Článek
Americké letectvo během války ve Vietnamu disponovalo nadzvukovými stíhačkami, výkonnými bombardéry a obrovskými zásobami munice. Přesto si dlouhých sedm let nedokázalo poradit s jediným mostem přes řeku Mã v Severním Vietnamu. Americké letouny na něj útočily klasickými pumami, řízenými střelami, a nakonec se dokonce pokusily vyhodit jeho podpěry do vzduchu pomocí obřích náloží dopravených říčním proudem.
Stavba známá jako Dračí čelist se mezitím proměnila v silně bráněnou pevnost, Severovietnamci kolem ní soustředili protiletadlová děla a stíhačky, zatímco ženisté po náletech opravovali poškozenou konstrukci. Američané přicházeli o letadla i zkušené piloty. Pro Severní Vietnam se most stal symbolem odporu a nástrojem propagandy, pro americké velení otázkou vojenské prestiže.
Teprve v roce 1972 se Američanům podařilo Dračí čelist zničit pomocí nové generace přesně naváděných pum. Jejich přímá účast ve válce se však už chýlila ke konci. Vietnamci most zanedlouho obnovili a používají jej dodnes.
Most ve francouzské kolonii
Na počátku 20. století byl Vietnam součástí Francouzské Indočíny a koloniální správa budovala železnice, silnice a přístavy, které měly propojit jednotlivé oblasti země, usnadnit obchod a umožnit rychlé přesuny vojska. Výstavba dopravní infrastruktury zároveň pomáhala Francouzům upevňovat kontrolu nad rozsáhlým územím. K nejdůležitějším projektům patřilo železniční spojení severní a jižní části Vietnamu.
Cestě na jih však stála v provincii Thanh Hóa řeka Mã. Široký vodní tok, který ústí do Tonkinského zálivu, představoval obří překážku, protože převoz lidí a nákladů pomocí přívozů byl pomalý a závisel na počasí i stavu vody. Francouzi proto rozhodli o výstavbě železničního mostu, který by umožnil dopravu bez podobných omezení.

Pozice mostu v dnešním Vietnamu
Stavba začala roku 1901 a dokončena byla v roce 1904, na projektu pracovali evropští odborníci včetně německých inženýrů, pod jejichž vedením vznikla mohutná ocelová konstrukce. Most měl jediný velký oblouk o rozpětí přibližně 160 metrů, takže se obešel bez podpěrného pilíře uprostřed řeky. Jeho šířka dosahovala zhruba devíti metrů a kromě železniční dopravy umožňoval také pohyb dalších vozidel a chodců.
Slavnostní otevření proběhlo 17. března 1905. Francouzská správa získala spolehlivé spojení přes důležitou řeku a místní obyvatelé novou možnost přepravy zboží i cestování.
Francouzi most vybudovali, aby jim usnadnil správu kolonie, ale o několik desetiletí později se proti nim obrátila jeho vlastní důležitost.
Vietnamci ničí „vlastní“ most
Za druhé světové války ovládlo Francouzskou Indočínu Japonsko, které zpočátku ponechalo část francouzské koloniální správy na svých místech. Po japonské kapitulaci v srpnu 1945 vyhlásilo vietnamské komunistické hnutí Viet Minh pod vedením Ho Či Mina nezávislost. Francie se však své bývalé kolonie vzdát nehodlala a napětí rychle přerostlo v ozbrojené střety a koncem roku 1946 vypukla první indočínská válka.
Francouzi měli modernější výzbroj, obrněnou techniku a letectvo, vietnamští povstalci proto využívali partyzánskou taktiku, přepadávali zásobovací kolony a ničili dopravní komunikace, které nepřítel potřeboval pro přesuny vojsk. Mezi takové cíle patřil také most přes řeku Mã. Pro Vietnamce to znamenalo zničit stavbu, kterou sami každodenně využívali, vojenská potřeba však dostala přednost.
Okolnosti demolice se v jednotlivých zdrojích liší. Americké vojenské publikace uvádějí rok 1945 a srážku dvou lokomotiv naplněných výbušninami, které Vietnamci údajně poslali proti sobě a nechali explodovat uprostřed mostu. Vietnamské prameny zničení nejčastěji kladou do let 1946 až 1947.
Ať už přesný průběh vypadal jakkoli, výsledek byl jednoznačný, ocelová konstrukce se zřítila a důležité spojení přes řeku přestalo existovat. Francouzi přišli o most, který sami vybudovali před více než čtyřiceti lety, Vietnamci dosáhli svého cíle, za cenu přerušení dopravy ve vlastní zemi.
