Pilot Il-2 Ivan Dračenko přišel o oko a utekl ze zajetí. I bez něj létal a měl více zářezů než dříve

Ivan Dračenko seděl v kokpitu bitevního Il-2 a pod křídly se mu míhala fronta. Létal nízko nad německými pozicemi, útočil na tanky a kolony, prováděl průzkumné lety a vracel se na letiště se strojem často poznamenaným protiletadlovou palbou. Na první pohled byl jedním z mnoha sovětských pilotů bitevníků, kteří v roce 1944 podporovali postup Rudé armády na západ. Jen několik lidí v jeho okolí ale vědělo, že Dračenko svůj Iljušin pilotuje pouze s jedním zdravým okem, pravé oko nahradila protéza.

Pro bojového pilota by podobné zranění za běžných okolností znamenalo konec létání, tím spíše u Il-2, který operoval v malých výškách, kde bylo nutné během několika vteřin odhadovat vzdálenost od země, překážek i cíle. Dračenko přesto pokračoval v bojových letech a po návratu k jednotce dosahoval dokonce větších úspěchů než před svým zraněním. Nadřízení navíc dlouho netušili, jak vážný handicap jejich pilot skrývá.

Ještě několik měsíců předtím přitom všechno nasvědčovalo tomu, že jeho válka skončila. V srpnu 1943 byl nad frontou těžce raněn, jeho stroj šel k zemi a Dračenko padl do německého zajetí. Utrpěl vážné poranění pravé části obličeje a oka a později o něj přišel. Dračenko ze zajetí utekl, dostal se zpět na sovětskou stranu a po léčení se rozhodl pro něco, co by mu lékařská komise jen těžko povolila – vrátit se k létání a pokračovat ve válce tam, kde ji musel přerušit.

Ivan Grigorjevič Dračenko se narodil 15. listopadu 1922 ve vesnici Velikaja Sevasťjanovka na dnešní Ukrajině v rolnické rodině. Později žil v Leningradské oblasti, dokončil střední školu a prošel leningradským aeroklubem. V dubnu 1941, několik měsíců před německým útokem na Sovětský svaz, nastoupil do Rudé armády a zamířil k vojenskému letectvu.

Jeho cesta k bitevnímu Il-2 přitom nebyla přímočará, Dračenko chtěl původně létat na stíhačkách, ale už během výcviku jej jeho velitel přesvědčil, aby se zaměřil na těžší stroje. Po teoretické přípravě se v Tambovské vojenské letecké škole učil nejprve na R-5, používaném mimo jiné jako průzkumný a lehký bombardovací letoun, a poté přešel na rychlý bombardér SB.

Na SB se Dračenko učil práci se strojem, který se svým určením výrazně lišil od stíhačky, po níž původně toužil. Jednou se dokonce pokusil s bombardérem provádět složitější prvky pilotáže, za což si vysloužil deset dní posádkového vězení. Teprve v další fázi výcviku se jeho skupina dostala k Il-2. Z pilota připravovaného na bombardovací stroje se tak postupně stal budoucí pilot bitevníku operujícího bezprostředně nad bojištěm.

Il-2 patřil k nejcharakterističtějším sovětským letounům celé války. Sergej Iljušin svůj koncept už při jeho vzniku označoval jako„létající tank a přirovnání nebylo daleko od skutečnosti. Přední část letounu byla silně pancéřována a chránila pilota, motor, chladiče a palivový systém. Stroj nesl kanony a kulomety, mohl používat rakety a bomby a pozdější dvoumístná verze dostala také zadního střelce.

Odolnost však neznamenala bezpečí, Il-2 musel kvůli svému úkolu létat nízko a dostávat se přímo nad prostor, kde na něj mohla pálit německá protiletadlová děla, kulomety i ruční zbraně. Posádky útočily na cíle z výšek pouhých několik desítek metrů a pilot současně sledoval terén, hledal cíl, mířil, vedl stroj pod palbou a po útoku se snažil co nejrychleji zmizet z dosahu obrany. Pancéřování zvyšovalo šanci, že se po zásahu vrátí, ale Il-2 patřily kvůli charakteru svých misí k letounům vystaveným mimořádně tvrdému boji.

V dubnu 1943 Dračenko dokončil výcvik, získal hodnost podporučíka a očekával odeslání k bojové jednotce, rozkaz však jeho skupinu nasměroval jinam. Spolu s Nikolajem Kirtokem byl přiřazen k továrně vyrábějící Il-2 a na místní zkušební stanici se dozvěděl, že bude zalétávat nové stroje přicházející přímo z výrobní linky.

