Cichociemni: I Polsko mělo za německé okupace své výsadkáře. Přeživší likvidovali po válce komunisti

Jména Gabčík a Kubiš zná v Česku téměř každý. Připomínají vojáky, kteří se ze zahraničí vrátili do okupované vlasti, spojili se s domácím odbojem a přijali úkol, při němž museli počítat se smrtí. Podobnou cestu podstupovali také Poláci, z britských a později italských letišť odlétali lidé vycvičení pro tajnou válku, kteří měli po seskoku posílit odbojové organizace, udržovat spojení s Londýnem nebo organizovat ozbrojené akce.

Říkalo se jim cichociemni, což lze volně přeložit jako ‚tiší a neviditelní‘. Polské označení spojuje slova cicho a ciemno, tedy potichu a potmě, a odkazuje na utajení i noční způsob jejich činnosti. Pod tímto označením se skrývali specialisté nejrůznějších profesí a vojenských odborností, od radistů přes zpravodajské důstojníky až po velitele partyzánských oddílů. Výcvik a návrat do země je spojovaly, jejich další služba se však rozbíhala do mnoha směrů, někteří bojovali v lesích, jiní pracovali v obsazené Varšavě a jejich nejdůležitější zbraní byly kvalitně padělané doklady.

Do okupovaného Polska se touto cestou dostalo 316 cichociemných a jejich příběh pokračoval i po porážce Německa, kdy se zásluhy o odboj změnily v přitěžující okolnost. Devět z přeživších bylo popraveno na základě rozsudků stalinistických soudů. Další čekalo vězení, sovětské tábory, emigrace nebo dlouholetý dohled bezpečnosti. Zkušenosti, s nimiž se vraceli pomáhat vlastní zemi, z nich v očích nové moci dělaly nebezpečné protivníky.

Německý útok z 1. září 1939 a sovětská invaze o šestnáct dní později rozdělily Polsko mezi dvě diktatury. Porážka pravidelné armády přinesla okupaci, rozsáhlé zatýkání a likvidaci lidí, kteří mohli organizovat odpor. Část vojáků se dostala přes hranice a pokračovala do Francie, kde vznikaly nové polské jednotky, následně po francouzské porážce v létě 1940 se těžiště zahraničního odboje přesunulo do Velké Británie.

Současně se v okupované zemi vytvářely podzemní struktury. Vedle vojenských organizací fungovalo tajné školství, soudnictví, tisk a civilní zastoupení exilové vlády. Vojenskou páteří se stal Svaz ozbrojeného boje, v únoru 1942 přejmenovaný na Zemskou armádu, polsky Armia Krajowa, známou pod zkratkou AK. Pro Londýn představovala tato síť možnost vést boj uvnitř země a udržovat spojení s obyvatelstvem, které zůstalo pod okupací.

Odboj potřeboval zbraně, peníze a informace, ale také lidi s odbornými znalostmi. Smrt zkušeného radisty mohla způsobit přerušení spojení celého okruhu, zatčení důstojníka rozvrátit práci organizace budované několik měsíců. Zahraniční výcvik umožňoval připravovat náhradníky a specialisty v podmínkách, které na domácí půdě jednoduše neexistovaly. Instruktor mohl se žáky nacvičovat demolici mostu nebo obsluhu vysílačky bez obavy, že hluk či zachycený signál přivedou německou policii.

Spojení se zahraničím obstarávali kurýři, jenže jejich cesta přes několik hranic trvala dlouho a každá kontrola zvyšovala riziko zatčení. Letecký přesun nabízel možnost dopravit člověka z Británie do Polska během jediné noci. V praxi ovšem vyžadoval letadla s dostatečným doletem, vycvičené posádky, vhodné počasí i spolehlivé příjemce na zemi. Polsko leželo hluboko v okupované Evropě a cesta tam i zpátky patřila k náročným úkolům spojeneckého letectva.

Myšlenku rozvíjeli důstojníci Jan Górski a Maciej Kalenkiewicz. Už během pobytu ve Francii prosazovali využití parašutistů pro spojení s vlastí a podporu domácího boje. Původní úvahy zahrnovaly také širší použití výsadkových sil při budoucím povstání. Pro každodenní potřeby konspirace se postupně prosadil systém malých skupin a jednotlivých odborníků, kteří se po přistání začlenili do již existujících struktur.

