Článek
Věřím v Boha, jenž nám praví:
„Nezabiješ!“
Věřím v Boha, jenž nám praví:
„Miluj bližního svého!“
Věřím v Boha milujícího a odpouštějícího. Věřím v Lásku a Dobro. Věřím v Život a Věčnost.
Je mi jedno kdo nebo co Ho symbolizuje. Symboly mě nezajímají ani neohromují. Avšak mít Jeho obraz stále na očích je inspirativní.
Současně toužím, aby všichni věřili v to, v co věřím já.
Chci být v každém okamžiku Dobrem a Láskou, ale příliš často jsem Zlobou, Závistí, Posedlou Touhou, Strachem - prostě sobeckým hloupým já.
Vždy když se vytratím jsem tím, kým chci být - jsem tedy Štěstí, aniž bych se o to snažil. Jakmile se zase objeví ten malý skřet, to „Já přece vím všechno nejlíp“, to „Já chci“ to „Já už nemůžu“ atd., neštěstí z nenaplněných iluzí naplní mé vědomí a jsem Unavený nebo Ustrašený Nešťastník.
Strach ze Smrti - Velkou Neznámou Iluzí - mi neumožňuje vědomě odejít. Toho Strachu, který přichází ze lpění na představě sama sebe se neumím zbavit i když si jsem toho všeho vědom. Jsem-li pohlcen okolím, zapomenu-li na čas, na místo, na sebe, odejdu, aniž bych si toho všiml. Pak konám jen to, co skutečně chci.
