Americký výsadkář uprchl Němcům a přidal se k Rudé armádě. Doma už za něj sloužili zádušní mši

Joseph Beyrle patřil k americkým výsadkářům, kteří v červnu 1944 seskočili nad okupovanou Normandií. Za německými liniemi prováděl sabotážní akce, ale brzy padl do zajetí. Během následujících sedmi měsíců prošel několika zajateckými tábory, opakovaně se pokusil o útěk a přežil také mučení gestapem.

V lednu 1945 se mu konečně podařilo uprchnout a dostat se k postupující Rudé armádě. Místo návratu domů se rozhodl pokračovat v boji proti Němcům. Přidal se k sovětské tankové jednotce, s níž se účastnil bojů na východní frontě, než ho při německém leteckém útoku zranili.

Když se následně dostal na americké velvyslanectví v Moskvě, čekalo ho překvapení. Americké úřady ho totiž už od června 1944 vedly jako mrtvého a jeho rodina za něj nechala sloužit zádušní mši. Beyrle se nakonec vrátil domů a v roce 1946 se oženil ve stejném kostele, kde se s ním jeho blízcí symbolicky rozloučili.

Joseph Robert Beyrle přišel na svět 25. srpna 1923 v Muskegonu, průmyslovém městě na břehu Michiganského jezera. Jeho rodiče William a Elizabeth pocházeli z rodin německých přistěhovalců, kteří si ve Spojených státech vybudovali nový život. Joseph vyrůstal se sourozenci v prostředí, kde se nedostávalo peněz a když v roce 1929 vypukla hospodářská krize, bylo mu pouhých šest let.

Jeho otec, zaměstnanec továrny, přišel o práci a rodina nakonec i o střechu nad hlavou. Beyrleovi se museli přestěhovat k příbuzným a malý Joseph poznal fronty na potravinovou pomoc, ve kterých prostál dlouhé hodiny. Dva starší bratři předčasně opustili školu a zapojili se do státního programu veřejných prací Civilian Conservation Corps a část vydělaných peněz posílali domů, aby ostatní sourozenci mohli dál žít pohromadě.

Přes všechny těžkosti se z Josepha stal zdatný sportovec, ve škole vynikal zejména pohybovými schopnostmi a po dokončení studia v roce 1942 měl možnost pokračovat díky nabídce stipendia na prestižní univerzitě Notre Dame. Ještě nedávno se před ním otevírala cesta, o níž by mnozí chlapci z obdobně chudých rodin jen snili. Jenže mezitím Spojené státy vstoupily do druhé světové války a osmnáctiletý mladík začal přemýšlet jinak.

Japonský útok na Pearl Harbor v prosinci 1941 změnil život celé jeho generace. Miliony Američanů čekal nástup do ozbrojených sil a Beyrle se rozhodl dobrovolně přihlásit. Vybral si přitom výsadkovou vojsko, službu, která tehdy lákala především muže ochotné podstupovat mimořádné riziko. Místo univerzitních poslucháren ho čekaly vojenské základny, dlouhé pochody a opakované seskoky z letadel.

Výcvik absolvoval mimo jiné v Camp Toccoa a ve Fort Benningu v Georgii. U 506. výsadkového pěšího pluku se učil nejen zacházet se zbraněmi, ale také pracovat s radiostanicemi a výbušninami. Znalost spojovací techniky a demolic se mu měla později hodit v úplně jiné armádě, než pro kterou se původně připravoval. Jeho pluk se stal součástí 101. výsadkové divize, proslulé znakem křičícího orla na rukávu.

Vysoký a fyzicky odolný Beyrle získal mezi spolubojovníky přezdívku „Jumpin’ Joe“, tedy Skákající Joe. Jeho syn John později vyprávěl, že někteří vojáci se před výcvikovými seskoky báli zranění a nabízeli Josephovi pět dolarů, pokud skočí místo nich pod jejich jménem. Beyrle tak měl absolvovat řadu seskoků navíc. Na podzim 1943 se pluk přesunul do Anglie, kde pokračovala příprava na invazi.

Ještě před samotnou invazí dostal Beyrle příležitost vyzkoušet své schopnosti přímo na okupovaném území. Na jaře 1944 se zúčastnil dvou tajných výsadků do Francie, jejichž úkolem bylo dopravit peníze francouzskému odboji. Nesl zlato určené pro lidi, kteří připravovali podmínky pro spojenecké vylodění, pomáhali ukrývat uprchlíky a obstarávali informace o německých jednotkách. Po

V noci z 5. na 6. června 1944 nastoupil Beyrle do dopravního letounu Douglas C-47 Skytrain. Začínala operace Overlord, spojenecká invaze do Normandie. Zatímco se lodě s pěchotou blížily k francouzskému pobřeží, američtí a britští výsadkáři měli seskočit do německého týlu a obsadit klíčové komunikace. Beyrleho 506. pluk se účastnil vzdušné operace Albany, která měla usnadnit postup vojsk z pláže Utah.

