Před 70 lety skončila suezská krize. A s ní i éra Velké Británie a Francie jako světových velmocí

Egyptské pobřeží ostřelovala lodní děla, spojenecké tanky vyjížděly z výsadkových plavidel a výsadkáři obsazovali důležité pozice kolem Suezského průplavu. Francouzské a britské jednotky měly převahu ve vzduchu i na moři, egyptská obrana utrpěla těžké ztráty a útočníci se připravovali na další postup. Vojenská operace, kterou Londýn a Paříž dlouhé měsíce plánovaly, přinášela očekávané výsledky.

Jenže zatímco vojáci bojovali, jejich vlády už věděly, že ve válce nezvítězí. Americký prezident Dwight Eisenhower odmítl invazi podpořit, britská libra čelila vážné krizi a Sovětský svaz vyhrožoval vojenským zásahem. Britský premiér Anthony Eden proto 6. listopadu 1956 oznámil zastavení bojů. Příměří vstoupilo v platnost o půlnoci na 7. listopadu, pouhých několik desítek hodin po zahájení pozemní operace.

Británie a Francie dosáhly naprostého vojenského vítězství, ale cíle operace nesplnily. Egyptského prezidenta Gamála Abd an-Násira se svrhnout nepodařilo, Suezský průplav zůstal v egyptských rukou a jednotky útočníků se musely stáhnout. Dvě bývalé koloniální říše, které ještě nedávno patřily k hlavním světovým mocnostem, poznaly, jak omezené jsou jejich možnosti bez podpory Spojených států. Suezská krize se stala jedním ze symbolů konce evropské nadvlády nad světovou politikou.

Suezský průplav patřil od svého otevření v roce 1869 ke klíčovým námořním trasám světa, lodím plujícím mezi Evropou a Asií umožňoval vyhnout se dlouhé cestě kolem Afriky a pro Britské impérium představoval strategickou spojnici s Indií a dalšími državami. Jeho význam ještě vzrostl s rozvojem obchodu s ropou z Blízkého východu. Francie měla zásadní podíl na jeho výstavbě a obě evropské mocnosti vlastnily rozhodující část společnosti, která průplav provozovala.

Britové obsadili Egypt v roce 1882 a během následujících desetiletí si nad zemí udržovali politický a vojenský vliv. Přestože Egypt získal formální nezávislost, britské jednotky zůstávaly v oblasti průplavu. Za druhé světové války představoval Suez jeden z klíčových bodů britské obrany v severní Africe a na Blízkém východě a kontrola této vodní cesty byla pro Londýn symbolem jeho globálního postavení.

Jenže britská moc už měla nejlepší léta za sebou, druhá světová válka vyčerpala státní finance a udržování rozsáhlého impéria představovalo stále větší zátěž. Británie přišla v roce 1947 o Indii a následovaly další ztráty zámořských kolonií. Na základě dohody s Egyptem z roku 1954 začala stahovat také vojska ze suezské oblasti, odkud poslední britští vojáci odešli v létě 1956.

Francie se potýkala s podobnými problémy, v Indočíně utrpěla v roce 1954 drtivou porážku u Dien Bien Phu a musela přijmout konec své koloniální nadvlády nad velkou částí jihovýchodní Asie. Ve stejném roce vypuklo povstání v Alžírsku, které Paříž považovala za nedílnou součást francouzského státu. Válka se rychle rozrůstala a francouzská vláda byla odhodlána zabránit další ztrátě.

V Egyptě mezitím vyrostl politik, který se měl stát hlavním představitelem arabského nacionalismu, Gamál Abd an-Násir patřil ke skupině důstojníků, kteří v roce 1952 svrhli krále Farúka a po upevnění vlastní moci začal prosazovat ambiciózní program modernizace Egypta, omezení zahraničního vlivu a vytvoření silného nezávislého státu. Jeho politika získávala obrovskou podporu také v dalších arabských zemích.

Jedním z Násirových největších projektů byla výstavba nové Asuánské přehrady na Nilu. Obrovské vodní dílo mělo zajistit výrobu elektřiny, rozšíření zavlažování a rozvoj egyptského hospodářství, prezident však potřeboval peníze, které jeho země neměla. Nejprve jednal se Spojenými státy a Británií, současně ale rozvíjel vztahy se Sovětským svazem. V roce 1955 navíc uzavřel prostřednictvím Československa rozsáhlou dohodu o nákupu sovětských zbraní, čímž vyvolal vážné znepokojení západních vlád.

