Torpédoborec Glowworm sám zaútočil na německý křižník. Viktoriin kříž jeho veliteli navrhl nepřítel

Začátkem dubna 1940 se Britové snažili zachytit německé síly mířící k Norsku a zkomplikovat připravovanou invazi. V rozbouřených vodách severně od norského pobřeží se mezi loděmi Royal Navy pohyboval také torpédoborec HMS Glowworm.

Z nepříznivého počasí se před Glowwormem objevil těžký křižník Admiral Hipper. Rozdíl mezi oběma loděmi byl obrovský, velitel britské lodi Gerard Roope přesto zaútočil a boj, který začal jako náhodné setkání v Norském moři, skončil jedním z nejznámějších střetů Royal Navy z počátku druhé světové války. Roope za něj zaplatil životem, jeho jednání však udělalo na velitele německého křižníku takový dojem, že po válce pomohl britskému protivníkovi k nejvyššímu vojenskému vyznamenání.

Norsko zůstávalo na začátku roku 1940 neutrální, jeho pobřeží však mělo pro obě válčící strany mimořádný význam. Přes norský Narvik proudila do Německa švédská železná ruda, zejména v zimních měsících, kdy jiné trasy omezoval led. Německé velení zároveň počítalo s tím, že případné britské základny na norském pobřeží by Kriegsmarine sevřely v Severním moři a usnadnily blokádu Německa. Hitler proto schválil operaci Weserübung, která měla rychlým úderem obsadit Dánsko a klíčové norské přístavy od Osla až po Narvik.

Námořní část plánu představovala riskantní sázku, Kriegsmarine rozdělila dostupné lodě do několika skupin, které měly téměř současně dopravit vojáky do Osla, Kristiansandu, Bergenu, Trondheimu a Narviku. Nejsevernější skupina určená k obsazení Narviku vezla na deseti torpédoborcích horské myslivce na samotný sever země. Na Trondheim vyrazil těžký křižník Admiral Hipper se čtyřmi torpédoborci a plukem horských myslivců. Oba severní svazy zpočátku postupovaly společně pod krytím bitevních křižníků Scharnhorst a Gneisenau, čímž Němci nasadili do operace velkou část svých bojeschopných hladinových sil.

Také Britové už v norských vodách rozjížděli vlastní operaci, v rámci akce Wilfred začala Royal Navy klást miny, které měly narušit německou přepravu rudy podél norského pobřeží, a připraven byl také plán vyslání spojeneckých jednotek do Norska v případě německého útoku. Když 7. dubna britská letadla zachytila početný německý svaz mířící k severozápadu, Home Fleet vyplula ze Scapa Flow a začala hledat protivníka. Přes množství lodí a letadel na moři však britské velení stále skládalo obraz situace z neúplných a často chybných hlášení. Ještě 8. dubna například část německých lodí vyhodnotilo jako svaz pokoušející se proniknout do Atlantiku.

Mezi britskými loděmi nasazenými u norského pobřeží byl také bitevní křižník HMS Renown se svým doprovodem, k němu patřil torpédoborec HMS Glowworm pod velením Gerarda Roopea. Zatímco britské těžké síly hledaly hlavní německé svazy, malý torpédoborec se souhrou okolností ocitl sám přímo v cestě skupině směřující k Trondheimu, v jejím čele plul Admiral Hipper.

HMS Glowworm patřil k torpédoborcům třídy G, které Royal Navy stavěla v polovině třicátých let jako rychlé lodě určené k doprovodu flotily, průzkumu a torpédovým útokům. Do služby vstoupil v lednu 1936 a většinu předválečných let strávil ve Středomoří. Při standardním výtlaku kolem 1 350 tun dosahoval rychlosti až 36 uzlů. Hlavní výzbroj tvořila čtyři 120mm děla a Glowworm se od většiny sesterských lodí odlišoval dvěma pětihlavňovými torpédomety, takže mohl vypustit až deset torpéd ráže 533 milimetrů. Jeho posádku tvořilo přibližně 145 mužů.

