Když utichl zpěv: Mao Ce-tung vyhlásil válku vrabcům. Stálo to 2 miliony čínských životů

Diktátoři mají na svědomí miliony lidských životů. Někteří je poslali na smrt ve válkách, jiní je nechali popravovat, věznit nebo umírat v pracovních táborech. Čínský komunistický vůdce Mao Ce-tung patří mezi ty nejhorší. Jeho Velký skok vpřed, který měl z Číny během několika let udělat průmyslovou velmoc, skončil obrovským hladomorem a zemřely při něm desítky milionů lidí.

K této katastrofě přispěl také jeden z nejabsurdnějších nápadů, jaké kdy Mao prosadil. Usoudil, že čínské zemědělství připravují o obrovské množství obilí vrabci, a rozhodl se je vyhubit. Po celé zemi proto miliony lidí vyrážely do ulic a polí, bubnovaly, tloukly do hrnců, ničily hnízda a zabíjely ptáky po tisících. Vrabci skutečně začali mizet, jenže brzy se ukázalo, že jejich likvidace přinesla mnohem větší problémy, než jaké měla vyřešit.

V roce 2025 se skupina vědců pokusila následky této kampaně vyčíslit, podle jejich výzkumu mohlo vyhubení vrabců přispět během následného hladomoru k úmrtí téměř dvou milionů Číňanů.

Když čínští komunisté v roce 1949 zvítězili v občanské válce, přebíral Mao Ce-tung obrovskou a převážně zemědělskou zemi. Čína za sebou měla desetiletí konfliktů, japonskou okupaci i dlouhou občanskou válku. Většina obyvatel žila na venkově, průmysl byl ve srovnání se západními státy slabý a chudoba byla všudypřítomná. Mao chtěl tento stav změnit a vybudovat z Číny mocnost, která se dokáže vyrovnat Sovětskému svazu i Spojeným státům.

Zpočátku se čínské vedení inspirovalo především sovětským hospodářským modelem, prosazovalo státní vlastnictví, kolektivizaci zemědělství a centrálně řízenou ekonomiku. Maovi však postupně přestávalo stačit tempo, jakým se země měnila a začal prosazovat představu, že Čína může svůj rozvoj výrazně urychlit, pokud dokáže využít obrovské množství pracovních sil, které má k dispozici. V roce 1958 proto zahájil program nazvaný Velký skok vpřed.

Jeho cíle byly ohromující, Čína měla během několika let dramaticky zvýšit výrobu oceli, obilí i dalších základních surovin. Mao například prohlašoval, že jeho země dokáže během patnácti let dohnat Británii ve výrobě oceli, později se mluvilo dokonce o ještě kratším období. Čínské vedení věřilo, že dostatečné nadšení, tvrdá práce a správná organizace společnosti dokážou překonat téměř jakoukoliv překážku.

Na venkově začaly vznikat obrovské lidové komuny, do kterých byly začleněny miliony rolnických rodin. Lidé postupně přicházeli o možnost samostatně hospodařit, rozhodovat o své práci nebo nakládat s úrodou. V řadě oblastí se dokonce přestalo vařit v domácnostech, protože obyvatelé měli jíst ve společných jídelnách. Úřady určovaly, co se bude pěstovat, kolik lidí bude pracovat na polích a jaké množství obilí musí jednotlivé obce odevzdat státu.

Snaha zvýšit výrobu oceli vedla k ještě větším podivnostem. Po celé Číně se začaly stavět primitivní tavicí pece, často přímo na vesnicích, rolníci dostávali příkaz shánět kovový šrot, kácet stromy na palivo a tavit prakticky všechno, co se dalo. V pecích tak leckdy končilo zemědělské nářadí, kuchyňské vybavení nebo jiné užitečné předměty. Výsledný kov byl mnohdy tak nekvalitní, že neměl žádné využití, ale ve výkazech odesílaných nadřízeným přibývaly další tuny vyrobené oceli.