Washington a Londýn nakonec svou nabídku financování Asuánské přehrady stáhly, Násir odpověděl 26. července 1956 rozhodnutím, které spustilo mezinárodní krizi, když znárodnil společnost

provozující Suezský průplav. Příjmy z lodní dopravy chtěl využít k financování přehrady a prohlásil, že Egypt bude o své nejdůležitější vodní cestě rozhodovat sám, dosavadním akcionářům však alespoň slíbil náhradu.

V Británii a Francii vyvolal jeho krok pobouření, premiér Anthony Eden považoval Násira za nebezpečného nacionalistu, jehož úspěch by mohl ohrozit britské zájmy na celém Blízkém východě. Francouzský premiér Guy Mollet měl ještě osobnější důvod k nepřátelství, Egypt poskytoval podporu alžírským povstalcům, proti nimž Francie vedla krvavou válku, a Mollet věřil, že odstranění Násira jejich odpor oslabí.

Obě vlády proto začaly připravovat vojenský zásah. Chtěly získat kontrolu nad průplavem, zlomit egyptskou armádu a vytvořit podmínky pro svržení prezidenta. K uskutečnění plánu potřebovaly vhodnou záminku, která by před světovou veřejností ospravedlnila invazi do suverénního státu.

Řešení nabídla tajná spolupráce s Izraelem, od konce války za nezávislost zůstávaly jeho vztahy s Egyptem na bodu mrazu, egyptská vláda omezovala izraelskou plavbu Tiranským průlivem a z Pásma Gazy pronikaly na izraelské území ozbrojené skupiny, Násirovo zbrojení s pomocí Sovětského svazu navíc vyvolávalo obavy z budoucího útoku. Izraelský premiér David Ben Gurion a náčelník generálního štábu Moše Dajan proto brali vojenský zásah proti Egyptu za příležitost změnit mocenské poměry v oblasti.

Zástupci všech tří států se v říjnu 1956 sešli ve francouzském Sèvres nedaleko Paříže. Během tajných jednání připravili scénář války, v níž měly Británie a Francie vystupovat jako nezávislí prostředníci mezi Egyptem a Izraelem. Dohoda, podepsaná 24. října, přesně určovala jednotlivé kroky a časový harmonogram operace. Izrael měl nejprve napadnout Sinajský poloostrov a zamířit k Suezskému průplavu. Londýn a Paříž poté vyzvou obě strany k zastavení bojů a stažení jednotek z jeho blízkosti a součástí ultimáta bude požadavek, aby Egypt přijal dočasnou britsko-francouzskou vojenskou kontrolu nad strategickými místy podél průplavu. Organizátoři počítali s Násirovým odmítnutím, které jim poskytne záminku k zásahu.

Tento plán měl zásadní slabinu, Británie a Francie hodlaly předstírat neutralitu ve válce, kterou samy pomáhaly připravit. Kdyby jejich tajná spolupráce s Izraelem vyšla najevo, bylo by zřejmé, že údajná mírová intervence vznikla jako předem dohodnutá vojenská agrese proti Egyptu, účastníci proto věnovali mimořádnou pozornost utajení celého jednání.

Izraelská armáda zaútočila 29. října 1956 kdy výsadkáři seskočili v oblasti průsmyku Mitla a obrněné jednotky pronikly na Sinajský poloostrov. Egyptské síly se pokoušely postup zastavit, ale Izraelci dokázali využít momentu překvapení, rychlost svých operací a během několika dnů utrpěla egyptská armáda těžké porážky.

Británie a Francie mezitím sehrály svou předem připravenou roli, bojujícím stranám předložily ultimátum, které Egypťané odmítli, a 31. října zahájily oba státy letecké útoky, esgyptské letectvo utrpělo těžké ztráty a útočníci získali rozhodující vzdušnou převahu.

Vojenská operace dostala krycí název Musketeer (Mušketýr), jejím hlavním cílem bylo obsadit Port Said u severního vstupu do Suezského průplavu a pokračovat po jeho březích směrem na jih. Spojenci měli k dispozici letadlové lodě, moderní proudová letadla, výsadkáře, námořní pěchotu i tanky. Výsadková fáze začala 5. listopadu, britští parašutisté obsadili letiště El Gamil západně od Port Saidu, zatímco francouzští výsadkáři útočili na cíle v oblasti Port Fuadu. Jejich úkolem bylo zabezpečit cestu pro hlavní vylodění.

Za úsvitu následujícího dne se k egyptskému pobřeží přiblížila britská a francouzská výsadková plavidla, britská námořní pěchota během toho uskutečnila první bojový výsadek s pomocí vrtulníků v historii,vVojáci byli přepravováni přímo na místo bojů, což představovalo důležitou novinku ve vedení obojživelných operací.

