7.11. 1941 potopila Luftwaffe nemocniční loď Armenia. Tragédii dodnes doprovází spory a nejasnosti

Černé moře představovalo na podzim 1941 pro obyvatele Krymu poslední únikovou cestu z obklíčení. Německá armáda pronikla na poloostrov a sovětské jednotky ustupovaly směrem k Sevastopolu, přístavy byly přeplněné vojáky, raněnými a civilisty, kteří se snažili dostat na lodě mířící ke kavkazskému pobřeží. Záchrana však závisela na zbývajících plavidlech, počasí a německém letectvu, které nad mořem drželo vzdušnou převahu.

Mezi loděmi zajišťujícími evakuaci se nacházela také Armenia, původně pohodlný osobní parník. Na vodu byla spuštěna v roce 1928 v Leningradě a patřila do skupiny šesti sesterských plavidel určených pro dopravu mezi černomořskými přístavy. Měřila přibližně 112 metrů, byla široká 15,5 metru a její výtlak dosahoval kolem 5 770 tun a dobách míru vozila cestující mezi Oděsou, krymskými letovisky a přístavy na Kavkaze.

Armenia měla dvě charakteristické nízké komínové roury, rozsáhlé nástavby a několik palub, poskytovala jídelní a společenské prostory, kajuty i otevřené promenády. Patřila mezi moderní sovětská osobní plavidla a v roce 1935 se dokonce objevila ve filmu Poklad potopené lodi. Záběry pořízené pro tento snímek měly o mnoho desetiletí později pomoci při identifikaci jejího vraku.

Válka její civilní službu ukončila, po německém útoku na Sovětský svaz byla převedena k potřebám Černomořského loďstva a v srpnu 1941 začala sloužit jako sanitární transport. Část vnitřních místností byla přestavěna pro pacienty, vznikly ošetřovny, převazovny a prostory pro zdravotnický personál. Loď měla odvážet raněné z ohrožených přístavů do bezpečnějších oblastí Sovětského svazu.

Už během bojů o Oděsu se ukázalo, že původní přepravní kapacita nebude stačit a Armenia běžně odvážela mnohem více lidí, než pro kolik byla určena její zařízení. Při jedné srpnové plavbě přepravila přes 1 500 osob a v říjnu 1941 odbavila dokonce transport 5 000 vojáků spolu s děly, automobily a dalším nákladem. Celkem v průběhu patnácti evakuačních plaveb pomohla z Oděsy odvézt nejméně 16 000 lidí. Přeprava takových počtů představovala obrovskou zatěž pro posádku i lodní vybavení, Armenia měla podle původního projektu šestnáct záchranných člunů podél boků, každý určený pro 48 osob, a další čluny na zádi. Je jasné, že tento počet nemohl v případě nouze zdaleka stačit.

Po pádu Oděsy se těžiště bojů přeneslo na Krym. Němci během října prolomili sovětskou obranu na severu poloostrova a hnali ustupující jednotky k Sevastopolu. Na jižním pobřeží se zároveň připravovala evakuace vojenských nemocnic, úřadů a civilního obyvatelstva. Armenia dostala další úkol, který se měl stát její poslední plavbou.

Kapitán Vladimir Plauševskij obdržel 4. listopadu rozkaz vyplout z Tuapse ke Krymu, jeho úkolem bylo nalodit raněné a evakuované osoby a dopravit je zpět na Kavkaz. Do plánů však zasáhly změny v organizaci konvojů, Armenia byla spolu s dalšími plavidly zařazena do sestavy chráněné torpédoborcem Soobrazitělnyj a minolovkou Gruz.

Plauševskij se během plavby několikrát pokoušel pokračovat podle původních instrukcí přímo do Jalty. Velitel torpédoborce však trval na společné plavbě a konvoj nakonec zamířil do Sevastopolu, kam Armenia dorazila ráno 6. listopadu a v přeplněném přístavu už čekali lidé určení k evakuaci.

