My a oni? Česko je součástí Evropské unie

Neshody české reprezentace ohledně EU jsou stálicí naší politiky. Je to přirozené a vlastně i správné. Zajímavé však je, že v diskuzích o Česku a Evropské unii se zdá být už jen samotné nastavení špatně. Často je celá debata pojata jako „my a oni“ – Česko a Evropská unie, dvě separátní entity, které spolu mají nějaký vztah, který je někdy slabší, někdy silnější. Tento pohled svou logiku dává. ČR je suverénním státem a EU je unikátní nadnárodní organizace. Na druhou stranu i my jsme Evropská unie.

Podle průzkumu z května roku 2025 vnímalo 27 % Čechů EU negativně, 37 % neutrálně a 35 % pozitivně. Z toho vychází, že Češi byli v tomto šetření jedni z nejvíce skeptických a negativních vůči Evropské unii. Česká republika vstoupila do EU už v roce 2004, mnozí Češi se s tím ani po více než dvaceti letech nedokázali ztotožnit. Stále máme tendenci Evropskou unii vnímat jako někdy zlého, někdy dobrého souseda, kterého jsme si nevybrali a kterého nemůžeme změnit.

Realita je však spíše taková, že EU je jako domácnost, do které jsme se nastěhovali a kterou spolutvoříme. Ano, nemusí se nám vždy líbit všichni členové naší domácnosti a nemusíme se s nimi vždy na všem shodnout, ale to, jak funguje, je i na nás. Proto by na místě mělo být spíše hledání odpovědí na otázky, jako například jak můžeme udělat Evropskou unii lepší, funkčnější a efektivnější, místo toho, kolik peněz z ní vytáhneme a jak se nejlépe vyhnout jakýmkoliv povinnostem, které členství přináší.

Nekonečná debata, která staví na bázi „my a oni“, se vede ohledně benefitů, které plynou z EU. Je možné se na to podívat minimálně ze dvou pohledů, a to materiálního a nehmatatelného. Materiální pohled může být jednodušší a vlastně velmi jednoznačný, přesto bývá dodnes předmětem sporů.

Když se podíváme na reálná čísla, podle Ministerstva financí ČR získalo Česko za rok 2025 až o 77,9 mld. Kč více, než samo do Evropské unie odvedlo (částka je včetně evropské podpory obnovy po covidu-19). To by pro představu takřka zcela pokrylo oba rozpočty Ministerstva zahraničních věcí a Ministerstva průmyslu a obchodu plánované pro rok 2027. Samozřejmě jsou tyto evropské prostředky vázány na určité projekty a programy, což je však může alokovat do oblastí, které by mohly být jinak v klasickém rozpočtu zanedbávány.

Podíváme-li se naopak na nehmatatelné benefity, pak je dobré udělat si menší exkurz do minulosti. Druhá světová válka zdevastovala takřka celou Evropu a traumata celé první poloviny 20. století vyvrcholila ve snahu najít cestu, jak by národy světa mohly koexistovat bezkonfliktně. Tato snaha se přetavila mimo jiné ve vznik OSN (Organizace spojených národů) a později evropských společenství, z nichž se postupně vyvinula dnešní EU.

Evropská integrace se svým měřítkem i zaměřením vydala specifickou cestou. Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO) bylo prazákladem dnešní Unie, který začal fungovat v roce 1952. Název by naznačoval, že základem této unie měla být hospodářská spolupráce, a také že byla, ale celý koncept měl jeden zásadní cíl, kterým nebyl jen výdělek ani materiální profit, ale také mír.

Mír a bezpečnost jsou stálou ideou EU i dnes. Hospodářská spolupráce je nástroj, jak toho dosáhnout. Jsou-li dva nebo vícero států provázány obchodem a hospodářskou spoluprací, pak je vzájemný konflikt méně představitelný a ekonomicky výrazně více poškozující. Když se zamyslíme, proč lidé většinu historie válčili, narazíme na různé motivace, často však mezi nimi byly bohatství, blahobyt, suroviny a moc.

A právě v tom je celá genialita Evropské unie. Společnou hospodářskou spoluprací, sdíleným trhem a podporou méně rozvinutých regionů se významně snižuje nejen ochota jít do konfliktu, ale také motivace vůbec konflikt začít. Hospodářské otřesy a sociální nejistota přitom patřily mezi faktory, které pomohly například nacistům získat podporu v meziválečném Německu.

Společný růst a vyrovnávání životní úrovně jsou reálnými výsledky Evropské unie. To ve spojení se základními principy lidských práv, svobod a demokracie vytváří Evropu, v níž členské státy EU zažívají bezprecedentně dlouhé období bez vzájemného válečného konfliktu a své neshody řeší jen úmorným hádáním se za jednacími stoly. Není to vítězství?