Na polích mezitím chyběly pracovní síly a rolníci, kteří se měli starat o úrodu, místo toho obsluhovali pece, pracovali na stavbách nebo plnili jiné úkoly. Zemědělství navíc doplácelo na nejrůznější experimenty, které měly podle stranických představ zvýšit výnosy. Prosazovalo se například mimořádně hluboké orání nebo husté sázení plodin, přestože tyto postupy v mnoha případech rostlinám spíše škodily.

Kdo upozornil, že něco nefunguje, mohl mít vážné problémy, místní funkcionáři proto raději hlásili úspěchy, i když skutečnost vypadala úplně jinak. Z jednotlivých okresů přicházely zprávy o rekordních sklizních, které zpravidla existovaly pouze na papíře. Ústřední vedení pak podle těchto čísel stanovovalo množství obilí, jež mají zemědělci odevzdat a v některých vesnicích tak stát zabavil tolik potravin, že obyvatelům nezůstalo dost ani na vlastní obživu.

Mao byl přesto přesvědčen, že Čína může produkovat ještě mnohem více potravin. Neustále hledal možnosti, jak zvýšit zemědělské výnosy, a jedním z jeho cílů se stali živočichové, kteří podle tehdejších představ připravovali rolníky o část úrody. Zvláštní pozornost věnoval vrabcům. Drobní ptáci totiž každoročně sezobávali určité množství obilí, a protože jich v Číně žily miliony, vedení země v nich vidělo vážný problém.

Boj proti škůdcům nebyl v Číně žádnou novinkou, už v první polovině padesátých let organizovaly úřady rozsáhlé hygienické kampaně, při nichž se lidé zbavovali odpadků, čistili okolí domů a hubili nebezpečné živočichy. Postupně vznikla také kampaň proti čtyřem škůdcům, mezi které byly zařazeny krysy, mouchy, komáři a vrabci.

Krysy ničily zásoby potravin a přenášely nemoci, komáři šířili infekce a mouchy kontaminovaly potraviny a vrabci se na seznam dostali kvůli obilí. Čínská propaganda pracovala s údajem, že jeden vrabec ročně spořádá přibližně 1,8 kilogramu zrna. Když se toto číslo vynásobilo odhadovaným počtem ptáků, vycházely z toho miliony tun potravin, které údajně končily v jejich žaludcích. Pro vedení země byla představa jednoduchá a lákavá, pokud vrabci zmizí, obilí zůstane lidem.

Proti takovému uvažování se ovšem ozývali čínští vědci, například biolog Ču Si upozorňoval, že vrabci požírají kromě obilí také velké množství hmyzu, včetně druhů, které zemědělcům škodí. Jejich úplné vyhubení by tak mohlo napáchat mnohem větší škody, než kolik obilí by se podařilo zachránit. Už v roce 1956 proto při odborné diskusi připomněl příběh pruského krále Fridricha II. Velikého, který se měl o podobný zásah pokusit v osmnáctém století.

Fridrichovi údajně vadilo, že vrabci ničí úrodu a sezobávají třešně v jeho zahradách. Roku 1744 proto měl nařídit jejich hubení, a dokonce vyplácet odměny za zabité ptáky. Vrabci začali mizet, jenže následně se přemnožily housenky a další hmyz, který ptáci dosud lovili. Škůdci pak měli napadnout ovocné stromy a způsobit větší škody než samotní vrabci. Král nakonec podle tohoto příběhu od svého rozhodnutí ustoupil a nechal dovézt nové ptáky z okolních zemí.

Ču Si se obával, že Čína dopadne stejně. Podobný názor zastával také ornitolog Čeng Cuo-sin a několik dalších odborníků, kteří požadovali, aby se před zahájením masového vybíjení nejprve důkladně prozkoumalo, čím se vrabci skutečně živí. Upozorňovali především na jejich význam při hubení hmyzu a navrhovali omezovat konkrétní škody na úrodě místo likvidace celého druhu.

