Čína: ekonomický obr, ale padající hvězda?

Čínská lidová republika zažila doslova horskou dráhu ekonomického růstu. Po druhé světové válce se stále jednalo o stát s převážně agrární společností, která byla zatížena útrapami války s Japonskem, ale také občanské války. Po ovládnutí Číny komunisty pod vedením Mao Ce-tunga došlo ke snaze rapidně proměnit nejen společnost, ale také hospodářství. Tyto snahy byly doprovázeny brutálními etapami reforem, které přinesly lidské oběti v řádu desítek milionů a v mnoha ohledech také hospodářský zmar.

Od konce 70. a začátku 80. let se však čínské hospodářství začalo otevírat světu, zejména zahraničnímu kapitálu, a začalo těžit ze své konkurenční výhody, tedy především z levné pracovní síly. Toho využila řada západních společností a především západní trhy, které byly záhy zaplněny levným čínským zbožím. Tento trend pokračoval a Čína se z pouhého producenta levného zboží postupně propracovala k sofistikovanějším produktům, které dnes masivně exportuje do celého světa.

Bilance čínského exportu vůči importu činila v roce 2025 podle webu Trading Economics 1 189  miliard amerických dolarů ve prospěch exportu, což Čínu řadilo na špici světového žebříčku. Čína tedy hraje jednu z nejvýznamnějších rolí v mezinárodním obchodě a ve velkém exportuje své výrobky do celého světa, včetně Evropské unie, kde jednoznačně převažuje dovoz zboží z Číny nad vývozem do této země. Nerovnováha vyvrcholila ve třetím čtvrtletí roku 2022 a po menším propadu se zase navyšuje. Tento trend je dlouhodobý. V současnosti však nejde pouze o číselnou nerovnováhu obchodních vztahů, ale také o tvrdou konkurenci, kterou čínské společnosti představují pro tradiční průmyslové podniky v Evropě, například automobilky.

Strategie Pekingu je postavena na výrazné státní podpoře průmyslu zaměřeného na export. Firmy tak mohou prodávat své zboží v Evropě za nižší ceny než jejich konkurenti. Rozsáhlá státní podpora některých průmyslových odvětví umožňuje čínským výrobcům vytvářet cenový tlak, kterému evropské společnosti bez obdobné podpory obtížně konkurují.

Konkurence je zdravou součástí tržního prostředí, ale v tomto případě nemusí jít pouze o běžnou hospodářskou soutěž. Mohlo by se jednat také o dlouhodobou snahu získat dominantní postavení v některých strategických odvětvích.

Čína touto cestou získává nejen ekonomický vliv, ale postupně si může vytvářet i závislá odbytiště pro své výrobky. Pokud by se jí podařilo svými státem podporovanými výrobky zcela vytlačit konkurenci z regionálních trhů, mohla by tohoto cíle dosáhnout a tyto trhy sevřít do svého „objetí“. Evropská unie zavedla v roce 2024 cla omezující dovoz čínských elektromobilů ve snaze ochránit evropské producenty. Tento krok přinesl určité výsledky, mimo jiné v podobě výstavby továren čínských společností na území členských států, díky čemuž se tyto firmy mohou části celních bariér vyhnout.

Pravdou však zůstává, že Čína si udržuje silný podíl na světových trzích a neváhá této síly využívat. Zároveň má pod významnou kontrolou zásoby, těžbu i zpracování vzácných kovů, vzácných zemin a dalších surovin, které jsou zcela kritické pro výrobu sofistikovaných technologií nebo například solárních panelů, jejichž je Čína největším světovým dodavatelem. To, jak se síla tohoto ekonomického kolosu může přenést z čistě ekonomické roviny do roviny politické, bylo možné pozorovat například v roce 2021, kdy v reakci na sbližování Litvy s Tchaj-wanem začal Peking omezovat přístup litevského zboží na čínský trh. Podle evropských institucí se tento tlak následně rozšířil i na nadnárodní společnosti využívající litevské komponenty.

Čína tedy umně využívá svých ekonomických vazeb a svého mocného postavení zásadního světového dodavatele zboží nejen k dosažení ekonomického zisku, ale také jako nástroje možného politického vlivu či nátlaku.