O Port Said se vedly boje, které zasáhly také civilní obyvatelstvo, ve městě propukly požáry, další budovy byly zničeny bombardováním a dělostřeleckou palbou a boje probíhaly také v ulicích. Přesto se útočníkům podařilo obsadit důležité pozice a zahájit postup podél průplavu. Egypťané však mezitím potopili v průplavu několik desítek plavidel čímž ho zablokovali a zabránili útočníkům využít tuto vodní cestu. Především však Britové a Francouzí stále nedokázali dosáhnout hlavního politického cíle celé intervence, Násir zůstával prezidentem, egyptská vláda pokračovala v odporu a britsko-francouzské síly obsadily pouze severní část průplavu. Události, které nakonec rozhodly o výsledku války, se ovšem odehrávaly daleko od egyptského bojiště.

Americký prezident Dwight Eisenhower přijal zprávu o invazi s rozhořčením, Británie a Francie patřily k nejbližším spojencům Spojených států, byly zakládajícími členy NATO a společně s Washingtonem tvořily základ západního bezpečnostního systému. Přesto připravily vojenskou operaci bez amerického souhlasu a zahájily ji navzdory snahám Washingtonu dosáhnout diplomatického řešení.

Pro Eisenhowera byla válka na Blízkém východě krajně nepříjemná také z politických důvodů, Spojené státy se snažily získávat podporu nově nezávislých zemí a zabránit pronikání sovětského vlivu do arabského světa. Britská a francouzská intervence však Moskvě poskytla příležitost vystupovat jako ochránce států ohrožovaných evropským kolonialismem. Americký prezident měl do toho před volbami, které připadaly na 6. listopadu.

Washington se proto otevřeně postavil proti invazi a americká diplomacie podpořila požadavky na zastavení bojů a stažení zahraničních vojsk z Egypta. Britové a Francouzi zjistili, že se jejich vojenská operace dostává do střetu se zájmy nejmocnější země západního světa. V Organizaci spojených národů čelili rostoucí kritice a doma se proti válce konaly demonstrace.

Eisenhower měl navíc k dispozici prostředek, kterému britská vláda nemohla čelit. Britské hospodářství se stále potýkalo s následky druhé světové války a libra byla citlivá na otřesy mezinárodních finančních trhů. Invaze vyvolala nedůvěru investorů, odliv deviz a tlak na britskou měnu, situaci ještě zhoršovalo uzavření Suezského průplavu, které komplikovalo dodávky ropy do Evropy a zvyšovalo náklady na námořní dopravu.

Ministr financí Harold Macmillan sledoval rychlý úbytek dolarových rezerv a uvědomoval si, že Británie bude potřebovat zahraniční finanční pomoc. Londýn žádal o podporu Spojených států a přístup k prostředkům Mezinárodního měnového fondu, Washington však dal najevo, že americká pomoc nepřipadá v úvahu, dokud nebude zastavena vojenská operace. Američané navíc zvažovali prodej svých aktiv denominovaných v librách, který by britskou měnu vystavil ještě silnějšímu tlaku.

Britská vláda se tak ocitla v pasti, její ozbrojené síly měly dostatek prostředků k pokračování útoku na egyptské pozice, ale hospodářství země nebylo připraveno na finanční střet se Spojenými státy. Premiér Eden musel počítat s tím, že další dny války mohou spustit měnovou krizi s nedozírnými následky, o výsledki operace rozhodovaly dolarové rezervy namísto zbraní.

Francouzská vláda čelila poněkud snazší situaci, Paříž nebyla vystavena stejnému přímému tlaku na měnu a premiér Guy Mollet patřil k nejodhodlanějším zastáncům pokračování bojů. Francouzské jednotky byly připraveny pokračovat v operaci, ale její úspěch závisel na společném postupu s Británií, pokud by Londýn ustoupil, francouzské velení by muselo také ustoupit nebo do bojů nasadit mnohem větší síly.

Do krize navíc zasáhl Sovětský svaz, Kreml už několik dní ostře odsuzoval britsko-francouzskou intervenci a poskytoval Egyptu diplomatickou podporu. Sovětský premiér Nikolaj Bulganin však 5. listopadu přistoupil k mnohem tvrdšímu nátlaku a zaslal dopisy britskému premiérovi, francouzskému premiérovi a izraelskému předsedovi vlády Ben Gurionovi, v nichž pohrozil použitím vojenské síly.

