Článek
Rozhodnutí amerického prezidenta Donalda Trumpa dočasně uvolnit sankce na ruskou naftu vyvolalo v Evropě kritiku. Představitelé Evropské unie upozorňují, že další obchod s ruskými energiemi přinese Moskvě peníze, které může využít k pokračování války proti Ukrajině. Tato výhrada je zcela oprávněná. Poněkud licoměrně ovšem působí ve chvíli, kdy evropské přístavy nadále přijímají tankery s ruským zkapalněným plynem a některé členské státy pokračují také v nákupech ruské ropy.
Západní státy už několik let hledají způsob, jak omezit ruské příjmy z energetiky, aniž by příliš poškodily vlastní hospodářství. Každá vláda se snaží udržet ceny energií na přijatelné úrovni a případné výjimky vysvětluje ekonomickou nutností. Pro Evropu má však takové uvažování zvlášť nebezpečné důsledky. Rusko leží bezprostředně za jejími hranicemi a vedle války proti Ukrajině vede dlouhodobou hybridní kampaň také proti samotným evropským zemím.
Trumpův obchod s Putinem vyvolal evropské pohoršení
Donald Trump 9. října oznámil dohodu s Vladimirem Putinem, podle níž má Rusko dodat na americký a světový trh velké množství nafty. Součástí dohody se stalo šestiměsíční uvolnění amerických sankčních omezení, které má umožnit obchod s ruským palivem. První dodávky mají přesáhnout 300 tisíc tun a další mají následovat v nadcházejících měsících. Bílý dům krok zdůvodňuje snahou snížit ceny paliv, které se v důsledku energetické krize a konfliktu na Blízkém východě vyšplhaly na mimořádně vysoké úrovně.
Z amerického pohledu jde především o ekonomickou a vnitropolitickou otázku. Drahá nafta zvyšuje náklady dopravců, zemědělců a dalších odvětví, což se následně promítá do cen zboží pro obyčejné Američany. Trump navíc čelí blížícím se kongresovým volbám a vysoké ceny pohonných hmot představují pro jeho administrativu vážný problém. Uvolnění sankcí proto představuje snahu ukázat voličům, že dokáže zajistit levnější energie. Zda ruské dodávky skutečně přinesou výraznější zlevnění, ovšem zpochybňují i američtí energetičtí analytici.
Problém spočívá v tom, že obchod zároveň poskytuje Rusku příjmy v době, kdy pokračuje jeho agrese proti Ukrajině. Američané, a Trump z nich nejhlasitěji, přitom sami léta prosazovali omezování ruských energetických exportů a vyzývali evropské spojence, aby se zbavili závislosti na Moskvě. Trumpovo rozhodnutí tak oslabuje důvěryhodnost dosavadní sankční politiky Washingtonu. Kritika zaznívá od ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského i části amerických zákonodárců.
Ohradila se rovněž šéfka evropské diplomacie Kaja Kallasová, podle níž uvolnění omezení poskytne Rusku další prostředky na vedení války. Německá vláda následně ujistila, že na svém přístupu k sankcím nic měnit nehodlá a bude pokračovat ve spolupráci s evropskými partnery. Z evropského pohledu jde o srozumitelný postoj. Jenže tady stojí za připomenutí, kolik peněz za ruské energie stále platí samotní Evropané.
Francie, Belgie a Španělsko dál nakupují ruský plyn. Maďarsko a Slovensko také ropu
Pouhou shodou okolností byla 9. října zveřejněna také analýza německé organizace Urgewald, která ve spolupráci s analytickou společností Kpler sleduje přepravu ruského zkapalněného zemního plynu. Z jejích údajů vyplývá, že přístavy Evropské unie za prvních devět měsíců letošního roku přijaly 12,18 milionu tun LNG z ruského projektu Jamal. Ve srovnání se stejným obdobím roku 2025 jde o téměř desetiprocentní nárůst. Odhadovaná hodnota těchto dodávek dosáhla 7,88 miliardy eur.
Jde přitom pouze o zkapalněný plyn z jednoho ruského projektu. Do uvedených čísel nejsou zahrnuty dodávky ruského potrubního plynu ani dovoz surové ropy, které představují další miliardové obchody. Přesto dobře ukazuje rozsah energetického obchodu, který pokračuje více než čtyři a půl roku po zahájení ruské invaze na Ukrajinu.