Jejich námitky však v politickém vedení nenašly pochopení. Debata o vrabcích pokračovala ještě během roku 1957 a do sporu vstupovali také zastánci jejich vyhubení. Například biolog Čou Ťien-žen, mladší bratr známého čínského spisovatele Lu Süna, veřejně tvrdil, že škodlivost vrabců je zřejmá a jejich likvidace je správná. S postupujícím Velkým skokem vpřed navíc získávali převahu lidé, kteří požadovali rychlé výsledky a odmítali jakékoliv pochybnosti.

Na jaře 1958 se proto po celé Číně rozběhlo vybíjení v ohromném rozsahu. Do ulic a polí vyráželi školáci, dělníci, úředníci, vojáci i celé vesnice. Lidé dostávali příkazy, aby ničili vrabčí hnízda, rozbíjeli vejce a zabíjeli mláďata. Kdo měl prak nebo pušku, mohl ptáky lovit přímo, mnohem častěji se však používala metoda, při které se vrabci měli jednoduše uštvat k smrti.

Lidé stáli na střechách, u stromů, na polích nebo na náměstích a vytvářeli co největší hluk. Tloukli do bubnů, gongů, hrnců, plechových nádob a poklic, používali píšťalky, petardy i další předměty, které dokázaly ptáky vyplašit. Když se vrabci pokusili přistát, další skupina lidí je znovu vyhnala do vzduchu a takto měli létat co nejdéle, dokud jim nedošly síly.

Kampaň fungovala díky tomu, že se jí současně účastnilo ohromné množství lidí. Ptáci mohli na chvíli uniknout jedné skupině, ale o několik ulic dál už čekala další. Vrabci se proto snažili najít místo, kde by si mohli odpočinout, zatímco kolem nich neustále zněly bubny a výkřiky. Vyčerpaní ptáci nakonec padali na zem, kde je lidé sbírali a zabíjeli. Mrtví vrabci se pak počítali, svazovali do svazků nebo hromadili na veřejných místech.

Americký časopis Time popsal v květnu 1958 rozsáhlou akci v Pekingu, při které se podle zpráv čínského rozhlasu zapojily do honu přibližně tři miliony obyvatel. Ve městě se objevily skupiny vojáků, studentů, zaměstnanců úřadů i školáků vybavených nejrůznějšími nástroji. Přípravy začaly ještě před svítáním, v pět hodin ráno zazněly polnice, rozezněly se činely a píšťalky a tisíce lidí začaly tlouct do nádob, které si přinesly z domova.

V ulicích se rozběhl organizovaný hon, při kterém byli vyčerpaní ptáci chytáni do sítí, stříleni nebo sráženi dlouhými bambusovými tyčemi. Podle tehdejších zpráv bylo jen během této pekingské akce zabito přibližně 310 tisíc vrabců a další miliony měly padnout ve zbytku země. Čínská propaganda výsledky nadšeně oslavovala a zveřejňovala jména lidí, kteří se při zabíjení obzvlášť vyznamenali.

Time tehdy připomněl také šestnáctiletého chlapce z provincie Jün-nan, kterému čínský tisk připisoval sotva uvěřitelných dvacet tisíc zabitých vrabců. Mladík měl přes den vyhledávat hnízda a v noci šplhat na stromy, aby mohl zabíjet další ptáky. Podobné příběhy měly ostatní povzbuzovat k ještě většímu úsilí při likvidací velkého množství drobných pěvců.

Do akcí byly masově zapojovány také děti, čínská propaganda je v tom podporovala a na dobových plakátech se objevovali usměvaví školáci, kteří drželi mrtvé ptáky nebo vyráželi na lov vybaveni nejrůznějšími nástroji. Vybíjení vrabců bylo představováno jako důležitá práce pro vlast a správný občan měl podle možností přispět. Školy i pracovní kolektivy přitom musely vykazovat výsledky, takže se z počtu zabitých zvířat stalo další měřítko úspěchu.

