Článek
Na jaře 1949 nastoupil pětadvacetiletý Bruno Sutkus do železničního transportu, který odvážel litevské rodiny do sibiřského vyhnanství. Na rozdíl od ostatních cestujících se tam dostal z vlastního rozhodnutí. Sovětský důstojník ho dokonce upozornil, že jeho jméno na seznamu deportovaných není a k odjezdu nemá důvod. Sutkus však trval na tom, že pojede s o devatenáct let starší ženou, s níž tehdy žil.
Sovětský důstojník neměl ponětí, koho právě pouští do transportu. Mladík, který se vydával za zemědělského dělníka, byl ve skutečnosti bývalým odstřelovačem Wehrmachtu a během přibližně šesti měsíců na východní frontě si v bojích se Sověty připsal 209 zásahů. Válečnou minulost pečlivě skrýval, protože její odhalení pro něj mohlo mít smrtelné následky.
Mladík litevského původu se stal německým vojákem, přežil mimořádně nebezpečnou službu na východní frontě, po válce pomáhal protisovětskému odboji, a nakonec strávil více než dvě desetiletí na Sibiři. Do Německa se definitivně vrátil až v roce 1997, dvaapadesát let po skončení druhé světové války.
Litevec v Hitlerových službách
Bruno Sutkus, litevsky Bronius Sutkus, se narodil 14. května 1924 v Tannenwalde ve Východním Prusku, na území dnešní Kaliningradské oblasti Ruska. Jeho otec Antanas byl Litevec, matka Němka a rodina pracovala na velkostatku. Od roku 1928 žili nedaleko hranice s Litvou, kterou tehdy tvořila řeka Šešupė. Bruno vyrůstal v zemědělském prostředí a už jako dítě se musel podílet na práci v hospodářství.
Jeho národnostní původ mu později komplikoval život. Kvůli litevskému otci neměl automatický nárok na německé občanství, a protože rodina nepodala potřebnou žádost, byl po určitou dobu úředně veden jako osoba bez státní příslušnosti. Německé občanství získal až v roce 1941. Pro svůj jazyk, výchovu a prostředím se sám považoval za součást německé společnosti.
V roce 1938 vstoupil do Hitlerjugend, kde se postupně vypracoval na velitele oddílu a po dosažení osmnácti let se stal členem SA, kde na sebe poprvé výrazně upozornil střeleckým talentem. Při soutěžích dosahoval tak dobrých výsledků, že mu nadřízení umožnili vzít si domů malorážku a pravidelně s ní cvičit.
Střelba ho přitom zajímala už od dětství, v pozdějších vzpomínkách popisoval, jak se pohyboval v lesích a polích, lovil drobné ptactvo a učil se nepozorovaně přibližovat ke zvěři. Zkušenosti získával také při drobném pašování přes německo-litevskou hranici. Z Německa tajně převážel nedostatkové zboží, které na druhém břehu řeky vyměňoval za potraviny. Musel přitom dobře znát terén, umět splynout s prostředím a vyhýbat se pohraničním hlídkám.
V červenci 1943, krátce po devatenáctých narozeninách, obdržel povolávací rozkaz. Během základního výcviku v Gumbinnenu, dnešním Gusevu, znovu zaujal výsledky střelby. Při jednom cvičení dostal po prvních pěti ranách další náboje, aby před přítomným velitelem zopakoval svůj výkon a všemi pěti opět trefil střed terče.
Bruno Sutkus v době služby na východní frontě
Jeho schopnosti nakonec rozhodly o dalším zařazení a v srpnu 1943 nastoupil do odstřelovačské školy ve Vilniusu, kde absolvoval několik měsíců specializovaného výcviku. Učil se především pozorovat terén, odhadovat vzdálenosti, rozpoznávat maskované pozice a pracovat s puškou opatřenou optickým zaměřovačem. Koncem roku 1943 byl přidělen ke 196. granátnickému pluku 68. pěší divize Wehrmachtu.
Když se na počátku roku 1944 dostal ke své jednotce na východní frontě, německá armáda se nacházela ve stále obtížnější situaci. Rudá armáda postupovala západním směrem, německé jednotky přicházely o zkušené vojáky a jejich velitelé hledali způsoby, jak alespoň částečně vyrovnat rostoucí sovětskou převahu. Dobře vycvičený odstřelovač mohl v takové situaci sehrát významnou roli.
