Japonské kamikaze si s britskými letadlovými loděmi nevěděly rady. Klíčem byla vítkovická ocel

Na jaře 1945 představovali japonští kamikaze jednu z největších hrozeb pro spojenecké loďstvo u Okinawy. Dokázali těžce poškodit i obrovské americké letadlové lodě a jediný dobře umístěný zásah mohl vyvolat požár, který plavidlo vyřadil z boje na týdny nebo do konce války.

Britské letadlové lodě však jejich útokům odolávaly překvapivě dobře. Ani ony nebyly nezranitelné, přicházely o muže i letadla a jejich paluby dostávaly těžké rány. Přesto se některé po zásahu dokázaly během několika hodin vrátit k leteckým operacím. Rozdíl spočíval především v jejich pancéřovaných letových palubách.

A za nimi stála československý stopa, konkrétně pancéřové desky vyráběné před válkou ve Vítkovicích. Pancíř několika nejdůležitějších britských letadlových lodí vznikl ještě před válkou ve Vítkovicích. Ocel vyrobená v zemi, která roku 1939 zmizela z mapy, tak o šest let později chránila britské námořníky před japonskými kamikaze na druhém konci světa.

Britové přemýšleli o letadlových lodích trochu jinak než Američané. Jejich námořnictvo počítalo s bojem ve Středomoří, Severním moři a dalších oblastech, kde se lodě mohly snadno dostat do dosahu nepřátelských bombardérů z pozemních základen. Letadlová loď proto podle britských konstruktérů neměla pouze vysílat vlastní stroje do útoku, ale zároveň musela sama vydržet bombardování.

Výsledkem se stala nová generace letadlových lodí třídy Illustrious. Jejich nejvýraznějším prvkem byla pancéřovaná letová paluba (armoured flight deck) a silně chráněný hangár pod ní. Britové tak nad životně důležitými částmi lodi vytvořili obrněnou schránku, která měla zabránit bombám proniknout mezi natankovaná a vyzbrojená letadla nebo hlouběji do útrob plavidla.

Taková ochrana něco stála, pancíř byl těžký a britské lodě proto nemohly nést tolik letadel jako soudobé americké nosiče. Američané dávali přednost obrovským plovoucím letištím schopným dostat do vzduchu co největší množství strojů, Britové část této úderné síly vyměnili za vyšší odolnost.

V době vzniku třídy Illustrious nikdo netušil, jak důležitá se tato volba ukáže o několik let později v Pacifiku. Ještě předtím ale Britové museli vyřešit mnohem praktičtější problém. Pro stavbu nových lodí potřebovali takové množství kvalitního pancíře, že domácí hutě nestačily. Royal Navy proto začalo hledat dodavatele také v zahraničí a jedna z největších zakázek zamířila do Československa.

Na konci třicátých let rozjížděla Británie rozsáhlý program stavby nových válečných lodí. Královské námořnictvo potřebovalo tisíce tun kvalitních pancéřových desek, domácí výrobci však nedokázali všechny zakázky pokrýt. Pozornost Britů proto zamířila mimo jiné do Vítkovic, jejichž hutě patřily mezi evropské podniky schopné vyrábět těžký námořní pancíř v požadované kvalitě.

V roce 1938 navštívili Vítkovice představitelé britského námořnictva v čele s kontradmirálem Reginaldem Hendersonem, který zastával funkci Controller of the Navy, spolu s odborníky odpovědnými za konstrukci a pancéřování nových lodí. Výsledkem byla na československé poměry mimořádná zakázka. Británie objednala přibližně 12 000 tun pancéřových desek a do budoucna se počítalo ještě s dalšími zhruba 2 200 tunami. Do vypuknutí druhé světové války se Britům podařilo převzít asi 10 000 tun vítkovického pancíře.

Nejzajímavější byl osud této oceli na nových letadlových lodích. Vítkovický pancíř byl použit na letové palubě HMS Illustrious a HMS Victorious. U HMS Formidable pocházely z Vítkovic desky určené pro letovou i hangárovou palubu. Část československé dodávky skončila také na lehkých křižnících HMS Trinidad a HMS Kenya.

