Incident Venlo 1939: Britští špioni naletěli, místo spiknutí proti Hitlerovi je čekala léčka SS

Odpoledne 9. listopadu 1939 zastavil před kavárnou Backus na nizozemsko-německé hranici automobil Lincoln-Zephyr. Přijeli v něm dva důstojníci britské tajné služby, nizozemský poručík a řidič. Čekali je údajní představitelé německé armády, kteří připravovali svržení Adolfa Hitlera. Pokud by jednání dopadlo dobře, mohlo otevřít cestu k ukončení války.

Na verandě kavárny už stál muž, s nímž se Britové v předchozích týdnech několikrát setkali, když jejich automobil zastavil, zvedl klobouk na pozdrav. Vzápětí se od německé hranice vyřítil další vůz, zazněla střelba, nizozemský důstojník se pokusil bránit a padl těžce zraněný na silnici. Britové skončili v rukou ozbrojenců, kteří je odvlekli přes hranici do Německa.

Muž na verandě se ve skutečnosti jmenoval Walter Schellenberg a pracoval pro nacistickou bezpečnostní službu SD. Němečtí generálové, jejichž jménem vystupoval, o žádných jednáních nevěděli. Britové se stali oběťmi pečlivě připravené zpravodajské operace, jejíž následky pociťovali ještě dlouho po skončení války.

Evropa měla za sebou první dva měsíce druhé světové války, Německo rozdrtilo Polsko, Sovětský svaz obsadil jeho východní část a Británie s Francií se připravovaly na další boje. Na západní frontě probíhala podivná válka a nic moc se tam zatím nedělo. Britský premiér Neville Chamberlain stále doufal, že se podaří konflikt ukončit bez dalšího rozsáhlého krveprolití a jednou z možností bylo odstranění Hitlera samotnými Němci. Londýn dostával zprávy o nespokojených generálech a diplomatech, kteří se obávali důsledků nacistické zahraniční politiky.

Takoví lidé skutečně existovali, už během československé krize v roce 1938 uvažovali někteří vysocí důstojníci o převratu, který by zabránil válce s Británií a Francií. Mezi odpůrci Hitlera byli také bývalý náčelník generálního štábu Ludwig Beck, důstojník vojenské rozvědky Hans Oster a diplomat Hans von Dohnanyi. Jejich názory na další směřování Německa se značně lišily, ale spojovala je snaha zbavit vlast Hitlerova vedení.

Britové proto hledali cestu k lidem, kteří by dokázali převrat uskutečnit. Důstojníci německé armády potřebovali vědět, zda by po odstranění Hitlera mohli počítat s mírovými rozhovory, bez takové vyhlídky by riskovali životy v akci, která by válku nakonec neukončila.

Úkol navazovat kontakty připadl také britské Secret Intelligence Service, (SIS). Její pracovníci působili v neutrálním Nizozemsku, odkud udržovali spojení s informátory v Německu a s německými emigranty.

Jedním z nich byl Sigismund Payne Best, zkušený zpravodajec, který se tajné práci věnoval už za první světové války. Žil v Haagu, podnikal v obchodě s léčivy a měl rozsáhlé kontakty mezi diplomaty, obchodníky i německými emigranty. Díky svému civilnímu zaměstnání mohl cestovat a setkávat se s lidmi, aniž by jeho schůzky budily podezření.

Druhým byl major Richard Henry Stevens, vedoucí britské zpravodajské stanice v Haagu. Za sebou měl službu v britské indické armádě a zkušenosti ze zpravodajské práce v Asii. Oficiálně působil jako pasový kontrolor při britském diplomatickém zastoupení, což bylo běžné krytí zpravodajských důstojníků. Best měl kontakty mezi německými emigranty, Stevens přímé spojení s londýnským ústředím. Na podzim 1939 dostali zprávu o skupině německých důstojníků, kteří chtěli jednat o svržení Hitlera. Příležitost se zdála natolik slibná, že se oba rozhodli zapojit.