Významnými vstupními místy ruského LNG jsou především přístavy ve Francii, Belgii, Španělsku a Nizozemsku. Samotné vyložení nákladu v určitém přístavu ovšem ještě neznamená, že všechen plyn spotřebuje právě daná země. Evropská plynárenská síť umožňuje jeho další prodej a přepravu do jiných členských států.
Pro představu o finančním rozsahu lze využít také červnová čísla analytického centra CREA. Maďarsko tehdy dovezlo ruské energetické suroviny v hodnotě přibližně 591 milionů eur. Francie nakoupila ruský LNG za 349 milionů eur a Španělsko za dalších 258 milionů. Samotný ruský plyn dodaný potrubím do Maďarska a na Slovensko představoval v tomto měsíci obchod za 379 milionů eur. Současně pokračovaly dodávky ropy jižní větví ropovodu Družba. Maďarsko a Slovensko patří mezi poslední členské státy, kterým sankční výjimky stále umožňují odebírat ruskou ropu ropovodem. Jejich představitelé dlouhodobě argumentují geografickou polohou, technologickými omezeními rafinerií a ekonomickými náklady na změnu dodavatelů.
Pozoruhodná je také zdrženlivost zemí, které patří mezi největší evropské odběratele ruského LNG. Zatímco šéfka evropské diplomacie Kaja Kallasová Trumpovo rozhodnutí veřejně kritizovala a Německo zdůraznilo, že na sankcích trvá, vlády Francie, Belgie a Španělska zatím výrazné samostatné odsouzení americké dohody nevydaly. Francouzský Elysejský palác se k samotnému uvolnění sankcí bezprostředně nevyjádřil, přestože prezident Emmanuel Macron současně ujišťoval Ukrajinu o francouzské podpoře. Kontrast mezi společnými evropskými prohlášeními a pokračujícími nákupy ruských energií je do očí bijící.
Mezi významnými odběrateli ruského plynu dnes najdeme Francii, Belgii nebo Španělsko, ale chybějí zde Polsko a pobaltské státy. Přitom právě ty mají Rusko doslova za humny a v minulosti byly na ruských dodávkách silně závislé. Pokud by geografická blízkost, zděděná infrastruktura a dlouholeté obchodní vztahy představovaly nepřekonatelné překážky, musely by patřit mezi poslední země, které se ruských energií dokážou vzdát. Ve skutečnosti patřily k těm, které začaly svou závislost odstraňovat nejdůsledněji.
Polsko ukončilo odběr ruského zemního plynu v roce 2022 a od roku 2023 zpracovávají jeho rafinerie ropu z jiných zdrojů. Varšava přitom investovala do terminálu LNG ve Svinoústí, plynovodu Baltic Pipe přivádějícího norský plyn i do rozšíření možností dovozu ropy přes baltské přístavy. Litva přestala ruský plyn a ropu dovážet v roce 2022 a významnou roli v jejím osamostatnění sehrál terminál LNG v Klaipėdě, uvedený do provozu už v roce 2014. Lotyšsko zakázalo dodávky ruského zemního plynu od ledna 2023, zatímco Estonsko omezilo jeho dovoz už v roce 2022 a od ledna 2026 zakázalo také zbývající dovoz ruského LNG. Všechny čtyři země přitom musely řešit nemalé technické, finanční a infrastrukturní překážky.
Samozřejmě existují rozdíly mezi velikostí jednotlivých ekonomik, strukturou jejich průmyslu a možnostmi náhrady dodávek. Přesto je příklad Polska a Pobaltí důkazem, že při dostatečné politické vůli, investicích a přípravě lze dlouholetou energetickou závislost na Rusku překonat. O to hůře se vysvětluje, proč některé jiné evropské země pokračovaly v prohlubování energetických vztahů s Moskvou ještě po anexi Krymu a proč zůstávají jejími významnými zákazníky i více než čtyři roky po zahájení rozsáhlé invaze na Ukrajinu.