Let nad Normandií se rychle změnil v chaos, německá protiletadlová děla a kulomety ostřelovaly nízko letící stroje, některé hořely a jiné se odchylovaly od plánované trasy. Muži museli opouštět letadla před dosažením stanovených prostorů. Beyrle vyskočil z výšky pouhých zhruba 110 až 120 metrů, která ponechávala padáku i samotnému výsadkáři jen minimální prostor pro chybu.

Jeho přistání bylo mimořádně krkolomné, dopadl na střechu kostela ve vesnici Saint-Côme-du-Mont, sklouzl po jejím šikmém povrchu a dostal se dolů do přilehlého hřbitova, z kostelní věže přitom přicházela německá palba. Kolem dopadali další parašutisté, někteří do polí a živých plotů, jiní mezi domy nebo přímo do nepřátelských postavení. Plán na organizované shromáždění útvaru, se během několika minut rozpadl.

Beyrle se měl dostat k dvojici dřevěných mostů v prostoru za pláží Utah a zničit je, aby Němcům zkomplikoval přísun posil. Jenže od svého oddílu se oddělil a v normandské krajině, rozdělené vysokými živými ploty, se musel zorientovat sám. Cesty byly plné hlídek, zátarasů a vojáků, kteří stejně jako on často nevěděli, co se děje o několik set metrů dál. Každé překonání živého plotu mohlo znamenat setkání se spolubojovníkem, ale i nepřítelem.

Přesto se mu podařilo provést několik sabotážních akcí, v Saint-Côme-du-Mont zničil elektrický generátor, poškodil německá vozidla a proti nepřátelským vojákům zaútočil granáty. K mostům, které měl původně vyřadit z provozu, se však nedostal. V německém týlu pak pokračoval sám, bez spojení se svou jednotkou.

Při přelézání jednoho ze živých plotů se ocitl přímo před německým kulometným postavením. Proti přesile neměl šanci, padl do zajetí a čekal ho transport do zajateckého tábora.

Nebezpečí přitom číhalo i mimo frontu. Němci odváděli zajatce do vnitrozemí, zatímco spojenecké letectvo napadalo komunikace a vojenské cíle. Beyrle utrpěl zranění střepinou a pomáhal dvěma mužům, kteří přišli o nohy. Při jednom z chaotických přesunů se mu na krátkou dobu podařilo uniknout, po několika hodinách však narazil na další německou hlídku. Tentokrát ho definitivně čekala cesta hluboko do nepřátelského území.

Během sedmi měsíců zajetí vystřídal sedm německých táborů a věznic. Ve Stalagu XII-A vznikla jeho zajatecká fotografie, dalším místem, kde ho Němci drželi, byl Stalag IV-B u Mühlbergu. Dny vyplňoval hlad, nejistota a čekání na zprávy z fronty. Zajatí západní Spojenci sice měli v německých táborech lepší postavení než sovětští vojáci, kteří umírali po statisících, ani to však Beyrleho neochránilo před surovým zacházením.

V zajateckých táborech fungovaly cigarety jako měna, a právě ty Beyrlemu pomohly při pokusu o útěk se dvěma dalšími Američany. Chtěli vlakem zamířit na východ, kde se k Německu blížila Rudá armáda. Za cigarety si opatřili potřebnou pomoc, proklouzli za táborovou ostrahu a dostali se k železnici. Pak ale nastoupili do špatného vlaku. Místo na cestě k sovětským jednotkám skončili v Berlíně.

Na nádraží vzbudili podezření a byli rychle znovu zajati. Zadrželo je gestapo, které trojici mužů bez dokladů považovalo za možné nepřátelské agenty. Beyrleho vyslýchali jako amerického špiona vysazeného na německé území a jeho postavení válečného zajatce, které mu mělo zaručovat ochranu, gestapáky nezajímalo. Při výsleších ho gestapáci bili, kopali do něj a zavěšovali ho do bolestivých poloh, při nichž trpěly ramenní klouby a paže. Gestapo mu hrozilo také popravou. Mučení pokračovalo i ve chvílích, kdy už neměl co říct. Vojenský výcvik ho připravoval na zajetí a výslech, proti podobnému zacházení ale žádná příprava příliš nepomáhala.