Kontakt zprostředkoval německý emigrant Franz Fischer, kterého Best znal pod jménem doktor Franz. Fischer se pohyboval mezi německými uprchlíky a zpravodajskými službami a nabízel Britům spojení odpůrci Hitlera v řadách armády. Současně však předával informace německé straně.

Prostřednictvím Fischera se Best v září 1939 setkal s Johannesem Travagliem, důstojníkem Luftwaffe napojeným na německou vojenskou rozvědku Abwehr. Vystupoval pod jménem major Solms a tvrdil, že je německá krajně nespokojena s nacistickým režimem. Sám však odmítal vyzrazovat vojenská tajemství a vystupoval jako pouhý vlastenec, který chce Německo zachránit před katastrofou.

Best požadoval přímý kontakt s důstojníkem, jenž by mohl skutečně jednat jménem německé armády a Fischer mu takové setkání slíbil. Zprávy o britském zájmu se mezitím dostaly k nacistické bezpečnostní službě SD, jejíž vedení v tom vidělo příležitost infiltrovat britskou rozvědku. Operace se ujal Walter Schellenberg, tehdy devětadvacetiletý důstojník SS. Narodil se roku 1910 v Saarbrückenu, vystudoval práva a po nástupu nacistů k moci vstoupil do NSDAP a SS. Díky schopnostem a osobním kontaktům se dostal do blízkosti Reinharda Heydricha, který řídil nacistickou bezpečnostní službu. V roce 1939 už Schellenberg působil v jejím vedení.

Před Brity vystupoval pod falešným jménem Schämmel a vydával se za prostředníka významných německých generálů. Mluvil o důstojnících nespokojených s Hitlerem, o připravovaném převratu a o možnosti uzavřít s Británií mír, při rozhovorech zaznívala jména skutečných velitelů Wehrmachtu, mimo jiné Gerda von Rundstedta a Joachima von Wietersheima.

Na začátku října se Britové setkávali také s dalšími muži, kteří se představovali jako němečtí důstojníci, ve skutečnosti šlo o příslušníky SD. Vystupovali opatrně, odmítali odhalit totožnost údajných vůdců spiknutí a slibovali, že přímé jednání s generálem bude možné později.

Schellenberg si dával pozor, aby Britům neposkytoval příliš mnoho konkrétních závazků. Mluvil o nespokojenosti armády a současně vyzvídal, jaké podmínky by Londýn kladl nové německé vládě a zajímal se především o územní otázky, návrat německých kolonií a možnost mírové dohody po Hitlerově odstranění.

Best a Stevens si vyžádali instrukce z Londýna, premiér Chamberlain a ministr zahraničí lord Halifax souhlasili s pokračováním kontaktů, ale odmítali dát německým spiklencům závazné sliby před samotným převratem. Nová vláda by musela prokázat, že se skutečně rozešla s Hitlerovou politikou a hodlá dodržovat mezinárodní dohody.

Pro Schellenberga představovaly tyto rozhovory nedocenitelný zdroj informací, zjišťoval, jak britské vedení uvažuje o ukončení války, a současně poznával pracovní metody obou zpravodajců. Podařilo se mu dokonce získat rádiové spojení, jehož prostřednictvím mohl s Brity komunikovat bez osobních schůzek.

V Londýně mezitím rostla očekávání, 1. listopadu se záležitostí zabýval britský válečný kabinet a dovolil ve vyjednávání pokračovat. Němečtí prostředníci tvrdili, že převrat může přijít velmi brzy, a naléhali na další jednání. O něco méně přesvědčivě působila jejich opakovaná neschopnost přivést slíbeného generála. Jednou mu v cestě bránily služební povinnosti, podruhé vojenské porady nebo komplikace při překračování hranice. Best se Stevensem přesto ve schůzkách pokračovali, ztratili už několik týdnů a nechtěli promarnit možnost, která se podle všeho nabízela.

