Ve Finsku selhal. Pak Vasilij Čujkov dovedl své vojáky od Stalingradu až do Berlína

Vasilij Čujkov patřil k nejznámějším sovětským velitelům druhé světové války, jeho vojenská kariéra však nebyla jen řadou vítězství. Během zimní války s Finskem převzal velení 9. armády, jejíž jednotky utrpěly jednu z nejhorších porážek Rudé armády. Na zasněžené Raateské silnici Finové zničili celou sovětskou divizi. Zatímco její velitel skončil před popravčí četou, Čujkov si svou hodnost i Stalinovu důvěru udržel.

O necelé tři roky později dostal na starost obranu Stalingradu. Zde proslul tvrdostí, osobní odvahou i způsobem vedení pouličních bojů, při nichž se o jediný dům bojovalo celé dny. Jeho vojáci dokázali udržet poslední sovětská postavení na břehu Volhy, přestože Němci ovládli většinu města. Čujkov přitom neváhal posílat na smrt vlastní muže a nechával popravovat důstojníky, kteří ustoupili bez rozkazu.

Po vítězství u Stalingradu vedl svou armádu přes Ukrajinu a Polsko až do samotného Berlína. V květnu 1945 se stal jedním z mužů, kteří přijali kapitulaci německého hlavního města. Z někdejšího velitele poražené armády se stal dvojnásobný Hrdina Sovětského svazu a později maršál. Jeho životní příběh však začal daleko od vojenských akademií a generálských štábů, v chudé rolnické rodině nedaleko Moskvy.

Vasilij Ivanovič Čujkov se narodil 12. února 1900 ve vesnici Serebrjanyje Prudy v Tulské gubernii, pocházel z početné rolnické rodiny a byl osmým z dvanácti dětí. Rodiče neměli peněz nazbyt, a tak Vasilij, když mu bylo teprve dvanáct let, po čtyřech letech školní docházky odešel za prací do Petrohradu. Našel si místo v dílně vyrábějící ostruhy pro jezdecké důstojníky a vyučil se zámečníkem.

Jeho dospívání poznamenala první světová válka a revoluce, v roce 1917 nastoupil k námořnímu minovému oddílu v Kronštadtu, významné základně ruského válečného námořnictva. Mezi námořníky měli silnou podporu bolševici a také Čujkov se přiklonil k jejich hnutí. Když v Rusku vypukla občanská válka, přihlásil se v dubnu 1918 do nově vznikající Rudé armády.

Absolvoval krátký důstojnický kurz v Moskvě, a ještě téhož roku odešel na frontu, Rudá armáda tehdy zoufale potřebovala důstojníky a talentovaní mladíci mohli udělat závratnou kariéru. Čujkovovi bylo teprve devatenáct let, když dostal na starost celý střelecký pluk. V jeho čele bojoval proti bělogvardějským vojskům admirála Alexandra Kolčaka na Urale a Sibiři.

Občanská válka ho zavedla na několik front a zúčastnil se také sovětsko-polské války. Čujkov býval svým vojákům nablízku i během nejtěžších bojů a několikrát utrpěl zranění. Celkem byl zraněn čtyřikrát a střepina, která mu uvízla v levé paži, mu způsobovala bolesti ještě o desítky let později.

Za statečnost získal dva Řády rudého praporu, v roce 1919 vstoupil do strany a po skončení občanské války zůstal profesionálním vojákem. Přestože měl za sebou pouze čtyři třídy základní školy a krátký vojenský kurz, patřil už ve dvaceti ke zkušeným veteránům Rudé armády.

Čujkov si uvědomoval, že samotné bojové zkušenosti mu na vyšší velitelské funkce stačit nebudou, nastoupil proto na Frunzeho vojenskou akademii v Moskvě, kterou dokončil v roce 1925. Následně absolvoval také její východní fakultu zaměřenou na asijské jazyky, politiku a vojenství a toto vzdělání mu otevřelo cestu k vojenské rozvědce.