Nalodění začalo s velkým zpožděním, kolem druhé hodiny odpoledne se k lodi začali dostávat ranění a zdravotnický personál nejméně pěti vojenských nemocnic. Přístaviště nebylo vhodné pro přímé nakládání pacientů na nosítkách, některé museli zdravotníci nejprve přenést k menším člunům, přepravit přes vodu a teprve poté dostat na palubu Armenie. Na loď nastupovali také další vojáci, úředníci a civilisté, evakuace probíhala za rostoucího tlaku německé ofenzivy a různé skupiny cestujících přicházely z různých míst. Nedochoval se ani úplný jmenný seznam evakuovaných, řada lidí, u mnoha lidí, kteří měli být na palubě se nepodařilo ověřit, zda se na loď skutečně dostali.

Armenia měla ze Sevastopolu odplout kolem sedmnácté hodiny, ale kvůli zdržení zůstala v přístavu až do večera, po dvacáté hodině konečně zamířila do Jalty, kde měla přijmout další raněné a civilisty. Do přístavu dorazila 7. listopadu krátce po druhé hodině ranní a přibližně ve čtyři hodiny začalo nalodění pacientů z dalších nemocnic.

Mezitím se situace na pobřeží rychle zhoršovala, německé jednotky se blížily k Jaltě a v okolních kopcích už působily jejich předsunuté oddíly. Doprava raněných do přístavu vázla a některá vozidla se kvůli bojům vůbec nedostala k lodi a na nábřeží zůstávali lidé, kteří doufali, že se pro ně ještě najde místo. Kapitán musel rozhodnout, kdy přístav opustit, původní instrukce počítaly s odplutím ještě před svítáním, případně s čekáním na další noc. V obou případech existovalo vážné nebezpečí, při denní plavbě mohla Armenii napadnout Luftwaffe, zatímco dlouhé čekání v Jaltě hrozilo zajetím postupujícími německými jednotkami.

Rozhodnutí vyplout za světla se později stalo jedním z nejčastěji probíraných okamžiků celé tragédie. V některých líčeních se objevuje tvrzení, že Plauševskij vědomě porušil rozkaz admirála Filippa Okťabrského a z přístavu odjel na vlastní odpovědnost, kapitán však měl povolení vyplout ve dne za nepříznivých podmínek pro letecký provoz, a navíc přišel rozkaz operačního důstojníka Černomořského loďstva k okamžitému odjezdu.

Velitel tak jednal v situaci, kdy se příkazy opakovaně měnily podle vývoje bojů a odplutí nebylo svévolným rozhodnutím kapitána, jak se po katastrofě tradovalo. Krátce před půl devátou ráno Armenia přerušila nakládání a opustila Jaltu a část raněných už se na její palubu nedostala.

Na moře vyplula s doprovodem malého hlídkového člunu, další plavidlo mělo původně krýt část trasy, ale od Armenie se oddělilo dříve, než stanovily rozkazy. Sovětské velení současně nařídilo zajistit stíhací ochranu, úosádky letounů I-153 skutečně vzlétly, jenže nepříznivé počasí a omezená viditelnost jim komplikovaly hledání nepřátelských bombardérů.

Ráno 7. listopadu panovalo nad Černým mořem velmi nepříznivé počasí, ze severovýchodu foukal silný vítr a moře bylo rozbouřené, nízká oblačnost omezovala viditelnost posádkám lodí i letadel. Armenia mířila do Tuapse, kde měli být její cestující konečně mimo bezprostřední dosah německých jednotek. Daleko z Jalty však nedoplula, přibližně dvě hodiny po vyplutí se nad plavidlem objevil německý bombardér. Dochovaný bojový deník sovětského letectva uvádí typ Junkers Ju 88 a čas útoku mezi 10.20 a 10.40, letoun zasáhl přední část Armenie dvěma bombami.

Výbuchy těžce poškodily nástavbu a okolí přídě, doď ztratila rychlost a její posádka se ocitla před úkolem zachránit několik tisíc lidí na rozbouřeném moři. Mnozí cestující byli ranění nebo nemocní a bez pomoci se nemohli dostat z podpalubí. Na palubě se nacházely také ženy, děti a zdravotníci pečující o pacienty.