O skutečném smyslu německé operace se historici dodnes přou. Podle některých spekulací chtěl Himmler prostřednictvím falešných spiklenců skutečně prozkoumat možnosti mírové dohody s Británií. Bez ohledu na jeho úmysly zůstával Schellenberg věrný nacistickému vedení a o průběhu rozhovorů pravidelně informoval své nadřízené.

Tajná jednání komplikovala především nizozemská neutralita, Nizozemsko nebylo ve válce a jeho úřady přísně kontrolovaly pohyb v pohraničí. Schůzky britských zpravodajců s německými důstojníky proto přitahovaly nežádoucí pozornost policie a vojenských hlídek.

Best a Stevens požádali o pomoc generála Johana van Oorschota, který vedl nizozemskou vojenskou rozvědku a generál jim přidělil poručíka Dirka Klopa, aby pomáhal s organizací schůzek a jednáním s místními úřady. Klop za tímto účelem vystupoval pod falešnou identitou britského kapitána Coppense. Nizozemská vláda přesto o těchto kontaktech oficiálně nevěděla a van Oorschot riskoval diplomatický skandál, protože spolupráce s britskými zpravodajci mohla ohrozit neutralitu země. Současně doufal, že mírová dohoda nebo změna režimu v Německu odvrátí válku a uchrání jeho zemi od zavlečení do konfliktu.

Na přelomu října a listopadu se Schellenbergovy přísliby stávaly naléhavějšími, tvrdil, že brzy přijede vysoký německý důstojník schopný jednat jménem armády. Britové se připravovali na rozhodující schůzku.

Německé vedení však mezitím rozhodlo o jejich únosu, kdy přesně padl rozkaz, však není jasné. Přípravy ozbrojeného zásahu probíhaly už několik dní před 9. listopadem, zatímco Schellenberg později spojoval konečné rozhodnutí s atentátem na Hitlera.

Velitelem přepadového komanda se stal Alfred Naujocks, příslušník SS, který měl zkušenosti s násilnými provokacemi v zahraničí. Účastnil se už u fingovaného polského útoku na německou vysílačku v Gliwicích 31. srpna 1939.  Nyní dostal za úkol unést dva britské zpravodajce přímo z území neutrálního státu. Komando se mělo přiblížit ke kavárně Backus nedaleko Venla, přemoci osádku britského vozu a okamžitě se vrátit do Německa. Vzhledem k malé vzdálenosti od hranice mohli útočníci celou operaci provést během několika minut.

Schůzky plánované na 7. a 8. listopadu nesplnily očekávání, na místě se pohybovaly nizozemské hlídky a Němci nechtěli riskovat předčasné odhalení. Schellenberg proto slíbil další setkání na následující odpoledne.

Mezitím večer 8. listopadu vybuchla v mnichovské pivnici Bürgerbräukeller bomba nastražená Georgem Elserem. Hitler opustil budovu několik minut před explozí a atentát přežil, ale zemřelo osm lidí a desítky dalších utrpěly zranění.

Himmler se podle Schellenbergových poválečných vzpomínek domníval, že za útokem stojí britská rozvědka. Měl proto naléhat na okamžité zajetí Besta a Stevense. Operace už byla připravena a následující odpoledne dostalo Naujocksovo komando příležitost ji uskutečnit.

Best a Stevens vyrazili 9. listopadu z Haagu společně s nizozemským poručíkem Dirkem Klopem a Janem Frederikem Lemmensem, majitelem autoservisu, který Bestovi příležitostně pomáhal jako řidič. Cestovali v americkém voze Lincoln-Zephyr a tentokrát seděl za volantem sám Best, Stevens vedle něj a Klop s Lemmensem na zadních sedadlech. Klop si před cestou vyžádal pomoc místního četnictva, dva příslušníci měli sledovat okolí kavárny a v případě potíží zasáhnout.

Naujocks zatím shromáždil své muže poblíž hranice. Komando mělo připravené zbraně a auto, kterým chtělo zajatce odvézt. Schellenberg čekal přímo u kavárny a měl zajistit, aby Britové skutečně zastavili.

