Dvakrát mu vystřelili kulomet z rukou. Mariňák přesto osmkrát bosý běžel palbou pro munici a raněné

Z vyloďovacích plavidel vybíhaly na černý sopečný písek Iwodžimy první vlny americké námořní pěchoty, a zatímco se vojáci pokoušeli překonat pláž, z japonských postavení začaly dopadat minometné a dělostřelecké granáty. Zanedlouho se přidaly kulomety ukryté v bunkrech, které přečkaly předchozí americké bombardování. Mezi mariňáky 28. pluku byl také třiadvacetiletý desátník Tony Stein, vyzbrojený neobvyklým kulometem Stinger.

Jeho zbraň původně sloužila jako výzbroj amerických letadel a dokázala vystřelit přibližně 1 350 ran za minutu. Stein ji měl používat k podpoře vlastní čety při útocích na japonská opevnění. Zanedlouho se však ukázalo, že její mimořádná palebná síla přináší také vážný problém, nábojové pásy během boje mizely tak rychle, že je střelec nestačil doplňovat.

Anthony Michael Stein se narodil 30. září 1921 v Daytonu v americkém státě Ohio, jeho rodiče pocházeli z Rakouska a Maďarska a do Spojených států přišli jako přistěhovalci. Rodina žila v průmyslovém městě, jehož hospodářství bylo úzce spojené se strojírenstvím a automobilovým průmyslem. Mladý Tony vyrůstal v době velké hospodářské krize, která donutila mnoho mladých Američanů opustit školu a hledat obživu.

Také Stein předčasně ukončil středoškolské studium a vystřídal několik zaměstnání, nějakou dobu pracoval v bowlingové herně, zapojil se do programu Civilian Conservation Corps a věnoval se amatérskému boxu. Nakonec se vyučil nástrojařem, což mu umožnilo získat zkušenosti s přesným opracováním kovových součástí a mechanickými zařízeními, později se tyto dovednosti hodily i při zacházení s vojenskou výzbrojí.

K námořní pěchotě se přihlásil 22. září 1942, krátce před svými jednadvacátými narozeninami. Spojené státy tehdy téměř rok válčily s Japonskem a na Guadalcanalu probíhaly tvrdé boje, které měly zásadní význam pro další vývoj války v Tichomoří. Stein absolvoval základní výcvik v San Diegu a následně zamířil do Camp Gillespie v Kalifornii, kde se připravovali vojenští výsadkáři. Zařadil se k jednotkám označovaným jako Paramarines.

Americká námořní pěchota vytvořila několik vlastních výsadkových praporů, původně určených k obsazování důležitých objektů v nepřátelském týlu. V Tichomoří však jejich příslušníci nacházeli uplatnění především jako běžná námořní pěchota při námořních vyloďovacích operacích. Stein se tak dostal do bojů na Šalomounových ostrovech, včetně operací na Vella Lavella a Bougainville. První bojové zkušenosti získával v džungli, kde američtí vojáci naráželi na japonské hlídky, přepady a dobře ukrytá kulometná postavení.

Během roku 1944 námořní pěchota samostatné výsadkové prapory zrušila a jejich zkušené příslušníky převedla k běžným pěším jednotkám. Stein se v létě krátce vrátil do Spojených států, kde se oženil s Joan Stomingerovou a navštívil rodný Dayton. Po skončení dovolené nastoupil k rotě A, 1. praporu 28. pluku nově vytvořené 5. divize námořní pěchoty. Ta se připravovala na invazi proti jednomu z nejdůležitějších japonských ostrovních opěrných bodů.

Američtí mariňáci během předchozích tažení opakovaně naráželi na omezení běžných pěchotních kulometů. Browning M1919A4 poskytoval spolehlivou palebnou podporu, ale samotná zbraň vážila přibližně čtrnáct kilogramů a další zátěž představovaly trojnožka, munice a náhradní vybavení. Při pohybu džunglí nebo během útoků proti opevněným postavením musela jeho obsluha často rychle měnit pozice v obtížném terénu, někteří vojáci proto začali experimentovat s lehčími leteckými kulomety.

Zajímavou možnost řešení nabízel Browning AN/M2 ráže .30, tedy 7,62 mm, používaný mimo jiné jako pohyblivá obranná výzbroj amerických bombardérů Douglas SBD Dauntless a vycházející ze stejné konstrukční rodiny jako pěchotní Browning. Kulomet poskytoval výrazně vyšší kadenci, přibližně 1 350 ran za minutu, zatímco běžný M1919A4 dosahoval zpravidla 400 až 600 ran, samotná konstrukce leteckého kulometu navíc vážila přibližně deset a půl kilogramu.