V roce 1927 odjel do Číny jako sovětský vojenský poradce. Země byla rozdělená mezi soupeřící vojenské a politické frakce a Sovětský svaz se snažil posilovat svůj vliv a kontrolovat její další směřování. Čujkov získával informace o čínských ozbrojených silách, poznával místní poměry a zabýval se otázkami vojenské organizace. V roce 1929 se vrátil na sovětský Dálný východ, kde působil ve štábu armády maršála Vasilije Bljuchera během konfliktu s Čínou o Východočínskou železnici.

Ve třicátých letech se vrátil k velení bojových jednotek, velel mechanizované brigádě, střeleckému sboru a nakonec převzal Bobrujskou armádní skupinu v Bělorusku. Jeho kariéře pomohly také Stalinovy čistky. Zkušené důstojníky, kteří ještě nedávno veleli divizím a armádám, zatýkala NKVD a mnozí skončili před popravčí četou, na uvolněná místa nastupovali mladší velitelé, mezi nimi i Čujkov.

Na podzim 1939 už velel 4. armádě, která se účastnila sovětského vpádu do Polska. Rudá armáda překročila polské hranice 17. září, kdy polská vojska již třetí týden bojovala proti německé invazi. Čujkovovy jednotky obsazovaly západní Bělorusko a postupovaly k Brestu, který jim předali Němci. Sovětský svaz a nacistické Německo tím naplňovaly dohodu o rozdělení Polska uzavřenou v srpnu téhož roku.

Polské tažení proběhlo pro Čujkova poměrně hladce. O několik měsíců později však dostal na starost armádu, jejíž vojáci umírali po tisících v zasněžených finských lesích.

Sovětský svaz napadl Finsko 30. listopadu 1939, Stalin počítal s rychlým vítězstvím nad mnohem menší zemí, ale sovětská ofenziva od prvních dnů narážela na problémy. Finští vojáci využívali znalost terénu, pohybovali se na lyžích a napadali dlouhé kolony Rudé armády, které se v hlubokém sněhu mohly přesouvat téměř výhradně po silnicích.

Zvlášť špatně se vyvíjela situace ve středním Finsku, sovětská 9. armáda měla proniknout od východní hranice na západ a rozetnout napadenou zemi na poloviny. Její jednotky však uvízly v lesích kolem Suomussalmi. Finové jim přerušili zásobování, napadali týlové oddíly a ničili izolované skupiny vojáků.

Na konci prosince 1939 převzal velení 9. armády Čujkov. Sovětská 163. střelecká divize se dostala do obklíčení a její pokusy o další postup selhaly, Čujkov musel najednou řešit záchranu ohrožených jednotek, nedostatek zimního vybavení, špatnou komunikaci i nedostatečný průzkum.

Největší pohroma postihla 44. střeleckou divizi, vyslanou na pomoc sovětským vojákům u Suomussalmi. Jednotka pocházela z Ukrajiny a její mužstvo nemělo dostatečné zkušenosti s bojem v severské zimě. Divize postupovala po úzké Raateské silnici, která vedla desítky kilometrů hustými lesy. Tanky, děla, nákladní automobily, povozy a pěchota se roztáhly do dlouhé kolony.

Finští vojáci pod velením plukovníka Hjalmara Siilasvua využili každé slabiny protivníka. Na lyžích se pohybovali lesem, přehradili silnici a rozdělili sovětskou kolonu na několik izolovaných skupin. Ty pak napadali z různých směrů. Sovětské tanky se nemohly rozvinout mimo silnici a dělostřelectvo nedokázalo zasáhnout nepřítele ukrytého mezi stromy.

Čujkov nedokázal obklíčené divizi zajistit účinnou pomoc a sovětské pokusy o průlom selhávaly. Vojákům docházelo jídlo, palivo i munice, za silných mrazů zůstávali bez možnosti rozdělávat ohně, které by okamžitě přitáhly finskou palbu. Během prvního lednového týdne roku 1940 se 44. divize rozpadla. Část mužů padla, další umírali zimou nebo se pokoušeli uniknout lesem. Finové ukořistili desítky tanků, množství děl a stovky vozidel. Fotografie opuštěné sovětské techniky na Raateské silnici se dostaly do zahraničního tisku a ukázaly rozsah porážky Rudé armády.