V Šanghaji se například během dvou velkých honů zapojilo do vybíjení přibližně 5,8 milionu obyvatel a zabitých vrabců mělo být přes 620 tisíc. Čínský deník Ťie-fang ž'-pao později připomněl také poněkud méně oslavované následky těchto akcí. Při honbě za ptáky se zranily desítky lidí, pět osob zemřelo po požití otrávené rýže určené jako návnada a úřady evidovaly poškození přibližně milionu střešních tašek. Mnohé rozbili lidé, kteří lezli na střechy a snažili se dostat k hnízdům nebo odtud vyhánět ptáky.

Počet zabitých vrabců mezitím dál rostl, čínská hlášení uváděla, že jen mezi březnem a listopadem 1958 byly zlikvidováno téměř 2 miliardy ptáků. Tyto údaje je samozřejmě třeba brát s rezervou, protože jednotlivé oblasti měly důvod své výsledky zveličovat. Přesto v některých částech země vrabci téměř zmizeli a deklarované číslo ilustruje šílenství čínského honu na tyto opeřence.

Jedna z nejabsurdnějších příhod celé kampaně se odehrála v Pekingu a jejím dějištěm se stalo polské velvyslanectví, protože v jeho zahradě rostly stromy a keře, ve kterých se ukrývali vrabci pronásledovaní v okolních ulicích. Zatímco jinde po městě lidé bubnovali, křičeli a vyháněli ptáky z každého možného úkrytu, zahrada diplomatické mise jim nabízela alespoň trochu klidu.

Čínští aktivisté chtěli pokračovat v lovu i za zdmi velvyslanectví, polští diplomaté jim však vstup odepřeli. Budova i zahrada byly chráněným diplomatickým prostorem a čínští lovci nemohli jednoduše přijít dovnitř a začít tam vyvádět. Odmítnutí ale místní organizátory kampaně neodradilo a rozhodli se, že si s vrabci poradí i bez vstupu na pozemek.

Kolem velvyslanectví se shromáždili lidé s bubny a dalšími hlučnými nástroji. Začali produkovat nesnesitelný rámus, který měl ptáky vyplašit a zabránit jim v odpočinku. Podle diplomaty vyprávěné historky pokračovalo bubnování bez ustání celé dva dny. Vrabci sice zůstávali za zdmi velvyslanectví, ale před hlukem neměli kam uniknout, a nakonec měli být tak vyčerpaní, že začali padat mrtví na zem. Když se situace uklidnila, měli polští diplomaté v zahradě najít tolik mrtvých ptáků, že je museli odklízet lopatami. Celá příhoda se později stala jedním z nejznámějších příkladů Maovy války proti vrabcům.

Průběh likvidace vrabců

Na první dobrou zní příběh neuvěřitelně, je však skvělým ztělesněním tehdejší hysterie. Čína žila ve znamení nejrůznějších masových kampaní, při kterých byly miliony obyvatel mobilizovány ke společné práci. Vedle budování zavlažovacích kanálů, výroby oceli nebo plnění zemědělských plánů úkol zabíjet vrabce představoval jen další nezbytný krok na cestě k velmocenskému postaví. A pro místní funkcionáře představovalo jeho splnění další příležitost ukázat nadřízeným vlastní aktivitu a politickou spolehlivost.

Důležitou roli hrála také propaganda, vrabec byl představován jako zloděj obilí, který připravuje obyčejné Číňany o jídlo. Jeho zabití se proto považovalo za prospěšný čin, úřady mohly ukazovat hromady mrtvých ptáků, pořádat přehlídky úspěšných lovců a zveřejňovat stále vyšší čísla. Lidé navíc měli pocit, že se přímo podílejí na zlepšování života v celé zemi.