Zakázka se přitom uskutečňovala ve chvíli, kdy se politická situace Československa rychle zhoršovala. Mnichovská dohoda na podzim 1938 připravila republiku o pohraničí a v březnu následujícího roku německá armáda obsadila i zbytek českých zemí. Vítkovice se spolu s dalšími velkými průmyslovými podniky dostaly pod německou kontrolu a jejich výroba byla následně zapojena do válečného hospodářství Třetí říše.

Tisíce tun jejich předválečné produkce už ale byly mimo německý dosah. Pancíř ležel v britských loděnicích a stával se součástí nových válečných lodí Royal Navy. Ocel vyrobená ve státě, který během několika měsíců zmizel z mapy, tak měla chránit plavidla země pokračující ve válce proti mocnostem Osy. Zatímco samotné Vítkovice vyráběly pod německou okupací, jejich předválečný pancíř se chystal do boje proti Německu a později i Japonsku.

První skutečně tvrdá zkouška čekala vítkovický pancíř daleko od Pacifiku. Na začátku roku 1941 patřilo Středomoří k nejnebezpečnějším oblastem, kam mohla britská letadlová loď zamířit. Royal Navy bojovalo o zásobování Malty a současně se snažilo udržet námořní převahu nad Itálií. Na Sicílii navíc dorazil německý X. letecký sbor a s ním střemhlavé bombardéry Junkers Ju 87 Stuka.

HMS Illustrious 10. ledna 1941 spolu s bitevními loděmi Warspite a Valiant kryla rozsáhlou britskou operaci spojenou se zásobováním Malty. Němci si jako hlavní cíl vybrali letadlovou loď. Stuky přilétaly ve skupinách, přecházely do prudkého střemhlavého letu a shazovaly bomby z malé výšky. Britská protiletadlová obrana střílela téměř bez přestávky a nad loděmi bojovaly stíhačky Fulmar, němečtí piloti však dokázali několikrát úspěšně prorazit protivzdušnou obranou.

Během hlavní vlny dostala Illustrious šest přímých zásahů a několik dalších bomb explodovalo těsně vedle trupu. Některé dopadly do prostoru výtahů, který patřil ke slabším místům ochrany, jiné zasáhly samotnou letovou palubu. Jedna z nejtěžších pum, podle pozdějšího vyhodnocení o hmotnosti kolem jedné tuny, pancéřovou palubu prorazila a explodovala v hangáru. Zadní výtah byl zdemolován, přední těžce poškozen a uvnitř lodi vypukly požáry.

Letová paluba byla nepoužitelná, část protiletadlových zbraní byla vyřazena a zásah postihl také řízení. Kouř a oheň zaplnily zadní části lodi a Illustrious na čas mohla manévrovat pouze pomocí změn výkonu jednotlivých lodních šroubů. Zahynulo přes 125 mužů a více než 90 dalších utrpělo zranění.

Němcům se přesto nepodařilo loď potopit. hlavní pohonný systém zůstal funkční a těžce poškozená Illustrious se vlastní silou vydala k Maltě. Stuky během odpoledne zaútočily znovu a přidaly další zásah i těsné dopady bomb. Když letadlová loď večer dorazila do přístavu, stále v jejích útrobách hořelo a posádka spolu s maltskými opravárenskými četami bojovala s požáry celou noc.

Německé letectvo se ji potom pokoušelo dorazit přímo v přístavu. Série náletů, která vstoupila do historie jako „Illustrious Blitz“, přinesla další škody a 16. ledna také nový přímý zásah. Britové mezitím horečně opravovali řízení, trup a další poškozená zařízení, aby mohli loď co nejrychleji dostat z dosahu Luftwaffe a 23. ledna Illustrious Maltu opustila a přes Alexandrii zamířila k rozsáhlé opravě.

Zkušenost byla krvavá, ale ukázala smysl celé konstrukce. Pancíř samozřejmě nemohl zastavit každou bombu a prostor kolem výtahů zůstával obvzvláště zranitelný, loď však nakonec přežila mimořádně těžký útok a dokázala se vlastní silou dostat do bezpečí. Britové stavěli pancéřovanou letovou palubu jako ochranu proti klasickému bombardování a německé Stuky jí v roce 1941 připravily tvrdou praktickou zkoušku.