Velitel divize Alexej Vinogradov unikl z obklíčení, ale po návratu byl zatčen a společně s náčelníkem štábu a politickým funkcionářem stanul před vojenským soudem za zbabělost a opuštění jednotky. Všichni tři byli 11. ledna 1940 popraveni před očima přeživších mužů 44. divize. Čujkov na rozdíl od Vinogradova trestu unikl a za účast ve finském tažení dokonce obdržel Řád rudé hvězdy. Stalin se rozhodl dát mu další příležitost, namísto evropského bojiště ho však čekal návrat do Číny.

Na konci roku 1940 byl Čujkov vyslán do Číny jako sovětský vojenský přidělenec a hlavní vojenský poradce Čankajška. Čína už několik let bojovala proti japonské invazi a Stalin měl zájem, aby tato válka pokračovala, protože japonská armáda zaměstnaná v Číně představovala menší nebezpečí pro sovětský Dálný východ.

Čujkov působil v Čchung-čchingu, kam se čínská nacionalistická vláda uchýlila před japonským postupem. Jednal s čínskými důstojníky, pomáhal s vojenským plánováním a řešil dodávky výzbroje. Musel se také orientovat ve složitém vztahu mezi Čankajškovou vládou a komunisty Mao Ce-tunga, kteří s nacionalisty soupeřili o budoucí vládu nad zemí.

Když Německo 22. června 1941 napadlo Sovětský svaz, Čujkov zůstával stále v Číně a zprávy o obrovských sovětských ztrátách a německém postupu sledoval z velké dálky. Opakovaně žádal Moskvu o návrat, protože chtěl převzít velení na frontě, sovětské vedení však potřebovalo zkušeného zástupce u Čankajška.

Povolení k návratu dostal až na jaře 1942, v březnu dorazil do Sovětského svazu a byl přidělen k 1. záložní armádě, která se formovala v oblasti Tuly. V červenci dostala označení 64. armáda a zamířila na jih, kde německá ofenziva ohrožovala přístupy ke Stalingradu.

Čujkov se vrátil do bojů v kritické situaci, Wehrmacht překročil Don, sovětská obrana se na mnoha místech hroutila a německé tanky pronikaly hluboko do jižního Ruska. Čujkov se v srpnu podílel na obraně jižních přístupů ke Stalingradu, ale během reorganizace velení opustil čelo 64. armády. Jeho další úkol přišel v září. Měl velet armádě, která se pokoušela udržet poslední sovětská postavení přímo ve Stalingradu.

Čujkov převzal 62. armádu bránící Stalingrad proti německé 6. armádě generála Friedricha Pauluse 12. září 1942. Město už několik týdnů čelilo těžkému bombardování a rozsáhlé čtvrti ležely v troskách a německé jednotky se pomalu probíjely přibližovaly k Volze. Nový velitel našel armádu vyčerpanou předchozími boji, jednotky měly nedostatek munice, chyběly jim zálohy a někteří důstojníci už ztratili víru v možnost město udržet. Na východním břehu Volhy přitom čekaly další sovětské jednotky, ty však bylo třeba přepravit pod německou palbou do města.

Čujkov zřídil své velitelské stanoviště na západním břehu a rozhodl se zůstat s vojáky. Spolu s náčelníkem štábu Nikolajem Krylovem začal připravovat obranu, která měla Němcům znemožnit využít jejich převahu v tancích, dělostřelectvu a letectvu.

Především nařídil držet pozice co nejblíže Němcům, na mnoha místech dělilo obě strany jen několik desítek metrů, někdy pouhá zeď nebo patro budovy. Luftwaffe za takových podmínek nemohla bezpečně bombardovat sovětská postavení, protože hrozil zásah vlastních vojáků. Podobně bylo omezené nasazení německého dělostřelectva.