Zbraň však byla přizpůsobena použití na palubě letadla, chyběla jí vhodná pažba, pěchotní mířidla i některé další součásti potřebné k pohodlnému ovládání při pozemním boji. První jednodušší úpravy se objevily už na Guadalcanalu a později na Bougainville, američtí vojáci získávali kulomety z poškozených nebo vyřazených letadel a doplňovali je improvizovanými zlepšováky.

Jedním z průkopníků byl vojín William Colby z 9. pluku námořní pěchoty, který svůj letecký Browning vybavil dvojnožkou. Když jeho hlídka na Bougainville koncem listopadu 1943 padla do japonské léčky, zahájil společně s pomocníkem Edwardem Crumlishem intenzivní palbu. Upravený kulomet přispěl k odražení útoku a ukázal možnosti podobných zbraní při pěchotních střetech.

Propracovanější variantu připravili seržant Mel J. Grevich a poručík Phillip Gray ze 3. výsadkového praporu námořní pěchoty. K leteckému kulometu AN/M2 připevnili pažbu z pušky M1 Garand, dvojnožku a mířidla z automatické pušky Browning BAR. Upravit museli také spoušťový mechanismus, aby střelec dokázal zbraň ovládat podobně jako běžný pěchotní kulomet. Výsledná konstrukce dostala název Stinger – žihadlo.

Podoba a způsob nasazení amerického kulometu Stinger

Po rozpuštění výsadkových jednotek byl Grevich přeložen k 28. pluku a během příprav na Iwodžimu se ke konstrukci vrátil. Se souhlasem nadřízených začal vyrábět další exempláře, přičemž musel jednotlivé součásti ručně upravovat a přizpůsobovat. Do vyplutí 5. divize stihl dokončit pouze šest kulometů. Pět zůstalo u jeho roty G a šestý dostal zkušený kulometčík z roty A, Tony Stein.

Stinger dokázal během krátké chvíle zasypat japonské postavení stovkami střel, potlačit jeho palbu a usnadnit ostatním mariňákům přiblížení s granáty nebo demoličními náložemi. Při tak vysoké kadenci ovšem dokázal vyprázdnit pás obsahující 250 nábojů přibližně za jedenáct sekund. Zásoby potřebné pro delší boj představovaly značnou hmotnost a střelec byl závislý na jejich pravidelném doplňování.

Iwodžima leží přibližně 1 200 kilometrů jižně od Tokia a její rozloha dosahuje asi 21 kilometrů čtverečních. Jižnímu cípu dominuje 169 metrů vysoká hora Suribači, zatímco ve střední a severní části se nacházela vojenská letiště. Američané je chtěli obsadit především kvůli bombardérům B-29, které z Mariánských ostrovů podnikaly dálkové nálety proti Japonsku. Ostrov mohl sloužit jako základna pro stíhací letouny a místo nouzového přistání poškozených bombardérů.

Japonskou obranu řídil generálporučík Tadamiči Kuribajaši, zkušený důstojník, který dobře znal americké vojenské možnosti. K dispozici měl přibližně 21 tisíc vojáků, ale téměř žádnou naději na významnější posily nebo zásobování během nadcházející bitvy. Rozhodl se proto vybudovat soustavu opevnění, která měla útočníkům způsobit co nejvyšší ztráty. Jeho vojáci hloubili tunely, budovali sklady munice a upravovali přirozené jeskyně na bojová stanoviště.

Podzemní chodby propojovaly řadu bunkrů a umožňovaly japonským vojákům přesouvat se mezi jednotlivými pozicemi. Kulomety, minomety a děla byly rozmístěny tak, aby dokázaly zasahovat předem vybrané úseky a podporovat sousední stanoviště. Mnohé střílny se nacházely ve skalách nebo za silnou vrstvou zeminy, která je chránila před bombardováním.

Kuribajaši se také rozhodl zastavit tradiční hromadné protiútoky, při nichž Japonci v předchozích bitvách často utrpěli katastrofální ztráty. Jeho jednotky měly vyčkat v opevněních, přečkat americkou palebnou přípravu a napadnout vyloděné vojáky až ve vhodném okamžiku. Předpokládal, že početná americká armáda ostrov nakonec obsadí, ale její postup chtěl co nejvíce zpomalit a způsobit útočníkům co největší ztráty.