Bulganin v dopise Edenovi připomněl existenci moderních raket a položil otázku, jak by se Británie zachovala, kdyby se sama stala terčem podobného útoku. V době, kdy Sovětský svaz již disponoval jadernými zbraněmi a rozvíjel raketové nosiče, představovala taková formulace otevřenou výhrůžku. Skutečná ochota Sovětů zaútočit na západoevropské státy byla sporná, americké zpravodajské služby považovaly rozsáhlý sovětský útok proti Británii nebo Francii za krajně nepravděpodobný, nevylučovaly však omezené vojenské akce.

Jednání Moskvy bylo v danou chvíli neskutečně cynické, zatímco odsuzovala západní mocnosti za porušování egyptské suverenity, sovětské tanky právě krvavě potlačovaly maďarské povstání.

Sovětský svaz přesto dokázal suezskou krizi využít k diplomatickému protiútoku, západní státy, které sovětskou intervenci v Maďarsku odsuzovaly, nyní musely řešit vojenskou akci vlastních spojenců proti Egyptu. Washington nehodlal kvůli britským a francouzským koloniálním zájmům riskovat další vyhrocení vztahů s Moskvou nebo arabskými státy a americká vláda proto trvala na okamžitém zastavení bojů, zatímco Sověti stupňovali své hrozby.

Rozhodující úder nakonec skutečně přišel z Washingtonu, hospodářský tlak na Británii a odmítnutí finanční podpory přiměly Edenovu vládu přijmout příměří. Francouzům, kteří chtěli ve vojenské operaci pokračovat, nezbylo než britské rozhodnutí respektovat. Premiér Eden oznámil 6. listopadu zastavení bojů a o půlnoci na 7. listopadu britské a francouzské jednotky svou ofenzivu přerušily. Vojáci, kteří ještě téhož dne postupovali, dostali rozkaz zastavit. Jejich velení mělo převahu na bojišti, ale celý průplav zůstával mimo dosah spojenecké kontroly a zamýšlené svržení Násira se nekonalo.

Zastavením bojů skončila vojenská fáze britsko-francouzské intervence, ale zahraniční jednotky Egypt neopustily hned, OSN vytvořila mimořádné mírové síly UNEF, které měly dohlížet na příměří a stažení útočníků. První příslušníci těchto jednotek dorazili do Egypta v listopadu a do konce prosince vystřídali britské a francouzské vojáky v obsazené oblasti, poslední jednotky obou evropských mocností opustily Egypt 22. prosince 1956.

Izrael zůstával na Sinajském poloostrově o něco déle, pod mezinárodním tlakem však musel rovněž ustoupit a stažení jeho sil bylo dokončeno v březnu 1957. Samotný Suezský průplav byl kvůli potopeným lodím a dalším překážkám několik měsíců mimo provoz a až po rozsáhlých vyprošťovacích pracích se na jaře 1957 znovu otevřel námořní dopravě.

Egypt si udržel kontrolu nad znárodněnou společností provozující průplav a Gamál Násir z celé krize vyšel politicky silnější. Jeho armáda utrpěla těžké ztráty, egyptská města byla poškozena bombardováním a země musela přijmout přítomnost mezinárodních mírových jednotek, přesto prezident zůstal u moci a mohl svým příznivcům oznámit, že se Egypt ubránil pokusu bývalých koloniálních mocností obnovit nad ním kontrolu. Násirova prestiž v arabském světě prudce vzrostla, stal se tváří arabského nacionalismu a symbolem odporu proti evropské koloniální nadvládě a jeho politický vliv sahal daleko za hranice Egypta a v dalších letech významně ovlivňoval poměry na Blízkém východě.

V Británii naopak zavládlo rozčarování, Anthony Eden vstupoval do konfliktu s přesvědčením, že Násira dokáže odstranit a obnovit britský vliv nad strategickým průplavem. Místo toho čelil domácí kritice, diplomatické izolaci a finanční krizi, jeho zdravotní stav se navíc zhoršoval a 9. ledna 1957 rezignoval na funkci premiéra.

Pro britské vedení představoval Suez bolestivé poučení, země nadále disponovala silným námořnictvem, jadernými zbraněmi a stálým křeslem v Radě bezpečnosti OSN. Ukázalo se však, že její schopnost samostatně prosazovat vojenské cíle v zahraničí má velmi jasné hranice a bez americké podpory si Londýn nemohl dovolit konfrontaci, která by ohrožovala stabilitu vlastní ekonomiky.