Čujkov vsadil na nasazení malých útočných skupin, vojáci vyzbrojení samopaly, granáty a výbušninami pronikali do budov sklepními okny, proráželi otvory ve zdech a napadali německá postavení z nečekaných směrů. Němci mohli držet přízemí domu, zatímco sovětští obránci stále drželi horní patra nebo sousední sklep.

Tento způsob boje vyžadoval od vojáků mimořádnou odolnost, některé budovy měnily majitele několikrát během jediného dne, bojovalo se v továrních halách, mezi rozbitými stroji, v obytných domech i kanalizaci. Čujkov často požadoval protiútoky bezprostředně po německém úderu, aby protivník neměl čas upevnit dobytá postavení.

Mezi nejkrvavější bojiště patřila Mamajevova mohyla, hlavní nádraží a průmyslové závody na severu města. Traktorový závod, továrny Barikády a Rudý říjen se proměnily v souvislé pásmo trosek. Němci nasazovali tanky i útočná děla, ale sovětští obránci je dokázali napadat z velmi malé vzdálenosti. Zvláštní postavení získali odstřelovači, kteří lovili německé vojáky v ulicích a mezi rozvalinami. Mezi nejznámější patřil Vasilij Zajcev, který se stal miláčkem sovětské propagandy.

Čujkovova tvrdost se obracela i proti vlastním důstojníkům, krátce po převzetí velení nechal zastřelit velitele pluku a jeho politického komisaře, kteří opustili stanoviště. Následovaly popravy dalších důstojníků obviněných z neoprávněného ústupu. Čujkov o těchto případech otevřeně hovořil při rozhovoru se sovětskými historiky v lednu 1943, v později vydaných pamětech však některé tresty líčil podstatně mírněji.

Podřízení se ho báli a pověstné byly jeho výbuchy vzteku, dokázal velitelům sprostě nadávat a neváhal použít ani fyzické násilí. Současně osobně kontroloval přední postavení, znal situaci jednotlivých jednotek a uměl ocenit schopné důstojníky. V jeho armádě sloužili také velitelé, kteří s ním dokázali otevřeně nesouhlasit, patřil k nim náčelník štábu Krylov, jehož klidnější povaha vyvažovala Čujkovovu výbušnost.

V říjnu 1942 se situace obránců dále zhoršovala, Němci pronikli na několika místech až k Volze a rozdělili sovětská postavení na izolované úseky. Čujkov měl stále méně vojáků a zásobování přes řeku bylo čím dál nebezpečnější. V listopadu už Němci ovládali většinu města, obránci drželi několik úzkých úseků při Volze wa jejich hloubka se místy zmenšila na pouhých několik stovek metrů. Vojáci trávili celé dny v rozbitých budovách a zákopech, často bez teplého jídla. Přes řeku stále přicházely posily, ale mnoho nově příchozích padlo krátce po vylodění.

Čujkov dál bojoval, jeho armáda zadržovala ve městě německé síly, které nemohly být použity jinde. Německé velení mezitím soustředilo pozornost na poslední sovětská postavení a podcenilo nebezpečí hrozící na křídlech 6. armády. Sovětská protiofenziva operace Uran začala 19. listopadu 1942 útokem na německé spojence severně a jižně od Stalingradu. Rumunské obranné linie se zhroutily a sovětské tankové jednotky pronikly hluboko do týlu německé 6. armády. Už 23. listopadu se obě sovětská útočná uskupení spojila u Kalače a uzavřela obklíčení.

Čujkovova 62. armáda zůstala ve Stalingradu a účastnila se likvidace německého odporu, Paulusovi vojáci trpěli nedostatkem jídla, munice a léků, zatímco pokusy zásobovat obklíčenou armádu ze vzduchu selhaly. Německý odpor se během ledna 1943 rozpadl a 31. ledna padl do zajetí samotný Paulus, kterého Hitler krátce předtím povýšil na polního maršála.