Američané Iwodžimu dlouhodobě bombardovali ze vzduchu a před invazí zahájili také námořní ostřelování. Námořní pěchota původně požadovala deset dní soustředěné palebné přípravy, ale dostala přibližně tři dny, jejichž účinnost navíc omezovalo počasí. Mnohá japonská postavení zůstala nepoškozená a jejich osádky čekaly v podzemních úkrytech. Když se ráno 19. února přiblížily americké vyloďovací čluny, byli Japonci připraveni.

První útočné vlny 4. a 5. divize námořní pěchoty přistály na jihovýchodním pobřeží krátce po deváté hodině. Steinův 28. pluk se vyloďoval na úseku Green 1 pod horou Suribači a měl proniknout přes úzký pás souše k západnímu pobřeží. Tím by přerušil spojení mezi horou a ostatními japonskými jednotkami, následovat mělo dobytí samotné Suribači.

Obránci zpočátku pálili jen zřídka, ale jakmile se pláže zaplnily americkými vojáky, vozidly a zásobami, zahájili soustředěnou palbu. Černý sopečný písek ztěžoval pohyb, těžká technika v něm zapadala a některé jednotky se nedokázaly dostatečně rychle přesunout z vyloďovacích pláží. Mezi troskami zasažených vozidel leželi první ranění a zdravotníci se je pokoušeli dostat do bezpečí. Další výsadkové čluny připlouvaly k pobřeží, zatímco první jednotky útočily na japonská opevnění.

Stein patřil mezi první muže své jednotky, kteří po vylodění zaujali bojové postavení, svým Stingerem poskytoval krycí palbu ostatním mariňákům, aby se mohli rozvinout k útoku. Jeho četa však brzy narazila na soustředěnou střelbu z japonských kulometů a minometů. Obránci využívali dobře maskovaná postavení, jejichž přesnou polohu američtí vojáci nedokázali určit.

Desátník se proto zvedl z krytu a úmyslně na sebe upozornil nepřátelské střelce, Japonci zahájili palbu, čímž prozradili umístění několika svých zbraní. Stein podle směru střel a záblesků rozpoznal jejich postavení a obrátil proti nim svůj kulomet. Následně začal útočit na jednotlivé bunkry, jejichž osádky bránily postupu jeho čety.

Vysoká kadence Stingeru mu umožňovala zasypávat nepřátelské střílny krátkými, mimořádně intenzivními dávkami. Obránci se museli stáhnout do krytu nebo riskovat zásah, pokud se pokusili pokračovat ve střelbě. Stein přitom měnil stanoviště a přibližoval se k dalším opevněním. Během těchto útoků podle pozdější oficiální citace k vyznamenání zabil dvacet japonských vojáků.

Odpor některých bunkrů však pokračoval a americkým jednotkám se nedařilo dostat přes všechna opevnění. Stein se zapojoval do dalších útoků, při nichž se střelci pokoušeli umlčet obránce a umožnit ostatním mužům přiblížit se s granáty nebo výbušninami. Při boji proti jednotlivým postavením se dostával do bezprostřední blízkosti nepřítele. Jeho kulomet přitom spotřebovával munici tak rychle, že zanedlouho vyčerpal přinesené nábojové pásy.

Další zásoby se nacházely na pobřeží, kde Američané vykládali materiál z výsadkových plavidel. Cesta k nim vedla přes úsek ostrova, který stále pokrývaly palbou japonské kulomety a minomety. Stein se přesto rozhodl pro munici vyrazit, sundal si ocelovou přilbu, zul boty, aby se mohl pohybovat rychleji a vydal se zpátky k pláži.

Cestou narazil na raněného mariňáka a pomohl mu dostat se k americkým zdravotníkům. Na pobřeží vyzvedl další nábojové pásy a zamířil zpět ke své četě. Jakmile se dostal k přední linii, znovu zahájil palbu ze Stingeru a pokračoval v útoku proti japonským postavením. Doplněná zásoba ovšem při intenzivním boji dlouho nevydržela.

Stein se proto vydal pro munici znovu, při návratu od bojové linie pomohl dalšímu zraněnému spolubojovníkovi a od zásobovacího stanoviště přinesl nové nábojové pásy. Podobný přesun absolvoval během dne celkem osmkrát a při každé cestě směrem k pobřeží nesl nebo doprovázel raněného mariňáka, kterého dostal z bezprostředního dosahu nepřátelské palby. V dochovaných dokumentech nejsou jednotlivé přesuny zachyceny tak podrobně, aby bylo možné určit přesnou trasu nebo čas každé cesty. Oficiální citace k Medaili cti však výslovně potvrzuje jejich počet, Steinovu pomoc zraněným i skutečnost, že se při nich pohyboval bez přilby a bot.