Od smrti ho nakonec paradoxně pomohli zachránit příslušníci německé armády. Wehrmacht trval na tom, že jde o válečné zajatce spadající pod vojenskou pravomoc, a požadoval jejich vydání. Nešlo o projev náhlé lidskosti, ale o kompetenční spor mezi německými institucemi. Pro Beyrleho však měl zcela konkrétní důsledek a z rukou gestapa se vrátil do zajateckého tábora živý.

Nakonec skončil ve Stalagu III-C u Alt Drewitz nedaleko Küstrinu, dnešního Kostřína nad Odrou na polsko-německé hranici. V táboře se nacházeli zajatci z mnoha evropských armád i ze Spojených států. Ke konci roku 1944 zde drželi přes 38 tisíc vězňů, z toho více než dva tisíce Američanů. Poměry byly stále horší a sovětští zajatci zde v předchozích letech umírali v obrovských počtech.

V zimě 1944 a 1945 už bylo v dálce slyšet sovětské dělostřelectvo, německé velení připravovalo evakuace a táborové stráže znervózněly. Beyrle odhadoval, že postupující Rudá armáda může být jeho nejlepší šancí, přestože neuměl rusky a nedokázal odhadnout, jak by se sovětští vojáci zachovali k muži v americké uniformě. Po dalším útěku chtěl proto zamířit na východ, nikoli na západ k Američanům.

V lednu 1945 se s dalšími dvěma vězni dostal za táborový plot. Útěk se rychle změnil v honm stráže zahájily palbu a vypustily psy a oba jeho společníci při pronásledování zahynuli. Beyrle proběhl mezi stromy až k vodnímu toku a pokračoval po proudu, aby zmátl pronásledovatele. Netušil, zda za nejbližším lesem narazí na sovětské vojáky, nebo na další německou hlídku.

Po nějakou dobu se ukrýval a vyhýbal silnicím, na nichž se pohybovala německá vojska. Nakonec našel úkryt na venkově v hospodářské budově a čekal, až se fronta přiblíží. Ven ho přiměl vyjít až zvuk pásů a motorů obrněných vozidel. Po sedmi měsících za ostnatým drátem měl před sebou možnost konečně opustit německé zajetí, ovšem pro Američana za neobvyklých okolností, protože svobodu mu přinesli vojáci Rudé armády.

Beyrle se vydal vstříc sovětským tankům s rukama nad hlavou. V ruce držel balíček amerických cigaret Lucky Strike, který mohl sovětským vojákům napovědět, odkud přichází. Na víc, než několik slov ruštiny se spolehnout nemohl. Volal proto jediné sdělení, které si připravil: „Amerikanskij tovarišč!“ – „Americký soudruh!“

Sověti ho nejprve odmítali pustit dál s bojovou jednotkou. Beyrle se ale snažil vysvětlit, že utekl z německého tábora a chce pokračovat v boji proti Hitlerovi. Rozhodující slovo měla Alexandra Samušenková, důstojnice 1. gardové tankové brigády, která nakonec souhlasila s jeho zapojením. Samušenková sama patřila k neobvyklým postavám sovětských obrněných vojsk. Ženy sice v Rudé armádě zastávaly mnoho bojových i podpůrných funkcí, v tankových velitelských pozicích však zůstávaly výjimkou. Sama prošla boji východní fronty a zkušeného amerického výsadkáře s výcvikem v zacházení s výbušninami mohla její jednotka využít. Beyrle dostal sovětskou výstroj a samopal PPŠ-41.

Zvláštností bylo také vybavení jednotky, vedle sovětských tanků T-34 u ní sloužily také americké M4 Sherman dodané v rámci programu Lend-Lease a Beyrle působil u kulometu jednoho z těchto strojů. Tank vyrobený v jeho vlasti tak nakonec vezl amerického vojáka.

Postup Rudé armády k Odře vedl přes zničená města a vesnice, za tanky se táhly kolony pěchoty a zásobovacích náklaďáků, kolem silnic putovali vyčerpaní civilisté. Boje provázely vysoké ztráty, německé protiútoky i násilí na místním obyvatelstvu. Beyrle později popisoval také vraždu staršího německého páru sovětskými vojáky na statku, kde se předtím ukrýval.