Před vypuknutím druhé světové války působil Glowworm především ve Středomořské flotile a mimo jiné sloužil během španělské občanské války. V září 1939 se zapojil do válečných hlídek a eskortních úkolů. Za sebou už měl také několik nepříjemných nehod, v květnu 1939 se při nočním cvičení srazil se sesterským torpédoborcem Grenade a v únoru 1940 následovala další kolize se švédskou lodí Rex. Opravy však dokončil včas, aby se na jaře následujícího roku připojil k britským silám vyslaným do norských vod.

Lodi tehdy velel Gerard Broadmead Roope. Narodil se roku 1905 v Somersetu a k Royal Navy nastoupil jako mladý muž, do dubna 1940 mu bylo pětatřicet let a měl za sebou více než desetiletou službu. Velení Glowwormu převzal v červenci 1938, takže svou loď i posádku znal už téměř dva roky. Šlo o kariérního námořního důstojníka, jehož dosavadní služba ničím nenaznačovala, že se jeho jméno brzy zařadí mezi držitele Viktoriina kříže.

Začátkem dubna 1940 vyplul Glowworm jako součást doprovodu bitevního křižníku HMS Renown. Jeho silnou stránkou byla rychlost a torpéda, rozhodně však ne schopnost měřit se v dělostřeleckém souboji s těžkým křižníkem. Roope však už za několik dní dostal svou loď do situace, pro kterou žádné příznivé srovnání sil neexistovalo.

Glowworm vyplul ze Scapa Flow 5. dubna a zamířil k norskému pobřeží. Počasí v Norském moři bylo mizerné, silný vítr zvedal vysoké vlny a menší lodě v nich dostávaly zabrat. Následujícího dne smetla voda z paluby Glowwormu jednoho z námořníků. Gerard Roope si vyžádal svolení opustit formaci, obrátil loď a pustil se do pátrání.

Šance najít člověka v takovém moři byla malá, posádka však pokračovala v hledání celé hodiny. Námořníka se zachránit nepodařilo a mezitím Renown se zbytkem doprovodu pokračoval dál. Glowworm po ukončení pátrání zamířil k místu, kde se měl s britským svazem znovu setkat, jenže ve špatné viditelnosti a na rozbouřeném moři už ostatní lodě nenašel. Torpédoborec, který měl být součástí doprovodu jedné z nejsilnějších britských válečných lodí, zůstal osamocen v oblasti, kudy současně proplouvaly německé invazní síly.

Ráno 8. dubna plul Glowworm stále sám, když kolem 7.15 jeho hlídky zahlédly neznámý torpédoborec. V následující době se Britové dostali do kontaktu se dvěma německými loděmi, torpédoborci Hans Lüdemann a Bernd von Arnim, které patřily k invazním silám směřujícím k norskému pobřeží. Alespoň jeden z kontaktů se zpočátku pokusil svou totožnost skrýt a vydával se za švédskou loď. Maskování dlouho nevydrželo a mezi plavidly začala přestřelka.

Roope tak nečekaně našel část německého uskupení, které Royal Navy v předchozích dnech hledala. Glowworm zahájil palbu a podle pozdější britské citace k Roopeovu Viktoriinu kříži zaznamenal nejméně jeden zásah. Německé torpédoborce však měly ještě jeden podstatný úkol, dopravovaly vojáky určené k obsazení Norska a jejich velitelé neměli důvod pouštět se do dlouhého souboje s britským protivníkem, odpoutaly se proto a zamířily na sever.

Pro Roopea tím střet neskončil, Glowworm pokračoval za nimi a jeho velitel se snažil udržet s protivníkem kontakt. Němci mezitím odvysílali žádost o pomoc, v jejich blízkosti se totiž nacházela loď, proti níž nepředstavoval britský torpédoborec ani zdaleka vyrovnaného soupeře – těžký křižník Admiral Hipper, vlajková loď uskupení mířícího k Trondheimu.

Počasí, které před dvěma dny připravilo Glowworm o kontakt s Renownem, teď zároveň skrývalo velkou část dění před oběma stranami. Roope věděl, že narazil na německé síly, ale jejich skutečnou velikost zatím neznal. Německé torpédoborce naopak věděly, kam britskou loď lákají. K jejich žádosti o pomoc se otočil Admiral Hipper a zamířil vstříc osamocenému Glowwormu.