Pro mladé piloty, kteří se chtěli dostat do války, to bylo zklamání, jejich práce však měla pro frontu značný význam. Nové Il-2 museli vyzkoušet, ověřit jejich chování ve vzduchu a poté je převádět na předsunutá letiště, odkud se dostávaly k bojovým plukům. Dračenko tak létal na stejném typu stroje, na němž měl později bojovat, místo německých pozic ale zatím útočil na cvičné makety tanků, děl a dalších cílů.

S tím se smiřoval obtížně, ve vlastních pamětech píše, že on i Kirtok opakovaně žádali o odeslání na frontu. Několikrát podali nadřízeným žádost, ale pokaždé dostali zápornou odpověď. Dračenko vzpomínal, že jej rozčilovalo, když se po přeletu strojů na předsunuté letiště musel vracet do týlu, zatímco jiní piloti už s těmito letouny bojovali.

Příležitost přišla při jednom z dalších přeletů nové série Il-2. Skupina čtyřiadvaceti strojů měla pod velením podplukovníka Vladimira Šundrikova zamířit na operační letiště poblíž fronty. Dračenko s Kirtokem byli mezi nimi a po příletu jim Šundrikov oznámil rozhodnutí, na které čekali celé týdny - zpět k továrně se už vracet neměli a byli zařazeni k bojovému 66. kyjevskému bitevnímu leteckému pluku.

Na frontu se Dračenko dostal v době, kdy vrcholily boje na Kurském oblouku. Pro nového pilota Il-2 to znamenalo velmi rychlý přechod od cvičných útoků k ostrým náletům proti německým jednotkám. Během této první etapy absolvoval 21 bojových letů a během nich si připsal tři zničené tanky, dvacet automobilů, čtyři protiletadlová děla a muniční sklad. Vedle techniky se v jeho bilanci objevují také ztráty způsobené německé pěchotě.

Na poměry pilota, který dorazil k bojové jednotce teprve v létě 1943, šlo o velmi rychlý nástup. Útoky Il-2 přitom jen málokdy připomínaly přesné ničení jednotlivých cílů, skupiny bitevníků nalétávaly na kolony, postavení dělostřelectva nebo soustředění obrněné techniky, vypouštěly rakety, shazovaly bomby a vedly palbu z kanonů a kulometů. V kouři, prachu a pod palbou ze země pak nebylo vždy snadné přesně určit, který pilot zasáhl konkrétní vozidlo. Proto je u podobných sovětských bojových bilancí rozumné brát přesná čísla s určitou rezervou. Dračenko však už během prvních týdnů prokázal, že se dokáže v prostředí bitevního letectva prosadit. Za boje v létě 1943 obdržel Řád rudé hvězdy.

Dračenko nastoupil 14. srpna 1943 ke svému dvaadvacátému bojovému letu. Rudá armáda v té době postupovala směrem k Charkovu a nad bojištěm se současně odehrával tvrdý zápas o kontrolu nad vzdušným prostorem. Il-2 představovaly pro německé pozemní jednotky nebezpečného protivníka, zároveň však byly při návratu z útoku vítaným cílem německých stíhačů. Těžký a pomalejší bitevník mohl snést překvapivě mnoho zásahů, ale proti stíhačce měl omezené možnosti a potřeboval vzájemnou ochranu celé formace.

Při bojovém letu se skupina sovětských bitevníků během letu dostala do boje s německými stíhači a Dračenko měl zasáhnout ve chvíli, kdy jeden z nich útočil na letoun velitele pluku. Nejčastěji opakovaná verze událostí tvrdí, že německou stíhačku taranoval vlastním Il-2, jeho vlastní paměti však osudný okamžik popisují jinak a méně jednoznačně, během prudkého boje a palby protiletadlového dělostřelectva byl jeho letoun těžce zasažen, ztrácel výšku a následoval prudký náraz.

Dračenko v pamětech popisuje, jak jeho stroj po několika zásazích přestával reagovat, do kabiny pronikl kouř a následoval náraz, při němž jej obrovská síla odtrhla od sedadla. Když se probral, stáli kolem něj němečtí vojáci. Jednadvacetiletý pilot, který ještě několik hodin předtím útočil na jejich jednotky, skončil jako válečný zajatec. Obličej měl zkrvavený a pravou polovinu hlavy mu postupně začaly sužovat silné bolesti.

V popisu událostí po a během zajetí se jednotlivé zdroje výrazně rozcházejí. V předmluvě k jeho pozdější knize Na křídlech odvahy napsal maršál letectva Stěpan Krasovskij, že Němci zajatého pilota mučili, snažili se jej přimět ke spolupráci a po jeho odmítnutí mu pravé oko vytrhli, aby už nikdy nemohl létat. Tato dramatická verze se později dostala do řady článků a životopisů.