Základem byla dobrovolnost, protože kandidát přijímal službu, při níž mohl po dlouhém výcviku zahynout ještě v letadle nebo několik hodin po přistání. Vedle fyzické kondice rozhodovaly rozvaha, paměť, schopnost improvizace a spolehlivost. Voják navyklý na plnění rozkazů v kasárnách měl v okupované zemi často rozhodovat sám, bez okamžité pomoci nadřízeného a s odpovědností za lidi, kteří mu poskytli úkryt.

Poláci spolupracovali s britskou organizací SOE, určenou k podpoře odboje a zvláštním operacím v zemích ovládaných nepřítelem. Britové poskytovali své zkušenosti, zařízení a letecké kapacity, polské velení určovalo potřeby vlastního podzemního vojska. Důležitou roli hráli polští instruktoři, kteří dokázali přípravu přizpůsobit poměrům doma. Znalost místního prostředí byla při tajné službě stejně důležitá jako bojové dovednosti.

Výcvik se skládal z několika kurzů podle zamýšleného nasazení. Budoucí diverzanti se učili zacházet se zbraněmi a výbušninami, překonávat překážky, orientovat se v terénu a jednat při přepadení, spojovací specialisté věnovali dlouhé týdny radiotelegrafii a práci se šifrovanými zprávami. Zpravodajci potřebovali další dovednosti, například znalost fotografování, práci s dokumenty nebo konspirativní předávání informací.

Společnou podmínkou pro všechny však byl parašutistický výcvik. Jedním z nejznámějších středisek, kde tento výcvik probíhal, se stalo anglické sídlo Audley End, za války využívané jako zvláštní výcviková stanice číslo 43. V historickém domě vznikly učebny a ubytovny, ve sklepích se skladovaly zbraně a munice. Součástí přípravy byly také dokumenty a oblečení použitelné v okupovaném Polsku. Rozsáhlý areál nabízel prostor pro praktická cvičení a místní obyvatelé mohli pouze tušit, že za občasnými výstřely a výbuchy se skrývá něco víc než běžný vojenský pobyt.

Zvláštní význam měla příprava na život pod cizím jménem. Všichni odjíždějící potřebovali věrohodný životopis, zaměstnání, původ a vysvětlení, proč se nachází na určitém místě. Instruktoři prověřovali jeho odpovědi při simulovaných kontrolách a budili frekventanty v noci, aby zjistili, zda svou novou totožnost zvládnou i v polospánku. Stačilo zaváhat nad vlastní adresou nebo zaměnit údaje v dokladech a rutinní kontrola se mohla změnit ve výslech nebo zatčení.

Název cichociemni dobře odpovídal světu, do kterého tito lidé vstupovali. Jeho původ bývá spojován s tajným odchodem vojáků z původních jednotek i s nočními cvičeními, při nichž se pracovalo potichu a ve tmě. V angličtině se vžil překlad Silent Unseen. Za tímto vše vysvětlujícím označením stály stovky hodin opakování, námahy a učení detailů, na kterých později záviselo přežití.

První skupina přiletěla v noci z 15. na 16. února 1941 v rámci operace Adolphus. Na palubě britského bombardéru Whitley byli Stanisław Krzymowski, Józef Zabielski a politický kurýr Czesław Raczkowski. Let měl ověřit, zda lze takto vytvořit přímé spojení s okupovaným Polskem. Zároveň však ukázal, jak snadno a rychle se může pečlivě připravená operace změnit v boj o přežití samotné.

Kvůli navigační chybě seskočili daleko od plánované dopadové plochy u Włoszczowy. Dopadli poblíž Dębowce na Těšínsku, na území připojeném k Německé říši a od čekající přijímací skupiny je dělilo 138 kilometrů. Krzymowski a Zabielski se přesto dokázali dostat do Varšavy a navázat spojení s podzemím. První let tak přinesl úspěch i důrazné upozornění na meze tehdejší navigace.

Další operace vyžadovaly součinnost lidí, kteří se navzájem často vůbec neznali. V Británii se připravovalo letadlo a skupina parašutistů, v Polsku čekali na pokyny odbojáři zabezpečující plochu. Posádka musela v noci poznat správné místo a rozlišit dohodnuté signály. Přijímací skupina měla po seskoku odvést příchozí, odnést náklad a zahladit stopy dřív, než si pohybu všimne někdo nepovolaný.

Velkou část práce představovalo čekání. Počasí mohlo být v pořádku nad odletovým letištěm a současně zcela nevhodné nad cílem, letadlo se mohlo vrátit bez splnění úkolu nebo příjemci nedostali možnost bezpečně vyznačit plochu. Každé další opakování znamenalo nové riziko pro posádku i lidi na zemi. Výsadkář, který se už připravil na odlet, tak mohl skončit v situaci, kdy musel opakovaně odkládat okamžik, pro který se celé měsíce připravoval.