Přibližně kolem čtvrté hodiny odpoledne přijel Bestův Lincoln ke kavárně Backus, na verandě stál Schellenberg, kterého oba Britové znali jako kapitána Schämmela. Když je spatřil, zvedl na pozdrav klobouk, což zároveň představovalo domluvené znamení pro přepadové komando. Vzápětí se od německé hranice vyřítil další automobil, ozbrojenci vyskočili ven a obklíčili britský vůz. Jeden z nich přikázal cestujícím vystoupit, zatímco ostatní na ně namířili samopaly.

Klop vytáhl revolver a pokusil se útočníkům bránit, Němci okamžitě zahájili palbu a nizozemského důstojníka těžce zranili. Best se Stevensem se ocitli před hlavněmi zbraní dříve, než stačili pořádně zareagovat. Naujocksovi muži je odzbrojili a odvlekli k připravenému vozu.

Unesen byl také Lemmens a těžce zraněný Klop, Němci naložili zajatce do svého vozu a zamířili přes hranici. Celá akce trvala jen několik minut a nizozemské hlídky nestihly zasáhnout.

Podle Schellenbergových pozdějších vzpomínek se při přepadení málem stal obětí vlastních mužů, jeden z ozbrojenců si jej měl kvůli podobnému oblečení splést s britským agentem a namířit na něj zbraň. Naujocks mu údajně v poslední chvíli zabránil ve výstřelu.

Zraněného Klopa převezli do Düsseldorfu, kde ještě téhož večera zemřel, německé úřady později manipulovaly s jeho totožností a tělem, aby zakryly okolnosti smrti nizozemského důstojníka na území jeho vlastní země. Best a Stevens skončili ve vazbě německé bezpečnostní služby. Místo očekávaného jednání s generály je čekaly výslechy, během nichž Němci požadovali informace o britské špionáži v Evropě.

Zajetí Besta a Stevense přineslo německým zpravodajcům obrovské množství informací, oba znali britské kontakty v Německu i Nizozemsku, způsob práce SIS a její spojení s Londýnem. Stevens navíc vedl důležitou zpravodajskou stanici a měl přehled o činnosti dalších britských agentů.

Němci získali také dokumenty, které si oba muži přivezli, Stevens měl u sebe šifrovací knihu a Best seznam obsahující jména a adresy agentů. Už samotné zabavení těchto písemností představovalo pro britskou rozvědku obrovský problém.

Výslechy vedli příslušníci nacistických bezpečnostních služeb, kteří se zajímali o totožnost agentů, komunikační kanály a organizaci britské zpravodajské práce. Němci navíc část informací znali díky dřívějšímu proniknutí do britských sítí. Mohli tak konfrontovat zajatce s konkrétními jmény a událostmi. Best a Stevens nakonec poskytli řadu údajů, které německým vyšetřovatelům pomohly doplnit jejich poznatky. Následovalo zatýkání a ztráta dalších kontaktů, které Britové využívali pro získávání informací z Německa.

Německé služby pronikly do některých britských sítí už dříve, například prostřednictvím dvojitého agenta Folkerta van Koutrika, zajetí dvou agentů přesto představovalo obrovský neúspěch Britů a poškodil britské operace v Evropě i pověst celé služby.

V Londýně vyvolala aféra bouři, Britové museli přehodnotit bezpečnost svých kontaktů a počítat s tím, že Němci mohou znát totožnost dalších spolupracovníků. Nový šéf SIS Stewart Menzies, který nastoupil po smrti admirála Hugha Sinclaira, tak krátce po převzetí funkce řešil vážnou krizi.

Následky pocítila také nizozemská vojenská rozvědka, generál Johan van Oorschot musel opustit svou funkci a vláda se snažila utajit rozsah spolupráce nizozemských důstojníků s Brity, Němci však měli v rukou důkaz, že příslušník ozbrojených sil neutrálního státu pomáhal britské tajné službě.

Britové se po Venlu stali mnohem opatrnějšími při navazování kontaktů s německými odpůrci Hitlera. Když se později skuteční členové německého vojenského odboje pokoušeli získat podporu západních Spojenců, naráželi na podezření, že může jít o další německou provokaci.