Na podobné události později vzpomínala také čínská spisovatelka Rae Yangová, která byla v době kampaně školačkou. Ve své autobiografické knize Spider Eaters popsala, jak děti dostaly několik dní volna a místo vyučování stály na střechách školních budov. Tloukly do bubnů, gongů a kovových nádob, aby vrabci nemohli přistát. Pro mnoho školáků šlo zpočátku vlastně o zábavu, nemuseli sedět ve škole, mohli pobíhat venku a účastnili se něčeho, co jim dospělí představovali jako důležitou službu vlasti. Teprve později si někteří uvědomovali, jak kruté celé vybíjení bylo. Mezi zabitými ptáky navíc nekončili jen vrabci, ale také další druhy, které lidé při masových honech nedokázali nebo nechtěli rozlišovat.

Přestože se kampaň dotkla prakticky celé společnosti, její výsledky začaly být pro některé vědce čím dál znepokojivější, protože vrabci ubývali, ale zemědělství se nijak zázračně nezlepšovalo. Už během roku 1959 se navíc v některých oblastech objevily rozsáhlé problémy se škodlivým hmyzem. Například v Šanghaji a Jang-čou se přemnožili škůdci, kteří napadali stromy a ty na některých místech zůstávaly větve téměř bez listí.

Zoologové proto znovu upozorňovali, že úplné vyhubení vrabců je nebezpečné, jejich námitky ale narážely na Maovu neochotu připustit chybu. Ještě v červenci 1959 na stranickém jednání v Lu-šanu kritizoval polevující boj proti škůdcům a připomínal, že vrabci představují vážný problém. Čínský vůdce tak na jejich likvidaci trval i v době, kdy se zemědělská situace rychle zhoršovala.

Teprve během podzimu 1959 začalo vedení Čínské akademie věd připravovat podrobnější materiály, které měly Maovi vysvětlit skutečnou roli vrabců v přírodě. V listopadu mu byla předložena zpráva shrnující odborné poznatky i zahraniční zkušenosti s hubením těchto ptáků. Mao ji nechal rozeslat dalším představitelům režimu, změna oficiálního postoje však přišla až následující rok. Tou dobou už ale čínské zemědělství zápasilo s mnohem vážnějšími problémy než s několika vrabci, kteří sezobli část obilí.

Vrabci nejsou zdaleka takoví milovníci obilí, jak si Mao a jeho spolupracovníci představovali a jejich jídelníček se během roku mění a významnou část potravy tvoří také hmyz. Zvlášť důležitý je na jaře a v létě, kdy dospělí ptáci krmí mláďata a potřebují pro ně shánět potravu bohatou na bílkoviny. Právě tehdy loví velké množství housenek, brouků a dalších drobných živočichů, mezi kterými jsou také významní zemědělští škůdci.

Když z čínských polí zmizely miliony vrabců, měly některé druhy hmyzu mnohem lepší podmínky k rozmnožování. Zemědělci se začali potýkat s přemnoženými housenkami, sarančaty a dalšími škůdci, kteří poškozovali obilí i jiné plodiny. Čína tak sice odstranila ptáky, kteří část úrody sezobávali, ale zároveň přišla o jejich pomoc při ochraně polí. Ztráty způsobené hmyzem mohly být mnohem vyšší než množství obilí, které se mělo vyhubením vrabců ušetřit.

Situace byla o to horší, že zemědělství už těžce doplácelo na ostatní experimenty Velkého skoku vpřed. Na polích chyběli lidé, zemědělské práce byly špatně organizované a některé nařízené postupy snižovaly výnosy místo toho, aby je zvyšovaly. K tomu se přidávalo nepříznivé počasí v části země a vážné následky se dostavily už během roku 1959.

Ani tehdy však stát nedokázal na zhoršující se situaci správně reagovat, z jednotlivých okresů stále přicházela nadsazená hlášení o sklizních a úřady podle nich požadovaly obilí pro města, armádu a státní zásoby. Rolníci tak často odevzdávali mnohem více, než si mohli dovolit. Ve vesnicích docházelo jídlo, zatímco oficiální údaje tvrdily, že zemědělská výroba dosahuje rekordních výsledků.