S postupem Spojenců ve Středomoří se otevřela možnost létat také z jižní Itálie. Změnily se trasy a výchozí základny, podstata operací však zůstávala stejná – dopravit malou skupinu a náklad hluboko do nepřátelského prostoru a vrátit letadlo zpět. Vedle parašutistů byly přepravovány zbraně, radiostanice, výbušniny a peníze. Na těchto letech se podílely polské i další spojenecké posádky a jejich ztráty patří k témuž příběhu jako osudy vysazených mužů.

Po příchodu do města začínala další fáze adaptace, nově příchozí se musel naučit, jak se změnil každodenní život, co budí pozornost a jak se bezpečně pohybovat mezi úkryty. Pomáhali mu domácí spolupracovníci, včetně žen, které výsadkáře ubytovávaly, doprovázely a seznamovaly s místními pravidly. Znalost prostředí člověka, který v okupaci prožil několik let, mohly napravit i mezery náročného zahraničního výcviku.

Cichociemni po přistání posilovali různé složky Zemské armády. Někteří působili v diverzní organizaci Wachlarz, zaměřené na operace ve východních oblastech a v německém týlu, další přešli do řízení sabotáží a ozbrojených akcí. Jejich význam spočíval také v předávání zkušeností, vyškolený specialista byl schopen připravovat místní bojovníky a organizovat práci skupiny, jejíž schopnosti pak výrazně přesahovaly výkon jediného člověka.

K nejznámějším patřil Jan Piwnik s krycím jménem Ponury. Bývalý policista se do Polska vrátil v listopadu 1941 a zapojil se do diverzní činnosti. Když se jeho druh Alfred Paczkowski, rovněž cichociemny, dostal s dalšími odbojáři do německého zajetí, hrozila vedle jejich smrti také ztráta důležitých informací. Vězení v Pińsku, dnes ležícím v Bělorusku, se proto 18. ledna 1943 stalo cílem záchranné operace.

Piwnik měl kolem sebe další zkušené výsadkáře, mezi nimi Jana Rogowského, Wacława Kopista a Michała Fijałku, ale příprava závisela také na místních lidech. Bylo třeba poznat režim věznice, zjistit rozmístění vězňů a připravit příjezd i ústup. Překvapení mohlo útočníkům dát několik rozhodujících minut, během nichž museli proniknout dovnitř, dostat se k celám a odvést zatčené.

Část skupiny se vydávala za Němce a přijela vozem, který měl působit dojmem, že náleží ke gestapu nebo jiným německým bezpečnostním složkám. Další účastníci překonávali vězeňskou zeď. Po ovládnutí klíčových míst útočníci otevřeli cely a vyvedli Paczkowského i jeho druhy. Při zásahu zahynuli představitelé vězeňské správy a dveře cel se otevřely také desítkám dalších vězňů. Mnozí z vězňů však po odchodu útočníků zůstali příliš dlouho na místě a Němci je znovu dopadli.

Piwnik se navíc pokusil odvést podezření od polského podzemí používáním ruštiny a předstíráním sovětské partyzánské akce. Němci přesto sáhli k odvetě proti místnímu obyvatelstvu a 22. ledna v Janowě Poleském zavraždili třicet obyvatel Pińska. Polské velení ocenilo záchrannou operaci jako mimořádný výkon a Piwnik s Rogowským obdrželi řád Virtuti Militari. Vedle vojenského úspěchu však zůstávaly i následky německého teroru, s nímž odboj při každé větší akci musel počítat.

Piwnik později velel partyzánům v horách a následně působil v oblasti Novogrudku. Pro velitele v terénu znamenal výcvik jen základ, na který navazovalo zásobování, vztahy s obyvateli, prověřování nových lidí a ochrana před konfidenty. Piwnikovi se nakonec stala osudnout přestřelka Němci u Jewłasze v červnu 1944.

Jiný druh války vedl Stanisław Jankowski, známý jako Agaton. Předválečný architekt po návratu do vlasti v roce 1942 řídil pracoviště vyrábějící falešné doklady pro polský vojenský odboj. Potřeboval vhodné formuláře, razítka, podpisy a lidi, kteří dokázali přesně napodobit vzhled úředních písemností. Na výsledku jejich práce záviselo, zda dokáží kurýři projít kontrolou a zda příslušník odboje dokáže vysvětlit své zaměstnání nebo cestu.

