Koněv celý život soupeřil se Žukovem. Ten ho přitom v říjnu 1941 zachránil před kulkou NKVD

Ivan Koněv prošel za jediný život cestu od syna ruského rolníka a bolševického komisaře až k maršálovi, který velel milionovým armádám a došel s nimi do Berlína a Prahy. Jeho kariéra přitom několikrát visela na vlásku.

Nejblíž konci byl na podzim 1941. Po katastrofě u Vjazmy velel zničenému Západnímu frontu a ve Stalinově armádě dobře věděl, co podobný neúspěch znamená. Jeho předchůdce Dmitrij Pavlov skončil před popravčí četou. Koněva před podobným osudem zachránil Georgij Žukov.

O čtyři roky později už oba maršálové soupeřili o Berlín a Koněv se pokoušel svého někdejšího zachránce připravit o největší triumf války. Jejich vztah pak pokračoval ještě dlouho po vítězství nad Německem a stal se jednou z nejzajímavějších linií Koněvova života.

Ivan Stěpanovič Koněv se narodil 28. prosince 1897 ve vesnici Lodejno ve Vologdské gubernii na ruském severu, pocházel z rolnické rodiny a jeho matka zemřela při jeho porodu. Chodil do farní a později zemské školy, kterou dokončil roku 1912. Už jako patnáctiletý začal pracovat v lesnictví a živil se jako lesní dělník a dřevorubec v okolí Podosinovce a Archangelsku.

Na začátku roku 1915 byl odveden, prošel dělostřeleckým výcvikem v Moskvě a roku 1917 sloužil jako mladší poddůstojník na Jihozápadním frontu, kde se v červenci zúčastnil Kerenského ofenzivy v Haliči. Po říjnové revoluci byl demobilizován a vrátil se domů.

Roku 1918 vstoupil do bolševické strany a Rudé armády. Během občanské války působil jako komisař obrněného vlaku na Sibiři, později jako komisař brigády a divize na Dálném východě a nakonec 17. střeleckého sboru. První část jeho kariéry patřila hlavně politické práci. Současně se seznámil s Klimentem Vorošilovem, jedním z nejbližších Stalinových spolupracovníků a tato známost pro něj měla v dalších letech značnou cenu.

Ve dvacátých letech začal přecházet od politických funkcí k velení. Absolvoval velitelské kurzy při Frunzeho vojenské akademii, velel pluku, divizi a později sboru. Z někdejšího komisaře se během deseti let stal profesionální velitel větších útvarů.

Koncem třicátých let Stalin obrátil teror proti vlastní armádě a v letech 1937 a 1938 zmizela velká část vyššího velení. Maršál Michail Tuchačevskij byl zatčen a zastřelen, stejný osud potkal desítky velitelů sborů a divizí, zmizela i většina velitelů armád a na jejich místech zůstaly mezery, které bylo nutné rychle zaplnit.

Koněv patřil mezi ty, kteří z čistek profitovali. Pomáhaly mu vazby z občanské války, především známost s Vorošilovem, tehdejším lidovým komisařem obrany. Vorošilov se na čistkách sám podílel a jeho ochrana měla značnou váhu, Koněvovi navíc pomohlo působení daleko od Moskvy na Dálném východě.

Jeho kariéra zrychlovala, v roce 1937 velel divizi, o rok později sboru v Mongolsku a v červenci 1938 převzal 2. armádu na Dálném východě. Roku 1940 se stal generálporučíkem a velitelem Zabajkalského vojenského okruhu, počátkem roku 1941 převzal Severokavkazský vojenský okruh a následně 19. armádu.

Stalinovy čistky tak Koněvovu kariéru urychlily a Vorošilovovo krytí mu pomohlo projít jejich nejnebezpečnějším obdobím. V létě 1941 už patřil mezi rychle rostoucí generály Rudé armády. O několik měsíců později mu stejný režim hrozil osudem mužů, kteří před ním zmizeli v čistkách.

Německý útok v červnu 1941 zastihl Koněva v čele 19. armády, která byla urychleně přesunuta na západ. Jeho jednotky bojovaly u Vitebska a Smolenska a spolu s celou Rudou armádou ustupovaly směrem k Moskvě. Sovětské velení čelilo situaci, na kterou nebylo připravené, německé tankové skupiny pronikaly hluboko do týlu, celé armády končily v obklíčení a chaos násobil nedostatek zkušených důstojníků po Stalinových čistkách.