Poslední německé jednotky ve Stalingradu kapitulovaly 2. února 1943 a Čujkov měl za sebou téměř pět měsíců bojů v jednom z nejkrvavějších střetnutí druhé světové války. Z původní armády zbyl jen zlomek mužů a město bylo z velké části zničeno. Německá 6. armáda přestala existovat jako bojeschopná formace a sovětské vítězství znamenalo zásadní obrat ve válce na východní frontě.

Čujkov za obranu Stalingradu získal Řád Suvorova I. stupně. Jeho jméno se objevovalo v sovětském tisku a stal se jedním z nejznámějších velitelů Rudé armády. Jeho vojáci dostali v dubnu 1943 nové označení – 8. gardová armáda.

Po vítězství u Stalingradu čekaly Čujkova další dva roky bojů. Jeho 8. gardová armáda se účastnila sovětských ofenziv na Ukrajině, zkušenosti získané v troskách Stalingradu se hodily zejména při dobývání měst a opevněných postavení, kde Čujkov nadále využíval malé útočné skupiny podporované ženisty a dělostřelectvem. Na podzim 1943 se jeho vojáci podíleli na bojích o Záporoží a následně pokračovali v ofenzivě na pravobřežní Ukrajině. Na jaře 1944 se účastnili osvobozování Oděsy.

V březnu 1944 obdržel Čujkov první Zlatou hvězdu Hrdiny Sovětského svazu. Jeho armáda byla v létě převedena k 1. běloruskému frontu a v červenci se zapojila do bojů na území Polska, podílela se na dobytí Lublinu a pokračovala směrem k Visle, kde Němci připravovali novou obrannou linii.V srpnu Čujkovovi vojáci překročili Vislu u Magnuszewa a vybudovali předmostí na jejím západním břehu. Předmostí se podařilo udržet navzdory opakovaným německým protiútokům a během následujících měsíců posloužilo jako jedno z východisek další ofenzivy.

V lednu 1945 Rudá armáda zahájila viselsko-oderskou operaci, Německá obrana v Polsku se rozpadla a sovětské jednotky během několika týdnů pronikly stovky kilometrů na západ. Čujkovova armáda bojovala u Lodže a postupovala k Poznani, kde narazila na silnou německou posádku.

Poznaň byla prohlášena pevnostním městem a její obránci dostali rozkaz bojovat až do konce. Němci využívali stará pruská opevnění, kasárna, pevnostní objekty a rozsáhlou citadelu. Sovětští vojáci museli dobývat jednotlivé budovy a obranné body, často za podpory těžkého dělostřelectva a Čujkov opět uplatnil své zkušenosti ze Stalingradu.

Boje o Poznaň skončily 23. února 1945 kapitulací posledních německých obránců citadely. Čujkovova armáda se následně přesunula k Odře, kde už sovětské jednotky připravovaly útok na Berlín, v dubnu získal druhou Zlatou hvězdu Hrdiny Sovětského svazu.

Útok na Berlín začal 16. dubna 1945, sovětská vojska maršála Georgije Žukova se pokusila prolomit německou obranu na Odře a Seelowských výšinách. Čujkovova 8. gardová armáda patřila k hlavním útočným silám a čekaly ji jedny z nejtěžších bojů celé operace.

Němci vybudovali na výšinách silná obranná postavení, sovětské velení předpokládalo rychlejší průlom, ale první útoky uvázly. Pěchota utrpěla těžké ztráty a tanky narážely na minová pole, protitanková děla a obtížný terén. Čujkovovi vojáci se probíjeli německými liniemi několik dnů. Na jejich úseku bojovaly také jednotky generála Helmutha Weidlinga, který se později stal posledním velitelem berlínské obrany. Po prolomení německých postavení postupovala 8. gardová armáda přímo k hlavnímu městu.

V Berlíně se znovu rozhořely pouliční boje. Němečtí obránci využívali barikády, sklepy, stanice podzemní dráhy a budovy. Sovětské útočné skupiny čistily jednotlivé ulice nebo budovy a Čujkov využíval taktiku osvědčenou ve Stalingradu, ale tentokrát to byl on, kdo měl na své straně převahu v tancích, dělostřelectvu a další podpoře.

