Článek
Může za to „angeblich“ čili „vraj“ i to, že pedagogické povolání či poslání není příliš lukrativní, a to jak z hlediska finančního, tak z toho pohledu, že je mladá generace nevychovaná, drzá, líná, bez zájmu, tupá a dál hloupne. Podle mého názoru to je i není pravda. Myslím si totiž, že úplně nejvíc záleží na konkrétních lidech, v případě školství na učitelích, jestli dovedou s využitím staré Komenského zásady škola hrou přistoupit k výkladu látky originálně a tvůrčím způsobem, aby své žáky a studenty zaujali.
Pokusím se to postupně doložit následujícími příběhy, které se udály v jedné střední škole v časech nastupující normalizace.
Příběh první: Kde je nekonečno?
„Příště, studenti, probereme elipsu. Kde v přírodě můžeme elipsu nejčastěji spatřit?“
Jako obvykle – přihlouplé ticho.
„No jo, zetko – zet, jako zabedněnci.“
Profesor deskriptivní geometrie Hrdý vytáhl oblíbenou průpovídku, kterou se snažil zesměšňovat označení naší třídy – Z, což znamenalo zpracování papíru.
„Přece na rozkrojeném salámu,“ vrátil se profesor k elipsám. „A za domácí úkol máte zjistit, proč se už dnes nekrájí salámy šikmo, nýbrž rovně. Tím z naší krásné přírody valem ubývá elips, zato kružnic přibývá.“ Hrdý to řekl vyčítavým tónem, jako bychom za to byli osobně zodpovědní.
Svérázné domácí úkoly ukládané hlavně za trest byly vůbec Hrdého specialitou. Hned na začátku prvního ročníku jeden takový vyfasovala spolužačka Irma Pokorná.
„Odkud jsi?“ zeptal se profesor, když ji poprvé vyvolal.
Hrdý všem studentům tykal, ač školní řád předepisoval vykání, ale nám to nevadilo.
„Z Hrusic,“ přiznala dívka provinile.
„A víš, kdo se tam narodil?“
„Lada,“ řekla Pokorná, náležitě pyšná, že zná významného rodáka svého bydliště.
„Správně, národní umělec Josef Lada. Kocoura Mikeše jsi četla, osobo?!“
„Nečetla,“ špitla dívka zahanbeně.
„Tak si běž sednout, první známku z deskriptivy máš nedostatečnou.“
Zkoprnělá spolužačka zamířila užasle a rezignovaně zpátky do lavice. Když už skoro dosedla, profesor zahulákal: „Pojď zpátky. Nerozumíš legraci? Ale do příští hodiny máš za trest za domácí úkol přečíst Kocoura Mikeše.“
Absolutně největší špundus měl ale z Hrdého spolužák Lukeš. Když na něj například připadla služba, vycídil tabuli houbou na osmý stupeň čistoty, kterého lze jinak dosáhnout jen chromsírovou lázní na skleněné desce, kde voda už nevytváří kapky ale rovnoměrný film, nadepsal na tabuli vzorově datum a hodinu, nabrousil křídy a velké demonstrační kružítko do takových špic, že by se za ně nemusela stydět žádná injekční jehla, velké dřevěné trojúhelníky vyrovnal rovnoběžně s hranami katedry a chvěl se strachem, co si na něj Hrdý vymyslí. Oprávněně.
Profesor Hrdý se vřítil do třídy a u katedry zařval: „Kdo má službu?!“
Lukeš se bázlivě přihlásil.
„Lukši, kde je třídní kniha?!“
Lukeš vystartoval, aby svou chybu napravil, ale Hrdý ho vrátil zpět do lavice. Avšak osudné měly Lukešovi být až ony nešťastné rovnoběžky v nekonečnu.
„Studenti, dnes jste si měli přinést každý dvě špejle, které budou představovat dvě přímky v prostoru a kolmo rozevřený sešit nárysnou a půdorysnou rovinu. Inu, vyndejte si špejle,“ poručil onehdy profesor Hrdý.
Nikdo je neměl, jen Lukeš vyndal celý gumičkou přepásaný svazek špejlí a podařilo se mu s ním třísknout o lavici, až to křaplo.
„Jak to, že nikdo nemá špejle a Lukeš jich má tolik?“
„My jsme se dohodli, že je koupíme společně a pověřili tím Lukeše,“ napadla jistého dobroděje spásná myšlenka.
„Lukši!“ zaburácel Hrdý. „Proč jsi je nerozdal před hodinou? Okamžitě dej každému dvě špejle a pak půjdeš za trest k tabuli a vezmeš s sebou dvě špejle. Budeš představovat rovnoběžku a já druhou.“
Zdecimovaný spolužák roznesl ze svého špejle po třídě a pak narukoval k tabuli. Stál tam se špejlí v ruce naprosto nehybně.
„Drž to rovnoběžně!“ napomenul ho Hrdý.
To však nebylo vůbec snadné, neboť profesor svou špejlí stále nervně mrskal.
„Jak známo, rovnoběžky se protínají kde, Lukši?“
„V nekonečnu,“ mínil spolužák.
„Správně. A kde je nekonečno?“
Logická a případná otázka, ale Lukeš na ni nechápavě zíral.
„Přece za kamnama. Lukši, nestůj tady s tou špejlí jako svatej za humny, nakonec mi ještě vypíchneš oko, a běž ukázat nekonečno.“
S užaslým výrazem odkráčel chudák Lukeš ke kamnům a tam, jako v mateřské školce, prstem ukázal nekonečno.
Orgie názornosti byly u konce a my jsme řvali smíchy. Špejle jsme pak už nikdy na nic v deskriptivě nepotřebovali, ale ta absurdní scéna svůj výsledek měla. Matematici, astronomové a různí jiní potrhlí vědátoři tvrdí, že si člověk nekonečno neumí ani představit. Nám budou něco povídat. My, zabedněnci, totiž od těch dob víme, že je za kamny. Díky nešťastníkovi Lukešovi jsme ho viděli na vlastní oči.
Poznámka: Z dnešního hlediska se označení „Z“ jeví z hlediska ruské agrese proti Ukrajině jako silně toxické, ale příběh se stal už dávno, pouhý rok po ruském vpádu do jiné země, a sice do Československa v srpnu 1968.