Británie proto v dalších letech kladla ještě větší důraz na vztahy se Spojenými státy, nový premiér Macmillan usiloval o obnovu důvěry mezi oběma zeměmi a o co nejužší politickou i vojenskou spolupráci. Londýn nadále hrál významnou roli v NATO a světové diplomacii, ale jeho strategické možnosti stále více souvisely s rozhodnutími Washingtonu. V následujících desetiletích se britské vojenské ambice přizpůsobovaly hospodářským možnostem země i úzkému spojenectví s Amerikou.

Francouzi si ze suezské krize odnesli jiné ponaučení, Paříž dospěla k přesvědčení, že se při prosazování vlastních zájmů nemůže plně spoléhat na Spojené státy. Události v Egyptě posílily odhodlání zajistit si vlastní možnosti jaderného odstrašení a dosáhnout větší strategické nezávislosti. Francouzský jaderný program vznikl již před suezskou krizí, ale zkušenost z roku 1956 dodala jeho rozvoji naléhavost.

První úspěšný francouzský jaderný test se uskutečnil v únoru 1960 v alžírské Sahaře. Prezident Charles de Gaulle, který se v roce 1958 vrátil k moci, prosazoval samostatnější zahraniční politiku a budování vlastních strategických sil, v roce 1966 dokonce rozhodl o odchodu Francie z integrovaných vojenských struktur NATO, přestože země zůstala členem samotné aliance. Suez patřil ke zkušenostem, které francouzské politické vedení přesvědčovaly o potřebě nezávislého rozhodování.

Krize zároveň potvrdila proměnu mocenských poměrů na Blízkém východě, Spojené státy začaly výrazněji přebírat roli hlavní západní mocnosti v oblasti a Eisenhower už v lednu 1957 představil novou doktrínu zaměřenou na podporu států ohrožených komunistickým vlivem. Sovětský svaz naopak získával prostor pro rozšiřování vztahů s arabskými nacionalistickými režimy. O politickém vývoji regionu, kde po dlouhá desetiletí dominovaly Británie a Francie, stále častěji rozhodovalo soupeření Washingtonu a Moskvy.

Suezská krize se stala také povzbuzením pro protikoloniální hnutí v Asii a Africe, ukázala, že evropské velmoci mohou být vojensky silnější než jejich protivníci, a přesto nedokážou prosadit své požadavky. Británie a Francie si ještě uchovávaly značné zámořská území, ale jejich mezinárodní postavení se během jediného desetiletí od konce druhé světové války dramaticky změnilo. Proces dekolonizace získával další impuls a někdejší koloniální mocnosti byly nuceny nadále ustupovat.

Ještě v roce 1945 patřila Británie mezi hlavní vítěze druhé světové války a její premiér seděl vedle představitelů Spojených států a Sovětského svazu u jednacího stolu v Jaltě i Postupimi. Francie se po osvobození vrátila mezi vítězné mocnosti, získala vlastní okupační zónu v Německu a stálé místo v Radě bezpečnosti OSN. Obě země i nadále žily v představě, že budou spolurozhodovat o uspořádání světa. O jedenáct let později britské a francouzské jednotky vítězily u Suezského průplavu, ale jejich vlády musely přijmout příměří vynucené Spojenými státy a Sovětským svazem. Dvě evropské mocnosti, jejichž impéria kdysi zabíraly většinu světa, nyní musely čekat na svolení jiné mocnosti.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje

National Army Museum – Suez Crisis
https://www.nam.ac.uk/explore/suez-crisis

U.S. Department of State – The Suez Crisis, 1956
 https://history.state.gov/milestones/1953-1960/suez

U.S. Department of State – The Protocol of Sèvres
https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1955-57v16/d373

U.S. Department of State – Letter from Prime Minister Bulganin to President Eisenhower
https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1955-57v16/d505

RAF Museum – British Military Aviation, 1956
 https://www.rafmuseum.org.uk/research/research-enquiries/history-of-aviation-timeline/british-military-aviation/1956-2/

Ministère des Armées – L’opération Mousquetaire : l’intervention militaire sur le canal de Suez en 1956
 https://www.defense.gouv.fr/chemins-memoire/histoire-memoires/ressources-historiques/operations-exterieures/opex-travers-monde/loperation-0

International Monetary Fund – Northwest of Suez: The 1956 Crisis and the IMF
https://www.imf.org/en/publications/wp/issues/2016/12/30/northwest-of-suez-the-1956-crisis-and-the-imf-3899

United Nations – First United Nations Emergency Force (UNEF I)
https://peacekeeping.un.org/sites/default/files/past/unef1backgr1.html

International Institute for Strategic Studies – Europe's Nuclear Deterrent: The Here and Now
https://www.iiss.org/online-analysis/survival-online/2025/06/europes-nuclear-deterrent-the-here-and-now/