Samotná britská vláda navíc neměla jednotný názor na to, zda by případný převrat v Německu skutečně otevřel cestu k přijatelné mírové dohodě. Nedůvěra k podobným nabídkám tedy měla více příčin, ale zkušenost z Venla zůstávala pro zpravodajce silným varováním.

Německá propaganda okamžitě využila únos a vytvořila propojení s předchozím atentátem na Hitlera. Ten spáchal německý truhlář Georg Elser, který sám několik měsíců tajně připravoval atentát. Výbušninu ukryl do sloupu za řečnickým pultem v pivnici Bürgerbräukeller, kde Hitler každoročně vystupoval před účastníky nacistického puče z roku 1923. Dne 8. listopadu 1939 však Hitler svůj projev zkrátil a budovu opustil ještě před výbuchem.

Elser byl zadržen téhož večera při pokusu překročit hranici do Švýcarska. Při výsleších podrobně popsal výrobu nálože, její instalaci i důvody svého rozhodnutí. Chtěl odstranit Hitlera a zabránit další válce. V průběhu vyšetřování nenašli vyšetřovatelé důkazy o jeho spolupráci s britskou tajnou službou. Hitler přesto odmítal uvěřit, že tak rozsáhlou přípravu zvládl jediný člověk. Ministr propagandy Joseph Goebbels proto spojil atentát s britskou špionáží a událostmi ve Venlu.

Best a Stevens se v nacistickém podání stali představiteli britského spiknutí proti Hitlerovi, propaganda tvrdila, že britská SIS připravovala atentát prostřednictvím německých emigrantů a domácích odpůrců režimu. Do příběhu bylo zataženo také jméno Otta Strassera, bývalého nacisty, který se s Hitlerem rozešel a v exilu vedl opoziční hnutí Černá fronta.

Schellenbergova operace však probíhala už týdny před Elserovým atentátem. Ani britští zpravodajci, ani němečtí důstojníci zapojení do fingovaných jednání neměli s truhlářovou bombou nic společného a nacisté jednoduše využili časovou blízkost obou událostí k vytvoření propagandistického příběhu.

Elser mezitím zůstával ve vězení jako zvláštní zajatec nacistického režimu, prošel koncentračními tábory Sachsenhausen a Dachau a 9. dubna 1945 jej příslušníci SS zavraždili. Jeho motivace zabít Hitlera a tvrzení, že jednal na vlastní pěst byly po válce po dlouhá léta zpochybňovány, mimo jiné právě kvůli nacistickým tvrzením o britském spiknutí.

Best a Stevens strávili zbytek války v německém zajetí a po počátečních výsleších je nacisté drželi jako zvláštní vězně a později převezli do koncentračních táborů Sachsenhausen a Dachau. Měli lepší podmínky, než běžní vězni, jejich osud však zcela závisel na rozhodnutí vedení SS. Německé úřady je považovaly za mimořádně cenné zajatce, zvažovaly jejich propagandistické využití i případnou výměnu a Schellenberg se v pozdějších letech zabýval možností jejich propuštění výměnou za výhody ze strany Britů, žádný z těchto plánů se neuskutečnil.

Na jaře 1945 byli oba Britové zařazeni do transportu významných vězňů, které nacisté odváželi z koncentračních táborů před postupujícími Spojenci. Ve skupině se nacházeli také příslušníci německé politické opozice, zahraniční zajatci a rodinní příslušníci účastníků atentátu na Hitlera z července 1944. Transport skončil v jižním Tyrolsku, kde vězňům hrozila smrt z rukou jejich strážců. Zásah důstojníků Wehrmachtu v čele s Wichardem von Alvenslebenem pomohl zabránit jejich zavraždění. Koncem dubna se skupina dostala ze spárů SS a počátkem května je osvobodili Američané.

Jan Lemmens, který při přepadení řídil vůz vlastně náhodou a nebyl britským zpravodajcem, byl propuštěn už 2. října 1940. V případě jeho krajana Dirka Klopa však Němci popírali jeho totožnost a jeho rodina dlouho neznala okolnosti jeho smrti.