Když se před Glowwormem objevil Admiral Hipper, proti sobě stál obr a trpaslík. Britský torpédoborec měřil necelých sto metrů a jeho standardní výtlak činil přibližně 1 350 tun. Německý těžký křižník byl dlouhý téměř 206 metrů a při standardním výtlaku přesahoval 14 000 tun, plně naložený se blížil 18 200 tunám. Hipper byl tedy více než dvakrát delší a podle způsobu srovnání desetkrát až třináctkrát těžší. Posádku Glowwormu tvořilo zhruba 145 mužů, zatímco na německém křižníku sloužilo kolem 1 600 námořníků. Během operace Weserübung navíc vezl stovky vojáků určených pro vylodění v Norsku.

Ještě výraznější rozdíl představovala děla. Glowworm nesl čtyři 120mm kanóny, každý střílel přibližně 23 kilogramů těžký granát. Hipper proti nim mohl postavit osm 203mm děl ve čtyřech dvoudělových věžích. Jeden jejich protipancéřový či trhavý granát vážil kolem 122 kilogramů. Jediná plná salva hlavní baterie německého křižníku tak posílala k cíli téměř tunu střel, zatímco čtyři hlavní děla Glowwormu dohromady něco přes 90 kilogramů. Hipper k tomu nesl ještě dvanáct 105mm kanónů, takže samotná jeho sekundární baterie se ráží blížila hlavní výzbroji britského torpédoborce.

Stejný rozdíl představovala ochrana obou lodí, torpédoborce typu G spoléhaly na rychlost, malou siluetu a manévrování a nenesly pancéřovou ochranu srovnatelnou s velkými hladinovými loděmi. Admiral Hipper měl hlavní pancéřový pás silný kolem 80 milimetrů, pancéřovou palubu kolem 30 milimetrů, velitelskou věž chránilo až 150 milimetrů oceli a čela hlavních dělových věží dosahovala podle konkrétní části až kolem 160 milimetrů. Zásah z 203mm děla mohl lehkou konstrukcí torpédoborce způsobit rozsáhlé škody, zatímco Glowworm potřeboval dostat své podstatně slabší zbraně na vhodnou vzdálenost a zasahovat především méně chráněné části křižníku.

Ani v kategorii, která měla být doménou torpédoborce, neměl Glowworm drtivou převahu. Nesl deset torpédometů ráže 533 milimetrů, Hipper jich měl dvanáct. Britská loď měla výhodu v maximální rychlosti: dokázala vyvinout kolem 36 uzlů proti přibližně 32,5 uzlu německého křižníku. Rozdíl několika uzlů však proti lodi s více než trojnásobným výkonem strojů, těžkým pancéřováním a násobně silnější dělostřeleckou výzbrojí mnoho jistoty nedával.

Glowworm byl postaven jako rychlý torpédoborec schopný doprovázet větší lodě a podnikat torpédové útoky. Admiral Hipper patřil mezi největší a nejsilněji vyzbrojené křižníky Kriegsmarine. Roope tak stál proti protivníkovi, který jej převyšoval téměř ve všem kromě několika uzlů rychlosti. Jeho největší šanci představovala torpéda, kouřová clona a možnost dostat se k Hipperu natolik blízko, aby německá převaha v dostřelu a palebné síle ztratila část svého významu.

Admiral Hipper se po žádosti německých torpédoborců obrátil proti britské lodi a rychle se přibližoval. Když jej posádka Glowwormu spatřila, Roope nechal odvysílat hlášení o těžkém nepřátelském křižníku. Zprávu zachytil Renown, takže osamocený torpédoborec splnil jednu z nejdůležitějších úloh, které ještě mohl zvládnout – upozornil britské velení na velkou německou válečnou loď pohybující se v oblasti.

Další postup komplikovalo rozbouřené moře a špatná viditelnost. Udržovat s Hipperem dlouhodobý kontakt z bezpečné vzdálenosti bylo pro malý torpédoborec obtížné, Roope proto zvolil útok torpédy a pokusil se zkrátit vzdálenost. Proti těžkému křižníku představovala torpéda jeho nejsilnější zbraň a současně jedinou, která mohla realisticky výrazně změnit průběh souboje.