Při všem zlém si Koněv během letních bojů vedl relativně dobře, aby v září dostal na povel Západní front, který bránil hlavní směr německého postupu na Moskvu. K funkci se však dostal děsivým způsobem, jeho předchůdce Dmitrij Pavlov byl po katastrofě v Bělorusku zatčen, odsouzen a v červenci 1941 zastřelen. O několik týdnů později se Koněv ocitl v podobné situaci.

Na konci září zahájili Němci operaci Tajfun a u Vjazmy prorazili sovětskou obranu. Velká část Západního a Rezervního frontu skončila v obklíčení, statisíce vojáků padly do zajetí a obrana před Moskvou se hroutila. Koněv nesl jako velitel frontu svůj díl odpovědnosti, protože nedokázal včas rozpoznat rozsah německého průlomu ani účinně reagovat na rychlé obchvaty.

Kořeny katastrofy však sahaly výš, Rudá armáda vstoupila do války po několika letech čistek, které rozvrátily její velitelský sbor a urychlily povyšování nezkušených důstojníků. Stalin zasahoval do rozhodování frontů, odmítal včasné ústupy a podceňoval schopnost Němců pokračovat v útoku na Moskvu. Sovětské jednotky navíc bojovaly v podmínkách špatného spojení, zmatku a rychle se měnící situace. Velitelé měli malý prostor pro samostatné rozhodování a za chyby často platili nejen svou funkcí, ale i životem.

Za těchto okolností dorazil Georgij Žukov a převzal Západní front. O Koněvových velitelských schopnostech tehdy neměl vysoké mínění, přesto z něj odmítl udělat obětního beránka. Zastal se ho, přijal ho do svého štábu a zabránil tomu, aby skončil v rukou NKVD. Vzhledem k osudu generála Pavlova šlo o víc než jen o záchranu kariéry.

O několik dní později velel Koněv Kalininskému frontu severozápadně od Moskvy. Jeho jednotky pomohly zpomalit německý postup a v prosinci se zapojily do sovětské protiofenzivy. Během několika týdnů se tak dostal od hrozby zatčení zpět do čela frontu a mužem, který mu v nejhorší chvíli pomohl přežít, byl Žukov.

Koněvova další cesta vzhůru nebyla jednoduchá. V letech 1942 a 1943 velel bitvě o Ržev známé také jako Rževský mlýnek na maso, kde sovětské útoky přinášely obrovské ztráty a skromné výsledky. Začátkem roku 1943 byl ze Západního frontu odvolán a Žukov ho stále nepovažoval za velitele první kategorie.

Velký obrat přišel v létě 1943, Koněv získal velení Stepního frontu, mohutné zálohy připravené pro bitvu u Kurska. Jeho úkolem bylo držet síly v záloze a nasadit je tam, kde se německému útoku podaří proniknout. Po zastavení operace Citadela přešla Rudá armáda do útoku a Koněvovy jednotky se podílely na dobytí Charkova. Tentokrát byl spojován s jedním z rozhodujících sovětských vítězství.

Od té chvíle jeho kariéra znovu prudce rostla, Stepní front byl přejmenován na 2. ukrajinský a jeho armády postupovaly přes Ukrajinu. Začátkem roku 1944 se podílely na obklíčení německých jednotek v korsuňsko-ševčenkovské operaci a Koněv v únoru získal hodnost maršála Sovětského svazu.

Na jaře převzal 1. ukrajinský front, v létě jeho vojska prorazila německou obranu na západní Ukrajině, osvobodila Lvov a vytvořila předmostí za Vislou. Koněv získal titul Hrdiny Sovětského svazu a dostal se do „stejné ligy“ jako Žukov, Rokossovskij nebo Vasilevskij.

Žukov však stále stál o krok výš. Obrana Moskvy, jeho podíl na úspěchu u Stalingradu a Kursku i role Stalinova člověka pro rozhodující úseky fronty z něj udělaly nejslavnějšího sovětského vojevůdce. Koněv se k němu během let 1943 a 1944 rychle přibližoval a jejich vztah přerůstal do otevřené rivality.

Oba byli mimořádně ambiciózní, tvrdí a citliví na vlastní postavení. Spolupracovali, respektovali své schopnosti a současně soupeřili o Stalinovu přízeň, největší operace i místo v historii. Stalin jejich rivalitu znal a uměl ji dobře využívat.

Na začátku roku 1945 už oba stáli vedle sebe v čele obrovských frontů. Žukovův 1. běloruský front postupoval přímo směrem k Berlínu, Koněvův 1. ukrajinský přes Polsko a Slezsko. Jeho vojska osvobodila Krakov, osvobodila Osvětim a pokračovala k řece Nise. Oba velitelé měli za sebou vítězné operace, obrovské ztráty i roky soubojů o Stalinovu přízeň. Teď se jejich cesty sbíhaly u jediného cíle.