Bylo by nefér tvrdit, že Evropská unie proti ruskému energetickému obchodu nic neudělala. Od roku 2022 výrazně omezila dovoz ruské ropy, zavedla rozsáhlé sankce a postupně nahrazuje ruské dodavatele jinými zdroji. V lednu 2026 navíc definitivně schválila postupný zákaz dovozu ruského zemního plynu. U dlouhodobých smluv na LNG začne úplný zákaz platit od ledna 2027 a u potrubního plynu od podzimu téhož roku.
Délka tohoto přechodného období ale představuje podstatu problému. Evropa sice už přijala rozhodnutí o ukončení závislosti na ruském plynu, obchod však zatím pokračuje a letošní dodávky LNG z Jamalu byly dokonce vyšší než loni. Rusko tak stále získává peníze od států, které současně podporují Ukrajinu a snaží se omezit schopnost Moskvy pokračovat ve válce.
Rusko není za oceánem. Evropské státy proti sobě mají nepřítele, který už útočí
Zatímco pro Spojené státy představuje Rusko vzdáleného geopolitického soupeře, pro Evropu jde o bezprostřední bezpečnostní problém. Rusko sousedí s Finskem, Estonskem, Lotyšskem, Litvou a Polskem. Další evropské státy leží v dosahu ruských raket, dronů a jiných vojenských prostředků.
Vedle otevřené války proti Ukrajině se evropské země potýkají s ruskou hybridní kampaní. Evropská unie mezi ně řadí kybernetické útoky, sabotážní akce, narušování kritické infrastruktury, dezinformační operace i snahy ovlivňovat demokratické procesy. Některé incidenty se týkají železniční dopravy, energetických zařízení nebo důležité komunikační infrastruktury.
Stačí připomenout, že 8. října, tedy pouhý den před Trumpovým oznámením, Rada Evropské unie prodloužila sankce proti osobám a organizacím zapojeným do ruských destabilizačních aktivit. Opatření se v té chvíli vztahovala na 80 jednotlivců a 20 subjektů. Evropská diplomacie přitom zdůraznila, že ruské hybridní operace pokračují a jejich intenzita se zvyšuje. Již na začátku října Kaja Kallasová varovala, že ruské hybridní útoky ohrožují životy lidí po celé Evropě.
Evropská unie sankcionuje organizátory ruských destabilizačních operací, investuje do obrany proti kybernetickým útokům a posiluje ochranu kritické infrastruktury. Ve stejné době však evropské státy nakupují ruské suroviny za miliardy eur. Peníze z těchto obchodů přispívají k příjmům ruských firem i státu, který proti evropským zemím vede zmíněnou hybridní kampaň.
V tom tkví zásadní rozdíl mezi USA a evropskými státy. Spojené státy mohou považovat levnější pohonné hmoty za dostatečný důvod k určitému obchodnímu ústupku, přestože tím oslabují dosavadní sankční politiku. Evropa však nemá stejný bezpečnostní odstup. Případné další rozšíření ruské agrese, destabilizace sousedních států nebo zesílení hybridních útoků by nejdříve dopadly právě na evropské země.
Všichni mají máslo na hlavě. Evropa však riskuje podstatně více
Na celé záležitosti je pozoruhodné to, že Donald Trump i evropské vlády používají v zásadě stejné argumenty. Americký prezident chce levnější naftu, aby ochránil domácnosti, dopravce, zemědělce a americký průmysl před vysokými náklady. Evropští politici se zase odvolávají na potřebu zajistit cenově dostupný plyn a ropu pro vlastní obyvatelstvo a podniky. Maďarsko a Slovensko zdůrazňují závislost svých rafinerií na ruské ropě, zatímco západoevropské společnosti pokračují v odběru LNG na základě dlouhodobých smluv. Ekonomická logika je na obou stranách Atlantiku velmi podobná.
Zásadní rozdíl ovšem spočívá v tom, jak se do současné situace dostaly. Donald Trump se do problémů s vysokými cenami paliv do značné míry přivedl vlastní politikou vůči Íránu. Spojené státy se společně s Izraelem na konci února 2026 pustily do války, jejíž důsledky vážně narušily obchod s ropou a ropnými produkty v oblasti Perského zálivu. Americký prezident nyní hledá způsob, jak zmírnit cenové následky konfliktu, který sám pomáhal rozpoutat a pro jehož rychlé ukončení dosud nenašel řešení. Za této situace se obrací na Vladimira Putina a otevírá ruské naftě cestu na trh, přestože se Washington dosud snažil ruské energetické příjmy omezovat.