V noci z 30. dubna na 1. května dorazil na Čujkovovo velitelství německý generál Hans Krebs. Přinesl zprávu o Hitlerově sebevraždě a pokusil se vyjednat zastavení bojů. Čujkov ho vyslechl a spojil se se sovětským velením. Odpověď byla jednoznačná, Němci musí bezpodmínečně kapitulovat. Krebs se vrátil do Říšského kancléřství bez dohody. Boje pokračovaly a německá obrana se rozpadala. Ráno 2. května se k Sovětům dostavil generál Helmuth Weidling, který převzal velení berlínské posádky po Hitlerově smrti. Na Čujkovově velitelském stanovišti přijal podmínky kapitulace a podepsal rozkaz, kterým nařídil německým jednotkám složit zbraně.

Po skončení války Čujkov zůstal v Německu, nejprve nadále velel 8. gardové armádě a působil v sovětské okupační správě. Později zastával vysoké funkce při správě sovětské okupační zóny a vznikající Německé demokratické republiky. V letech 1949 až 1953 současně velel sovětským vojskům rozmístěným ve východním Německu.

V roce 1953 se vrátil do Sovětského svazu a převzal velení Kyjevského okruhu,o dva roky později, 11. března 1955, byl povýšen na maršála Sovětského svazu. V roce 1960 se stal vrchním velitelem sovětských pozemních vojsk a náměstkem ministra obrany. Následující rok převzal také vedení nově organizované civilní obrany, která měla připravit obyvatelstvo na případnou jadernou válku. V této funkci působil až do roku 1972, kdy odešel z aktivní služby.

Čujkov se věnoval také psaní vojenských pamětí, vydal několik knih o obraně Stalingradu, postupu Rudé armády do Německa a svém působení v Číně. Jeho názory často vyvolávaly spory s dalšími sovětskými veliteli. Nejznámější byly jeho neshody s Georgijem Žukovem, kterému vyčítal některá rozhodnutí během závěrečných měsíců války.

Čujkov například tvrdil, že sovětská vojska mohla dobýt Berlín už v únoru 1945, kdy se po překročení Odry nacházela poměrně blízko německého hlavního města. Žukov jeho tvrzení odmítal a poukazoval na vyčerpanost jednotek, problémy se zásobováním a hrozbu německých protiútoků a jejich spor pokračoval ještě dlouho po skončení války.

Ve svých knihách Čujkov věnoval největší pozornost Stalingradu. Vítězství na Volze považoval za svůj největší vojenský úspěch a opakovaně se vracel k mužům, kteří pod jeho velením padli. Jeho paměti současně ukazují, jak odlišně mohl tentýž velitel zacházet s nepříjemnými událostmi. O popravách vlastních důstojníků hovořil v lednu 1943 otevřeně, zatímco v pozdějších vzpomínkách jejich rozsah zmírňoval.

Vasilij Ivanovič Čujkov zemřel 18. března 1982 v Moskvě ve věku 82 let. Přál si být pohřben ve Volgogradu, někdejším Stalingradu, kde se během války odehrávaly jedny z nejkrvavějších bojů v dějinách. Jeho poslední přání bylo splněno, Čujkovův hrob se nachází na Mamajevově mohyle, nedaleko monumentální sochy Matka vlast volá, mezi památníky a hroby obránců Stalingradu.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

https://www.prlib.ru/Great_Russia/military_XX/Chuykov

https://stalingrad-battle.ru/history/people-time/4375/

https://www.encyclopedia.com/history/encyclopedias-almanacs-transcripts-and-maps/chuikov-vasily-ivanovich

https://visitsuomussalmi.fi/en/reittiarkisto/memor/

https://erenow.org/ww/stalingrad-city-that-defeated-third-reich/23.php

https://repository.rudn.ru/en/records/article/record/107233/