Let 114 zabloudil nad Sinaj. Izraelské Phantomy na civilní Boeing zahájily palbu, 108 lidí zemřelo

Boeing 727 společnosti Libyan Arab Airlines se 113 lidmi na palubě mířil 21. února 1973 do Káhiry. Posádka se blížila k závěru běžného letu z Benghází, komunikovala s egyptským řízením letového provozu a připravovala se na sestup. Netušila, že se její skutečná poloha už výrazně liší od té, se kterou pracovala.

Kvůli navigačním problémům, špatnému počasí a silnému větru se stroj odchýlil daleko na východ a zamířil nad Sinajský poloostrov, který po šestidenní válce ovládal Izrael. Zatímco se piloti snažili zorientovat, na izraelských radarech se objevil neznámý letoun pronikající do vojensky citlivé oblasti. Urychleně proto proti němu odstartovaly dvě stíhačky F-4 Phantom.

Když izraelské stroje Boeing dostihly, jejich piloti už viděli civilní dopravní letadlo. Pokusili se jeho posádku přimět k přistání, ta však obrátila zpět směrem k Egyptu. O několik minut později začaly Phantomy na Boeing střílet.

Sinaj byl v roce 1973 jedním z nejcitlivějších míst Blízkého východu. Území držel Izrael od šestidenní války v roce 1967, během níž jeho armáda vytlačila egyptské jednotky až za Suezský průplav. Rozlehlý poloostrov se stal nárazníkovým pásmem mezi oběma státy a současně patřil k nejvýbušnějším místům Blízkého východu.

Egypt se se ztrátou Sinaje nesmířil. Od roku 1968 probíhala podél Suezského průplavu probíhala opotřebovací válka, během níž obě strany používaly dělostřelectvo, podnikaly letecké útoky i menší pozemní operace. Příměří z roku 1970 intenzitu bojů snížilo, spor tím ale neskončil. Izrael dál držel poloostrov a Egypt hledal způsob, jak jej získat zpět.

Napětí přiživovaly také palestinské ozbrojené skupiny, únosy letadel, atentáty a útoky na izraelské cíle. Pouhých několik měsíců před letem 114 zavraždili palestinští teroristé jedenáct členů izraelské olympijské výpravy v Mnichově. Izraelské ozbrojené síly proto každému nečekanému průniku do prostoru kolem základen a hranic věnovaly velkou pozornost.

V únoru 1973 navíc obě země mířily k další válce, přestože její datum znal zatím jen úzký okruh egyptského vedení. O necelých osm měsíců později Egypt a Sýrie zaútočily na Izrael a začala jomkipurská válka. Když se tedy nad Sinajem objevil neznámý letoun přilétající od Egypta, izraelská protivzdušná obrana měla důvod zpozornět. To vysvětluje rychlý start stíhaček i počáteční podezření. Mnohem obtížněji se později vysvětlovalo, proč se střílelo i poté, co piloti Phantomu zjistili, že mají před sebou civilní Boeing.

Let 114 byl pravidelným spojem společnosti Libyan Arab Airlines z Tripolisu přes Benghází do Káhiry. Osudovou část cesty absolvoval Boeing 727-224 s registrací 5A-DAH, tehdy jen několik let starý stroj. Na palubě bylo 104 cestujících a devět členů posádky. Pět členů posádky pocházelo z Francie a u libyjských aerolinií působilo v rámci spolupráce s Air France.

Velitelem byl zkušený francouzský kapitán Jacques Bourges, který měl nalétáno téměř dvanáct tisíc hodin. Vedle něj seděl libyjský druhý pilot Ayad Nebai Younis. Po krátkém mezipřistání v Benghází pokračoval Boeing 21. února 1973 na východ ke Káhiře.

Trasa mezi Benghází a egyptskou metropolí vedla nejprve podél pobřeží a poté se stáčela do vnitrozemí. Posádka se měla podle pozemních radiomajáků dostat do prostoru západně od jezera Qarun a odtud pokračovat ke Káhiře. Toho dne však let komplikovala písečná bouře a silný západní vítr, piloti letěli pouze podle přístrojů a postupně se začali odchylovat od plánované trasy.

Chyba dlouho zůstala skrytá. Když posádka hlásila, že se nachází v prostoru Qarunu a připravuje se na přiblížení ke Káhiře, byla už ve skutečnosti výrazně dál na východ. Silný vítr ji vychyloval mimo kurz, oblačnost, nízká viditelnost a problémy s navigací jí nedovolily skutečnou polohu včas určit, egyptští dispečeři navíc Boeing postupně ztratili z dohledu.