Jiné životopisné prameny vyprávějí odlišný příběh. Podle nich Dračenka v zajateckém táboře operoval sovětský lékař, který byl sám válečným zajatcem. Pokusil se těžce poškozené oko zachránit, operace však nepomohla a Dračenko o něj přišel. Ani tato verze ale přesně neodpovídá tomu, co o událostech napsal sám.

Dračenko ve vlastních pamětech popisuje těžce poraněný a zakrvavený obličej už po sestřelení. V zajetí jej několik dní sužovala prudká bolest pravé poloviny hlavy. Němci jej opakovaně vyslýchali a nabízeli mu spolupráci. Po odmítnutí jej podle jeho vyprávění zbili, přitiskli k cementové stěně a udeřili hlavou o její povrch. Vzápětí ucítil v obličeji prudkou bolest a ztratil vědomí a jeho stav se potom dále zhoršoval.

Samotný okamžik ztráty oka však ve svém vyprávění výslovně nepopsal. Po útěku ze zajetí stále mluvil o těžce poškozeném oku a jeden z jeho známých pilotů mu doporučil, aby v nemocnici nechal lékaře zjistit, „co mu tam Němci provedli“. Až po převozu do Moskvy Dračenko píše o sérii operací. Obličej mu rekonstruoval profesor Raul a o pravou očnici se staral profesor Sverdlov, který podle jeho slov vyčistil oční důlek, odstranil slzné váčky a vybral mu protézu.

Z rozcházejících se popisů průběhu jeho zajetí tedy nelze jistě říct, jak se vše odehrálo. Jisté je, že z německého zajetí se vrátil s těžce poškozenou pravou částí obličeje, prošel dalšími operacemi v Moskvě a po jejich skončení už měl místo pravého oka protézu.

V samotném zajetí přitom dlouho nezůstal, při přesunu vězňů spolu s několika dalšími muži využil příležitost k útěku. Po vyřazení dvou policistů seskočili z nákladního automobilu a vydali se směrem k sovětským liniím. Dračenko byl vyčerpaný, trpěl silnými bolestmi a cestu absolvoval se zanícenými ranami, přesto se nakonec dostal k sovětským průzkumníkům.

Po krátkém návratu ke svému pluku byl odeslán do Moskvy k dalšímu léčení. Tam dostal oční protézu a postupně se zotavoval z následků srpnového zranění. Z hlediska vojenského letectva byl jeho další osud poměrně jasný, s jedním funkčním okem nesplňoval běžné zdravotní předpoklady pro bojového pilota. Dračenko se však s představou, že bude zbytek války trávit mimo kokpit, smířit nechtěl.

Dračenko se létání vzdát nehodlal, jenže nejprve potřeboval vůbec dostat příležitost vrátit se ke své jednotce. Profesor Sverdlov mu podle jeho pamětí další létání jednoznačně zakázal. Argumentoval ztrátou hloubkového vidění – pilot s jediným okem může mít zásadní problém správně odhadnout vzdálenost od země při přistání.

Dračenko profesora přemlouval alespoň k tomu, aby mu dovolil vrátit se k vlastní jednotce v jakékoli pozemní funkci. Nabízel práci mechanika, zbrojíře, baliče padáků nebo jen obstarávání vody a dřeva do kuchyně. Nakonec získal potvrzení s obecnou formulací, že se vrací ke své jednotce k dalšímu výkonu služby. Profesor jej při odchodu výslovně upozornil, že k letadlům se přibližovat nemá.

Dračenko udělal pravý opak, cestou k jednotce se v Poltavě setkal s důstojníkem, který potřeboval přepravit opravený Il-2 k pluku. Dračenko nejprve na letišti provedl tři zkušební okruhy. V pamětech otevřeně popisuje, že pravou stranu prostoru prakticky neviděl a přistání pro něj znamenalo obrovské soustředění. Všechny tři pokusy však zvládl a následně s Il-2 odletěl ke své jednotce.

Ztrátu oka před velením zatajit dokázal také díky velmi dobře zhotovené protéze, která na první pohled působila jako skutečné oko. O svém zdravotním stavu se svěřil jen několika nejbližším lidem. Jedním z nich byl Nikolaj Kirtok, kterého požádal, aby si tajemství nechal pro sebe a pomohl mu znovu začít létat.