Na mnoha místech obyvatelé nejprve spotřebovali vlastní zásoby, potom začali sbírat plané rostliny, kořeny, kůru a všechno ostatní, co jim pomohlo alespoň na chvíli zahnat hlad. Společné jídelny, které měly být jedním z úspěchů nového systému, neměly z čeho vařit. Některé vesnice zůstaly bez potravin celé měsíce a lidé byli příliš zesláblí, než aby mohli pracovat na polích.

V nejpostiženějších oblastech se hladomor změnil v naprostou katastrofu. Obyvatelé umírali doma, na cestách i přímo při práci, rodiny přicházely o děti a rodiče, některé vesnice se téměř vylidnily a známé jsou také případy kanibalismu. Situaci zhoršovaly represe proti lidem, kteří se snažili schovávat obilí, opustit své vesnice nebo upozorňovat na nedostatek potravin.

Hladomor z let 1959 až 1961 si vyžádal desítky milionů mrtvých. Odhady se dodnes výrazně liší, protože tehdejší úřady skutečný rozsah katastrofy tajily a evidence obyvatel nebyla kompletní. Historik Jang Ťi-šeng dospěl přibližně k 36 milionům obětí, zatímco historik Frank Dikötter odhadl jejich počet na 45 milionů. Jiné demografické výzkumy přinesly nižší výsledky, ve všech případech jde o jednu z největších humanitárních katastrof moderních dějin.

Vrabci samozřejmě nebyli jedinou nebo hlavní příčinou tohoto hladomoru. Tou byla především Maova hospodářská politika, nucená kolektivizace, nerealistické výrobní cíle a systém, který trestal každého, kdo se odvážil přiznat špatné výsledky. Vyhubení vrabců však přidalo další problém v době, kdy se už čínské zemědělství začínalo hroutit, ale jak velký podíl mělo na celkové tragédii, zůstávalo dlouho nejasné.

Teprve v roce 2025 se skupina výzkumníků vedená ekonomem Eyalem Frankem z Chicagské univerzity pokusila následky kampaně vyčíslit. Ve studii nazvané Campaigning for Extinction: Eradication of Sparrows and the Great Famine in China (Kampaň za vyhubení: Likvidace vrabců a velký hladomor v Číně) se zaměřili na vývoj zemědělské produkce a úmrtnosti v jednotlivých čínských okresech. Zajímalo je především to, zda se hladomor projevil výrazněji v oblastech, kde před začátkem vybíjení žilo více vrabců.

Vědci vycházeli z poměrně jednoduché úvahy – vrabci neměli ve všech částech Číny stejně dobré podmínky k životu, někde se vyskytovali hojně, zatímco jinde jich kvůli podnebí, krajině nebo nadmořské výšce žilo méně. Pokud jejich vyhubení opravdu způsobilo přemnožení škodlivého hmyzu, měly by se následky nejvíce projevit tam, kde jich před kampaní bývalo nejvíce.

A právě takový rozdíl výzkumníci objevili. V oblastech s původně příznivějšími podmínkami pro vrabce klesaly po roce 1958 výnosy některých zemědělských plodin mnohem rychleji. U rýže zjistili větší propad o 5,3 procenta a u pšenice o 8,7 procenta, tyto plodiny přitom patří mezi ty, které mohou výrazně poškodit housenky, brouci a další druhy hmyzu.

Autoři také zjistili, že v silněji postižených okresech výrazně stoupala úmrtnost a klesal počet narozených dětí. Nejhorší situace nastala kolem roku 1960, kdy čínský hladomor dosahoval svého vrcholu. Po započítání rozdílů mezi jednotlivými oblastmi a dalších faktorů dospěli k odhadu, že kampaň proti vrabcům mohla přispět k téměř dvěma milionům dodatečných úmrtí mezi lety 1959 a 1961 a dalších přibližně 400 tisíc dětí se podle jejich výpočtů kvůli zhoršeným životním podmínkám vůbec nenarodilo.