První indočínská válka pokračovala dalších několik let. Francouzská porážka u Dien Bien Phu v květnu 1954 a následné ženevské dohody vedly k rozdělení Vietnamu. Sever ovládli komunisté vedení Ho Či Minem, zatímco na jihu vznikl stát podporovaný Spojenými státy. Zničený most u Thanh Hóa nyní ležel na území Severního Vietnamu a jeho vláda začala obnovovat zničenou železniční síť.
Nová Dračí čelist
Obnova mostu patřila k ambiciózním projektům mladého severovietnamského státu, přípravné práce probíhaly již od konce padesátých let, samotná výstavba nové konstrukce se rozběhla na počátku šedesátých let a Vietnamcům pomáhali také odborníci ze Sovětského svazu a Číny. Výsledkem byl výrazně odlišný most, jehož hlavní pozdější přednostní byla jeho robustnost.
Nová stavba měla dva ocelové úseky, které uprostřed řeky podpíral mohutný betonový pilíř, celková délka dosahovala přibližně 160 metrů a šířka sedmnácti metrů. Středem vedla jednokolejná železnice, po jejích stranách byly komunikace pro automobily, nákladní vozidla a chodce. Nosná konstrukce byla dimenzována s velkou rezervou, která jí poskytovala značnou odolnost vůči poškození.
Most spojoval dva břehy mezi pahorky známými jako Núi Rồng a Núi Ngọc, zde má též svůj původ jeho vietnamské jméno Hàm Rồng, Dračí čelist. Okolní krajina podle místních připomínala otevřenou dračí tlamu a most tvořil její výraznou součást. Název později převzali také Američané, v angličtině jej označovali za Dragon's Jaw.

Podoba mostu zachycená z amerických průzkumných strojů v roce 1972
Slavnostní otevření se uskutečnilo 19. května 1964, v den čtyřiasedmdesátých narozenin Ho Či Mina a severovietnamský vůdce se slavnosti osobně zúčastnil. Pro komunistický režim představoval nový most důkaz, že země dokáže obnovovat a modernizovat svou infrastrukturu navzdory následkům války.
Jeho význam brzy ještě vzrostl, když se boje mezi komunistickými silami a jihovietnamskou vládou vyostřily a Severní Vietnam potřeboval dopravovat na jih stále více vojáků, munice a dalších zásob. Most přes řeku Mã ležel na důležité železniční a silniční trase směřující z oblasti Hanoje dále na jih. Nákladní vlaky a kolony automobilů pokračovaly k jednotkám bojujícím v Jižním Vietnamu.
V srpnu 1964 došlo k dvěma incidentům v Tonkinském zálivu, po nichž americký Kongres poskytl prezidentu Lyndonu Johnsonovi široké pravomoci k vojenskému zásahu. Spojené státy rozšiřovaly svou účast ve válce a začátkem roku 1965 zahájily systematické bombardování Severního Vietnamu v rámci operace Rolling Thunder a mezi prvními významnými cíli se objevila také Dračí čelist.
První nálety a první mrtví
K prvnímu velkému útoku došlo 3. dubna 1965, údernému svazu velel podplukovník Robinson Risner, zkušený americký stíhací pilot, který během korejské války dosáhl osmi vzdušných vítězství. Z thajské základny Korat odstartovaly stíhací bombardéry F-105 Thunderchief podporované dalšími letouny. Celé uskupení včetně doprovodu, průzkumu a tankerů čítalo téměř osmdesát strojů.
Hlavní údernou sílu představovalo 46 Thunderchiefů. Třicet jich neslo klasické pumy o hmotnosti přibližně 340 kilogramů, zbývajících šestnáct bylo vyzbrojeno řízenými střelami AGM-12 Bullpup. Doprovodné F-100 Super Sabre měly potlačovat protiletadlovou obranu a chránit bombardéry před nepřátelskými stíhačkami. Průzkumné RF-101 Voodoo měly následně ověřit rozsah škod.
Američané proti mostu použili předchůdce pozdějších chytrých bomb, Bullpup byla raketová střela naváděná rádiovými povely z letounu. Pilot sledoval její let pomocí světlice v zadní části a ručně opravoval směr. Šlo ovšem o velmi nepraktický systém, protože útočící letadlo muselo po odpálení udržovat vhodný směr a pilot současně řídil stroj, sledoval střelu i kontroloval okolí.