Během dalších bojů narazila jeho četa na zvlášť odolné japonské opevnění, kulometná palba nedokázala jeho obránce zlikvidovat a postavení stále bránilo americkému postupu. Stein proto využil podpory polopásového vozidla vyzbrojeného 75mm kanónem. Naváděl jeho palbu na bunkr tak dlouho, dokud nebyl zničen.

Situace se později během dne zhoršila a velitelé nařídili Steinově četě stažení k postavení roty. Desátník zůstal vzadu a poskytoval ustupujícím mariňákům krycí palbu, Japonci na něj soustředili střelbu a během přestřelky mu dvakrát zasáhli kulomet tak, že mu jej vyrazili z rukou. Pokaždé zbraň znovu uchopil a pokračoval ve střelbě, dokud se ostatní nedostali zpátky. 28. pluku se mezitím podařilo proniknout k západnímu pobřeží a odříznout horu Suribači od severní části Iwodžimy. Některé americké jednotky dosáhly tohoto cíle už během dopoledne, zatímco další pokračovaly v bojích proti bunkrům a japonským postavením podél úzkého pásu souše. Steinova rota zůstávala v prostoru, kde obránci stále kladli odpor a v následujících dnech ji čekal postup proti samotné hoře.

Japonská opevnění na Suribači byla rozmístěna na svazích i uvnitř sopečné horniny, nariňáci museli postupovat mezi skalními úkryty, jeskyněmi a bunkry a některé pozice dokázali dobýt až po intenzivním nasazení plamenometů nebo demoličních náloží. Americké jednotky přitom utrpěly další ztráty a jejich denní postup se často měřil pouze na desítky metrů. Také Stein během bojů utrpěl zranění, večer 21. února jej zasáhla střepina do ramene a byl odeslán k ošetření a evakuaci, už během následujících několiak dní se však vrátil na frontu.

Američanům se podařilo dosáhnout vrcholu hory 23. února, kdy tam příslušníci roty E vztyčili americkou vlajku. Později téhož dne byla původní vlajka nahrazena větší a fotograf Joe Rosenthal zachytil okamžik jejího vztyčování. Snímek se stal jednou z nejslavnějších fotografií druhé světové války. V severní části Iwodžimy však Japonci stále drželi rozsáhlý systém opevnění.

Pátá divize se po dobytí Suribači obrátila na sever a zapojila se do bojů o výšiny, které chránily přístupy k japonským obranným postavením. Američtí vojáci se pokoušeli proniknout přes jednotlivé hřebeny, ale japonské kulomety a minomety opakovaně zastavovaly jejich útoky. Těžké ztráty utrpěly také jednotky Steinova pluku.

Hlavním úkolem 28. pluku se stal útok na výšinu 362A a sousední opevněné hřebeny. Po mohutné dělostřelecké přípravě vyrazily jeho jednotky ráno 1. března 1945 vpřed. Američanům se podařilo obsadit vrchol, ale při dalším postupu narazili na hlubokou rokli. Za ní se nacházel další hřeben, později označovaný jako Nishi Ridge, odkud Japonci ovládali okolní přístupové cesty.

Velitel 1. praporu podplukovník Jack B. Butterfield vyslal záložní rotu kolem pravého křídla výšiny, její příslušníci se pokoušeli obejít nejnebezpečnější úsek, ale narazili na prudkou kulometnou palbu a odstřelovače. Útok se zastavil a rota utrpěla těžké ztráty, včetně několika důstojníků. Japonci přitom nadále kontrolovali přístupy k sousednímu hřebeni.

Některé střílny byly vytesané přímo do skalních stěn a jiné pozice se nacházely za přírodními překážkami, které znemožňovaly nasazení tanků, pěchota proto musela vysílat menší skupiny, které se pokoušely objevit nepřátelská stanoviště a otevřít cestu ostatním. K jedné z takových akcí se přihlásil také Tony Stein.

S přibližně dvacetičlennou skupinou mariňáků se vydal proti japonským odstřelovačům a kulometným postavením na skalnatém hřebeni. Muži postupovali do prostoru, odkud mohli Japonci střílet z několika směrů. Obránci využívali jeskyně a maskované bunkry a americká hlídka se dostala pod silnou palbu a z celé skupiny se vrátilo pouze sedm mužů.