Když 3. dubna 1945 Stalin jednal s Žukovem a Koněvem o závěrečném útoku na Německo, zakreslil na mapě hranici mezi jejich fronty. U města Lübben, asi osmdesát kilometrů jihovýchodně od Berlína, ji ukončil. Dál už mohl podle situace postupovat k německému hlavnímu městu jeden i druhý. Oba pochopili, co tím Stalin naznačuje.

Výhodnější postavení měl Žukov, jeho front stál přímo před Berlínem, v cestě mu však ležely silně opevněné Seelowské výšiny. Koněvův front byl jižněji na Nise a jeho hlavní směr vedl přes Sasko k Labi. Současně měl být připraven stočit část sil na Berlín, pokud se Žukov zdrží.

Finální ofenziva začala 16. dubna, Žukov vrhl své armády proti Seelowským výšinám po mohutné dělostřelecké přípravě, německá obrana však postup zpomalila a první den nepřinesl očekávaný průlom. Stalin situaci sledoval a dal Koněvovi najevo, že cesta k Berlínu se mu otevírá. Koněvovi se na jihu podařilo prorazit rychleji a dostal svolení obrátit tankové armády Pavla Rybalka a Dmitrije Leljušenka na sever, čímž začal skutečný závod.

Koněv své tankisty hnal kupředu a Rybalka peskoval za pomalý postup. Jeho jednotky dosáhly jižních předměstí Berlína a 24. dubna zahájily útok přes Teltowský kanál. Žukov se mezitím probojoval přes Seelowské výšiny a jeho armády pronikaly do města z východu a oba fronty se začaly přibližovat. Stalin nakonec stanovil novou hranici mezi jejich sektory. Koněvovým jednotkám uzavřel cestu do centra a hlavní část bitvy o centrum města a Reichstag připadla Žukovovi. Koněv tím přišel o možnost dosáhnout cíle, který už měl na dohled.

Koněv se do Berlína dostal a jeho vojska sehrála při obklíčení i dobývání města významnou roli, největší symbolická cena však připadla soupeři. Žukovův front dobyl centrum a Žukov se stal zástupcem SSSR při přejímání německé kapitulaci v Berlíně. Pro sovětskou propagandu i budoucí paměť války to byl obrovský rozdíl a nejslavnější zásluhu tak získal Koněvův rival.

Koněvovi zůstala ještě poslední velká operace, po pádu Berlína obrátil 1. ukrajinský front na jih proti německé skupině armád Střed v Čechách. Jeho předsunuté tankové jednotky dorazily do Prahy ráno 9. května. Pro Koněva to byl důležitý závěr války, z hlediska prestiže však s centrem Třetí říše jen stěží srovnatelný.

Československý komunistický režim z jeho účasti na pražské operaci později vytvořil jeden z hlavních symbolů osvobození. Koněvova role byla skutečná a významná, obraz „osvoboditele Prahy“ však postupně překryl Pražské povstání, vlasovce, odchod části německých jednotek i širší průběh posledních dnů války. Proto je Koněv v českém prostředí často známější než většina ostatních sovětských maršálů.

Symbolické pořadí mezi vítěznými veliteli ukázala jasně přehlídka vítězství na Rudém náměstí 24. června 1945. Koněv se jí účastnil jako jeden z velitelů frontů, hlavní role ale připadly jiným. Rokossovskij přehlídce velel a Žukov ji na bílém koni přijímal jménem Stalina. Pokud měl tedy sovětský triumf jednu vojenskou tvář, patřila Žukovovi.

Žukovova popularita však začala Stalinovi brzy vadit. Roku 1946 přišel o nejvyšší vojenské funkce a byl odsunut nejprve do Oděského a později Uralského vojenského okruhu a jeho místo v čele sovětských pozemních vojsk převzal Koněv.

Role z roku 1941 se tím obrátily. Tehdy Žukov pomohl zachránit Koněva po porážce u Vjazmy, o pět let později padl sám v nemilost a Koněv usedl na jeho místo. Ani jeho však Stalin nenechal trvale na vrcholu a na začátku padesátých let byl odsunut do méně významné funkce. Stalinova smrt roku 1953 otevřela cestu zpět oběma, Žukov se vrátil do vedení ministerstva obrany a podílel se na odstranění Lavrentije Beriji. Koněv předsedal zvláštnímu soudnímu senátu, který Beriju a jeho nejbližší spolupracovníky odsoudil k smrti.