Stíhací bombardéry F-105D Thunderchief na bombardovací misi
Nad Thanh Hóa útočníci narazili na prudkou protiletadlovou palbou, obránci stříleli z postavení na obou březích řeky a okolních vyvýšeninách. Ačkoliv američtí piloti museli zasahovat poměrně úzký cíl, zatímco kolem jejich letounů vybuchovaly granáty, podařilo se jim svrhnout velké množství munice a opakovaně zasáhnout ocelovou konstrukci.
Ani zásah třiceti dvou střel Bullpup a přibližně 120 klasických pum nedokázal most zničit, některé zásahy poškodily příhradové nosníky a vozovku, ale hlavní konstrukce vydržela. Američané navíc přišli o jeden F-100 a jeden průzkumný RF-101. Risnerův vlastní Thunderchief utrpěl vážné poškození, přesto s ním dokázal přistát na základně Da Nang.
Následujícího dne Američané útok zopakovali. Tentokrát vyslali 48 Thunderchiefů s klasickými pumami a silný stíhací doprovod. Nad řekou Mã se znovu rozpoutala bitva a most zasáhly další desítky bomb. Americké vyhodnocení uvádělo stovky zásahů během náletu, ale i tentokrát konstrukce vydržela. Doprava byla poškozením dočasně přerušena, Vietnamci však rychle obnovili provoz.
Druhý den přinesl Američanům ještě nepříjemnější překvapení, do boje totiž zasáhly severovietnamské stíhačky MiG-17. Tyto letouny sovětské konstrukce byly proti výkonným americkým Thunderchiefům zastaralé, ve vzdušném souboji na malou vzdálenost však dokázaly využít svou obratnost, kanónovou výzbroj a moment překvapení.
Čtveřice MiGů se přiblížila k americkým letounům, které čekaly na možnost zaútočit na most a vietnamští piloti využili situace a provedli rychlý přepad. Americké bombardéry nesly těžký náklad, jejich pozornost byla zaměřena na pozemní cíl a manévrovací možnosti byly omezené. Při útoku byly sestřeleny dva F-105. Zahynuli major Frank Bennett a kapitán James Magnusson. Další Thunderchief Američané ztratili v důsledku pozemní palby, zatímco severovietnamská formace přišla během akce o tři ze čtyř MiGů.
Multiple US AGM-12 Bullpup missiles strike the Thanh Hóa Bridge bridge during the Vietnam War in 1965
— hw97karbine (@hw97karbine) May 23, 2026
The manually guided missiles achieved reasonable combat accuracy but the 250 lb warheads were too light to cause significant damage pic.twitter.com/icQaT7Bk2l
Záběry z útoků s nasazením prvních řízených střel
Pro Severní Vietnam představovaly první sestřely amerických letounů ve vzdušném boji velký úspěch. Jeho propaganda oslavovala piloty MiGů i pozemní obránce jako hrdiny, kteří vzdorovali technologicky silnějšímu nepříteli. Oficiální vietnamské údaje dokonce přisuzovaly obráncům v oblasti Thanh Hóa během obou dubnových dnů 47 sestřelených amerických letadel.
Vedle pilotů a dělostřelců se do vietnamského vyprávění dostali také civilisté. Známou se stala devatenáctiletá příslušnice domobrany Ngô Thị Tuyển, která 4. dubna zásobovala protiletadlové postavení municí. Vietnamská propaganda vykreslovala, jak přes ostřelovaný terén přenesla dvě bedny s municí o celkové hmotnosti 98 kilogramů, přestože sama vážila kolem 42 kilogramů.
Američané naopak museli vysvětlovat, proč přes veškeré úsilí nedosáhli svého cíle. Ztráty při dubnových útocích vedly k přehodnocování taktiky i k většímu důrazu na ochranu bombardovacích formací před nepřátelskými stíhačkami. Samotný most však zůstával na svém místě.
Americká posedlost mostem
Americké letectvo dokázalo během jara 1965 zničit mnoho jiných severovietnamských mostů, Dračí čelist však odolávala a každá další oprava prodlužovala její životnost. Příčinou byla kombinace mimořádně pevné konstrukce, účinné obrany a schopnosti Vietnamců rychle obnovovat poškozené části. K vyřazení mostu na několik dní stačilo poškodit koleje nebo vozovku, k jeho trvalému zničení bylo potřeba zasáhnout nosné části a podpěry.