Evropské země se naproti tomu do své závislosti na Rusku dostávaly dlouhá léta a pokračovaly v jejím prohlubování dokonce i poté, co Rusko v roce 2014 obsadilo Krym a rozpoutalo válku na východě Ukrajiny. Výmluvným příkladem je plynovod Nord Stream 2, jehož projekt byl zahájen v roce 2015, tedy už po první ruské agresi proti Ukrajině. Navzdory varování před bezpečnostními riziky se na jeho financování podílely významné evropské energetické společnosti a projekt měl dále rozšířit přímé dodávky ruského plynu do Německa. Tehdejší představitelé evropských států v energetické spolupráci s Moskvou spatřovali především hospodářské výhody, levnější suroviny pro průmysl a stabilní dodávky pro domácnosti. Současná situace je tak z velké části důsledkem politických a obchodních rozhodnutí, která evropské vlády přijímaly ještě dlouho poté, co Rusko otevřeně ukázalo, že je ochotné vojensky napadat své sousedy.
Všechny tyto argumenty o cenách energií a hospodářských dopadech mají svou ekonomickou logiku. Energetickou infrastrukturu nelze změnit přes noc a drahé energie mají skutečné sociální i hospodářské důsledky. Jenže Rusko vede válku proti Ukrajině od února 2022 a jeho nepřátelské aktivity proti evropským státům pokračují také v roce 2026. Evropské vlády měly více než čtyři roky na to, aby připravily alternativní dodávky a omezily prostor pro další výjimky.
Evropská kritika Trumpa je přitom ve své podstatě správná. Sankce fungují především tehdy, pokud je jejich účastníci dodržují a nepřizpůsobují je pokaždé okamžitým ekonomickým potřebám. Pokud Washington otevře Rusku další odbytiště pro naftu, oslabuje tím snahu omezit jeho exportní příjmy. Stejně však platí, že pokračující evropské nákupy ruského plynu a ropy oslabují přesvědčivost evropských výzev k důslednému postupu.
Tento rozpor je pro evropskou bezpečnost dlouhodobě nebezpečný. Evropské vlády každoročně upozorňují na rostoucí ruskou hrozbu, vyzývají občany k připravenosti na krizové situace a požadují vyšší výdaje na obranu. Veřejnost má přijmout, že bezpečnost vyžaduje peníze, investice a někdy také osobní nepohodlí. U energetického obchodu však část politických představitelů stále postupuje tak, jako by bylo možné bezpečnostní hrozbu oddělit od ekonomických vztahů, které ji pomáhají financovat.
Z hlediska evropských zájmů by proto bylo rozumnější soustředit se vedle kritiky Washingtonu také na důsledné dokončení vlastní energetické nezávislosti. Takový proces má své náklady, ale pokračující závislost na potenciálně nepřátelském dodavateli má rovněž svou cenu. Trumpovo rozhodnutí o ruské naftě si rozhodně kritiku zaslouží. Stejná důslednost by však měla platit také pro evropské nákupy ruského LNG a ropy. Spojené státy nesou odpovědnost za vlastní krátkozrakou obchodní politiku, Evropa ale musí myslet především na svou bezpečnost. Pro Američany může být ruská nafta především otázkou cen pohonných hmot. Pro Evropany by mělo být financování ruského státu také otázkou vlastní bezpečnosti.
Smyslem textu rozhodně není obhajovat Donalda Trumpa, natož omlouvat ruskou agresi proti Ukrajině. Trumpovo rozhodnutí je stejně krátkozraké jako pokračující evropské nákupy ruských energetických surovin. Jde především o poukázání na pokrytectví evropské politiky, která na jedné straně oprávněně kritizuje ostatní za poskytování dalších příjmů Moskvě, zatímco na straně druhé sama pokračuje v obchodech za miliardy eur. Kdo chce kritizovat druhé, měl by si nejprve zamést před vlastním prahem.
P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.