Piloti stále věřili, že se blíží ke Káhiře, a začali klesat, místo egyptské metropole však pokračovali dál na východ. Boeing přeletěl Suezský průplav a dostal se nad Sinajský poloostrov. Z běžného navigačního omylu se tím během krátké chvíle stal mnohem vážnější problém. Posádka stále hledala cestu do Káhiry, zatímco jejich stroj už pronikl do prostoru kontrolovaného izraelskou armádou.

Krátce před druhou hodinou odpoledne zachytily izraelské radary neznámý letoun jihovýchodně od Suezu. Boeing už byl nad územím kontrolovaným Izraelem a pokračoval dál do vnitrozemí Sinaje ve výšce kolem 4600 metrů a Izraelci proti němu vyslali dvojici stíhaček F-4 Phantom.

Phantomy se k letu 114 rychle přiblížily, jejich piloti si mohli stroj prohlédnout zblízka a zjistili, že před sebou nemají egyptský vojenský letoun, ale Boeing 727 v barvách Libyan Arab Airlines. Z neznámého cíle na radarové obrazovce se tak stal jasně identifikovaný civilní dopravní stroj.

V kokpitu Boeingu ale stále panoval zmatek kolem skutečné polohy. Kapitán Jacques Bourges po obnovení spojení s egyptským řízením letového provozu zahlédl stíhačky z levého okna, ale považoval je za egyptské MiGy. Let 114 proto pokračoval dál na východ nad Sinaj, zatímco posádka se snažila vyřešit problémy s navigací.

Teprve potom pilotům došlo, že se nacházejí výrazně mimo plánovanou trasu. Bourges otočil Boeing na západ a zamířil zpět k Egyptu a Káhiře. Z pohledu posádky šlo o snahu napravit navigační chybu a co nejrychleji opustit prostor, kam zabloudila.

Izraelští piloti si však obrat vyložili jinak, letoun už podle nich musel vědět o přítomnosti stíhaček, a jeho změnu kurzu proto považovali za pokus uniknout. Přiblížili se k Boeingu a začali jeho posádce vizuálně signalizovat, aby je následovala. Izraelským cílem bylo odvést let 114 na vojenskou základnu Bir Gifgafa a tam jej přinutit přistát.

Obě posádky přitom situaci chápaly rozdílně. Izraelci byli přesvědčeni, že civilnímu Boeingu dávají jasný příkaz k přistání. Bourges se naopak snažil dostat zpět nad Egypt. Obrat, který měl napravit několik hodin narůstající navigační chybu, tak izraelské velení vyhodnotilo jako odmítnutí příkazu a pokus o útěk.

Po obratu Boeingu směrem k Egyptu se Izraelci ještě pokusili přimět posádku k přistání. Podle jejich pozdějšího popisu dal francouzský kapitán gestem najevo, že pokyn odmítá a bude pokračovat zpět z prostoru Sinaje. Piloti Phantomu odpověděli kýváním křídly, ani na to však Boeing nereagoval tak, jak očekávali. Izraelské velení následně povolilo použití zbraní.

Oficiální izraelská verze později tvrdila, že cílem nebylo letoun sestřelit. Phantomy jej měly „pouze“ poškodit natolik, aby posádce nezbyla jiná možnost než přistát. Takový postup ale nesl obrovské riziko. F-4E Phantom II byl vyzbrojen šestihlavňovým 20mm kanónem M61 Vulcan s kadencí kolem šesti tisíc ran za minutu. I krátká dávka mohla stroj těžce poškodit a udělat z bezpečného přistání prakticky nemožný úkol.

Phantomy zaujaly pozici za Boeingem a zahájily palbu. Dávky z kanónů zasáhly řídicí plochy, hydraulické systémy i konstrukci křídla. Stroj byl vážně poškozen, na jeho palubě vypukl požár a kapitán Jacques Bourges se už nemohl pokoušet o návrat na některé z egyptských letišť. Zbývalo jediné, dostat Boeing co nejrychleji na zem.

Posádce se podařilo udržet letoun při klesání pod kontrolou a pokusila se o nouzové přistání v poušti, Boeing však při dosednutí narazil do vrcholu písečné duny, prudce odskočil a při dalším nárazu se utrhla část křídla, zbytek trupu pokračoval po svahu, rozpadl se a začal hořet.

Když k vraku dorazili izraelští vojáci, našli mezi troskami ještě třináct živých lidí. Přeživší však byli většinou popálení a utrpěli další zranění způsobená pádem, o dva dny později jich tak zůstávalo naživu sedm a konečná bilance se zastavila na 108 mrtvých ze 113 lidí na palubě.