Vietnamci mezitím soustředili do oblasti další protiletadlová děla. Palebná síť pokrývala směry, z nichž americká letadla obvykle přilétala, a ochranu časem doplnily také raketové systémy protivzdušné obrany. Piloti museli čelit stále hustší palbě, zatímco protivník získával zkušenosti s jejich taktikou. Další významnou součástí obrany byly opravárenské čety. Jakmile bombardéry odletěly, nastupovali ženisté, železničáři a civilní pracovníci. Odstraňovali trosky, opravovali koleje, měnili poškozené části a připravovali náhradní spojení přes řeku.

AGM-12B Bullpup
Koncem roku 1965 přešla odpovědnost za většinu dalších útoků na most od amerického letectva k námořnictvu. Z letadlových lodí operujících v Tonkinském zálivu startovaly útočné A-4 Skyhawk, A-6 Intruder a další stroje. Některé mise zahrnovaly také těžší pumy a nové způsoby útoku. Ani jejich posádky však nedokázaly překonat kombinaci oceli, betonu a severovietnamské obrany. Do zajetí při jednom z útoků padl i Robinson Risner, velitel prvního dubnového útoku. V září 1965 byl při další bojové misi sestřelen, zajat a vězněn až do roku 1973.
Dračí čelist mezitím získávala zvláštní postavení, severovietnamská propaganda ji prezentovala jako důkaz odvahy vojáků i obyvatel, kteří se nepoddali americkému bombardování. Pro americké plánovače se tím most stal otázkou prestiže. Věděli, proč jej chtějí zničit, a zároveň sledovali, jak nepřítel využívá jejich neúspěch k propagandě. Rostoucí počet náletů a ztrát podporoval hledání stále účinnějších zbraní. V roce 1966 proto přišli s nápadem na zcela jiný přístup ke zničení vytrvalé stavby.
Operace Carolina Moon
Odborníci americké letecké zbrojní laboratoře na základně Eglin na Floridě přišli s myšlenkou most podminovat. Jestliže běžné letecké pumy nedokázaly zničit mohutnou nosnou konstrukci, mohla by uspět exploze soustředěná přímo u jejího nejzranitelnějšího místa. Američané proto navrhli speciální nálože, které měly explodovat pod mostem a jejich účinek měl být mnohem silnější než při zásahu obyčejnou pumou. Nová zbraň měla podobu obrovského ocelového kotouče s průměrem přibližně 2,4 metru, tloušťku kolem 75 centimetrů a hmotnost přes dvě tuny. Výbušninu v trupu nálože měk odpálit magnetický zapalovač reagující kovovou konstrukci mostu.
Problém představovalo dopravení těchto náloží k cíli, americké stíhací bombardéry byly příliš malé a speciální zbraně měly nevhodný tvar pro běžný shoz. Nakonec padlo rozhodnutí použít transportní letouny C-130 Hercules. Ty měly za tmy přiletět velmi nízko nad řekou, shodit nálože na padácích a nechat je unášet proudem směrem k mostu.
Plán dostal název Carolina Moon, jeho úspěch závisel na několika okolnostech současně. Posádka musela proniknout do silně bráněného prostoru, přesně nalétnout nad řeku a vypustit nálože tak, aby je proud dopravil pod mostní konstrukci. Zároveň bylo nutné počítat s protivzdušnou obranou, protože pomalý Hercules představoval snadný cíl.

C-130 Hercules ve Vietnamu
Američané vybrali dvě posádky pod velením majorů Richarda Remerse a Thomase Case. Muži prošli speciálním výcvikem a v polovině května 1966 dorazili na základnu Da Nang. K dispozici měli deset náloží, dostatečné množství pro dva pokusy. Operaci měly podporovat Phantomy provádějící klamné útoky a letoun elektronického boje EB-66 rušící severovietnamské radary.
První Hercules odstartoval krátce po půlnoci 30. května 1966, Remers vedl těžký transportní letoun nízko nad hladinou moře a následně zamířil do ústí řeky Mã. Posádka udržovala rádiový klid, zatímco navigátoři sledovali přiblížení k místu shozu. Letoun se pohyboval ve výškách pouhých několika desítek metrů, aby omezil riziko odhalení radarem.