Díky mlčení nejbližšího přítele mohl opěr létat bojové mise. Tajemství vydrželo neuvěřitelně dlouho a podle Dračenka se definitivně prozradilo až v roce 1945 téměř banální náhodou. Na velitelském stanovišti si otíral obličej kapesníkem, a přitom si protézu pootočil. Jeden ze spolubojovníků si všiml, že s jeho pravým okem něco nesedí, a během chvíle už o jednookém pilotovi věděl plukovní lékař i velitelé.

Tentokrát už tajit nic nešlo, lékaři požadovali jeho vyřazení z letecké služby a případ se dostal až k veliteli 1. gardového bitevního leteckého sboru generálu Vasiliji Rjazanovovi. Dračenko musel před komisí znovu předvést, že Il-2 bezpečně zvládá, při kontrolním letu jej prověřoval zkušený nadřízený pilot. Po přistání Rjazanov rozhodl, že pokud by všichni piloti ovládali stroje a taktiku stejně dobře jako tento jednooký letec, neměl by důvod ke starostem a Dračenko dostal povolení létat dál.

Návrat k bojovému létání nebyl pouze Dračenkoovým osobním vítězstvím nad lékařskými předpisy, rychle začal znovu přidávat také bojové výsledky. Během dalších 34 bojových letů mu záznamy připisují osm zničených tanků, dvanáct automobilů, dvě protiletadlové baterie, muniční sklad a ztráty německé pěchoty odpovídající přibližně jedné rotě. Za tuto část služby obdržel Řád vlastenecké války I. stupně.

Srovnání s první částí jeho kariéry je pozoruhodné. Před sestřelením u Charkova absolvoval 21 bojových letů a v uváděné bilanci měl tři tanky. Po ztrátě pravého oka jich během následujících 34 letů zničil osm. Handicap, který měl jeho kariéru ukončit, mu nezabránil dosáhnout větších výsledků proti obrněné technice než před zraněním.

Jeho práce navíc dávno nespočívala pouze v útocích na pozemní cíle. Dračenko začal být využíván také k průzkumu, při němž musel pronikat nad nepřátelské území, získat potřebné informace, a především se s nimi vrátit. Pro letoun typu Il-2, konstruovaný především jako bitevník, představovalo setkání s německými stíhači mimořádně nebezpečnou komplikaci.

Jedna z takových situací přišla 6. dubna 1944, tedy jen krátce po jeho návratu k bojovému létání. Během průzkumného letu Dračenka napadlo pět německých Focke-Wulfů Fw 190. Jeho Il-2 utrpěl těžké poškození, přesto se Dračenko dokázal útočníkům ubránit či a uniknout zpět k vlastním liniím. Poškozený stroj nakonec dostal na zem a spolu s ním dopravil i cenné průzkumné informace, kvůli nimž byl na misi vyslán. Za tento výkon později získal Řád slávy III. stupně.

Podobné lety se opakovaly, Dračenko se postupně vypracoval mezi zkušené průzkumné piloty pluku a od letů určených k ničení nepřátelské techniky se přesunul k zcela odlišnému stylu misí. Musel si zapamatovat rozmístění jednotek, sledovat komunikace nebo fotografovat německá postavení a poté se s výsledky dostat domů. Při tom všem stále létal s jediným zdravým okem a velení o jeho protéze ještě netušilo.

Do srpna 1944 měl Dračenko za sebou už sto bojových letů. Kromě útoků na pozemní cíle nebo průzkumných misí se podle údajů uváděných při jeho vyznamenání se do té doby účastnil čtrnácti vzdušných bojů, v nichž osobně sestřelil pět nepřátelských letadel. Člověk, kterému měli lékaři po ztrátě oka létání zakázat, se během několika měsíců po návratu stal jedním z nejvýraznějších pilotů svého pluku. 26. října 1944 získal titul Hrdiny Sovětského svazu, Leninův řád a Zlatou hvězdu. Jeho válka tím neskončila. Později bojoval během Viselsko-oderské operace, pokračoval směrem k Berlínu a létal až do závěru války. Za další bojovou činnost obdržel mimo jiné Řád rudého praporu.

Obdobně jako v případě jeho zajetí se i při hodnocení celé Dračenkoovy kariéry objevují čísla, která se mezi jednotlivými prameny výrazně liší. Předmluva k jeho pamětem Na křídlech odvahy uvádí 178 bojových letů a následně bilanci 76 zničených tanků a obrněných transportérů, 37 děl, 17 protiletadlových děl, 654 automobilů, 122 povozů s nákladem, sedmi skladů, šesti železničních vlaků, 18 pevnůstek a čtyř mostů. K tomu přidává pět letadel sestřelených ve vzduchu a dalších devět zničených na letištích.