Jedním z přeživších byl libyjský druhý pilot Ayad Nebai Younis. Jeho výpověď se později stala důležitým podkladem při rekonstrukci posledních minut letu. Posádka podle ní pochopila, že se nachází mimo plánovanou trasu, a snažila se vrátit směrem k Egyptu. Obrat na západ proto nevnímala jako útěk před izraelskými stíhačkami, ale jako snahu napravit navigační chybu a dostat se z prostoru, do něhož zabloudila.

Mezi mrtvými byl také bývalý libyjský ministr zahraničí Salah Busir a známá egyptská televizní moderátorka Salwa Hegazy. Busirova smrt později ještě přispěla k hněvu, který se v Libyi obrátil nejen proti Izraeli, ale částečně také proti Egyptu. Izrael potom trval na tom, že jeho piloti nechtěli Boeing zničit a palbou jej měli pouze přinutit k přistání.

Izrael po katastrofě přenesl značnou část odpovědnosti na posádku letu 114 a egyptské řízení letového provozu. Boeing podle jeho představitelů pronikl hluboko nad vojensky citlivý Sinaj, pohyboval se v blízkosti izraelských základen a odmítl následovat stíhačky k přistání. Obrat zpět k Egyptu pak izraelské velení vyhodnotilo jako pokus uniknout.

Pro izraelskou verzi však představoval problém fakt, že piloti Phantomu před zahájením palby dobře věděli, co mají před sebou. K Boeingu se přiblížili na malou vzdálenost, identifikovali jej jako dopravní letoun Libyan Arab Airlines a několik minut letěli vedle něj. Podle vlastní verze se dokonce pokoušeli navázat vizuální kontakt s lidmi v kokpitu a gesty jim nařizovali přistát.

Izraelské letectvo přesto tvrdilo, že nemohlo vyloučit nepřátelský úmysl. Objevovala se možnost průzkumného letu nad základnou Bir Gifgafa i mnohem dramatičtější teorie, že by Boeing mohl být použit k sebevražednému útoku proti izraelskému městu nebo jadernému zařízení v Negevu. V napjatých poměrech roku 1973 nebyla obava z provokace bez odůvodnění, mnohem hůře se ale vysvětlovalo, proč mělo být takové podezření dostatečným důvodem ke střelbě na jasně identifikovaný civilní dopravní letoun se 113 lidmi na palubě.

Velitel izraelského letectva Mordechaj Hod navíc tvrdil, že přeživší druhý pilot po katastrofě přiznal, že izraelským signálům rozuměl a rozhodl se „utéct“. Toto tvrzení vyvolalo značné pochybnosti, neodpovídalo přepisům záznamů z letadla a objevily se také zprávy, že těžce zraněný druhý pilot byl v době údajného rozhovoru ještě zmatený a nebyl schopen souvislé výpovědi a skepsi posilovaly i rozpory v prvních izraelských popisech celé události.

Povolení k použití zbraní podle izraelské vlády vydal náčelník generálního štábu David Elazar. Izrael následně argumentoval mimořádně napjatou bezpečnostní situací a neobvyklým chováním Boeingu. Ministr obrany Moše Dajan později označil sestřelení za chybu v úsudku a Izrael nakonec vyplatil rodinám obětí odškodnění.

Vysvětlení však zahraničí nepřesvědčilo a kritika zdaleka nepřicházela jen z Libye, Egypta nebo Sovětského svazu. Izraelské zdůvodnění odmítly také Spojené státy a Mezinárodní organizace pro civilní letectví ICAO pak izraelský postup odsoudila, jejích třicet členských států hlasovalo pro oficiální pokárání Izraele. Organizace zároveň upozornila na nebezpečí, které podobné použití vojenské síly představuje pro mezinárodní civilní letectví.

Ještě zajímavější obraz přinesly dokumenty zveřejněné až o půl století později. Izraelský kabinet se případem zabýval na třech tajných schůzkách a zápisy odtajněné v roce 2023 ukázaly, že vláda rozhodně neměla tak jasný pohled na událost, jaký prezentovala navenek. Uvnitř kabinetu se řešily pochybnosti o tom, zda libyjská posádka izraelským signálům vůbec správně rozuměla, i skutečnost, že Boeing se před zahájením palby už obracel zpět k Egyptu.

Přesto vláda odmítla převzít odpovědnost a nechtěla otevřít oficiální nezávislé vyšetřování. Zamítnut byl také návrh vytvořit do budoucna jasné pravidlo, které by omezilo nebo zakázalo střelbu na civilní letadla. Veřejně bylo prezentováno především tvrzení, že posádka Boeingu odmítla splnit pokyny a svým chováním sama vyvolala podezření.