Nedaleko mostu Hercules vystoupal do výšky přibližně 120 metrů, což ihned spustilo protiletadlovou palbu. Remers přesto pokračoval v letu a posádka vypustila všech pět náloží do řeky, potom stroj zamířil zpět k moři a bezpečně se vrátil na základnu.
Na první pohled proběhlo všechno podle plánu a Američané předpokládali, že nálože dopluly pod most a explodovaly. Ranní průzkumné snímky však přinesly nepříjemnou zprávu, Dračí čelist stále stála a fotografie neukazovaly žádné významné poškození.
Teprve pozdější informace odhalily, že čtyři z pěti náloží skutečně vybuchly, exploze však nedokázaly konstrukci zničit a přes veškerou přípravu účinek zbraní nestačil.
Američané se rozhodli akci zopakovat, druhý pokus připadl na noc z 30. na 31. května a velení převzal major Thomas Case. K jeho posádce se přidal také navigátor William Edmondson, který absolvoval první let s Remersem.
Druhý Hercules odstartoval z Da Nangu krátce po jedné hodině ranní, ve stejnou dobu se nad oblastí pohybovaly doprovodné Phantomy, jejichž úkolem bylo odvést pozornost nepřátelské obrany. Tentokrát však Vietnamci reagovali velmi prudce a posádky doprovodných letounů narazily na intenzivní palbu. Samotný Hercules se z mise nevrátil, osm mužů na palubě zmizelo a pátrání nepřineslo žádné výsledky. Během operace byl ztracen také jeden z doprovodných Phantomů a oba muži na jeho palubě zahynuli.
Američané následujícího dne vyslali průzkumné letouny, ale ty jen potvrdily, že most stále stojí. Nebyly nalezeny ani stopy po celé posádce Herculesu. Operace Carolina Moon skončila, dva noční pokusy, deset speciálních náloží, ztracený transportní letoun, jeden Phantom a deset mrtvých amerických letců nepřinesly kýžený výsledek a most nad řekou Mã nadále sloužil Vietnamcům.
Další marné experimenty
Po neúspěchu Caroliny Moon pokračovalo bombardování běžnými prostředky, americké námořnictvo opakovaně útočilo na most i přilehlé komunikace, ale jeho letci naráželi na stále stejné překážky. Mohutné betonové podpěry vydržely a každý útok nadále vystavoval posádky nebezpečí ze strany protiletadlového dělostřelectva a nepřátelských stíhaček. Američané věděli, že pouhé zvyšování počtu svržených bomb nebude stačit a začali proto experimentovat se zbraněmi, které umožňovaly přesnější zásahy. Naději představovala televizně naváděná klouzavá puma AGM-62 Walleye. Ta využívala kameru v přední části, jejíž obraz umožňoval pilotovi vybrat cíl a před odhozem na něj zbraň zaměřit.
Ve srovnání se střelou Bullpup šlo o výrazný pokrok, pilot již nemusel během celého letu zbraně ručně opravovat její dráhu, takže mohl po odhození manévrovat a odpoutat se od cíle. Walleye se pomocí vlastního naváděcího systému snažila udržovat zaměřený bod, což samozřejmě pro posádky to znamenalo menší riziko při útoku proti hustě bráněným cílům.
Nová technologie však měla omezení, televizní navádění fungovalo nejlépe za dobré viditelnosti a při dostatečném kontrastu mezi cílem a okolím. Tropické počasí, oblačnost, kouř nebo prach vyvolaný předchozími explozemi její účinnost výrazně snižovaly. Starší verze Walleye měla navíc bojovou hlavici, která proti masivnímu mostu nestačila.

AGM-62 Walleye při odhozu z letounu A-4M Skyhawk
I tak zbraň v předchozích případech přinesla působivé výsledky, například v březnu 1967 zasáhla jedna z těchto zbraní vojenský objekt poblíž Sam Son s naprostou přesností. Američané následně nasadili Walleye také proti Dračí čelisti a při náletu 12. března se podařilo dosáhnout několika přímých zásahů, most však opět vydržel.
Příčina byla stále stejná, malá naváděná puma dokázala přesně zasáhnout, ale její výbuch nedostačoval na zhroucení konstrukce. Pokud chtěli Američané most spolehlivě vyřadit, potřebovali zbraň, která dokáže spojit přesnost s dostatečnou ničivostí.