Jankowski později vzpomínal, že na přelomu let 1942 a 1943 jeho spolupracovníci vydávali kolem tisíce falešných dokumentů měsíčně. Zprávy od navrátivších se kurýrů sloužily jako praktická kontrola jejich kvality. Zjišťovalo se, které průkazy prošly a kde vznikly potíže, aby další cesta byla bezpečnější. Taková práce dovolovala celé síti působit déle a ve větším prostoru, přestože se odehrávala převážně u pracovních stolů.

Mezi 316 cichociemnými byla také jedna žena, Elżbieta Zawacka s krycím jménem Zo. Do Británie přijela už jako zkušená kurýrka, která opakovaně překračovala hranice okupované Evropy. V roce 1943 cestovala do Londýna jako vyslankyně velitele AK se záležitostmi spojení a postavení žen ve vojenské službě. Zpátky se vrátila na padáku v noci z 9. na 10. září 1943.

Varšavské povstání začalo 1. srpna 1944. Velení AK chtělo osvobodit hlavní město před příchodem Rudé armády a vystoupit v něm jako představitel legitimního polského státu. Vojenský záměr se tak spojoval s naléhavou politickou snahou zabránit tomu, aby o budoucnosti země rozhodovala pouze Moskva. Povstalci však vstupovali do boje s nedostatkem zbraní a během následujících týdnů čelili německé převaze i ničivým útokům na město.

Povstání se účastnilo 91 cichociemných a osmnáct jich v pouličních bojích zahynulo. Jejich odbornosti se uplatňovaly ve velení, spojení i přímém boji. V městské válce museli organizovat obranu domů, průchody mezi postaveními a přesuny pod palbou. Zkušenosti jednotlivců ovšem stěží mohly vyrovnat nedostatek munice, těžkých zbraní a spolehlivé pomoci zvenčí.

Bolesław Kontrym, který používal krycí jméno Żmudzin, patřil ke zkušeným velitelům. Před válkou sloužil u polské policie, do okupované země seskočil v září 1942 a pracoval v bezpečnostních strukturách podzemního státu. Organizoval ochranu lidí i míst důležitých pro odboj a jednotku zasahující proti konfidentům. Během povstání velel v centru Varšavy a během bojů utrpěl čtyři zranění.

Do povstalecké služby se zapojil i Jankowski. Člověk, který předtím zajišťoval falešné papíry, nyní velel bojovníkům a účastnil se nebezpečných přesunů mezi oddělenými částmi města. Zawacka působila ve vojenské službě žen.

Kapitulace na začátku října znamenala pro řadu přeživších zajetí, pro další odchod z města a pokračování v tajné práci. Ve východních oblastech předválečného Polska se mezitím už naplno projevoval další konflikt. Sovětské orgány odzbrojovaly a zatýkaly příslušníky AK, přestože mnozí předtím bojovali proti společnému německému nepříteli, ale jejich podřízenost exilové vládě představovala překážku pro sovětské plány.

Maciej Kalenkiewicz, jeden z iniciátorů výsadkového spojení, poznal tento obrat ještě před koncem války. Jako velitel odboje v severovýchodních oblastech se v srpnu 1944 ocitl v boji se sovětskými bezpečnostními jednotkami. U Surkont 21. srpna padl při střetu s NKVD a jeho osud ukazuje, že pronásledování nezávislého polského odboje začínalo už za postupující frontou, dlouho před německou kapitulací v květnu 1945.

Poválečný režim budoval moc pod sovětskou kontrolou a příslušníky nezávislého odboje vnímal jako možnou základnu budoucího odporu. Cichociemni měli vojenské zkušenosti, osobní autoritu, kontakty v zahraničí a znalost práce v ilegalitě. Přesně takové schopnosti mohly ztížit jejich sledování a umožnit vznik dalších sítí. Pro bezpečnostní aparát proto představovali skupinu, kterou chtěl rozkrýt, kontrolovat a v případě odporu zničit.

Jejich poválečná rozhodnutí se lišila, část pokračovala v podzemí, jiní se snažili legalizovat svůj pobyt, nastoupit do zaměstnání a vrátit se k rodině. Další zůstali na Západě nebo se pokoušeli z Polska znovu odejít. Vystoupení z ilegality přinášelo naději na normální život, současně však poskytovalo úřadům jména, adresy a vazby. O tom, zda bude člověk zatčen, rozhodovala i jeho minulost, kterou už změnit nemohl.