Sestřelení letu 114 vyvolalo v arabském světě obrovský vztek a nejsilněji samozřejmě zasáhlo Libyi a po převozu těl obětí propukly nepokoje v Tripolisu a Benghází. Hněv přitom nesměřoval výhradně proti Izraeli, část Libyjců vinila také Egypt, jehož letectvo nedokázalo dopravní letadlo ochránit. Syn bývalého ministra Salaha Busira nechal vytisknout letáky, v nichž smrt svého otce přičítal egyptské zbabělosti. Dva dny po katastrofě napadl rozzuřený dav egyptský konzulát v Benghází.

Libyjský vůdce Muammar Kaddáfí chtěl odpovědět mnohem tvrději, egyptskému prezidentovi Anvaru Sádátovi oznámil, že uvažuje o vojenském útoku proti izraelské Haifě. Sádát ho od nápadu odradil. Izolovaný libyjský úder by podle něj vyvolal izraelskou odvetu proti libyjským letištím a oslabil arabské síly před střetem, který už egyptské vedení připravovalo a Kaddáfímu naznačil, že Egypt má s Izraelem vlastní plány.

Přímého útoku se libyjský vůdce vzdal, chuť na odvetu ho však nepřešla a nabídl proto palestinské organizaci Černé září deset milionů dolarů za zničení letadla izraelské společnosti El Al i s cestujícími. Začátkem dubna 1973 byli v Římě zadrženi dva její členové se zbraněmi a ručními granáty určenými k útoku na izraelský stroj.

Kaddáfí poté obrátil pozornost k ještě většímu cíli. Britský zaoceánský parník Queen Elizabeth 2 se v dubnu vydal ze Southamptonu do Izraele se stovkami cestujících mířících na oslavy 25. výročí vzniku židovského státu. Kaddáfí chtěl využít egyptskou ponorku umístěnou v Libyi a nechat osobní loď potopit. Tvrdil, že na základě společné egyptsko-libyjské obranné dohody podléhá ponorka během pobytu v Libyi jeho velení.

Plán zastavilo egyptské vedení, když se Sádát o rozkazu dozvěděl, zrušil jej dříve, než mohla ponorka na parník zaútočit. Později veřejně vzpomínal, že osobně odvolal rozkaz „jednoho arabského vůdce“ k torpédování Queen Elizabeth 2 a zůstal vzhůru dlouho do noci, dokud nedostal potvrzení, že velitel ponorky jeho příkaz přijal. Kaddáfího tehdy nejmenoval, okolnosti ale ukazovaly na něj.

Sádát tak během několika týdnů opakovaně brzdil spojence, který chtěl smrt cestujících letu 114 pomstít dalšími útoky na civilní cíle. Egyptský prezident přitom rozhodně nehodlal přijmout izraelskou kontrolu nad Sinajem. Pouze nechtěl promarnit síly izolovaným útokem ve chvíli, kdy připravoval něco mnohem většího.

Necelých osm měsíců po sestřelení letu 114 překročila egyptská armáda Suezský průplav, syrské jednotky zaútočily na Golanských výšinách a začala jomkipurská válka. Sinaj, nad kterým se v únoru ztratil civilní Boeing, se znovu změnil v jedno z hlavních bojišť arabsko-izraelského konfliktu.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

ICAO – Resolution A19-1: Shooting down of a Libyan civil aircraft by Israeli fighters
https://www.icao.int/publications/documents/9902_en.pdf

ICAO – Annual Report of the Council 1973 – shrnuje vyšetřování a závěr Rady ICAO, že pro sestřelení nebylo ospravedlnění.
https://www.icao.int/assembly-archive/Session21/A.21.REP.9085.EN.pdf

Aviation Week – ICAO Reports on Israeli/Libyan Incident, 9. července 1973 – dobová rekonstrukce letu a výpověď izraelského pilota.
https://archive.aviationweek.com/issue/19730709

Aviation Week – ICAO Details Libyan Airliner's Last Flight, 16. července 1973 – podrobný průběh letu a výpovědi přeživších včetně druhého pilota Younise.
https://archive.aviationweek.com/issue/19730716

Haaretz – When Israel Shot Down a Libyan Passenger Plane, but Refused to Take Responsibility – zásadní zdroj k odtajněným zápisům izraelské vlády z roku 2023. 
https://www.haaretz.com/israel-news/2023-03-18/ty-article-magazine/.highlight/when-israel-shot-down-a-libyan-passenger-plane-but-refused-to-take-responsibility/00000186-f186-dd8e-a7d7-f7ef464e0000

Aviation Safety Network – Boeing 727-224, 5A-DAH – základní údaje o stroji, místě katastrofy a bilanci 108 mrtvých.
https://mail.aviation-safety.net/asndb/type/B722