O čtyři roky později se stejná konstrukční filozofie měla osvědčit proti zbrani, kterou britští konstruktéři při návrhu lodí před válkou nemohli předpokládat. British Pacific Fleet (Britská tichomořská flotila) zamířila k Okinawě, kde japonské letectvo nasazovalo proti spojeneckým lodím sebevražedné útočníky.

Když na jaře 1945 začala bitva o Okinawu, hlavní tíha operace ležela na Spojených státech. Američané vysadili vojáky na ostrově, jejich bitevní lodě ostřelovaly japonské pozice a mohutné svazy letadlových lodí zajišťovaly vzdušné krytí. Po jejich boku však operovala také menší síla, kterou si s boji o Okinawu spojuje podstatně méně lidí – British Pacific Fleet.

Britové vytvořili Task Force 57 pod velením viceadmirála Bernarda Rawlingse a jejich letadlové lodě operovaly jižně a jihozápadně od Okinawy. Hlavním úkolem bylo vyřazování japonských letišť na souostroví Sakišima mezi Okinawou a Formosou. Japonci je mohli využívat jako základny nebo mezistanice pro nálety proti invazní flotile, takže britské stroje opakovaně bombardovaly ranveje, sklady a další zařízení.

Tím se však britské lodě samy dostaly do dosahu japonských sebevražedných útoků. Kamikaze přilétali jednotlivě i ve velkých vlnách a snažili se prorazit stíhací ochranou a protiletadlovou palbou až k lodím. Nebezpečný zůstával i zasažený stroj, který mohl pokračovat několik posledních sekund v letu a dopadnout na palubu s bombou a zbytky paliva.

Japonci během bojů o Okinawu vyslali kolem 1 900 kamikaze. Největší nápor přišel začátkem dubna, kdy proti spojeneckému loďstvu vzlétly stovky sebevražedných strojů doprovázených dalšími letadly a během jediného dne dokázaly zasáhnout desítky plavidel.

Nejvíce trpěly torpédoborce na předsunutých radarových stanovištích. Jejich úkolem bylo odhalit japonské nálety dříve, než se dostanou k hlavní flotile, a zároveň se tím stávaly prvními dostupnými cíli. Některé odolávaly několika útokům za sebou, jiné jediný dobře umístěný zásah vyřadil nebo potopil. Torpédoborec USS Laffey 16. dubna čelil opakovaným náletům, utrpěl několik přímých zásahů a jeho posádce se přesto podařilo loď zachránit.

Velké letadlové lodě bylo mnohem těžší potopit, kamikaze jim však dokázali způsobit ničivé škody. Na letových palubách stály natankované a vyzbrojené stroje, pod nimi se nacházely hangáry, munice a letecké palivo. Úspěšný průnik mohl rozpoutat rozsáhlý požár, sekundární výbuchy a na dlouhou dobu vyřadit plavidlo z bojových operací.

Americké letadlové lodě Hancock, Intrepid, Bunker Hill nebo Enterprise utrpěly u Okinawy těžké zásahy. Některé musely bojovou oblast opustit a zamířit do oprav. Bunker Hill zasáhli 11. května během krátké chvíle dva kamikaze, zahynulo téměř 400 lidí a více než 250 dalších bylo zraněno. Loď přežila, do konce války se však už do bojů nevrátila.

Sebevražedné útoky během bojů kolem Okinawy vedly k potopení desítky spojeneckých lodí a poškodily více než dvě stovky dalších. Pro americké námořnictvo představovaly jednu z nejvážnějších hrozeb celé války v Pacifiku.

První zásah britského svazu přišel 1. dubna, kdy japonský sebevražedný stroj narazil do HMS Indefatigable. Výbuch poškodil zařízení na palubě a zabil několik členů posádky, pancéřová letová paluba však hlavní sílu zásahu zachytila a loď mohla po opravách pokračovat v leteckých operacích.

Japonci následně zasáhli další britské letadlové lodě a výhoda jejich konstrukce začala být zřejmá. Podle pozdějšího hodnocení British Pacific Fleet by bez pancéřovaných letových palub byly čtyři britské letadlové lodě vyřazeny z boje nejméně na dva měsíce. Místo toho jejich posádky v řadě případů odstranily trosky, opravily poškozenou palubu a po několika hodinách znovu vysílaly stroje do vzduchu. Nejtěžší zkoušky vítkovického pancíře přišly v květnu na HMS Formidable a HMS Victorious.

