulou a co je nad ní, je už dobré.“
A pak také v tom rozhovoru pronesl: „Rád bych se dožil, že jednou lidé dostanou rozum a chlapi zjistí, že mají pracky nejen na práci, ale i na to, aby se prali za to, co chtějí, a že mají mozek, aby si vymysleli, jak se prát, a nejen kňučet u piva. Rád bych se dožil, aby třeba ženský chlapům nedaly, pokud se nepokusí o to, co chtějí. Aby měly takové děti, které se zeptají – Táto, co jsi dělal a co děláš? Abych viděl konečně lidi, kterým je čtyřicet či padesát let a neříkají – No jo, my už to nezvládneme, to až naše děti. Dokud lidé budou tvrdit tuhle blbost, tak v této zemi nebude lépe.“
Myslím i na to, co mi na sociálních sítích napsal jeden člověk, a sice, že různí lidé podsouvají Karlu Krylovi názory, o kterých dnes nevíme, jestli by s nimi souhlasil. On totiž už za svého života bojoval s tím, že jeho slova byla vytrhávána z kontextu a dostávala tak zcela odlišný význam, než v jakém byla míněna. Některým lidem nejde o Krylovy hodnoty, jen se na něm přiživují a zneužívají ho k tomu, aby sami oslovili více lidí.
A možná „je to mýlka soukromá“, abych ocitoval slova ze závěru Krylovy písně Demokracie, že se malý velký muž z básníka, jehož živá slova mají stále co říct, pozvolna mění jednak v neosobní mramorovou sochu a modlu, a jednak se jeho myšlenky stávají jakýmsi „švédským stolem“, z něhož si kdekdo po libosti vybírá ty, které se mu hodí, a všelijak je przní, kroutí a přežvykuje.