Zatímco američtí technici hledali řešení, Vietnamci pokračovali v opravách a posilování obrany. Pro severovietnamské vedení měla obrana Dračí čelisti stále větší politickou hodnotu. Stejně tak byli Američané Dračí čelistí posedlí a vojenští plánovači trvali na dalších a dalších úderech a každý neúspěch posiloval tlak na vývoj účinnějších zbraní i nových způsobů jejich použití.
V listopadu 1968 však Spojené státy zastavily bombardování Severního Vietnamu kvůli mírovým jednáním, útoky na Dračí čelist ustaly a Vietnamci získali čas na opravy. Přestávka trvala až do roku 1972. Během této doby však americký zbrojní průmysl připravil zbraně, které měly osud stavby rozhodnout.
Dračí čelist konečně padá
Na jaře 1972 zahájil Severní Vietnam rozsáhlou ofenzivu proti jihovietnamským jednotkám a americká vláda odpověděla obnovením bombardování severu, které se do historie zapsalo pod jménem operace Linebacker. Jejím cílem bylo narušit zásobování severovietnamských sil a omezit jejich schopnost pokračovat v ofenzivě a mezi vybranými dopravními cíli se znovu objevila Dračí čelist.
Tentokrát však Američané disponovali novými zbraněmi, kvalitativní skok představovaly laserem naváděné pumy Paveway. Jejich naváděcí systém dokázal sledovat laserový paprsek odražený od cíle, který označoval jiný letoun nebo člen posádky. Puma pak automaticky upravovala dráhu letu tak, aby zasáhla vyznačené místo.
Američtí piloti již nemuseli spoléhat výhradně na přesnost odhozu klasické pumy, mohli zaměřit konkrétní nosník, podpěru nebo jinou zranitelnou část mostu a naváděná zbraň měla mnohem větší šanci dopadnout právě tam. Současně bylo možné využívat těžké pumy s dostatečným účinkem.

F-4D Phantom II vyzbrojený naváděnými střelami
První výrazný úspěch přišel 27. dubna 1972. Dvanáct Phantomů F-4 z 8. taktického stíhacího křídla zaútočilo na most, přičemž část z nich nesla laserem naváděné pumy. Exploze zasáhly západní část konstrukce a posunuly ji mimo původní uložení. Jeden z konců mostu klesl směrem k řece a železniční spojení bylo narušeno. Američané poprvé dosáhli výsledku, o který se bez úspěchu pokoušeli celé roky, most však ještě nebyl definitivně zničen. Poškozená konstrukce zůstávala zčásti na místě a Vietnamci okamžitě začali s opravami. Americké velení proto rozhodlo o dalším útoku, který měl dílo dokončit.
Další úder přišel 13. května 1972, tentokrát se nad Thanh Hóa objevilo čtrnáct Phantomů opět nesoucích kombinaci klasických a laserem naváděných pum. Piloti útočili na poškozenou konstrukci a její podpěry, přičemž se snažili zesílit dopad předchozích úderů.
Výsledek byl pro Američany tentokrát příznivý, západní úsek se sesunul z betonové podpěry a ocelová konstrukce utrpěla těžká poškození. Zasaženy byly také přístupové komunikace a Dračí čelist byla vyřazena z provozu a přes most už dále nemohly projíždět vlaky ani nákladní vozy. Tam, kde během předchozích let stovky klasických pum selhaly, nyní několik přesně umístěných těžkých pum dosáhlo kýženého výsledku. Američtí velitelé získali důkaz, že jejich dlouholetá snaha o vývoj přesné munice přináší konkrétní výsledky. Vietnamci se však odmítali vzdát, opravárenské čety pracovaly na odstranění následků bombardování a mezitím zajišťovaly přepravu přes řeku náhradními prostředky. Most sice přestal fungovat, ale jeho úplné zničení stále vyžadovalo další úsilí.

Most po sérii úspěšných úderů
Finální úder přišel 6. října 1972, tentokrát zaútočily čtyři americké námořní útočné letouny A-7 Corsair II z letadlové lodi USS America. Dva stroje nesly těžší televizně naváděné pumy Walleye, zatímco zbývající dvojice byla vyzbrojena klasickými dvoutisícilibrovými pumami Mk 84. Útok se soustředil na centrální podpěru, ocelová stavba se zlomila a její části se zřítily do řeky. Průzkumné fotografie následujícího dne konečně potvrdily zničení Dračí čelisti. Americké letectvo konečně dosáhlo cíle, o který usilovalo od dubna 1965. Sedm let po prvním mohutném náletu byl most vyřazen.