Na východní frontě se zrodil obávaný odstřelovač
Sutkus se rychle přesvědčil, jak nebezpečná jeho služba bude. Sovětská armáda disponovala vlastními zkušenými odstřelovači a ti německým jednotkám způsobovali citelné ztráty. Německé zákopy byly navíc často obsazeny jen malým počtem vojáků, protože velitelé neměli dostatek mužů k doplnění prořídlých stavů. Sutkus později vzpomínal, že na jednom úseku stáli němečtí pěšáci v postaveních vzdálených desítky metrů, zatímco sovětské zákopy byly mnohem hustěji obsazené.
Jedním z míst, kde se jeho schopnosti výrazně projevily, byl prostor Slobodky Lesné na území dnešní Ukrajiny. Německé jednotky zde čelily ostřelování ze sovětských pozic a jeden z nepřátelských odstřelovačů měl na svědomí několik jejich mužů. Sutkus dostal úkol zjistit jeho stanoviště a vyřadit ho. Podle svého deníku zaznamenal 8. května 1944 první oficiálně potvrzený zásah proti sovětskému odstřelovači na vzdálenost přibližně 600 metrů.
Následující den byl pověřen průzkumem dalšího úseku, který sovětská strana ostřelovala minomety. Pozorování ze země mu poskytovalo jen omezený přehled, a proto vylezl na strom. Odtud objevil sovětské pozice ukryté v porostu a když se v zákopu objevili dva důstojníci, podařilo se mu je oba zasáhnout. Sovětští vojáci jeho stanoviště odhalili a začali strom ostřelovat, takže se musel nějakou dobu ukrývat, než mohl bezpečně ustoupit.
V kamuflážním převleku
Odstřelovač často strávil dlouhé hodiny pozorováním jediného místa a čekáním na okamžik, kdy se nepřítel objeví v zaměřovači. Výstřel přitom okamžitě prozrazoval přibližný prostor, odkud střelec působil. Sutkus se proto snažil měnit stanoviště a vyhýbat se místům, na která se soustředila pozornost sovětských vojáků.
Souboje s nepřátelskými odstřelovači byly extrémně nebezpečné, obě strany používaly maskování, falešné cíle a různé způsoby, jak protivníka přimět k předčasnému výstřelu. Sutkus ve svých pamětech například popisoval sovětské figuríny oblečené do důstojnických uniforem, které měly vyprovokovat německého střelce. Kdo se nechal oklamat, mohl se snadno stát rychle sám obětí nepřátelského odstřelovače.
Podstatnou součástí jeho práce byla také spolupráce s pozorovatelem. Ten pomáhal vyhledávat cíle, sledoval okolní prostor a potvrzoval výsledky střelby. V Sutkusově případě měl pozorovatel ještě jednu důležitou úlohu, jeho svědectví umožňovalo zapsat zásah do oficiální evidence.
V takzvaném Scharfschützenbuchu, odstřelovačském deníku, se zaznamenávalo místo, datum, vzdálenost a okolnosti zásahu. Výsledek měl potvrdit svědek a následně příslušný nadřízený. Sutkusův dochovaný deník patří k vzácným dokumentům tohoto druhu, protože většina podobných záznamů se během války ztratila nebo byla zničena.
Pravidelné zápisy začal vést 2. července 1944. V jeho vzpomínkách se objevují i starší zásahy, avšak právě od léta 1944 získáváme souvislejší obraz jeho činnosti. Na první pohled působí některé záznamy až úředně stroze. Za jednotlivými čísly se však skrývají konkrétní bojové situace a mrtví sovětští vojáci, jejichž vlastní jména a životní příběhy v německé evidenci nenajdeme.
Dvě stě devět zásahů za půl roku
Jeden z nejdramatičtějších incidentů zaznamenal Sutkus 26. července 1944. Pohyboval se tehdy jako a při cestě narazil na sovětskou skupinu vedenou dvěma důstojníky. Vzdálenost mezi oběma stranami byla přibližně sto metrů a Sověti na něj okamžitě zahájili palbu.