Dlouhodobě se objevují tvrzení, že čínská vláda podporuje některá exportní odvětví natolik výrazně, že jejich podniky mohou vyvážet část produkce za ceny, které by bez státní podpory nebyly ekonomicky udržitelné, v krajním případě i pod výrobními náklady. Takový model podpory je ze své podstaty dlouhodobě problematický. Otázkou však zůstává, zda musí být nutně neudržitelný za všech okolností. Pokud je cílem vyřadit konkurenci z regionálních trhů nebo ji alespoň oslabit natolik, aby se zde čínské společnosti mohly pevně uchytit, nemusí taková podpora trvat příliš dlouho. Obzvláště v případě, že se místním vládám nepodaří adekvátně reagovat a ochránit vlastní průmysl před tímto vnějším tlakem.

Celá strategie zároveň stojí na růstu světové ekonomiky a poptávce po čínském zboží. Co se však stane, pokud globální růst výrazně zpomalí a zájem o čínský import ochabne? Samotné chování ČLR zároveň motivuje ostatní státy ke snaze omezit nevyrovnanou obchodní bilanci a snížit závislost na čínském zboží, obzvláště v případě strategických výrobků, jako jsou například čipy. Co by se v takovém případě stalo s čínským hospodářstvím, které je ve značné míře drženo na vysoké úrovni právě exportem?

Následky možného budoucího poklesu exportu a zájmu o čínské zboží by mohly být pro celý systém vážné, obzvláště pokud produkce exportního průmyslu stojí na rozsáhlé státní podpoře. Zároveň je samotná domácí spotřeba v ČLR poměrně slabá. Obyvatelé relativně málo utrácejí a naopak významně spoří, na což měl mimo jiné vliv i propad čínského realitního trhu po roce 2021. Přes snahy vlády v Pekingu podpořit domácí spotřebu a tím snížit vlastní závislost na exportně orientované ekonomice se to zatím příliš nedaří.

Hvězdný vzestup čínské ekonomiky se tak pomalu, ale jistě dostává na vyrovnanější trajektorii a její růst zpomalil, byť se stále jedná o přibližně pětiprocentní meziroční nárůst HDP mezi lety 2024 a 2025 (World Bank Data), což je ve světovém srovnání velmi dobrý výsledek. Například česká ekonomika ve stejném období vzrostla pouze o 2,6 % a německá dokonce jen o 0,2 %. Jak již bylo řečeno výše, ekonomická síla Číny jí zároveň poskytuje sílu politickou a čínská vláda zřejmě nemá zájem se tohoto vlivu vzdát navzdory rizikům, která tento model přináší.

Podstatné však je, že vzhledem k propojenosti světové ekonomiky a významné roli Číny v ní, by se případná čínská krize mohla stát krizí globální. Rozklad čínského exportního modelu by ohrozil jak trhy, které jsou na něm závislé jako příjemci zboží, tak i státy závislé na Číně jako odběrateli surovin potřebných pro její exportní průmysl.

Jednoznačné a jednoduché řešení nejspíše neexistuje. Pravdou je, že vzhledem k provázanosti světových trhů je takřka nemožné zcela se izolovat od případných negativních dopadů možných problémů čínské ekonomiky. V každém případě jsou proklamované cíle Evropy, které směřují k větší nezávislosti na čínském importu, správným směrem.

Mohou však samy o sobě přispět k oslabení mimořádně silného čínského exportu, který ve svém současném nastavení a často agresivní podobě, může sám vést k destabilizaci samotného čínského hospodářského modelu. Jeho případný pád by následně mohl stáhnout do hospodářské krize i významnou část světových trhů. Peking možná najde cestu ven z této vlastní pasti sám, případně k tomu může být postupně dotlačen svými obchodními partnery a jejich novým přístupem.

CHOTIMAH, Chusnul. China’s 2025 Trade Surplus Hits $1.2 Trillion. Trading Economics, 14. 1. 2026.

EUROPEAN COMMISSION. EU trade relations with China. Directorate-General for Trade and Economic Security.

FROMAN, Michael B. G. The Next Global Economic Crisis Could Be Made in China: How Overcapacity Ends. Foreign Affairs, 13. 8. 2026.

LUBIN, David. ‚Structural divergence‘ in China’s economy exposes a growing problem. Chatham House, 22. 7. 2026.

REYNOLDS, Matthew; GOODMAN, Matthew P. China’s Economic Coercion: Lessons from Lithuania. Center for Strategic and International Studies, 6. 5. 2022.

WORLD BANK. World Bank Open Data. World Bank Group.