První tvrdý květnový zásah přišel 4. května 1945. Část britského svazu se toho rána oddělila, aby ostřelovala letiště na souostroví Sakišima, a ochrana letadlových lodí tím na čas zeslábla. Japonci příležitosti využili a proti svazu vyslali přibližně 16 až 20 letadel. Část měla zaměstnat stíhačky a protiletadlová děla, hlavní útok mířil na letadlové lodě.

Krátce po půl dvanácté se jednomu Zeru podařilo prorazit palbou až k HMS Formidable. Britové po něm pálili z několika směrů, pilot však pokračoval v útoku, obletěl loď a stočil stroj zpět proti její zádi. Narazil do letové paluby poblíž velitelského ostrova, kde stálo několik připravených letadel. Následný výbuch během okamžiku změnil část paluby v hořící změť trosek, paliva a poškozených strojů.

Japonský letoun nesl pravděpodobně čtvrttunovou bombu, která zasáhla slabé místo u styku několika pancéřových desek. Výbuch je prudce promáčkl a místy poškodil, zatímco utržené kusy oceli a střepiny pronikly hlouběji do lodi. Jeden z velkých úlomků proletěl několika palubami, poškodil parní potrubí v centrální kotelně a způsobil její dočasné vyřazení. Rychlost Formidable klesla zhruba na 18 uzlů.

Na letové palubě mezitím hořící trosky zapálily připravené stroje. Posádka hasila, odklízela vraky a současně musela počítat s dalšími japonskými letadly, která mohla kdykoliv přiletět. Zahynulo 18 mužů, dalších 47 bylo zraněno a 11 letadel bylo zničeno.

Pancéřová paluba byla zdeformována a na slabém místě částečně proražena, výbuch však neproniknul hluboko do hangáru a největší zkáza zůstala na horní palubě. Zatímco hasiči likvidovali poslední ohniska požárů, opravárenské čety zakryly poškozené místo ocelovými pláty a rychle tuhnoucím cementem a pustily se do oprav rozvodů, radaru i zařízení potřebných pro provoz letadel.

Rozdíl proti těžce zasaženým americkým letadlovým lodím byl výrazný. Formidable nemusela zamířit do přístavu ani opustit bojový svaz. Kolem páté hodiny odpoledne už znovu dosahovala rychlosti plavby 24 uzlů a byla schopná přijímat letadla, přičemž od zásahu uplynulo jen několik hodin. Japonci zaútočili znovu o pět dní později. Tentokrát se jejich letadla zaměřila také na HMS Victorious.

Odpoledne 9. května 1945 se k britskému svazu přiblížila čtveřice japonských strojů. Během chvíle minut zaútočila na britské lodě a dvě zamířila přímo na Victorious. Protiletadlová palba oba stroje zasáhla, ani jednomu však nedokázala zabránit v dokončení útoku.

První Zero přiletělo zezadu z pravé strany a v mělkém střemhlavém letu přeletělo kolem velitelského ostrova. Narazilo do letové paluby poblíž předního výtahu a dělostřeleckých věží. Bomba explodovala při nárazu, zdeformovala palubu na ploše několika metrů a vyrazila v ní otvor. Poškozen byl také katapult, část zařízení předního výtahu a jedno z 4,5palcových protiletadlových děl.

Jen o dvě minuty později přiletělo druhé letadlo. Britská děla ho zasáhla asi půl kilometru od lodi, stroj však pokračoval v letu, prorazil mezi letadly zaparkovanými na zadní části paluby, odrazil se od ní a skončil v moři. Jeho bomba tentokrát neexplodovala, náraz ale zničil nebo těžce poškodil několik Corsairů a vyřadil část protiletadlového řízení.

Na Victorious zahynuli tři muži a dalších devatenáct utrpělo zranění. Katapult zůstal mimo provoz a přední výtah mohl zpočátku pracovat jen omezeně, hangár však zůstal nedotčený. První útok poškodil pancíř i vybavení na horní části lodi, ale výbuch se nerozšířil mezi letadla a palivo uvnitř hangáru.

Rychlost oprav byla výmluvná. Victorious zůstala schopná i nadále přijímat přistávající letadla. Přibližně za hodinu mohla znovu vypouštět Corsairy a během dvanácti hodin obnovila plný letecký provoz s výjimkou poškozeného katapultu. Následující den se podařilo obnovit také plnou funkci předního výtahu.

Boje u Okinawy nebyly poslední kapitolou příběhu britských plavidel. Formidable i Victorious se po opravách vrátily do plného nasazení a v červenci 1945 vypluly s British Pacific Fleet přímo proti japonským domácím ostrovům. Společně s americkou 3. flotilou jejich letouny útočily na letiště, přístavy a lodní dopravu v oblasti Tokia, Ósaky i severního Honšú. Victorious vysílala 17. července stroje proti cílům v okolí Tokia a 9. srpna se účastnila útoků na severní Honšú a Hokkaidó.

Osudy tří britských letadlových lodí vybavených vítkovickým pancířem se po válce rozešly. Nejstarší Illustrious byla po letech bojů a opakovaných poškozeních už na jaře 1945 ve špatném technickém stavu. Po operacích u Okinawy odplula do Austrálie a následně do Británie. Po válce ještě sloužila především ke zkouškám přistávání a výcviku, krátce se vracela do aktivní služby a v roce 1953 se účastnila námořní přehlídky při korunovaci Alžběty II. Royal Navy ji definitivně vyřadilo v roce 1956 a loď následně skončila ve šrotu.

Formidable čekal kratší poválečný život, po japonské kapitulaci pomáhala přepravovat osvobozené válečné zajatce a britské vojáky z Dálného východu. Do Británie se vrátila v únoru 1946 a ještě téhož roku byla vyřazena z aktivní služby. Uvažovalo se o její modernizaci, několik let v rezervě a zhoršující se stav trupu však učinily plánovanou přestavbu příliš nákladnou a v roce 1950 byla určena k likvidaci, aby o tři roky později skončila v hutích.

Nejdéle nakonec vydržela Victorious když v padesátých letech prošla jednou z nejrozsáhlejších přestaveb, jaké kdy Royal Navy na starší letadlové lodi provedlo. Dostala šikmou letovou palubu, parní katapulty, nové radary a vybavení pro provoz moderních proudových letadel. Do služby se vrátila v roce 1958 a další desetiletí působila v Atlantiku, Středomoří i na Dálném východě. Po vážném požáru v roce 1967 už další rozsáhlá oprava nedávala ekonomický smysl, v následujícím roce byla stažena ze služby a roku 1969 prodána k sešrotování.

Tím skončil i příběh vítkovického pancíře na trojici britských letadlových lodí. Když jeho desky v roce 1938 opouštěly Československo, vznikaly pro námořnictvo připravující se na možnou válku v Evropě. Nakonec bojovaly ve Středomoří proti německým Stukám a o několik let později dopluly až k Japonsku. Ocel vyrobená v předmnichovském Československu tak na druhém konci světa chránila britské letadlové lodě před útoky kamikaze.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

D. K. Brown – Nelson to Vanguard: Warship Design and Development 1923–1945
https://www.everand.com/book/1016986292/Nelson-to-Vanguard-Warship-Design-and-Development-1923-1945

Newcomen Society – Newcomen Links 232
https://newcomen.com/wp-content/uploads/2018/08/1412_232_NewcomenLinks.pdf

U.S. Naval History and Heritage Command – Kikusui No. 5
https://www.history.navy.mil/content/history/nhhc/about-us/leadership/director/directors-corner/h-grams/h-gram-046/h-046-2.html

U.S. Naval History and Heritage Command – USS Robin / HMS Victorious
https://www.history.navy.mil/browse-by-topic/wars-conflicts-and-operations/world-war-ii/1943/beyond-guadalcanal/uss-robin.html

Armoured Aircraft Carriers – HMS Victorious, 9 May 1945, Damage Report
https://www.armouredcarriers.com/adm26787/2014/10/16/hms-victorious-may-9-damage-report-bomb-shell

Armoured Aircraft Carriers – HMS Formidable, 4 May 1945
https://www.armouredcarriers.com/hms-formidable-may-4-kamikaze

Naval History – Malta Command, Admiralty War Diary 1941
https://www.naval-history.net/xDKWD-Malta1941.htm