Sutkus odpověděl střelbou a zasáhl oba důstojníky, v nastalém zmatku změnil pozici a následně vyřadil dva kulometčíky na vzdálenost asi dvou set metrů. Zbývající sovětští vojáci ustoupili. Čtyři zásahy a jejich okolnosti potvrdili přítomní němečtí vojáci. Německé velení jeho výsledky sledovalo a začalo ho vysílat na úseky, kde měl protivník zvlášť nepříjemné odstřelovače nebo dobře rozmístěné kulomety.
Počátkem září 1944 měl na kontě už více než padesát uznaných zásahů. Při bojích utrpěl zranění a 7. září obdržel odznak za zranění. Ve stejné době se dostalo jeho jméno až k vyššímu velení. Dochoval se blahopřejný dokument ze štábu skupiny armád generálplukovníka Gottharda Heinriciho, který připomínal jeho jednapadesátý zásah a udělení mimořádné dovolené.
Na podzim se fronta posunula až ke Karpatům, kde německé jednotky bránily přístupy přes horská pásma a Sutkus působil mimo jiné v okolí Kružlové, kde docházelo k těžkým pěchotním střetům. Řada bojových postavení byla vybudována ve svazích, lesích a okolí menších osad, které poskytovaly odstřelovačům vhodný terén, ale také značně omezovaly rozhled.
Odstřelovačský odznak, který za svou činnost obdržel
Koncem října 1944 se jeho prapor ocitl ve velmi obtížné situaci, když sovětské jednotky pronikly do německých postavení. Během střetu 25. října Sutkus vyřadil sovětské důstojníky a obsluhu kulometu, který držel německé vojáky pod palbou. Jakmile byli první kulometčíci zasaženi, další muži se pokoušeli zbraň znovu obsadit. Sutkus je postupně likvidoval a přispěl tak k tomu, že německá jednotka dokázala své postavení znovu dobýt. O dva dny později zaznamenal další střet na mimořádně krátkou vzdálenost. Sovětští vojáci pronikali k německým zákopům a někteří se dostali jen několik desítek metrů od jeho stanoviště. Sutkus v této situaci zasáhl důstojníka a následně dalšího útočícího vojáka.
Úspěšní odstřelovači získávali mimořádnou pozornost a Sutkus obdržel 6. července 1944 Železný kříž II. třídy a 16. listopadu také Železný kříž I. třídy. O několik dní později, 21. listopadu, mu byl přiznán odstřelovačský odznak III. stupně, tedy jeho nejvyšší varianta se zlatým lemováním.
V posledních týdnech roku 1944 se jeho jednotka nacházela v prostoru sovětského baranovského předmostí na Visle. Zde Sutkus pokračoval v bojové činnosti i během zimy. Jeho vlastní postavení několikrát zasáhla minometná palba a německá obrana čelila sílícímu tlaku. V lednu 1945 už měl na kontě přes dvě stě zásahů. Velitel 4. tankové armády generál Fritz-Hubert Gräser mu 11. ledna zaslal blahopřání k 207. uznanému zásahu. Celková bilance uváděná Sutkusem a vydavateli jeho pamětí nakonec dosáhla 209 zásahů. V některých publikacích se proto setkáme také s číslem 207, které odpovídá jednomu z posledních dochovaných velitelských potvrzení.
Jeho bojová kariéra se uzavřela v lednu 1945. Při německém ústupu utrpěl další zranění a byl odeslán do zázemí. Vedení armády s ním počítalo jako s instruktorem odstřelovačů, protože jeho zkušenosti mohly pomoci při výcviku dalších střelců. Na návrat do první linie už nedošlo, Německo směřovalo k porážce a Sutkus musel přemýšlet především o tom, jak přežít konec války.
Před Sověty musel vymazat vlastní minulost
V závěrečných měsících války si Sutkus uvědomoval, jak nebezpečné by pro něj bylo dostat se do sovětského zajetí. Pověst německých odstřelovačů a jejich mimořádná vyznamenání přitahovaly pozornost protivníka. Sám v pamětech popisoval, že sovětští vojáci chovali vůči nepřátelským odstřelovačům značnou nenávist.