Čínské vedení nakonec muselo svůj přístup k vrabcům přehodnotit. Pomohly k tomu i práce ornitologa Čeng Cuo-sina, který zkoumal potravu těchto ptáků a obsah jejich žaludků. Už jeho dřívější výzkumy ukazovaly, že vrabci se neživí jen obilím, ale také značným množstvím hmyzu. Závěry, před kterými vedení země několik let zavíralo oči, se nakonec dostaly až k samotnému Maovi.

V březnu 1960 čínský vůdce souhlasil s tím, že vrabci budou vyškrtnuti ze seznamu čtyř škůdců a jejich místo zaujaly štěnice. Ptáci, které ještě nedávno pronásledovaly miliony lidí, tak přestali být oficiálním nepřítelem čínského lidu, jenže v mnoha oblastech už jich zbývalo tak málo, že samotné zastavení vybíjení nemohlo jejich populaci rychle obnovit.

S tím souvisí další absurdní historka z té doby. Čína měla dokonce objednat přibližně 250 tisíc vrabců ze Sovětského svazu, aby jejich vypuštěním pomohla obnovit zdecimovanou populaci. Ptáci měli být přepraveni na čínské území a vypuštěni v oblastech, kde je předchozí kampaň téměř vyhubila. Stejný stát, který ještě nedávno organizoval jejich masové zabíjení, tak u svého spojence objednával nové vrabce.

V následujících letech se jejich počty postupně zotavovaly a čínské zemědělství se začalo vzpamatovávat také z ostatních katastrofálních zásahů Velkého skoku vpřed. Náprava však přišla příliš pozdě pro miliony lidí, kteří během hladomoru zemřeli. Mao zůstal u moci a jeho režim pokračoval, zatímco následky jeho rozhodnutí nesly především obyčejné čínské rodiny.

Biolog Ču Si, který před kampaní varoval a připomínal příběh pruského krále, zemřel v roce 1962, ani smrt ho však neuchránila před pozdějšími útoky během kulturní revoluce. Rudé gardy mu vyčítaly, že přirovnáním Maova rozhodnutí k jednání Fridricha Velikého urazil komunistického vůdce. Jeho hrob byl poničen, náhrobek rozbit a ostatky znesvěceny, znovu pohřben byl až v roce 1978. Vrabci se mezitím do čínských měst a vesnic vrátili. Miliony lidí, kteří zemřeli během hladomoru, už takové štěstí neměly.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

National Bureau of Economic Research – Campaigning for Extinction: Eradication of Sparrows and the Great Famine in China (2025)
https://www.nber.org/papers/w34087

University of Chicago – Campaigning for Extinction: Eradication of Sparrows and the Great Famine in China
https://climate.uchicago.edu/insights/campaigning-for-extinction-eradication-of-sparrows-and-the-great-famine-in-china/

Time – Red China: Death to Sparrows (1958)
https://time.com/archive/6800787/red-china-death-to-sparrows/

Ťie-fang ž'-pao / Shangguan News – 1956, A Battle with Birds (2014)
https://www.shobserver.com/wx/detail.do?id=2820

King's College London – Children's Magazines: The Four Pests Campaign and the Great Leap Forward
https://mao-static.kdl.kcl.ac.uk/sources/childrens-magazines-four-pests-campaign-and-great-leap-forward/index.html

Guernica – A History of Killing Sparrows (2021)
https://www.guernicamag.com/a-history-of-killing-sparrows/

Wellcome Collection – China: The Eradication of the Four Pests (1956)
https://wellcomecollection.org/works/dgsjenb4

University of California Press – Rae Yang: Spider Eaters
https://www.ucpress.edu/flyer/books/spider-eaters/paper

ChinaFile – Finding the Facts About Mao's Victims
https://www.chinafile.com/library/nyrb-china-archive/finding-facts-about-maos-victims

Cato Institute – Eradication of Sparrows and the Great Famine in China (2026)
https://www.cato.org/research-briefs-economic-policy/eradication-sparrows-great-famine-china