Hieronim Dekutowski, známý jako Zapora, se do vlasti vrátil v září 1943. Působil na Lublinsku, kde vedl boj proti německým okupantům a jeho oddíly chránily obyvatele vystavené násilí a vysídlování. Po příchodu Sovětů se zapojil do dalšího odporu a stal se jedním ze známých velitelů protikomunistického podzemí. Jeho lidé zasahovali proti represivnímu aparátu nového režimu a snažili se udržet prostor pro vlastní činnost.

Pro lidi v lese znamenal konec války stále obtížnější situaci, režim upevňoval kontrolu, agenti bezpečnosti pronikali do odbojových sítí a naděje na zásadní pomoc západních mocností slábla. Každý další měsíc přinášel mrtvé, zatčené a nové ohrožení pro rodiny i podporovatele. Rozhodování o pokračování boje, odchodu nebo využití amnestie tak probíhalo pod tlakem, který se v pozdějších oslavných životopisech snadno ztrácí.

Dekutowski se v roce 1947 pokusil dostat na Západ, při organizovaném odchodu však padl do rukou bezpečnosti a v září byl zatčen. Následovalo brutální vyšetřování a příprava procesu s ním i jeho spolupracovníky. Člověk vycvičený pro službu v německém týlu se ocitl v rukou domácího aparátu, který měl čas, věznice a postupy sestavit obžalobu podle politické potřeby.

Při procesu v listopadu 1948 byli obžalovaní přivedeni v německých uniformách, režimu šlo o ponižující způsob, jak bojovníky proti okupaci symbolicky spojit s poraženým nepřítelem. Soud uložil Dekutowskému opakovaný trest smrti. Rozsudek byl vykonán 7. března 1949 ve varšavské věznici na Mokotówě, téhož večera bylo popraveno také šest jeho bývalých podřízených. V den popravy mu bylo třicet let.

Kontrymova cesta k popravišti začala jinak. Po varšavském povstání se dostal do německého zajetí, podařilo se mu uniknout, a znovu sloužil u polských sil na Západě. V roce 1947 se vrátil do Polska, kde žila jeho rodina, a nastoupil do civilního zaměstnání. Takový návrat mu dával možnost konečně ukončit léta války a odloučení. Současně jej vystavil úřadům, pro které bývalý policejní důstojník a příslušník AK zůstával podezřelý.

Bezpečnost ho zatkla v říjnu 1948 a během dlouhého vyšetřování se snažila vynutit přiznání k vykonstruovaným obviněním, zahrnujícím i údajnou spolupráci s Němci. Pro muže čtyřikrát zraněného při varšavském povstání představovalo takové obvinění záměrné převrácení jeho válečné služby. Tajný proces v roce 1952 skončil trestem smrti a Kontrym byl popraven v lednu 1953, přičemž polské policejní historické materiály uvádějí 2. leden.

Na osudech těchto dvou mužů je vidět šíře represe. Dekutowski pokračoval v ozbrojeném odporu, Kontrym se vrátil ze zahraničí a pracoval v civilním zaměstnání. Oba skončili ve stejné věznici a stát nechal jejich těla pohřbít tak, aby rodiny po dlouhou dobu neznaly místo posledního odpočinku. Vedle fyzického odstranění protivníků se režim snažil ovládnout také jejich pověst a připravit je o veřejnou památku.

Dalším cichociemným byl poslední velitel AK Leopold Okulicki. V květnu 1944 se vrátil do země padákem, v lednu 1945 vydal rozkaz k rozpuštění Zemské armády. Ani tento krok ho neochránil. V březnu byl pod záminkou jednání zatčen NKVD a odvezen do Moskvy, kde se stal jedním z obžalovaných v procesu se šestnácti představiteli polského podzemního státu. Sovětský soud mu v červnu 1945 uložil deset let vězení. Podle sovětského sdělení zemřel 24. prosince 1946, okolnosti jeho smrti však zůstávají sporné.

Elżbieta Zawacka se po válce znovu věnovala učitelské práci. Zkušená kurýrka, která dokázala projít okupovanou Evropou a vrátit se do Polska na padáku, byla zatčena v září 1951. Obvinění ze špionáže jí vyneslo desetiletý trest, z něhož si odpykala několik let. Na svobodu se dostala v únoru 1955. Potom se přes další překážky vrátila ke vzdělávání a později působila také na univerzitě.