Ještě před definitivním zhroucením Německa se mu podařilo zabezpečit nejdůležitější doklady o vlastní vojenské činnosti. Svůj odstřelovačský deník a další materiály svěřil německé zdravotní sestře Erice Lenzové. Dokumenty pak zůstaly mimo jeho dosah po dlouhá desetiletí, ale tato okolnost pomohla zachovat jeho válečné záznamy.
Po skončení války se pohyboval mezi Německem a Litvou, kam se v květnu 1945 vydal s matkou. Jeho někdejší domov ve Východním Prusku se mezitím stal součástí území ovládaného Sovětským svazem. Sutkus se snažil získat falešné dokumenty, které by zakryly jeho službu v německé armádě. V nové totožnosti vystupoval jako člověk bez státní příslušnosti, který během války pracoval v zemědělství.
Ani tak ale neměl vyhráno. Sovětské úřady se zajímaly o muže v jeho věku a minulost každého, kdo mohl sloužit v německých jednotkách, byla předmětem podezření. V roce 1945 byl dvakrát odveden do Rudé armády a v obou případech uprchl. Znovu se pak pohyboval mezi venkovskými usedlostmi a hledal práci, která by mu umožnila přežít bez zbytečné pozornosti úřadů.
Poválečná Litva se v té době nacházela uprostřed krvavého konfliktu. Sovětská moc obnovovala kontrolu nad zemí, zatímco v lesích pokračoval ozbrojený odpor litevských partyzánů, známých jako lesní bratři. Ti odmítali sovětskou okupaci a doufali, že Litva jednou znovu získá nezávislost. Proti nim stály bezpečnostní složky, armáda a místní pomocné jednotky, které prováděly zatýkání, výslechy a rozsáhlé represivní operace.
Sutkus se dostal do kontaktu s lidmi napojenými na protisovětský odboj. Ve svých pamětech popisoval, že pomáhal se zásobováním partyzánů potravinami a léky, zároveň se snažil udržovat zdání obyčejného venkovského pracovníka. Po několika letech skrývání však jeho činnost upoutala pozornost sovětské bezpečnosti. V únoru 1947 byl zatčen, vyšetřovatelé ho obviňovali z podpory litevských partyzánů, ukrývání zbraní a předávání zásob odboji. Věznění provázelo bití a výslechy, během nichž se ho snažili přimět k přiznání i k prozrazení dalších lidí. Sutkus ve vzpomínkách líčil rovněž fingovanou popravu, při níž mu měl jeden z vyšetřovatelů vystřelit nad hlavou.
Jeho propuštění přišlo po zásahu příbuzných, kteří bezpečnostním úředníkům poskytli úplatky v podobě potravin a dalšího zboží. Úřady proti němu tehdy neměly dostatečné důkazy pro odsouzení a jeho skutečnou válečnou identitu se jim nepodařilo odhalit. Sutkus se mohl vrátit k práci, ale jeho postavení zůstávalo nejisté a mohl kdykoliv opět skončit v cele.
V dalších letech se jeho život stále těsněji spojoval s rodinou Antaniny Povilaitienė. Pracoval na hospodářství, které její rodině dříve patřilo, a postupně se stali partneři. Antanina byla starší, měla vlastní děti a sovětské orgány ji považovaly za politicky nespolehlivou. Také její rodina doplatila na vazby k litevskému protisovětskému prostředí. Sutkusovi se tak na konci čtyřicátých let začala rýsovat další životní katastrofa.
Za ženou dobrovolně do sibiřského vyhnanství
V březnu 1949 zahájily sovětské bezpečnostní orgány v Litvě, Lotyšsku a Estonsku rozsáhlou deportační operaci Priboj. Jejím hlavním cílem bylo zastrašit obyvatelstvo, oslabit podporu protisovětského odboje a odstranit rodiny, které překážely násilné kolektivizaci zemědělství. Jen z Litvy bylo během této operace a následných doplňujících deportací odvezeno více než třicet tisíc lidí. Mezi postiženými se ocitla také Antanina Povilaitienė a její rodina.