Se sovětskými tankisty se Beyrle dostal také do prostoru svého bývalého zajateckého tábora Stalag III-C. Účastnil se tam bojů proti německým jednotkám, které tábor bránily. Sovětské jednotky dorazily ke Stalagu III-C na konci ledna 1945. Při střetech s Němci se do palby dostaly i kolony amerických zajatců odváděných z tábora, část mužů zahynula a další utrpěli zranění. Německý protiútok však Sověty zatlačil a tábor zůstal ještě několik týdnů v německých rukou. Americké Národní muzeum druhé světové války datuje jeho definitivní osvobození až na 12. března. Beyrle se tak dostal zpět do míst svého věznění, ale lednové boje ještě neznamenaly konec existence tábora.

Se sovětskými tankisty strávil jen několik týdnů, jeho syn John později hovořil o deseti dnech přímo v boji. Konec jeho druhé bojové služby přišel náhle. Tentokrát ho zastavilo německé letadlo.

Na začátku února 1945 napadly sovětskou obrněnou kolonu německé letouny, pravděpodobně střemhlavé bombardéry Junkers Ju 87. Při náletu utrpěl Beyrle těžké zranění nohy, spolubojovníci ho předali zdravotníkům a ti ho odvezli do vojenské nemocnice v Landsbergu an der Warthe, dnešním Gorzówě Wielkopolském.

V lazaretu ležel mezi sovětskými raněnými, jejichž počet rychle rostl s každým dalším dnem bojů. Jeho neobvyklá přítomnost nakonec přitáhla pozornost vysokého velení. Do nemocnice přijel také maršál Žukov, když se dozvěděl o zraněném Američanovi v sovětské jednotce, nechal si ho představit. Přivolal tlumočníka a vyslechl si, jak se americký výsadkář dostal z Normandie až na východní frontu.

Místo běžného vojenského průkazu dostal listinu s ruským textem a označením maršálovy autority. Beyrle obsahu nerozuměl, ale Žukovův pobočník mu vysvětlil, že takový papír bude stačit všude, kam se potřebuje dostat. Zraněný Američan se následně přesouval se sovětskými vojenskými transporty do Moskvy. Byl to další nečekaný zvrat jeho odysey, ještě nedávno utíkal před německými strážemi, teď mu nejvyšší sovětské velení otevíralo cestu k domovu.

Na americkém velvyslanectví v Moskvě očekával, že konečně všechno skončilo. Stačí vysvětlit, kdo je, prokázat službu u 101. výsadkové divize a Američané se postarají o jeho návrat. Místo toho narazil na problém, s nímž nepočítal. V úředních záznamech amerického ministerstva války totiž Joseph Robert Beyrle figuroval mezi vojáky zabitými v bojích v Normandii.

Pracovníci velvyslanectví měli před sebou muže bez přesvědčivých osobních dokladů, který dorazil z moskevské ulice a tvrdil, že bojoval s Rudou armádou. Takové tvrzení by vyvolávalo podezření i bez chybného záznamu o smrti. Američané proto jeho totožnost odmítli přijmout a nechali ho hlídat příslušníky námořní pěchoty, kteří zajišťovali bezpečnost diplomatické mise. Muž, jenž utekl gestapu i německým zajateckým strážím, se ocitl opět pod dozorem, tentokrát vlastních krajanů.

Beyrleho frustrace rostla, znal detaily služby u 101. výsadkové divize, vyjmenoval své spolubojovníky a popsal cestu ze zajetí, proti tomu ale stál úřední záznam o jeho smrti. Při jedné hádce se dokonce málem serval se strážemi. Rozhodující bylo porovnání otisků prstů s americkou evidencí. Po potvrzení z Washingtonu už nikdo nepochyboval, že do Moskvy dorazil skutečný Joseph Beyrle.

Omyl začal už během prvních dnů normandské invaze, Beyrle přišel o identifikační známky, kovové štítky se jménem a služebními údaji. Ty se dostaly k německému vojákovi v americké uniformě, kterého 10. června 1944 zabili. Při ohledání těla Američané nalezli Beyrleho známky a mrtvého omylem ztotožnili se zajatým výsadkářem. Jak přesně se známky k Němci dostaly, proč měl na sobě americkou vojenskou uniformu a k jaké jednotce patřil, zůstává nejasné.

Úřední evidence přitom byla zpočátku sama zmatečná, rodina obdržela informaci, že Joseph padl do zajetí, jenže v září 1944 přišla další zpráva, která předchozí oznámení opravovala s tím, že výsadkář byl 10. června zabit. Jeho jméno se objevilo v místním tisku mezi padlými a v kostele svatého Josefa v Muskegonu se 17. září konala zádušní mše a symbolický pohřeb. Za mladého muže se modlili příbuzní a přátelé, zatímco on byl stále naživu v německém zajetí.