Klopova účast na tajných jednáních posloužila Němcům také při propagandistickém ospravedlňování invaze do Nizozemska. Když Wehrmacht 10. května 1940 překročil nizozemské hranice, nacistická propaganda připomínala incident ve Venlu jako důkaz údajného porušování neutrality. Hitler však s útokem na západní Evropu počítal z vojenských důvodů už dlouho před listopadovým únosem.

Walter Schellenberg po úspěšné operaci získal Hitlerovo uznání a Železný kříž, jeho kariéra pokračovala a později se stal šéfem zahraniční zpravodajské služby SD. V závěru války se naopak pokoušel navazovat kontakty se západními Spojenci, mimo jiné prostřednictvím jednání organizovaných Himmlerem.

Po německé porážce jej Spojenci zatkli a vyslýchali, v dubnu 1949 byl při norimberském procesu s představiteli německého režimu odsouzen k šesti letům vězení za svou účast na zločinech období nacismu. Ze zdravotních důvodů jej v prosinci 1950 propustili a 31. března 1952 zemřel v Turíně.

Alfred Naujocks válku rovněž přežil, Spojencům vypověděl o fingovaném útoku na gliwickou vysílačku a jeho svědectví pomohlo rozkrýt nacistické provokace před napadením Polska. Přes účast na několika násilných operacích SS se vyhnul dlouholetému trestu vězení, zemřel svobodný v Hamburku roku 1966.

Best se po válce vrátil do Británie a roku 1950 vydal knihu The Venlo Incident, v níž popsal tajná jednání, přepadení i pobyt v nacistických věznicích. Jeho vyprávění poskytlo historikům řadu podrobností, obsahovalo však také nepřesnosti a sporná tvrzení. Zvláštní pozornost vzbudily údajné vzkazy Georga Elsera, s nímž se Best setkal v Sachsenhausenu. Jejich obsah v některých bodech odporuje pozdějším historickým zjištěním.

Richard Stevens zemřel roku 1967, Sigismund Payne Best v roce 1978. Oba muži přežili pět a půl roku nacistického zajetí, ale jejich zpravodajská kariéra už nepokračovala tak jako před válkou. Best se svým veřejným líčením celé aféry pokusil vysvětlit rozhodnutí, která jej v listopadu 1939 přivedla k německým hranicím.

Zůstávala především otázka, proč se tak zkušení zpravodajci nechali vlákat do pasti. Odpověď spočívala také v tom, že německý vojenský odboj skutečně existoval a britské vedení mělo důvod jeho nabídky brát vážně a Schellenberg toho skvěle využil. Dokázal předložit věrohodný příběh, opřít jej o jména skutečných generálů a udržovat britskou důvěru dost dlouho, aby připravil jejich únos.

Když se v následujících letech skuteční němečtí odpůrci Hitlera pokoušeli získat podporu západních Spojenců, museli překonávat i nedůvěru, kterou incident ve Venlu zanechal. Příslušníci německého odboje přitom za své plány často zaplatili životem.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

Der Venlo-Zwischenfall – Chronologischer Ablauf in Stichworten

https://www.mythoselser.de/texts/venlo-ablauf.htm

The Secret History of MI6 – The European Theatre

https://erenow.org/modern/the-secret-history-of-mi6/12.php

Venlo was in 1939 getuige van een waar spionagedrama – National Geographic

https://www.nationalgeographic.nl/geschiedenis-archeologie/a74374420/het-venlo-incident

Jan Frederick Lemmens – Svědectví účastníka incidentu

https://www.mythoselser.de/texts/gp-lemmens.htm

Propaganda after the Assassination Attempt – Georg Elser Memorial

https://www.georg-elser.de/en/the-assassination-attempt-of-november-8-1939/propaganda-after-the-assassination-attempt

Walter Schellenberg – Neue Deutsche Biographie

https://www.deutsche-biographie.de/gnd118607014.html