Antanina byla původně učitelkou, její rodina dříve vlastnila statek a její první manžel působil v lesnictví. Po návratu sovětské moci rodina přišla o majetek a čelila politickému pronásledování. Rozhodnutí o její deportaci padlo na jaře 1949. Sutkus tehdy stál před volbou, která zásadně ovlivnila další desetiletí jeho života. Mohl zůstat v Litvě a pokusit se dále skrývat před sovětskými bezpečnostními orgány, nebo odjet s Antaninou a jejími dětmi do neznámého vyhnanství. Rozhodl se pro druhou možnost.
Sovětský důstojník, který dohlížel na deportaci, proti jeho odjezdu zpočátku namítal, že Sutkus na seznamu deportovaných není a s Antaninou ani není úředně ženatý. Nakonec souhlasil pod podmínkou, že mladý muž podepíše písemnou žádost o dobrovolný odchod. Sutkus tak učinil a bylo mu dovoleno nastoupit do stejného transportu. Tato okolnost jim dokonce umožnila vzít si více osobního majetku než ostatním deportovaným.
Na sběrném místě se rodiny shromažďovaly pod dohledem ozbrojených vojáků. Lidé si mohli odnést jen malou část svého majetku a mnozí se loučili s domovy, které už nikdy nespatřili. Sutkus vzpomínal na ženy, které při nakládání do automobilů plakaly a zoufale prosily, aby je raději zastřelili. Ze sběrných míst byli deportovaní odváženi na nádraží, kde čekaly dobytčáky určené k jejich převozu.
Cesta na východ trvala přibližně čtyři týdny a jednou ze zastávek byl Vilnius, kde Antanina začala plakat. Ve městě totiž studoval její nejstarší syn Romas, který o deportaci své matky a sourozenců vůbec nevěděl. Na konci cesty je čekal východní Sibiř vzdálený tisíce kilometrů od domova.
Dobrovolný odchod přitom pro Sutkuse paradoxně mohl představovat větší míru svobody. V Litvě žil pod hrozbou odhalení a zatčení, zatímco na Sibiři mohl doufat, že se ztratí mezi tisíci deportovanými. Vyhnanství však i tak znamenalo přísně omezený pohyb, povinnost pracovat a trvalý dohled bezpečnostních orgánů. Rodina musela začít prakticky od začátku. Sutkus pracoval v zemědělství, na různých zemědělských pracích a později při těžbě dřeva.
Ani zde však nezůstal jeho život bez osobních radostí. V roce 1951 se Antanině a Brunovi narodil společný syn Vytautas. Rodina se snažila zajistit si alespoň trochu přijatelné životní podmínky, postupně zlepšovala bydlení a chovala hospodářská zvířata.
Přestože se jejich společný život mohl postupně stabilizoval, Sutkus si uvědomoval, že bezpečnostní orgány na jeho minulost nezapomněly. Stačilo, aby se sovětským vyšetřovatelům dostaly do rukou správné dokumenty.
KGB odhalila jeho tajemství. Domů se vrátil po desetiletích
V únoru 1956 byl Sutkus předvolán do okresního střediska Žigalovo. Čekalo ho tam setkání s představitelem místní správy a důstojníkem tajné policie, který přijel z Irkutsku. Na stole před ním ležely fotografie z jeho válečné minulosti. Na jedné z nich byl zachycen ve společnosti německého generála Fritze-Huberta Gräsera, velitele 4. tankové armády.
Vyšetřovatelé měli také další materiály z ukořistěných německých archivů. Po letech skrývání tak Sutkus stanul před důkazy, které spojovaly jeho skutečné jméno s válečnými vyznamenáními. V tu chvíli se už nepokoušel zapírat a přiznal, že je bývalým německým odstřelovačem. Bezpečnostní orgány mu oznámily, že jeho totožnost znají a že proti němu bylo vedeno vyšetřování.
Důstojník KGB mu měl zároveň sdělit, že mu zachránila život změna politických okolností. Sovětské vedení totiž po jednáních se západoněmeckým kancléřem Konradem Adenauerem v roce 1955 řešilo propuštění německých zajatců a dalších zadržovaných osob. Nakonec se trestnímu postihu vyhnul, přestože mu vyšetřovatelé vyhrožovali vojenským tribunálem.