Stein mezi nimi nebyl, během podpory svých spolubojovníků zahájil palbu na jeden z japonských bunkrů, když jej zasáhli střelci z jiného opevněného postavení. Boje o výšinu 362A pokračovaly i následujícího dne. Američané postupně obsadili další japonská postavení, ale za dobytí hřebene zaplatili stovkami mrtvých a raněných. Mezi padlými byli také další příslušníci 28. pluku, kteří se před několika dny účastnili dobytí Suribači.

Stein byl původně pohřben na vojenském hřbitově 5. divize přímo na Iwodžimě. Ostrov zůstával ještě několik týdnů dějištěm tvrdých bojů a Američané jej oficiálně prohlásili za zabezpečený až 26. března. Celá operace si vyžádala téměř sedm tisíc mrtvých amerických vojáků a dalších přibližně devatenáct tisíc raněných. Z přibližně 21 tisíc japonských obránců se vzdalo a přežilo pouze minimum mužů.

Velení námořní pěchoty navrhlo Steina na Medaili cti, nejvyšší americké vojenské vyznamenání za statečnost. Medaile mu byla udělena posmrtně a slavnostní předání se uskutečnilo 19. února 1946, přesně rok po invazi. Ve státním kapitolu v Columbusu ji převzala jeho vdova Joan z rukou kontradmirála F. W. Pennoyera. Vyznamenávací citace zaznamenala útoky proti japonským bunkrům, osm cest pro munici i pomoc raněným spolubojovníkům.

Steinovy ostatky byly po válce převezeny do Spojených států a v prosinci 1948 uloženy s vojenskými poctami na hřbitově Calvary Cemetery v rodném Daytonu. Americké námořnictvo po něm později pojmenovalo eskortní loď USS Stein (DE-1065), zařazenou do služby v lednu 1972.

Steinovu památku dodnes připomíná také několik míst v jeho rodném Daytonu. Od roku 1998 nese jeho jméno most přes řeku Mad River, u něhož byla instalována pamětní deska. Ve čtvrti, kde vyrůstal, se nachází ulice Tony Stein Way a jeho jméno převzala rovněž místní organizace válečných veteránů American Legion Post No. 619. Další připomínku získal v Kalifornii, kde námořní pěchota v roce 1989 schválila pojmenování výcvikové budovy na základně Camp Pendleton po padlém desátníkovi.

Uznání se Stein dočkal také od školy, kterou v mládí nedokončil. V červenci 2009 mu školský obvod v Daytonu posmrtně udělil středoškolský diplom, který převzalo sdružení absolventů Kiser High School. Jeho bojový příběh se dostal rovněž na televizní obrazovky. Dokumentární seriál Shootout! odvysílal v listopadu 2006 na History Channel epizodu Iwo Jima: Fight to the Death, která prostřednictvím hraných rekonstrukcí, archivních záběrů a rozhovorů s veterány zachytila několik střetů na ostrově, včetně Steinova útoku s improvizovaným kulometem proti japonským bunkrům.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

Congressional Medal of Honor Society – Tony Stein
https://www.cmohs.org/recipients/tony-stein

United States Marine Corps – We Are Iwo: Medal of Honor Recipient Cpl. Tony Stein
https://www.marines.mil/News/News-Display/Article/2088067/we-are-iwo-medal-of-honor-recipient-cpl-tony-stein/

Naval History and Heritage Command – Stein, Tony
https://www.history.navy.mil/our-collections/photography/us-people/s/stein-tony.html

Martin K. A. Morgan – Firepower in the Pacific: The Stinger Machine Gun
https://www.americanrifleman.org/articles/2016/5/12/firepower-in-the-pacific-the-stinger-machine-gun/

Naval History and Heritage Command – Battle of Iwo Jima
https://www.history.navy.mil/browse-by-topic/wars-conflicts-and-operations/world-war-ii/1945/battle-of-iwo-jima.html

Robert Leckie – The Battle for Iwo Jima
https://www.3rdmlg.marines.mil/Portals/83/PME%204%20The%20Battle%20for%20Iwo%20Jima.pdf

Naval History and Heritage Command – USS Stein
https://www.history.navy.mil/research/histories/ship-histories/danfs/s/stein.html

WYSO – Family Keeps Memory Alive of Dayton's Only World War II Medal of Honor Recipient
https://www.wyso.org/news/2026-06-01/family-keeps-the-memory-of-dayton-hero-tony-stein-alive