Sovětské stíhačky se pokusily německý bombardér pronásledovat, piloti zahájili palbu, ale nepodařilo se jim letoun sestřelit. Když se vrátili k místu útoku, Armenia už nebyla na hladině. Dlouhá desetiletí se uvádělo, že německý letoun vypustil torpéda a jedna nebo dvě z nich zasáhla bok lodi, tato verze vycházela mimo jiné z výpovědí členů doprovodného člunu. Objevovala se také v knihách a článcích, které katastrofu popisovaly jako útok německého torpédového bombardéru a záznam o dvou bombách zůstal stranou pozornosti.

Další součástí oficiální verze událostí bylo mimořádně rychlé potopení, podle kterého se Armenia převrátila nebo zmizela pod hladinou pouhé čtyři minuty po zásahu. Tak krátký čas by vysvětloval, proč se z přeplněného plavidla podařilo zachránit jen nepatrný počet lidí. Novější průzkum vraku ale ukázal, že posádka měla zřejmě na evakuaci patrně podstatně více času.

Podél boků se totiž nenašly záchranné čluny a jejich spouštěcí zařízení zůstala vytočená směrem nad moře, část lan byla přeříznutá a otevřené byly také nákladní průlezy, jimiž se lidé zřejmě pokoušeli dostat z útrob poškozené lodi. Podle výzkumníků by spuštění takového množství člunů vyžadovalo nejméně dvacet minut.

Tento objev naprosto změnil představu o posledních okamžicích Armenie. Na palubě pravděpodobně probíhala záchranná akce, při níž posádka využila dostupné čluny a snažila se dostat lidi na vodu. O tom, co se stalo s cestujícími, kterým se podařilo opustit potápějící se loď, už existující zdroje informují jen omezeně.

Podmínky na moři byly mimořádně nebezpečné, silný vítr odnášel čluny od pobřeží a vysoké vlny ztěžovaly pohyb záchranných člunů. Lidé, kteří skončili ve vodě, měli na sobě často těžké oblečení a nemohli na hladině vydržet dlouho, mnozí zranění bez cizí pomoci neměli žádnou šanci.

Podle původních zpráv se měly zpočátku na hladině nacházet stovky lidí, ještě hodiny po útoku však pátrající posádky nacházely převážně trosky a předměty vyplavené z lodi. Armenia se mezitím potopila do hloubky přibližně jednoho a půl kilometru a její přesná poloha zůstala neznámá téměř osmdesát let.

Potopení Armenie bývá označováno za jednu z nejhorších námořních katastrof v dějinách, často se objevuje údaj o sedmi tisících mrtvých, někdy dokonce o osmi až deseti tisících. Počet obětí by v takovém případě několikanásobně převyšoval ztráty při potopení Titaniku, problém spočívá v tom, že žádné z těchto čísel není možné ověřit.

Základní překážkou je chybějící seznam cestujících, Armenia nakládala raněné a další evakuované osoby ve dvou přístavech, kam přicházely skupiny z několika nemocnic a úřadů. V záznamech se nacházejí seznamy lidí určených k transportu, ale jejich skutečné nalodění se ne vždy dalo potvrdit, jiní lidé se zase mohli na palubu dostat bez řádné evidence. Starší badatelé odhadovali počty na základě známých evakuačních plaveb podobných lodí a Armenia prokazatelně dokázala při předchozích operacích přepravit tisíce vojáků.

Výzkum archivních materiálů zveřejněný po nalezení vraku pracuje s nižšími odhady. Historici z Centra podvodních výzkumů Ruské geografické společnosti dospěli k závěru, že na Armenii mohlo být nejvýše kolem pěti tisíc evakuovaných osob. Na odborné konferenci v roce 2022 zazněl také odhad do 5 500 cestujících, ale skutečný počet mohl být nižší, protože některé skupiny uvedené v dokumentech se na loď vůbec nedostaly.