Odhalení jeho minulosti ovšem na rozdíl od jiných neznamenalo možnost návratu do Německa. Sutkus obtížně získával správné osobní dokumenty a sovětská byrokracie mu komplikovala změny zaměstnání i bydliště. V roce 1957 se přestěhoval a začal pracovat v uhelném dole. Tato práce byla fyzicky nesmírně náročná a přinášela každodenní riziko úrazů.
Podzemní chodby byly zaplavené vodou, špatně větrané a panovaly v nich nízké teploty. Horníci pracovali v mokrém oblečení a při některých směnách museli opouštět důl kvůli nebezpečným podmínkám. Sutkus zde prožil řadu let a postupně se sžil s místními pracovníky, kteří mu říkali jeho falešným jménem Boris Antonovič. Někteří z nich o jeho německé minulosti věděli, jiní znali jen jeho každodenní práci v dole.
V šedesátých letech se stále intenzivněji pokoušel získat povolení k odjezdu do Německa. Kontaktoval západoněmecké úřady a snažil se prokázat, že měl německé občanství ještě před válkou. Jeho případ se komplikoval také proto, že během poválečných let přijal sovětské doklady a místní úředníci s ním zacházeli jako s občanem Sovětského svazu. Získání povolení k vystěhování bylo proto velmi obtížné.
Do Litvy se nakonec mohl vrátit v roce 1971, po dvaadvaceti letech strávených na Sibiři. Už o rok dříve, 18. srpna 1970, uzavřel v Marijampolė s Antaninou oficiálně sňatek. V té době spolu žili přibližně čtvrt století a jejich syn Vytautas už byl téměř dospělý. Sutkus se usadil ve Vilniusu, kde pracoval mimo jiné v závodě vyrábějícím železobetonové konstrukce.
Odchod ze Sibiře pro něj znamenal výrazné zlepšení životních podmínek, možnost přesídlit do Německa však nadále neměl. Když koncem osmdesátých let začal sovětský systém slábnout, znovu se pokoušel navázat spojení s německými příbuznými. Po desetiletích se setkal také s Erikou Lenzovou, zdravotní sestrou, které kdysi svěřil svůj válečný deník. Dokumenty se tak po dlouhé době znovu dostaly do rukou původního majitele.
Na počátku devadesátých let navštívil Německo a pokračoval v úsilí o obnovení svého německého občanství. Potřebné potvrzení nakonec získal a v roce 1994 obdržel německý pas. Jeho vystěhování podporovali také někteří němečtí politici. Mezitím v roce 1995 zemřela Antanina, žena, kvůli níž se kdysi rozhodl nastoupit do sibiřského transportu.
Definitivní návrat do Německa se uskutečnil 29. ledna 1997, kdy mu bylo dvaasedmdesát let.
V posledních letech života se věnoval vzpomínkám a předávání vojenských zkušeností. Po obnovení litevské nezávislosti přednášel také příslušníkům litevské armády a kadetům vojenské akademie. Jeho někdejší odstřelovačský deník vzbudil značnou pozornost, protože nabízel velmi podrobný pohled na činnost německého odstřelovače během závěrečných let druhé světové války. Sutkusovy paměti vyšly pod názvem Im Fadenkreuz – Tagebuch eines Scharfschützen a později byly přeloženy do několika jazyků včetně češtiny.
Bruno Sutkus zemřel 29. srpna 2003 ve věku 79 let. Zanechal po sobě neobvyklé svědectví o dvou odlišných obdobích evropských dějin. Jeho válečná kariéra patřila k historii německé armády, která se podílela na nacistické agresi proti Sovětskému svazu. Jeho poválečný život zase ukazuje rozsah sovětských represí, které dopadaly na obyvatele Pobaltí bez ohledu na to, zda v minulosti sami bojovali, pomáhali odboji, nebo byli pouze příbuznými politicky nespolehlivých osob.
P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.
Zdroje:
Bruno Sutkus – Odstřelovačské eso: Deník z východní fronty a sovětského zajetí, Mladá fronta, 2016
SOFREP – Sniper Ace: Bruno Sutkus at War, 209 Kills in Six Months
The Kensingtons Blog – Bruno Sutkus, Sniper Ace
History of War – Sniper Ace: From the Eastern Front to Siberia
European Network Remembrance and Solidarity – Deportation Priboi (Coastal Surf)