Admiral Hipper zahájil palbu ze svých 203mm kanónů a rozdíl mezi oběma loděmi se rychle projevil. Glowworm odpovídal čtyřmi 120mm děly, současně však potřeboval dostat protivníka do vhodné vzdálenosti pro torpédový útok. Roope nechal položit kouřovou clonu a torpédoborec mezi jejími pásy měnil kurz. Kouř měl ztížit německým dělostřelcům zaměřování a zároveň umožnit britské lodi přiblížit se natolik, aby Hipper dostal méně času k úhybnému manévru.

Německý velitel Hellmuth Heye dobře věděl, odkud přichází největší nebezpečí. Snažil se držet příď křižníku směrem ke Glowwormu, čímž torpédům nabízel co nejmenší cíl. Současně mohl využívat obrovskou převahu v dělostřelecké výzbroji a pro lehce stavěný torpédoborec představoval každý zásah těžkého granátu vážné riziko. Německá palba postupně zasáhla můstek, strojovnu, kapitánovu kajutu i přední 120mm dělo. Glowworm ztratil rychlost a část výzbroje, přesto pokračoval v boji se zbývajícími děly. Kouř z požárů se mísil s umělou kouřovou clonou a podmínky na palubě se zhoršovaly s každým dalším zásahem.

Roope se dál pokoušel dostat do vhodné pozice pro torpédový útok. Glowworm nejprve vypustil pět torpéd a po chvíli zbývajících pět, ale Hipper se všem úspěšně vyhnul, přesto hrozba torpédového útoku křižník zaměstnávala po velkou část střetu. Souboj se měnil v sérii prudkých manévrů na stále kratší vzdálenost. Německý křižník už ohlásil vlastním silám a pokus o dlouhé sledování protivníka komplikovalo počasí i stav jeho lodi.

S přibývajícími zásahy však Glowworm ztrácel další část své bojové síly. Německý křižník zůstával bojeschopný a dál vedl přesnou palbu, zatímco britské lodi ubývala rychlost i použitelná výzbroj. Kouřová clona jí alespoň na krátké okamžiky umožňovala zmizet německým dělostřelcům z dohledu, změnit kurz a znovu se pokusit přiblížit.

Nakonec se obě lodě dostaly na velmi krátkou vzdálenost. Těžce poškozený Glowworm měl před sebou mnohonásobně větší křižník a možnosti dalšího boje se rychle zužovaly. Roope však stále ovládal svou loď a hledal způsob, jak Hipperu způsobit co největší škodu.

Glowworm se po neúspěšných torpédových útocích znovu ukryl v kouřové cloně. Hipper měl proti těžce poškozenému torpédoborci drtivou převahu a Hellmuth Heye se rozhodl boj dokončit. Německý křižník zamířil do kouře za britskou lodí a když clonu opustil, obě plavidla se ocitla na velmi krátkou vzdálenost a Roope dostal poslední příležitost, jak mnohonásobně většímu protivníkovi způsobit vážnější škodu a rozhodl se nepřítele taranovat.

Glowworm stočil příď k pravoboku německého křižníku. Hipper se rovněž snažil změnit kurz, těžká loď však v rozbouřeném moři reagovala pomaleji. Britský torpédoborec narazil do pravého boku křižníku poblíž jeho kotvy a následně se smýkal podél jeho boku. Náraz byl pro Glowworm ničivý, příď se zhroutila a trup malé lodi utrpěl další rozsáhlé poškození, zatímco její bok drhl o pancéřování Hipperu. Na německé straně vyrval přibližně čtyřicet metrů vnějšího pancéřového pásu a poškodil torpédovou instalaci. Křižník začal nabírat vodu a mírně se naklonil, jeho hlavní bojové schopnosti však zůstaly zachovány.

Taran měl i lidskou oběť na německé straně, jeden z námořníků Hipperu skončil při srážce v moři a zahynul. Poškozeny byly také další části pravoboku a zásobníky sladké vody, ve srovnání se stavem britské lodi však šlo o škody, se kterými mohl křižník pokračovat v operaci. Naopak osud britského plavidla byl nárazem definitivně zpečetěn.