Ještě déle zůstal ve vězení Adam Boryczka. Válečný výsadkář a příslušník odboje ve vilenské oblasti po válce pracoval jako kurýr mezi domácím podzemím a zahraničím. Zatčen byl v roce 1954 a vězení opustil až roku 1967. Jeho uvěznění tak pokračovalo dlouho po Stalinově smrti i po politickém uvolnění v roce 1956. Propuštění politických vězňů probíhalo nerovnoměrně a některým lidem systém ukradl další dekádu života.

Osudy jiných však naštěstí měly šťastnější pokračování. Někteří odešli do emigrace, jiní zůstali v Polsku a dokázali se prosadit v civilním povolání. Jankowski se po návratu podílel na obnově Varšavy a využil svou původní architektonickou profesi.

V případě jiných po ukončení věznění pokračovalo sledování a podezírání. Kontakty s bývalými spolubojovníky nebo se zahraničím mohly ke dveřím znovu přivést agenty bezpečnosti. Rodiny nesly následky ztracených příjmů, odloučení a nejistoty, zda se zatčený vůbec vrátí. Poválečná bilance proto zahrnuje vedle popravených také lidi, kterým režim zkrátil pracovní život, narušil vztahy a omezil možnost svobodně mluvit o vlastní minulosti.

Postupně přicházely rehabilitace, některé už po pádu nejtvrdší fáze stalinismu. Kontrym byl očištěn v roce 1957, čtyři roky po popravě. Veřejná připomínka odboje se v dalších desetiletích měnila, ale jeho politická samostatnost a odpor proti sovětskému podřízení zůstávaly pro režim citlivými tématy. Paměť mezitím udržovali příbuzní, veteráni, lidé v emigraci i ti, kteří shromažďovali dokumenty a zaznamenávali svědectví.

Zawacka se této práci věnovala ve velkém rozsahu: sbírala materiály o odboji a pomáhala uchovat zkušenosti jeho účastníků. V roce 2006 byla povýšena do generálské hodnosti a zemřela o tři roky později, krátce před stými narozeninami. Dožila se tak doby, kdy se odbojářům dostalo zaslouženého veřejného uznání. Pro jejich popravené druhy toto uznání znamenalo alespoň posmrtné navrácení jména a důstojný pohřeb.

Ostatky Dekutowského byly nalezeny v roce 2012 při průzkumu pohřebiště zvaného Łączka na varšavském hřbitově Powązki, identifikace byla oznámena následující rok. Také Kontrymovo tělo se podařilo po desetiletích nalézt a určit. Místa, která měla skrýt oběti státního násilí, se změnila v důkaz jeho rozsahu a rodiny konečně získaly možnost pohřbít své blízké pod jejich skutečnými jmény.

K tradici cichociemných se po pádu komunismu přihlásila také polská speciální jednotka GROM. Jejich jména nesou školy, ulice a památníky, výcvik v Audley End připomíná i britská strana. Za vojenskou legendou však zůstávají velmi konkrétní životy: zachránění spolubojovníci, vyrobené doklady, roky strávené v cele a děti čekající na zprávu o otci. Lidé, kteří se dobrovolně vraceli do okupované země, přijímali možnost, že je zabijí Němci. Některé z těch, kteří přežili, nakonec připravili o život občané státu, jehož svobodu pomáhali vybojovat.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Institut národní paměti: Cichociemni. „Wywalcz wolność lub zgiń”
https://ipn.gov.pl/pl/historia-z-ipn/138208,Cichociemni-Wywalcz-wolnosc-lub-zgin.html

Przystanek Historia: Cichociemni 1941–1945
https://przystanekhistoria.pl/pa2/teksty/80042,Cichociemni-19411945.html

English Heritage: Silent Unseen – The Polish Special Forces Soldiers of Audley End
https://www.english-heritage.org.uk/silent-unseen

Institut národní paměti: 80 lat temu w okupowanej Polsce wylądowali pierwsi cichociemni
https://ipn.gov.pl/pl/historia-z-ipn/archiwum/137996,80-lat-temu-w-okupowanej-Polsce-wyladowali-pierwsi-cichociemni-materialy-IPN.html

Polská policie, Wojciech Königsberg: Rozbicie więzienia w Pińsku
https://hit.policja.gov.pl/hit/aktualnosci/184004,Rozbicie-wiezienia-w-Pinsku.html

Muzeum druhé světové války: Brawurowa akcja odbicia więźniów w Pińsku
https://www.muzeum1939.pl/aktualnosci/-wojennydzien-brawurowa-akcja-odbicia-wiezniow-w-pinsku-12345