Ani počet zachráněných není uzavřenou otázkou, válečný údaj hovoří o osmi lidech, kteří katastrofu přežili. V dalších publikacích se objevuje šest přeživších a výjimečně také podstatně vyšší počty. Mezi nejčastější zdroje patří svědectví Anastasie Popovové, která měla z Armenie skočit do moře a doplavat ke břehu. Podobné líčení však naráží na vzdálenost místa katastrofy od pobřeží a tehdejší počasí v oblasti, silný vítr, vysoké vlny a studená voda činily takový výkon krajně nepravděpodobným. Pro záchranu údajné svědkyně navíc neexistují žádné doložitelné archivní dokumenty.s

Nejistotu prohloubila také dlouhá nepřístupnost dokumentů, sovětská veřejnost se o katastrofě dozvídala jen útržkovité informace a tragédie se kvůli dalším válečným událostem vytratila. Vyšetřovací spisy zůstaly po desítky let v archivech bezpečnostních složek, a ještě dlouho po válce se tak opakovaly odhady bez možnosti jejich důkladného ověření.

Jedna z nejcitlivějších otázek se týká samotného označení Armenie za nemocniční loď. Její zdravotnické poslání je známo, převážela raněné vojáky, nemocné, lékaře, sestry i pacienty evakuovaných nemocnic. Současně však sloužila také k vojenské přepravě a byla vybavena vlastní protiletadlovou výzbrojí.

Na rozdíl od běžného osobního parníku měla Armenia na palubě protiletadlová děla ráže 45 milimetrů a při pozdějším průzkumu vraku se podařilo nalézt tři tato děla. Za jejich instalací stála zkušenost sovětských námořníků s německým letectvem, Luftwaffe už během léta 1941 útočila na plavidla převážející raněné a evakuované osoby. Mezi zasaženými byly například Kotovskij, Anton Čechov, Adžarija nebo Kubaň. Sovětské velení proto začalo vybavovat transporty protiletadlovými zbraněmi, které jim měly poskytnout alespoň omezenou možnost obrany.

Právní postavení takového plavidla bylo složitější, Haagská úmluva z roku 1907 o použití zásad Ženevské úmluvy v námořní válce stanovovala zvláštní ochranu nemocničních lodí. Musely být určeny k pomoci raněným, nemocným a trosečníkům a jejich jména měla být oznámena nepříteli. Úmluva upravovala také jejich označení a zakazovala využívání těchto lodí k vojenským účelům.

Válečné nemocniční lodě měly být natřené bíle se zeleným pruhem a nést vlajku Červeného kříže a Armenie údajně měla být viditelně označena červenými kříži na bocích a palubě. Dochované podklady však jejich existenci či podobu nepotvrzují a na vraku se navíc nepodařilo nalézt stopy původního nátěru, které by tuto otázku vyřešily.

Pro její právní postavení je proto důležité rozlišovat mezi sanitárním transportem a plnohodnotnou nemocniční lodí chráněnou příslušnými pravidly. Sovětské dokumenty Armenii označovaly různě a její zapojení do vojenské dopravy bylo široké a není ani známo, zda byla německé straně řádně nahlášena jako nemocniční loď. Otázkou zůstává rovněž to, co o jejím charakteru věděla posádka německého bombardéru. Letci mohli rozpoznat větší transportní loď plující s vojenským doprovodem a vybavenou protiletadlovými zbraněmi.

Do celé záležitosti navíc vstupuje charakter války, kterou nacistické Německo vedlo proti Sovětskému svazu. Už před invazí vydalo německé velení rozkazy umožňující mimořádně tvrdé zacházení s civilisty a zajatci. Známý rozkaz o komisařích přikazoval popravovat zajaté sovětské politické pracovníky. Wehrmacht i jednotky SS se podílely na hromadných vraždách a německé zacházení se sovětskými válečnými zajatci mělo katastrofální následky.

Nacistické vedení využívalo skutečnost, že Sovětský svaz nepřistoupil k Ženevské úmluvě o válečných zajatcích z roku 1929. Je tedy vůbec otázkou, zda by i případné viditelné označení německé piloty odradilo od jejich útoku.

Krátce po katastrofě zahájilo sovětské velení vyšetřování a už 10. listopadu 1941 se případem začalo zabývat zvláštní oddělení NKVD Černomořského loďstva. Vyšetřovatelé vyslýchali svědky a snažili se zjistit, proč Armenia vyplula za denního světla, jak byla zajištěna její ochrana a co se odehrálo během německého útoku. Výpovědi se rozcházely v časech, počtu zachráněných i způsobu potopení.