Oficiální britská verze později popsala srážku jako Roopeův úmyslný poslední útok. Citace k Viktoriinu kříži uvádí, že těžce zasažený Glowworm se třemi zbývajícími děly pokračoval v palbě, přiblížil se a Hipper taranoval. V popisu celé události však existuje také určitá nejistota. Jediný přeživší britský důstojník Robert Ramsay později uvedl, že v okamžiku konečného obratu nebylo obsazeno hlavní ani nouzové řízení, což otevřelo možnost, že k poslední změně kurzu přispělo poškození lodi. Royal Navy i oficiální poválečné vyznamenání přesto Roopeův manévr nadále popisují jako vědomý taran.

Ani finální srážkou boj neskončil, když se Glowworm od německého křižníku oddělil, jeho posádka znovu zahájila palbu. Jedno ze zbývajících děl zasáhlo Hipper ze vzdálenosti necelých 370 metrů. Britský torpédoborec měl v té době rozdrcenou příď, trup proděravělý německými granáty a na palubě zuřil požár. Loď se začala silně naklánět na pravobok a Roope vydal rozkaz k jejímu opuštění.

Muži skákali do ledového Norského moře z lodi, která rychle ztrácela stabilitu. Glowworm se převrátil na pravobok a krátce nato zmizel pod hladinou. Některé popisy přeživších uvádějí také výbuch kotlů během posledních okamžiků před potopením. Royal Navy uvádí v důsledku boje nejméně 109 mrtvých, Němci následně vytáhli z moře kolem čtyři desítky Britů, šest přeživších však později podlehla zraněním nebo podchlazení.

Na hladině zůstaly trosky, olej a desítky mužů bojujících ve studené vodě. Admiral Hipper mohl po vítězství pokračovat k Trondheimu, jeho velitel však loď zastavil. Němci začali zachraňovat námořníky plavidla, které se je ještě před několika minutami pokoušelo zničit všemi dostupnými prostředky.

Muži z Glowwormu bojovali o život v ledové vodě pokryté uniklým olejem, mnozí zranění nebo popálení. Hellmuth Heye nechal křižník postavit tak, aby vítr a proud zanášely trosečníky směrem k jeho boku, a jeho posádka spustila lana a další prostředky, po kterých bylo možné muže vytahovat nahoru a záchrana Britů trvala déle než hodinu.

Do práce se zapojili němečtí námořníci i vojáci, které Hipper vezl do Norska. Pro vyčerpané Brity představoval velký problém už samotný výstup po boku křižníku. Někteří se dokázali zachytit lana, ale po chvíli jim došly síly a znovu spadli do moře.

Dle vzpomínek přeživších se Němci k zajatým Britům chovali korektně, námořník Bert Harris popsal, jak jej po vytažení z vody odnesli do ošetřovny, kde z něj němečtí námořníci utírali olej a snažili se jej zahřát. Další přeživší vzpomínal, že dostal cigaretu a ležel pod elektrickými lampami, které mu měly pomoci po dlouhém pobytu ve studené vodě. Němci britským námořníkům také blahopřáli k jejich boji a Heye jim řekl, že jejich velitele považuje za velmi statečného muže.

Gerard Roope přitom prvotní potopení své lodi přežil, podle svědectví mužů z Glowwormu se ve vodě snažil pomáhat ostatním, nasazoval jim záchranné vesty a směroval je k lanům spuštěným z Hipperu. Teprve potom se pokusil zachránit sám, zachytil se jednoho z lan a Němci jej začali vytahovat po vysokém boku křižníku. Roope byl po boji a pobytu ve studeném moři vyčerpaný a ve vlnách se nedokázal. Pustil se, spadl zpět do vody a zmizel pod hladinou a jeho tělo nebylo nikdy nalezeno.

Osud velitele Glowwormu tak Heye sledoval z bezprostřední blízkosti. Když Hipper dokončil záchranu, pokračoval s britskými zajatci na palubě v plnění svého původního úkolu. Přeživší z Glowwormu čekalo německé zajetí, Roopeův příběh však ještě neskončil.

Admiral Hipper po dokončení záchranných prací pokračoval k norskému pobřeží. Trondheim obsadily německé síly 9. dubna a poškození způsobené Glowwormem nemělo na další operace křižníku větší vliv. Hellmuth Heye si střet dobře zapamatoval a Roopeovo vedení lodi na něj udělalo mimořádný dojem. Podle pozdějších záznamů poslal prostřednictvím Mezinárodního červeného kříže Britům zprávu, ve které popsal poslední hodiny Glowwormu a doporučil, aby byl jeho velitel za své jednání oceněn. Šlo o neobvyklou situaci, důležité svědectví o chování padlého britského důstojníka poskytl člověk, proti němuž bojoval.