Úspěch však přišel v době, kdy americká účast ve vietnamské válce směřovala k závěru, Spojené státy již několik let stahovaly své pozemní jednotky a prezident Richard Nixon usiloval o dohodu umožňující ukončit přímé americké zapojení do konfliktu. V lednu 1973 byly podepsány Pařížské mírové dohody a během následujících měsíců se americké bojové jednotky stáhly. Samotná válka pokračovala ještě další dva roky, ale Spojené státy už o její výsledek nejevily zájem. Američané strategickou stavbu konečně vyřadili, ale úspěch už ztratil svůj význam a válku nezvrátil. Navíc za něj obě strany zaplatily vysokou cenu.
Američané odešli, most opět slouží
Severní Vietnam neponechal zničený most svému osudu, již během války využívali ženisté a dopravní jednotky náhradní mosty, přívozy a další způsoby překonání řeky. Po podpisu Pařížských dohod v lednu 1973 následovaly rozsáhlejší opravy poškozené konstrukce, a ještě v témže roce se podařilo most obnovit a znovu zprovoznit. V dubnu 1975, kdy severovietnamská armáda obsadila Saigon a válka skončila, byl most opět součástí železniční a silniční infrastruktury vítězného Severního Vietnamu.
Jeho obrana i ničení si vyžádaly vysokou cenu. Americký historik Walter J. Boyne uvádí v článku Breaking the Dragon's Jaw celkem 871 bojových vzletů proti mostu a jedenáct ztracených amerických letadel.
Počet amerických obětí přitom nelze omezit pouze na stroje ztracené přímo při útocích na konstrukci, protože protiletadlová obrana v celé oblasti Thanh Hóa zasahovala také letouny útočící na okolní vojenské a dopravní cíle. Někteří piloti zahynuli, další byli zajati a část mužů zůstávala dlouhé roky nezvěstná.
Na vietnamské straně představovaly ztráty padlí protiletadloví dělostřelci, stíhací piloti, ženisté i civilní obyvatelé, protože bombardování zasahovalo také vesnice, komunikace a další objekty poblíž řeky. V širší oblasti Hàm Rồng zahynuli během války rovněž lidé pracující na opravách a ochraně infrastruktury. Samostatný souhrnný počet vietnamských obětí přímo spojených s obranou mostu však není k dispozici. Připomínkou bombardování regionu je také památník 64 učitelům a studentům, kteří zahynuli při americkém náletu roku 1972 během prací na hrázi u řeky Mã. Pamětní místo bylo slavnostně otevřeno v březnu 2025, šedesát let po prvních velkých bojích o Dračí čelist.

Podoba mostu v roce 2012
Severovietnamské oficiální zdroje uvádějí během bojů o most mnohem vyšší americké ztráty než americké záznamy. Údajně má jít o 47 sestřelených letounů během prvních dvou dnů v dubnu 1965 a více než stovku amerických strojů zničených v širší oblasti během dalších let. Samotný most se stal součástí vietnamské válečné paměti, obránci byli vyznamenáváni, jejich příběhy se objevovaly ve školních učebnicích a připomínají je výroční slavnosti.
Dračí čelist slouží dodnes, po otevření sousedního mostu Hoàng Long v roce 2000 ztratila část svého významu pro dálkovou automobilovou dopravu, zůstává však důležitým železničním spojením přes řeku Mã. Historická konstrukce nadále slouží také místní dopravě a celé místo se proměnilo v památník bojů a menší turistickou atrakci.
Francouzi most postavili, aby mohli ovládat svou kolonii, Vietnamci jej zničili, aby jim v tom zabránili. Potom jej obnovili, aby pomáhal jejich vlastní armádě, a Američané strávili sedm let pokusy o jeho zničení. Když konečně uspěli, zbývalo jen několik měsíců do konce jejich přímé vojenské účasti ve válce. Vietnamci most znovu postavili a vlaky po něm projíždějí i více než půlstoletí poté.
P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.
Zdroje:
Breaking the Dragon’s Jaw – Walter J. Boyne, Air & Space Forces Magazine
Dragon’s Jaw: The Vietnam War Target That Paved the Way to a Modern Precision Air Weapon – Royal Australian Air Force
Into the Dragon’s Jaw – Warfare History Network
The Tale of Two Bridges and the Battle for the Skies over North Vietnam – Office of Air Force History
Ham Rong Bridge Then and Now – Công Luận