Po ověření totožnosti v Moskvě se mohl konečně vrátit domů. Cesta vedla přes sovětské území a černomořskou Oděsu, odkud se vraceli také další osvobození spojenečtí zajatci. Do Spojených států dorazil v dubnu 1945, krátce před německou kapitulací. V rodném Michiganu ho čekala rodina, která si prošla zprávou o zajetí, oznámením smrti i dalším nečekaným zvratem. Jeho blízcí ho přitom už jednou oplakali a ve Francii existoval hrob označený jeho jménem, v němž ve skutečnosti spočíval jiný člověk.

Po válce se Joseph Beyrle usadil v rodném Muskegonu v Michiganu a postupně se vrátil k civilnímu životu. V září 1946 se oženil s JoAnne Hollowellovou, s níž vychoval tři děti. Svatba se konala 14. září v kostele svatého Josefa, kde za něj téměř přesně o dva roky dříve sloužili zádušní mši a obřad vedl dokonce stejný kněz.

Beyrle pracoval téměř tři desetiletí ve společnosti Brunswick, zabývající se výrobou sportovního vybavení. Udržoval kontakty s někdejšími spolubojovníky, angažoval se ve veteránských organizacích a účastnil se setkání bývalých výsadkářů. Opakovaně se vracel také do Normandie, veřejně hovořil o svých válečných zkušenostech a jeho neobvyklý osud přitahoval pozornost historiků, novinářů i široké veřejnosti.

Za válečnou službu obdržel americká i zahraniční vyznamenání, mimo jiné Purpurové srdce za zranění, francouzský Válečný kříž a sovětský Řád rudého praporu. Významného uznání se mu dostalo také v roce 1994 při připomínce padesátého výročí spojeneckého vylodění v Normandii, kdy byl oceněn za přítomnosti amerického prezidenta Billa Clintona a ruského prezidenta Borise Jelcina. Setkání obou státníků zároveň připomnělo někdejší spojenectví Spojených států a Sovětského svazu.

Joseph Beyrle zemřel 12. prosince 2004 ve věku 81 let během návštěvy města Toccoa v Georgii, kde kdysi absolvoval výsadkářský výcvik. Pohřben byl s vojenskými poctami na Arlingtonském národním hřbitově. Ve francouzském Saint-Côme-du-Mont dnes jeho osud připomíná pamětní deska a ulice nesoucí jeho jméno.

Zajímavé pokračování měl příběh také v další generaci jeho rodiny. Josephův syn John Beyrle se vydal na diplomatickou dráhu a v letech 2008 až 2012 zastával funkci amerického velvyslance v Rusku. Více než šest desetiletí po otcově neobvyklé válečné cestě tak další člen rodiny Beyrleových působil v Moskvě, tentokrát jako oficiální představitel Spojených států.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje

The National WWII Museum – „Jumpin' Joe“ Beyrle: The American Paratrooper Who Fought for Two Armies

https://www.nationalww2museum.org/war/articles/jumpin-joe-beyrle-american-paratrooper-who-fought-two-armies

The National WWII Museum – The Perils of Liberation: In the Crossfire Outside Stalag III-C

https://www.nationalww2museum.org/war/articles/perils-liberation-crossfire-outside-stalag-iii-c

U.S. Army – D-Day Vets Remember „Jumpin' Joe“ Beyrle

https://www.army.mil/article/127489/D_Day_vets_remember__Jumpin__Joe__Beyrle/

Grand Valley State University – Joseph R. Beyrle, Veterans History Project

https://digitalcollections.library.gvsu.edu/document/40753

Washington Post – Paratrooper Joe Beyrle Dies

https://www.washingtonpost.com/archive/local/2004/12/15/paratrooper-joe-beyrle-dies/6668667b-ca55-462f-a9e9-3f14b9da3b03/

Los Angeles Times – Joe Beyrle, 81; Fought for U.S. and Soviets in World War II

https://www.latimes.com/archives/la-xpm-2004-dec-16-me-beyrle16-story.html

Congressional Record – Tribute to Joseph Beyrle, 16. června 1999

https://www.govinfo.gov/content/pkg/CREC-1999-06-16/pdf/CREC-1999-06-16-senate.pdf

Thomas H. Taylor – Behind Hitler’s Lines: The True Story of the Only Soldier to Fight for Both America and the Soviet Union in World War II

Ballantine Books, 2004.