U této fantasticky vypadající bilance je však zásadní několik slov, která se při dalším přebírání údajů často ztratila. Předmluva výslovně říká, že těchto výsledků Dračenko dosáhl společně se svými bojovými druhy a položky na uváděném nelze vydávat pouze za jeho osobní zásahy. U skupinových útoků Il-2 bývalo velmi obtížné určit, která bomba, raketa nebo střelba z kanonů zničila konkrétní vozidlo, takže podobné souhrny nelze bez dalšího převádět na osobní skóre jednoho pilota.

Střízlivější formulaci nabízí současný životopis databáze Hrdinové země. Ten uvádí celkem 151 bojových vzletů, 24 vzdušných bojů, pět osobně sestřelených letadel a devět dalších zničených na letištích. U pozemních cílů už nepřebírá stovky konkrétních kusů techniky a hovoří obecněji o velkém množství zničené techniky a živé síly.

Přesnější dílčí čísla z jednotlivých období jeho služby jsou pro posouzení Dračenkoových výkonů užitečnější. Před ztrátou oka mu prameny připisují tři tanky během prvních 21 bojových letů. Po návratu s protézou pak během dalších 34 letů osm tanků, dvanáct automobilů, dvě protiletadlové baterie a muniční sklad. I bez obřích souhrnných čísel tak zůstává jeho bojová kariéra mimořádná.

Pozoruhodný je také seznam jeho vyznamenání. Dračenko postupně získal Řád slávy III. a II. stupně. V říjnu 1944 byl za dalších 55 úspěšných bojových letů navržen k dalšímu vysokému ocenění, administrativní postup však skončil tím, že dostal podruhé Řád slávy II. stupně. Vznikla tak situace, kdy měl jeden řád III. stupně a dva II. stupně, ale chyběl mu I. stupeň potřebný k získání postavení plného nositele řádu.

Náprava přišla až dlouho po válce. 26. listopadu 1958 bylo druhé udělení II. stupně nahrazeno Řádem slávy I. stupně. Dračenko se tím stal plným nositelem Řádu slávy a zároveň Hrdinou Sovětského svazu. Takové kombinace dosáhli během celé války pouze čtyři vojáci.

Za velkými čísly tak zůstává podstatnější skutečnost. Přesný počet Dračenkoových zničených automobilů nebo tanků se podle použitého pramene liší, ale konkrétní číslo nakonec není až tak důležité. Po těžkém zranění, zajetí a ztrátě oka se vrátil do Il-2, absolvoval další desítky bojových letů, útočil na pozemní cíle, létal na průzkum a pokračoval v bojové službě až do závěru války.

Dračenko válku přežil a ani po jejím skončení se nechtěl s letectvem okamžitě rozloučit, nastoupil na vojenskou leteckou akademii a počítal s další službou v armádě. Tentokrát už ale následky válečných zranění obejít nedokázal a v roce 1947 byl ze zdravotních důvodů převeden do zálohy v hodnosti kapitána a jeho létání tím definitivně skončilo.

Ve čtyřiadvaceti letech tak musel začít prakticky novou kariéru. Usadil se v Kyjevě a začal studovat na právnické fakultě Kyjevské státní univerzity, kterou dokončil v roce 1953. Později pracoval mimo jiné jako ředitel školy pracující mládeže č. 43 a později jako zástupce ředitele kyjevského Paláce kultury Ukrajina.

Ke své válečné minulosti se vrátil když vydal vzpomínkové knihy Pro život na zemi a Na křídlech odvahy, díky nimž se zachovala řada podrobností o jeho výcviku, službě, zajetí i návratu do kokpitu. Zároveň právě srovnání těchto vzpomínek s pozdějšími životopisy ukazuje, jak se některé části jeho příběhu postupně proměnily v mnohem jednoznačnější legendu, než ukazují samotné prameny.

Ivan Dračenko zemřel v Kyjevě 16. listopadu 1994, den po svých dvaasedmdesátých narozeninách, a byl pohřben na Bajkovském hřbitově. Za sebou měl životopis, který působí neuvěřitelně i bez pozdějšího přikrášlování.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

И. Г. Драченко – На крыльях мужества
https://militera.lib.ru/memo/russian/drachenko_ig/index.html

Герои страны – Драченко Иван Григорьевич
https://warheroes.ru/hero/hero.asp?Hero_id=477

Министерство обороны РФ – Драченко Иван Григорьевич
https://encyclopedia.mil.ru/encyclopedia/gentlemens/hero.htm?id=11464395@morfHeroes

Память народа – Драченко Иван Григорьевич, наградные документы
https://pamyat-naroda.ru/

Иван Драченко – биографические материалы и библиография
https://lib.rus.ec/a/26800