Formální rozhodnutí o udělení Victoria Cross patřilo britským úřadům a králi, jeho výpověď však pomohla doplnit obraz střetu, z něhož se na britskou stranu vrátilo jen několik přímých svědků. Význam měly také pozdější výpovědi přeživších včetně poručíka Roberta Ramsayho. Royal Navy dnes uvádí, že Roopeovo posmrtné vyznamenání bylo uděleno zčásti díky doporučení velitele Hipperu.

Admiralita oznámila Roopeovo vyznamenání 10. července 1945, více než pět let po jeho smrti. Oficiální zdůvodnění shrnovalo jeho postup od prvního kontaktu s německými loděmi až po konec Glowwormu a vyzdvihovalo především vedení lodi proti drtivé přesile. Podrobnosti, které se během války skládaly jen obtížně, už v létě 1945 umožňovaly Britům jeho jednání posoudit jako celek.

Z hlediska data samotného činu se Roope stal prvním příslušníkem Royal Navy, jehož čin za druhé světové války byl oceněn Viktoriiným křížem. Glowworm se potopil 8. dubna 1940. O dva dny později padl u Narviku kapitán Bernard Warburton-Lee, jehož vyznamenání bylo zveřejněno už v červnu téhož roku. Roope proto prvenství získal podle data činu, přestože jeho jméno se v oznámení o udělení Viktoriina kříže objevilo až po skončení války v Evropě.

Přeživší z Glowwormu strávili další roky v německém zajetí. Admiral Hipper měl před sebou podstatně delší válečnou kariéru. Po norském tažení podnikal výpady proti spojenecké plavbě v Atlantiku a později operoval z Norska proti arktickým konvojům. Na konci roku 1942 utrpěl poškození v bitvě v Barentsově moři a v únoru následujícího roku jej Kriegsmarine vyřadila z aktivní služby.

V roce 1944 se křižník vrátil do služby jako výcviková loď, na začátku roku 1945 odvezl z Gotenhafenu na západ více než 1 500 uprchlíků před postupující Rudou armádou, a nakonec doplul do Kielu. Tam jej na jaře zasáhly spojenecké nálety a 3. května skončil v doku Deutsche Werke. Po válce zůstal z někdejšího protivníka Glowwormu těžce poškozený vrak, který byl později vyzdvižen a sešrotován.

Glowworm německou invazi do Norska nezastavil a Hipper pokračoval v plnění svého úkolu. Příběh jejich střetu však získal neobvyklý epilog až po letech. Heye mohl Roopea znát pouze jako velitele nepřátelské lodi, kterou potopil. Místo toho Britům předal svědectví o jeho chování a pomohl k tomu, aby se padlému protivníkovi dostalo nejvyššího britského vojenského vyznamenání.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

Royal Navy – Norwegians plan to honour tragic WW2 destroyer https://www.royalnavy.mod.uk/news/2024/april/29/20240429-glowworm-memorial

The London Gazette – Victoria Cross citation for Gerard Broadmead Roope https://www.thegazette.co.uk/London/issue/37170/supplement/3557/data.pdf

Naval History – HMS Glowworm, G-class Destroyer https://www.naval-history.net/xGM-Chrono-10DD-25G-HMS_Glowworm.htm

Naval History – Battle Cruiser Squadron War Diary https://www.naval-history.net/xDKWD-HF1940BCS1.htm

Naval History – Norwegian Campaign, April 1940 https://www.naval-history.net/xDKWW2-4004-13APR01.htm

Uboat.net – HMS Glowworm (H 92) https://uboat.net/allies/warships/ship/4394.html

German Naval History – Admiral Hipper https://www.german-navy.de/kriegsmarine/ships/heavycruiser/admiralhipper/index.html

German Naval History – Admiral Hipper, Operational History https://www.german-navy.de/kriegsmarine/ships/heavycruiser/admiralhipper/operations.html

HMS Glowworm – Survivors and sinking https://hmsglowworm.org.uk/index.php?cmd=sip