V roce 1955 se Žukov stal ministrem obrany a Koněv jeho náměstkem, současně převzal velení spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy. O dva roky později Žukov pomohl Chruščovovi porazit skupinu Molotova, Malenkova a Kaganoviče, která se ho pokusila odstranit z čela strany. Chruščov ho za to nejprve povýšil do stranického vedení, už na podzim 1957 ho však sám odstavil.

Koněv se tentokrát svého starého rivala nezastal. V Pravdě zveřejnil text, který kritizoval Žukovovy vojenské schopnosti i jeho údajný kult osobnosti. V sovětském systému šlo o jasný signál, že se k odstavenému maršálovi přidávat nehodlá. Člověk, který Koněva v roce 1941 podržel v nejhorší chvíli, se od něj po šestnácti letech podobné laskavosti nedočkal.

Ještě před Žukovovým pádem odehrál Koněv jednu z nejkontroverznějších rolí své kariéry. Jako vrchní velitel ozbrojených sil Varšavské smlouvy se roku 1956 podílel na přípravě sovětského zásahu proti maďarskému povstání a 4. listopadu zahájily sovětské síly operaci Vichr, obsadily Budapešť a během několika dnů zlomily organizovaný odpor. Roku 1945 velel vojskům postupujícím přes nacisty okupovanou Evropu, o jedenáct let později stál v čele sil, které s pomocí tanků udržovaly sovětskou moc ve střední Evropě.

Do výslužby odešel roku 1960, už o rok později ho však Chruščov během berlínské krize povolal zpět a svěřil mu velení sovětských vojsk v NDR. Koněv se tak znovu ocitl v Německu v době stavby Berlínské zdi.

Koněv definitivně odešel z nejvyšších velitelských funkcí v šedesátých letech. Za sebou měl kariéru, která obsáhla celé dějiny raného Sovětského svazu, občanskou válku, Stalinovy čistky, bitvy u Moskvy, Kurska, Ukrajinu, Berlín, Prahu, poválečné vedení armády, Maďarsko i berlínskou krizi. Z rolnického syna a někdejšího komisaře se stal maršál, dvojnásobný Hrdina Sovětského svazu a jeden z nejvýše postavených vojáků své generace.

Zemřel 21. května 1973 ve věku 75 let a byl pohřben u Kremelské zdi, Žukov ho přežil jen krátce a zemřel v červnu následujícího roku.

Oba patřili mezi nejvýznamnější sovětské velitele války, v historické paměti však jejich postavení stejné není. Koněv zůstal jedním z velkých maršálů, Žukov se stal symbolem vítězství. Moskva, Stalingrad, Kursk, Bagration, Berlín, kapitulace Německa a přehlídka vítězství vytvořily obraz vojevůdce číslo jedna.

Koněv se mu během války dostal velmi blízko. Získal maršálskou hodnost, vedl jeden z nejsilnějších sovětských frontů, na jaře 1945 měl reálnou šanci předběhnout Žukova v závodě o Berlín a po válce převzal jeho místo v čele pozemních vojsk. Přesto vždy jako by zůstával o krok za ním.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

Velká ruská encyklopedie – Ivan Stěpanovič Koněv
https://bigenc.ru/c/konev-ivan-stepanovich-725935

Paměť národa – Koněv očima historika Jiřího Fidlera
https://konev.pametnaroda.cz/biografie/

ČT24 – Kontroverzní Koněv. Maršál, který osvobodil Prahu a rozdrtil maďarské povstání
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/kontroverzni-konev-marsal-ktery-osvobodil-prahu-a-rozmazl-madarske-povstani-85548

University of Chicago – čistky v Rudé armádě 1937–1938
https://bfi.uchicago.edu/insights/the-anatomy-of-the-great-terror-a-quantitative-analysis-of-the-1937-38-purges-in-the-red-army/

Australian War Memorial – The Race for Berlin
https://wm.awm.gov.au/read/race-berlin

Vojenský historický ústav Praha – Květnové povstání 1945
https://www.vhu.cz/wp-content/uploads/2020/05/Kv%C4%9Btnov%C3%A9-povst%C3%A1n%C3%AD-1945.pdf

Wilson Center – sovětská intervence v Maďarsku 1956 a Koněvova role
https://www.wilsoncenter.org/sites/default/files/media/documents/publication/CWIHPBulletin8-9_p6.pdf

U.S. Department of State – pád Žukova a Koněvův útok v Pravdě, 1957
https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1955-57v24/d84