Vyšetřování skončilo ještě během listopadu, někteří účastníci byli označeni za odpovědné za pochybení, ale nikdo z nich nebyl nakonec potrestán, samotný kapitán Plauševskij zahynul se svou lodí a později byl posmrtně vyznamenán Řádem rudého praporu. Dokumentace případu zůstala dlouhá desetiletí neveřejná a část materiálů byla zpřístupněna až v roce 2018. Nejasná byla dokonce i přesná poloha vraku, některé zdroje uváděly, že potopení bylo vidět z pobřeží u Jalty. Výzkumníci proto dlouho hledali v oblastech, které odpovídaly těmto zprávám, ale rozsáhlá pátrání skončila neúspěchem.

Do hledání se v novém tisíciletí zapojili ukrajinští odborníci a zahraniční expedice. V roce 2006 pomáhal s průzkumem také americký oceánograf Robert Ballard, známý objevem vraku Titaniku. Výzkumníci prohledali stovky kilometrů čtverečních mořského dna a zaznamenali řadu jiných vraků, ale Armenia mezi nimi dlouho nebyla.

Průlom přišel v březnu 2020, kdy ruské ministerstvo obrany pomocí sonaru objevilo na mořském dně plavidlo odpovídající rozměrům Armenie. Leželo přibližně patnáct námořních mil od pobřeží Jalty, následující měsíc se do průzkumu zapojili odborníci Centra podvodních výzkumů Ruské geografické společnosti. K vraku vyslali dálkově ovládaného podvodního robota vybaveného kamerami.

Plavidlo leželo na osazené na kýlu a jeho trup se zachoval v jednom celku, poškozené nástavby a část zachovaného vybavení odpovídaly konstrukci hledaného plavidla. Výzkumníci rozpoznali charakteristické uspořádání palub, zábradlí i další prvky zachycené na předválečných fotografiích a filmových záběrech, rozhodující důkaz pak poskytl lodní zvon s čitelným nápisem Armenia.

První průzkum okamžitě vyvolal další otázky, na trupu nebyly patrné typické velké průrazy, které by odpovídaly zásahu torpédem. Největší poškození se nacházelo v přední a střední části nástavby, kde výbuchy vyvrátily zábradlí a poničily paluby, což odpovídalo zásahu leteckými bombami, o němž hovořil sovětský bojový deník. Výzkumníci se vrátili na místo v roce 2021 s kvalitnější technikou, průzkum obou stran umožnil podrobněji zdokumentovat výzbroj i záchranné vybavení.

Také identifikace německého útočníka získala pevnější základ. Archivní výzkum potvrdil záznam sovětských stíhačů o bombardéru Junkers Ju 88 a dvou zásazích přídě. Dřívější tvrzení o torpédovém útoku tak ustoupilo verzi založené na kombinaci dobových dokumentů a skutečného poškození vraku.

V květnu 2021 vyzvedli výzkumníci z hloubky 1 500 metrů také bronzový lodní zvon vážící přibližně 32 kilogramů. Zvon se zachoval se ve velmi dobrém stavu, přestože ztratil své železné srdce a zrestaurování se stal součástí připomínky obětí.

Samotný vrak zůstal na mořském dně jako místo posledního odpočinku tisíců cestujících a vroce 2021 získal status válečného hrobu. Historici mezitím začali s pomocí příbuzných sestavovat jmenný seznam osob, které se na Armenii nacházely při její poslední cestě. Každý nalezený dokument nebo rodinná fotografie pomáhal doplnit některý z dosud neznámých osudů.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

https://teplohodarmenia.ru/about-armenia/

https://teplohodarmenia.ru/wp-content/uploads/2023/11/kniga_armeniya_najti-i-rasskazat.pdf

https://urc-rgs.ru/news?id=125

https://urc-rgs.ru/news?id=167

https://rgo.ru/activity/redaction/articles/vspomnit-vsekh-kakie-tayny-raskryli-novye-raboty-na-teplokhode-armeniya/

https://rgo.ru/activity/redaction/articles/mify-i-fakty-o-gibeli-teplokhoda-armeniya/

https://rgo.ru/activity/redaction/articles/rgo-udalos-ustanovit-imena-300-pogibshikh-na-teplokhode-armeniya/