Dlouhý klid v EU, bez válečných konfliktů, nás možná nechal téměř zapomenout, že mír a nadmíru dobré vztahy mezi evropskými státy tu nemusí být vždy. Samozřejmě členství v EU nikdy nemůže být garancí klidu, míru a absence konfliktu. Praxe však ukazuje, že evropská integrace může k mírovým vztahům mezi státy přispívat.

Přes všechny tyto benefity, které dennodenně čerpáme, máme stále tendenci přešlapovat na místě, respektive na okraji evropské integrace. Občas se tváříme, že toho vlastně ani nejsme součástí, jen přihlížíme a nedobrovolně trpíme negativa. Dokonce jsou u nás úspěšné strany koketující s myšlenkou nebo otevřeně vybízející k opuštění EU.

Jak je to možné? Nejspíše se Evropská unie neumí „prodat“. Politici se raději chlubí svými úspěchy a pozitivní přínosy EU jsou vnímány téměř jako samozřejmost. Naopak neúspěchy a negativa jsou obzvláště viditelná. Je naprosto správně, že se řeší negativní dopady členství v EU. Ve chvíli, kdy máme pocit, že je vše dokonalé a perfektní, je dobré o to více zbystřit. Kritika Evropské unie by však měla stát na smysluplném základě, nikoliv na náhodných výstřelcích.

Co nás tedy vede k myšlence, že bez EU by nám bylo lépe? Jak již bylo výše řečeno, hospodářské argumenty spíše nahrávají EU. Jednotný trh Evropské unie představuje druhou největší ekonomiku na světě, a tedy vyjednávací pozice Evropy jako celku je nesmírně větší, než by mělo Česko samotné, nemluvě o samotném přístupu na tento trh. Své si o tom zjistilo Spojené království, které dnes ani ne dekádu po Brexitu hledá cesty, jak se znovu s EU a jejím trhem opět více provázat.

Ochrana české kultury? Nepochybně bychom mohli hledat způsoby jak integrace evropských států eroduje originalitu místních kultur. Na druhou stranu Evropská unie poskytuje miliardy eur na rozvoj regionů, podporu tradičních řemesel, kulturních akcí i památek. Zároveň má EU i ve svých zakládajících smlouvách explicitně uvedeno, že bude respektovat národní a regionální rozmanitost. Navíc kultura společnosti by měla být živá, nikoliv zakonzervovaný skanzen, který bude navěky stejný.

Co „diktát z Bruselu“? Zde je třeba uznat relevanci argumentu. Česko se nepochybně musí podřídit některým společným rozhodnutím, která se na úrovni EU přijmou. Tady je však třeba připomenout, že i my jsme Evropská unie a jsme spolutvůrci evropské politiky. Není možné se schovávat za argument, že jsme malá země s malým vlivem. V kontextu EU jsme středně velký stát a je možné v hlasováních získat spojence. Nakonec stejně jako v Česku, politika je někdy o kompromisech a ne vždy prosazeny zákony, které vyhovují všem, to k demokracii už z podstaty patří.

„Nikým nevolené úředníky z Bruselu“ můžeme obviňovat taktéž, ale ve výsledku mají hlavní slovo osoby, které jsme ať už přímo, nebo nepřímo vybrali my. Evropskou radu tvoří mimo jiné představitelé námi zvolených vlád a v Radě Evropské unie zasedají jejich ministři. Evropská komise je tvořena komisaři, jejichž kandidáty navrhují členské státy a které jako celek schvaluje Evropský parlament. Evropský parlament je opět tvořen námi přímo volenými zástupci. Je tedy i naší zodpovědností zvolit si vhodné zástupce. Tu si však plníme jen málo s volební účastí 36,45 % (Volby do Evropského parlamentu 2024).

Evropská unie má jistě mnoho vad na kráse a funkčnosti a to, že je vidíme a kritizujeme, je správné. Není však lepší hledat cesty, jak tyto vady napravit, než se vrátit k modelu, kdy bude každý sám za sebe? Stačí se podívat do blízkého okolí. Velká část evropských států, které v EU ještě nejsou, do ní chce vstoupit a jedná o tom, nebo alespoň chce navázat bližší vztah. Spojené království si vyzkoušelo Brexit a dnes hledá cesty k užší spolupráci s EU. Dokonce i Kanada má v současnosti zájem o bližší spolupráci a propojení s Evropskou unií.

Pokud nejsou argumenty pro opuštění EU dostatečně silné a pokud se na věc díváme racionálně a poctivě, pak z toho vychází závěr, že ČR má být členem EU. Přijmeme-li tento závěr, pak bychom se měli plně zapojit do fungování a utváření evropské politiky. Svým vlastním podceňováním, nezájmem nebo nejistým přešlapováním nezískáme nic a budeme mít minimální vliv.

Jsme součástí této Unie, a jsme-li součástí tohoto projektu, pak bychom měli usilovat o jeho úspěch a zapojit se tak, aby výsledek byl i dle našich představ. Váhání, které stejně nemá mnohdy reálně opodstatněné základy, nám akorát bere potenciál, kterého bychom měli využít.

Zdroje: