Článek
Na jaře 1945 bylo císařské Japonsko zahnáno do defenzivy. Americké námořnictvo ovládalo Tichý oceán, japonská flotila přestávala existovat a spojenecké síly se nezadržitelně blížily k samotným japonským ostrovům. V bezvýchodné situaci proto Tokio vsadilo na jednu z nejzoufalejších zbraní celé války – sebevražedné útoky kamikaze.
Většina strojů svého cíle nikdy nedosáhla. Americké stíhačky, protiletadlová obrana i palba válečných lodí jich velkou část zničily ještě dříve, než se přiblížili k flotile. Pokud se ale některému podařilo proniknout až k lodím, dokázal jediný náraz letounu plného paliva a výbušnin způsobit katastrofální škody. Američané proto dělali vše pro to, aby se piloti kamikaze nikdy nedostali k letadlovým lodím ani k transportům a plavidlům podporujícím vyloďovací operace.
První linii této obrany tvořily torpédoborce rozmístěné na předsunutých radarových hlídkách. Jejich úkolem bylo co nejdříve odhalit blížící se nepřátelské letouny, předat varování zbytku svazu a navést na útočníky stíhačky. Za tuto službu však platily vysokou cenu. Hlídkovaly daleko před hlavní flotilou, často osamocené, a stávaly se prvním i nejdostupnějším cílem japonských pilotů.
Jedním z těchto torpédoborců byl i USS Laffey. Během bitvy o Okinawu zaujal své místo na radarové hlídce severně od invazní flotily. Ráno 16. dubna 1945 se na něj vrhly desítky japonských letadel. Následující dvě hodiny se změnily v jedno z nejzuřivějších střetnutí mezi jedinou válečnou lodí a sebevražednými útočníky v dějinách. Laffey čelil útoku konvenčních bombardérů i přibližně dvaceti kamikaze. Přesto nápor vydržel, ochránil hlavní americké síly u Okinawy a navzdory těžkým škodám se jeho posádka odmítla vzdát. Zmrzačený torpédoborec se nakonec dokázal vrátit do přístavu a navždy si vysloužil přezdívku „Loď, která odmítla zemřít“.
Božský vítr zrozený ze zoufalství
Na podzim roku 1944 už byla válka dávno rozhodnutá a japonská porážka nevyhnutelná. Válka sice pokračovala a japonská armáda stále ovládala rozsáhlá území v Asii i Tichomoří, poměr sil se však obrátil v naprostý neprospěch císařství. Po Midwayi přišlo Japonsko o údernou sílu svých letadlových lodí, v bitvě ve Filipínském moři ztratilo stovky letadel a velkou část posledních zkušených námořních pilotů, v zálivu Leyte pak japonské loďstvo utrpělo ránu, ze které se už nikdy nevzpamatovalo.
Američané naopak sílili každým měsícem. Do služby přicházely další letadlové lodě, bitevní lodě, křižníky, torpédoborce a podpůrná plavidla. Spojené státy dokázaly nahrazovat ztráty rychleji, než je Japonsko dokázalo způsobovat. Americké ponorky ničily japonskou obchodní dopravu, nálety drtily továrny a přístavy, zásoby ropy rychle mizely. Japonský průmysl už nedokázal držet krok s protivníkem, který měl víc lodí, letadel, paliva a stále více vycvičených mužů.
V Tokiu si dobře uvědomovali, že konvenčními prostředky už americkou převahu nezastaví. Japonské námořnictvo nemělo dost lodí, aby mohlo vybojovat další rozhodující bitvu a letecké jednotky neměly dost zkušených pilotů, kteří by se dokázali měřit s Američany ve vzduchu. Mladí letci často dostávali jen základní výcvik, sotva stačící k tomu, aby dokázali odstartovat, držet se ve formaci a dovést letoun k cíli. Na dlouhou leteckou válku to nestačilo, na poslední jednosměrný let ano.
Z této situace se zrodily organizované sebevražedné útoky. Letoun naložený výbušninami a palivem měl narazit do nepřátelské lodi a způsobit větší škody, než jakých by dosáhl špatně vycvičený pilot běžným bombardováním. Chladná logika byla krutá, ale jednoduchá. Zastaralý stroj a pilot s minimálním výcvikem se mohli v jediném okamžiku proměnit ve zbraň schopnou vyřadit nepřátelskou loď.
Tyto jednotky dostaly název kamikaze, tedy „božský vítr“. Označení odkazovalo na události ze 13. století, kdy Japonsko čelilo invazím mongolského vládce Kublajchána. Obrovské invazní flotily tehdy zničily tajfuny a v japonské tradici se z nich stal zásah vyšší moci, který zachránil zemi před dobytím. V roce 1944 mělo stejné jméno dodat sebevražedným útokům historický a téměř posvátný význam. Stejně jako před staletími měl „božský vítr“ zastavit obrovskou nepřátelskou přesilu. První organizované útoky kamikaze začaly během bojů o Filipíny na podzim 1944.
Japonský střemhlavý bombardér Jokosuka typ 33 „Judy“ útočící jako kamikaze proti letadlové lodi USS Essex
Většina kamikaze však svého cíle nikdy nedosáhla. Mnoho letounů sestřelily americké stíhačky daleko od flotily, další roztrhala protiletadlová palba, jindy nezkušení piloti zabloudili nebo se zřítili do moře. Pokud se však byť jedinému pilotovi podařilo dostat až k lodi, následky mohly být ničivé. Letoun nesl bombu, zbytky paliva a dopadal vysokou rychlostí přímo na palubu, nástavby nebo dělová postavení. I když loď nepotopil, dokázal ji vyřadit z boje, zabít desítky mužů a způsobit požáry, které byly na válečné lodi stejně nebezpečné jako výbuch. Nejznámějším úspěchem se stal zásah eskortní letadlové lodě USS St. Lo, která se 25. října 1944 po nárazu japonského letounu potopila.
Ani podobné úspěchy však nemohly postupující Američany zastavit. Na jaře 1945 se hlavním bojištěm stala Okinawa. Ostrov ležel jen několik stovek kilometrů od japonských hlavních ostrovů a jeho dobytí mělo Spojencům otevřít cestu k případné invazi do samotného Japonska. Pro Tokio to byla poslední obranná linie. Pokud padne Okinawa, bude další na řadě Kjúšú a potom zbytek země. Boje na ostrově proto patřily k nejkrvavějším v celé válce v Pacifiku. Američané postupovali proti dobře ukrytým obráncům, Japonci využívali jeskyně, tunely, opevněná postavení a nepočítali s ústupem.
Zoufalství na zemi doplňovalo zoufalství ve vzduchu. Japonské velení spustilo sérii leteckých útoků, do vzduchu posílalo bombardéry, stíhačky, letouny s torpédy i sebevražedné piloty. Cílem nebyly jen letadlové lodě, ale celá námořní síla podporující vylodění. Transportní a zásobovací lodě stejně jako bojová plavidla musely zůstat u Okinawy, protože bez nich by se pozemní jednotky neudržely. Japonci věděli, že nemohou americkou invazi zastavit v běžné námořní bitvě. Mohli se však pokusit způsobit americkým silám co největší ztráty
Americká obrana byla postavena na včasném varování. Kolem invazní flotily vznikl systém předsunutých radarových hlídek. Torpédoborce a menší podpůrná plavidla stála daleko před hlavním svazem, sledovala oblohu a hlásila každý blížící se nálet. Jejich radary měly zachytit nepřátelské stroje včas, navést proti nim stíhačky a dát lodím u Okinawy varování. V bitvě, kde mohly o přežití rozhodovat sekundy, měly minuty navíc obrovskou cenu.
Pro posádky torpédoborců to byla jedna z nejhorších služeb v celé pacifické válce. Lodě na radarových hlídkách byly vysunuté, často osamocené nebo jen s malým doprovodem. Stály mezi japonským úderem a hlavní americkou flotilou. Každý útok na ně narazil jako první a každý pilot kamikaze si je mohl vybrat jako svůj cíl. Měly varovat ostatní, ale samy na sebe přitahovaly útoky, před nimiž měly flotilu chránit.
Torpédoborec byl proti kamikaze silný i zranitelný zároveň. Měl rychlost, obratnost a silnou protiletadlovou výzbroj. Nebyl však stavěný na to, aby vydržel opakované údery letounů. Stačil jeden zásah na špatné místo a z radarem vybavené hlídkové lodi se během sekund stala hořící past. V této službě se u Okinawy ocitl i USS Laffey – torpédoborec, který už měl za sebou bojovou cestu od Normandie až do Pacifiku.
Tradice jména Laffey
USS Laffey (DD-724) patřil do třídy torpédoborců Allen M. Sumner, která vznikla na základě zkušeností z prvních let války v Tichomoří. Americké námořnictvo požadovalo lodě s výrazně silnější protiletadlovou výzbrojí, lepším radarem a účinnějším systémem řízení palby. Nová třída proto dostala šest univerzálních kanónů ráže 127 milimetrů ve třech dvoudělových věžích místo pěti děl starších tříd. Hlavní zbraně mohly vést palbu proti hladinovým i vzdušným cílům a díky radarovému navádění si udržovaly vysokou přesnost i za špatné viditelnosti.
Protiletadlovou obranu doplňovalo dvanáct kanónů Bofors ráže 40 milimetrů a jedenáct rychlopalných Oerlikonů ráže 20 milimetrů. Loď nesla také dva pětihlavňové torpédomety ráže 533 milimetrů, vrhače hlubinných náloží a zařízení pro boj s ponorkami. O pohon se staraly dvě parní turbíny General Electric o výkonu 60 000 koňských sil, které lodi poskytovaly rychlost až 34 uzlů. Torpédoborec měřil 114,8 metru, byl široký 12,5 metru a při plném zatížení měl výtlak přibližně 3 220 tun. Posádku tvořilo 336 důstojníků a námořníků.
USS Laffey (DD-724) během druhé světové války
Významnou součástí výbavy byly radary. Přehledový radar SK dokázal zachytit letadla na velkou vzdálenost, radar SG vyhledával hladinové cíle a systém řízení palby Mark 37 spolu s radarem Mark 12 naváděl děla na vzdušné i hladinové cíle. Kombinace radarů a rychlopalných kanónů dělala z torpédoborců třídy Allen M. Sumner jedny z nejlépe vybavených eskortních lodí své doby.
Jméno Laffey nenesla americká válečná loď poprvé. Připomínalo Bartletta Laffeyho, námořníka amerického námořnictva, který během občanské války získal Medal of Honor za statečnost při útoku na pevnost Port Hudson.
Předchozím nositelem tohoto jména se stal torpédoborec USS Laffey (DD-459) třídy Benson, který vstoupil do služby v březnu 1942 a už o několik měsíců později bojoval u Guadalcanalu. V noci z 12. na 13. listopadu 1942 se americké lodě střetly s mnohem silnějším japonským svazem vedeným bitevními loděmi Hiei a Kirišima. Laffey se během chaotické noční bitvy dostal do bezprostřední blízkosti Hiei. Posádka vypálila torpéda, zasáhla nástavby bitevní lodě dělostřeleckou palbou a ostřelovala i její velitelský můstek. O několik minut později torpédoborec zasáhla soustředěná palba japonských lodí. Potopil se se 116 členy posádky. Hiei utrpěla během bitvy těžká poškození a následující den ji japonské námořnictvo opustilo a potopilo. Jméno Laffey se tak zařadilo mezi legendy amerických torpédoborců.
Původní USS Laffey (DD-459) v roce 1942
Nový USS Laffey převzal nejen jméno, ale i tradici svého předchůdce. Kýl byl položen 13. ledna 1943 v loděnici Bath Iron Works ve státě Maine. Na vodu byl spuštěn 21. listopadu téhož roku za účasti vdovy po veliteli prvního Laffeyho Williamu E. Hankovi. Do služby vstoupil 8. února 1944. Velení převzal Frederick Julian Becton.
Frederick Julian Becton již v admirálské uniformě v roce 1959
Po zkouškách a výcviku zamířil torpédoborec do Evropy. V červnu 1944 se zapojil do operace Overlord. U pobřeží Normandie doprovázel invazní svazy, chránil je před německými letadly a ponorkami a podporoval vyloděné jednotky palbou svých 127milimetrových děl. V srpnu následovalo vylodění v jižní Francii v rámci operace Dragoon, kde plnil obdobné úkoly.
Po skončení bojů ve Středomoří dostal rozkaz k přesunu do Tichomoří. Přes Panamský průplav doplul na západní pobřeží Spojených států a po doplnění zásob pokračoval přes Havaj na základnu Ulithi, hlavní kotviště americké flotily v západním Pacifiku. Odtud doprovázel svazy letadlových lodí při náletech na Formosu, čínské pobřeží i japonské domácí ostrovy. Zajišťoval protivzdušnou obranu, protiponorkovou ochranu i záchranu pilotů sestřelených nad mořem.
V únoru 1945 podporoval operace spojené s dobytím Iwodžimy. V březnu 1945 se Laffey spolu s americkou flotilou přesunul k Okinawě. Po zahájení invaze byl zařazen k předsunutým radarovým hlídkám, které zajišťovaly včasné varování před japonskými nálety. V této roli měl svést boj, který mu přinesl budoucí přezdívku.
Dvě hodiny v pekle
Večer 15. dubna 1945 zaujal USS Laffey své místo na radarové hlídce severně od Okinawy. Doprovázely jej menší eskortní lodě a nad oblastí hlídkovaly stíhačky z amerických letadlových lodí. Všichni však věděli, že pokud se objeví větší japonský nálet, torpédoborec bude první na ráně.
Klid nevydržel ani první den hlídky. Laffey se zapojil do odražení japonského útoku a v prostoru jeho působení bylo sestřeleno třináct nepřátelských letadel. Ani noc nebyla o mnoho lehčí. Radary opakovaně zachycovaly jednotlivé kontakty a posádka několikrát vybíhala na bojová stanoviště. Některé stroje změnily směr, jiné se ukázaly jako vlastní letadla, další zmizely z obrazovek dříve, než se přiblížily. Poplach střídal poplach. Muži u děl zůstávali na svých místech celé hodiny, strojovna držela plný výkon a operátoři radarů nepřetržitě sledovali obrazovky. Krátké přestávky nestačily ani na odpočinek, ani na pořádné jídlo. Když se rozednilo, byla většina posádky vzhůru v pohotovosti téměř celou noc.
Aichi D3A - střemhlavý bombardér, jeden z hlavních typů útočících proti Laffey
Krátce po osmé hodině ráno zachytil radar další skupinu letadel. Ani tentokrát nebylo zpočátku jasné, zda jde o skutečný útok. O několik minut později už pochybnosti zmizely. K Laffeymu se blížila formace japonských bombardérů a stíhaček, za nimi následovali piloti kamikaze.
Jako první zaútočily střemhlavé bombardéry. Loď prudce manévrovala vysokou rychlostí a protiletadlová děla zahájila palbu. Několik útočníků se zřítilo do moře ještě před odhozením bomb, jiné sestřelily americké stíhačky bojové letecké hlídky (Combat Air Patrol), které dorazily na pomoc. Přesto se několika bombardérům podařilo proniknout až nad torpédoborec. Jedna z bomb explodovala v těsné blízkosti lodi, další zasáhla palubu a způsobila první požáry.
Bombardéry záhy vystřídali piloti kamikaze. První útočník se přiblížil nízko nad hladinou. Zasáhla jej soustředěná palba z kanónů ráže 127 milimetrů i z rychlopalných Boforsů. Hořící letoun ztratil kontrolu, zachytil zadní část lodi a zřítil se do moře. Posádka sotva stačila uhasit první požár, když se z druhé strany objevil další stroj.
Grumman F4F Wildcat - jeden z typů letadel bránící americký torpédoborec
Tentokrát nárazu zabránit nedokázala. Letoun dopadl na palubu, exploze rozmetala okolní postavení a zabila nebo zranila obsluhy několika protiletadlových zbraní. Levobok přišel o část dvacetimilimetrových Oerlikonů a jeden z Boforsů umlkl. Hasičské týmy se okamžitě pustily do boje s ohněm, zatímco zdravotníci ošetřovali první várku raněných.
Obsluha zbylých děl však neměla nejmenší prostor na oddych, protože další kamikaze přilétali téměř bez přestávky. Některé sestřelily Hellcaty a Corsairy hlídkující nad oblastí. Jiné roztrhala palba z Laffeyho děl. Několik strojů však proniklo až k lodi. Jeden explodoval těsně vedle nástavby, další narazil do prostoru poblíž dělových věží. Výbuchy ničily antény, poškozovaly radary, přerušovaly telefonní spojení mezi jednotlivými stanovišti a zapalovaly další části lodi. Obsluhy vyřazených zbraní přebíhaly k těm, které zůstaly provozuschopné.
Nad Laffeym mezitím pokračoval další boj. Americké stíhačky sestřelovaly jeden japonský letoun za druhým, jejich pilotům však začalo rychle docházet palivo. Po určité době musely bojiště opustit a zamířit zpět k letadlovým lodím. Několik minut zůstával torpédoborec odkázán téměř zcela sám na sebe. Poté se objevila další skupina amerických stíhaček a znovu se vrhla proti útočníkům.
Japonci útočili ze všech směrů. Některé letouny se řítily střemhlav, jiné letěly několik metrů nad hladinou, aby co nejdéle unikly radarům i palbě. Posádka otáčela děla z jedné strany na druhou a velitel Frederick J. Becton nechával loď prudce měnit kurz, aby útočníkům co nejvíce ztížil zaměření. Po každém úspěšném úhybném manévru nebo sestřelu nepřátelského stroje se však do boje vrhaly další. Po více než hodině boje byl Laffey posetý troskami letadel. Část nástaveb hořela, několik protiletadlových postavení bylo zničeno a na palubě leželi mrtví i ranění. Přesto zůstávaly v činnosti hlavní dělové věže i část rychlopalných kanónů. Noví útočníci i nadále naráželi na souvislou stěnu střel.
Nakadžima B5N „Kate“
Kolem desáté hodiny začal útok slábnout. Na hladině kolem Laffeyho hořely trosky letadel. Loď zasáhly napřímo čtyři bomby, šest kamikaze a palubu opakovaně zasáhla palba japonských kulometů a kanónů. Po útoku měla zničenou část protiletadlové výzbroje, poškozené radary, zaseknuté kormidlo a na palubě zuřil požár. Zahynulo také 32 členů posádky a dalších 71 bylo zraněno. Během necelých dvou hodin čelil USS Laffey jednomu z nejtvrdších leteckých útoků, jaké kdy jediná americká válečná loď vydržela. V důsledku efektivní obrany si loď samotná připsala 9 sestřelených japonských letadel, další byly zničeny americkými letci v oblasti.
Asistent komunikačního důstojníka poručík Frank Manson se kapitána Fredericka J. Bectona zeptal, zda bude nutné loď opustit. Becton odmítl. „Ne. Nikdy neopustím loď, dokud bude střílet jediný kanón.“ Nedaleko stojící pozorovatel měl tiše dodat, že pokud najde někoho, kdo z něj bude střílet.
Další služba
Do války proti Japonsku se USS Laffey už nevrátil. Po záchraně u Okinawy jej 17. dubna 1945 vzali do vleku a dopravili ke kotvišti u ostrova. Nouzové opravy měly dostat těžce poškozený torpédoborec z bojové oblasti a umožnit mu cestu do velké loděnice. 27. dubna dorazil na Saipan. O čtyři dny později pokračoval přes Eniwetok a Havaj na západní pobřeží Spojených států, odkud doplul do Tacomy ve státě Washington a zamířil do suchého doku loděnice Todd Shipyards. Opravovat se musel trup, záď, kormidlo, poškozené nástavby, elektrické rozvody, spojovací prostředky, radary i zničená výzbroj. Opravy trvaly do 6. září 1945. Japonsko mezitím kapitulovalo, takže nejslavnější bitva Laffeyho zůstala také jeho posledním bojovým nasazením druhé světové války. Po dokončení prací odplul do San Diega. Klid však netrval dlouho, za krátko vyplouval ke cvičení a v husté mlze se srazil se stíhačem ponorek PC-815. Menší plavidlo šlo ke dnu, Laffey zachránil téměř celou jeho posádku, zahynul pouze jeden muž a torpédoborec se znovu vrátil do San Diega k opravám.
V říjnu 1945 zamířil do Pearl Harboru a následující měsíce sloužil v havajských vodách. V květnu 1946 byl zařazen do operace Crossroads, amerických jaderných testů na atolu Bikini jaki plavidlo zapojené do sběru vědeckých dat. Pobyt v prostoru jaderných zkoušek si vyžádal rozsáhlou dekontaminaci. Po dekontaminaci se Laffey vrátil na západní pobřeží. 30. června 1947, byl vyřazen z aktivní služby a zařazen do tichomořské rezervní flotily.
Jaderný test - na snímku mix amerických a kořistních japonských lodí použitých při testu dopadu jaderného výbuchu
Služba v rezervě však netrvala dlouho. Po vypuknutí korejské války byl reaktivován 26. ledna 1951 pod velením komandéra Charlese Holovaka a v lednu 1952 vyplul do Koreje a následující měsíc dorazil do oblasti bojů. Sloužil u Task Force 77, kde chránil letadlové lodě. V květnu se zapojil do blokády Wonsanu. Pobřežní baterie zde opakovaně ostřelovaly americké lodě a Laffey vedl s nepřátelským postavením dělostřelecké souboje. Kapitán Henry J. Conger za své velení během těchto akcí obdržel pochvalu ministra námořnictva.
V dalších letech střídal Atlantik, Karibik, Středomoří a Dálný východ. Sloužil u protiponorkových skupin, doprovázel letadlové lodě, účastnil se cvičení NATO a plnil úkoly u 6. flotily. V roce 1954 podnikl plavbu kolem světa a znovu se objevil u Koreje. Na podzim téhož roku zachránil čtyři cestující ze škuneru Able, který se potopil v bouři u mysů Virginie.
Během suezské krize v roce 1956 zamířil Laffey do Středomoří a připojil se k 6. flotile, která sledovala vývoj u izraelsko-egyptské hranice. Po uklidnění situace se vrátil do Norfolku, ale pravidelné plavby do Evropy a Středomoří pokračovaly. V roce 1959 a 1960 operoval také v Perském zálivu, navštívil Massawu v Eritreji a přístav Ras Tanura v Saúdské Arábii.
V roce 1961 pomáhal britské osobní a nákladní lodi Dara, na které došlo k výbuchu a požáru. V dalších letech sloužil při výcviku, protiponorkových operacích a testech pro Norfolk Test and Evaluation Detachment. V roce 1964 vyplul se skupinou lodí do Středomoří a podílel se na sledování sovětských námořních sil.
Služba starého torpédoborce pokračovala ještě více než deset let. Laffey se pravidelně účastnil cvičení v Atlantiku, Karibiku a Středomoří, ale éra lodí jeho generace se chýlila ke konci. Dne 9. března 1975 byl vyřazen ze služby a vyškrtnut ze seznamu námořnictva. Stal se posledním torpédoborcem třídy Allen M. Sumner, který americké námořnictvo vyřadilo.
Druhý život nezničitelné lodi
Za svou službu získal USS Laffey řadu vyznamenání. Za druhou světovou válku obdržel Prezidentskou citaci jednotky (Presidential Unit Citation) a pět bojových hvězd (battle stars). Za korejskou válku přidal Korejskou prezidentskou citaci jednotky (Korean Presidential Unit Citation) a dvě další bojové hvězdy. Během studené války získal Pochvalu za záslužnou službu jednotky (Meritorious Unit Commendation) a ocenění za bojovou připravenost Battle „E“ (Battle Efficiency Award), které námořnictvo udělovalo lodím s výbornými výsledky ve výcviku a připravenosti. Ocenění se netýkala jen lodi. Velitel Frederick J. Becton obdržel Námořní kříž (Navy Cross). Stejné vyznamenání posmrtně získal praporčík Robert Clarence Thomsen. Další členové posádky byli oceněni Stříbrnými hvězdami (Silver Stars), Bronzovými hvězdami (Bronze Stars) a dalšími vyznamenáními.
Po vyřazení ze služby neskončil torpédoborec ve šrotu, ale stal se muzejní lodí v Námořním a námořně-leteckém muzeu Patriots Point (Patriots Point Naval & Maritime Museum) v Mount Pleasant v Jižní Karolíně, kde zakotvil vedle letadlové lodi USS Yorktown. V roce 1986 byl prohlášen za národní historickou památku (National Historic Landmark). Uznání získal jako poslední dochovaný americký torpédoborec třídy Allen M. Sumner a jako jedna z nejvýraznějších lodních připomínek války v Pacifiku.
Ani muzejní život však nebyl bez potíží. V roce 2008 se zjistilo, že trupem proniká voda na více než stovce míst. Hrozilo, že by se loď mohla potopit přímo u mola. Opravy si vyžádaly miliony dolarů a v srpnu 2009 byl Laffey odtažen do loděnice Detyens Shipyards v North Charlestonu. Zkorodované části trupu byly nahrazeny silnějším plechem, následovaly svářečské práce a nový nátěr. V lednu 2012 se torpédoborec vrátil do Patriots Point. Návrat sledovali návštěvníci i bývalí členové posádky. Pro loď, která přežila válku, jaderné testy, studenou válku i desetiletí pod širým nebem, to byla další záchrana před zánikem.
USS Laffey jako muzejní loď v Patriots Point Naval & Maritime Museum
Příběh Laffeyho se dostal i mimo námořní historii. Loď se objevila ve filmu Filadelfský experiment (The Philadelphia Experiment) z roku 1984. Útok na ni později zrekonstruoval pořad Letecké souboje (Dogfights) na History Channel. Měl Gibson také plánoval zfilmovat příběh lodi ve filmu Destroyer, projekt je však již delší čas u ledu. V posledních letech se Laffey objevil i ve videohrách Azur Lane nebo World of Warships.
Nejsilnější však zůstává skutečný příběh starého torpédoborce. USS Laffey nebyl největší lodí amerického námořnictva ani symbolem námořní moci jako letadlové nebo bitevní lodě. Přesto se stal jednou z nejznámějších amerických lodí druhé světové války. Jeho přezdívkua „Loď, která odmítla zemřít“ dodnes ji připomíná zachovaný torpédoborec v Jižní Karolíně.
P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.
Zdroje:
