Rumunský Experiment Pitești 1949: vymývání mozků a mučení mělo z vězňů vychovat poslušné komunisty

Dějiny komunistických režimů jsou spojeny s řadou zločinů, které si vyžádaly miliony obětí. Sovětské gulagy a Stalinovy čistky, čínský Velký skok a Kulturní revoluce nebo brutalita severokorejského režimu patří k událostem, které jsou dnes všeobecně známé. Mnohem méně se mluví o experimentu, který se na přelomu čtyřicátých a padesátých let odehrával v komunistickém Rumunsku.

Ve věznici ve městě Pitești začal v prosinci 1949 program převýchovy politických vězňů. Nešlo pouze o vynucování přiznání nebo získávání informací, vězni měli být zbaveni dosavadního přesvědčení, vztahů i vlastní identity a přetvořeni v poslušné stoupence režimu. Sloužilo k tomu dlouhodobé mučení, ponižování, psychický teror a systém, v němž byli zlomení vězni nuceni týrat další.

Brutalita Pitești šokovala i lidi, kteří sami poznali komunistické věznice. Přeživší sovětského gulagu a pozdější nositel Nobelovy ceny Alexandr Solženicyn označil tamní dění za „nejstrašnější čin barbarství v současném světě“.

Rumunsko vyšlo z druhé světové války jako poražený spojenec nacistického Německa a země obsazená Rudou armádou. Komunistická strana byla zpočátku početně slabá, s podporou Sovětského svazu však postupně ovládla klíčové části státu. V jejím vedení působil Gheorghe Gheorghiu-Dej, vládu od roku 1945 vedl Petru Groza. Politická opozice byla vytlačována, její představitelé zatýkáni a na konci roku 1947 byl král Michal I. donucen abdikovat a Rumunsko se změnilo v lidovou republiku pevně začleněnou do sovětského bloku.

Rok 1948 přinesl další vlnu sovětizace, průmysl byl znárodněn, státní instituce, armáda, školství i justice byly přestavovány podle sovětského vzoru a v srpnu vznikla tajná policie Securitate. Věznice se plnily bývalými politiky, důstojníky, duchovními, intelektuály, rolníky a dalšími skutečnými či domnělými odpůrci nového režimu.

Zdaleka přitom nešlo o jednolitou skupinu demokratických odpůrců komunismu. Za mřížemi končili také bývalí členové fašistické Železné gardy neboli legionáři, lidé spojení s Antonescovým režimem a odsouzení váleční zločinci, vedle nich však režim postupně zavíral členy tradičních politických stran, kněze, profesory, bývalé státní úředníky i lidi obviněné z podstatně méně závažných projevů odporu.

Zvláštní pozornost věnovaly nové úřady studentům. Část z nich se zapojovala do ilegálních skupin, šířila protikomunistické letáky nebo pomáhala odpůrcům režimu, jiní jednoduše odmítali přijmout novou ideologii. Od roku 1948 proto byli uvěznění studenti ve větším počtu soustřeďováni právě v Pitești. Režimu ale nestačilo mladé odpůrce izolovat, chtěl je převychovat.

Kořeny pozdějšího experimentu vedou do věznice v Suceavě, na podzim 1948 tam byla soustředěna řada mladých politických vězňů, především studentů odsouzených za skutečné či údajné zapojení do legionářského hnutí. První podoba „převýchovy“ ještě nepřipomínala systém mučení, který později proslavil Pitești. Šlo hlavně o politické přesvědčování, studium marxismu a demonstraci ochoty přijmout nový režim. Někteří vězni mohli doufat, že si spoluprací zlepší podmínky nebo zvýší šanci na dřívější propuštění.

Jednou z hlavních postav byl student Alexandru Bogdanovici. Kolem něj vznikl okruh vězňů, kteří se měli ideologicky přeorientovat, a později také organizace známá jako ODCC, Organizace vězňů s komunistickým přesvědčením. Převýchova tehdy stále připomínala politické školení a probíhala pod dohledem vězeňské správy a bezpečnostních orgánů.

V Suceavě se do popředí dostal také Eugen Țurcanu. Jako mladík měl vazby na legionářské prostředí, po válce však vstoupil do hnutí komunistické mládeže a roku 1947 i do komunistické strany. O rok později byl kvůli své dřívější legionářské činnosti zatčen a v Suceavě se zapojil do Bogdanoviciho převýchovy, její podobu však považoval za příliš mírnou.

Țurcanu začal kolem sebe vytvářet síť spolupracovníků a informátorů, kteří získávali informace o ostatních vězních, jejich vazbách a věcech zatajených při předchozích výsleších. Securitate o jeho činnosti věděla a rychle pochopila, jak takový člověk může být užitečný.

Na jaře 1949 bylo přibližně osmdesát vězňů ze Suceavy převezeno do Pitești. Mezi nimi byli i lidé zapojení do dosavadní převýchovy a 19. dubna dorazil také Țurcanu. Navázal kontakty s vedením věznice a zástupci Securitate a pokračoval v práci mezi uvězněnými studenty. Během několika měsíců se dosavadní směs politického přesvědčování, slibů a špiclování změnila v systematické násilí.

Věznice Pitești byla tehdy jedna z nejmodernějších v Rumunsku, její stavba byla dokončena roku 1941 a na svou dobu šlo o moderní zařízení s kaplí, vězeňskou nemocnicí a ústředním topením. Čtyřpodlažní stavba ve tvaru písmene T stála na okraji města, oddělená od okolí rozlehlým dvorem a vysokou zdí.

Zpočátku zde převažovali běžní kriminální vězni, první političtí vězni přišli v roce 1942 a po převratu v srpnu 1944 se skladba osazenstva dál měnila. Za mřížemi končili členové tradičních politických stran, monarchisté, legionáři, bývalí policisté a četníci i lidé bez výraznější politické minulosti. Od roku 1948 dostala věznice novou úlohu a režim sem začal soustřeďovat především zatčené studenty.

Țurcanu a jeho lidé zpočátku nepoužívali násilí a nově příchozí byli umisťováni do cel, kde je přátelsky vítali jiní mladí muži, někdy bývalí spolužáci nebo známí. Mluvili s nimi o zatčení, politice, lidech ponechaných na svobodě i protikomunistických skupinách. Někteří vězni novým spolubydlícím prozradili také věci, které předtím dokázali zatajit Securitate. Netušili, že jejich důvěrník pracuje pro Țurcana.

Na konci listopadu 1949 už přišlo první bití vězňů jinými vězni. Další následovalo 6. prosince a o Vánocích se násilí naplno rozběhlo v místnosti označované jako Camera 4-Spital. Původně šlo o součást vězeňské ošetřovny, nyní se z ní stala hlavní mučírna Țurcanovy skupiny.

Útok většinou začal bez varování. Muži, kteří se ještě před chvílí chovali jako přátelé, vytáhli násady od košťat a další připravené předměty a na Țurcanův povel napadli spoluvězně. Bití mohlo trvat celé hodiny a křik slyšeli lidé v okolních celách. Vedení věznice o Țurcanově činnosti vědělo, umožňovalo mu pohyb, převody vězňů i kontakt se Securitate. Kdo přesně vydal první pokyn k použití násilí, zůstává předmětem sporů, samotný systém však bez podpory vězeňské správy a bezpečnostního aparátu nemohl existovat. Cílem už nebylo pouze zjistit, co vězeň před vyšetřovateli zatajil. Násilí mělo rozbít jeho osobnost a skutečně „převychovaný“ člověk měl nakonec sám pomáhat lámat ostatní.

Jádrem převýchovy se stalo takzvané demaskování. Nestačilo vězně zbít a přinutit ho k přiznání, ale systém měl postupně rozbít vazby, o které se mohl opřít. Nejčastěji se rozlišovaly tři základní stupně: vnější demaskování, vnitřní demaskování a veřejné morální demaskování.

Při vnějším demaskování musel vězeň doplnit všechno, co podle Țurcana zatajil při výsleších Securitate. Popisoval svou činnost před zatčením, kontakty, přátele, příbuzné, členy ilegálních skupin nebo lidi, kteří pomáhali skrývajícím se odpůrcům režimu či uprchlíkům přes hranice. Výpovědi vznikaly při neustálem bití a dalším nátlaku a získané informace byly dále předávány bezpečnostnímu aparátu. Vězni při mučení samozřejmě nezřídka přiznávali i věci, které se nikdy nestaly.

Při vnitřním demaskování se pozornost přesouvala na dění uvnitř věznice. Oběť měla označit spoluvězně, kteří jí nějak pomohli, povzbudili ji, varovali před informátory nebo se před ní kriticky vyjádřili o režimu. Udáváni byli i dozorci a zaměstnanci, kteří se k odsouzeným chovali slušněji nebo jim poskytli, byť i drobnou úlevu. Důvěra mezi vězni se tím postupně rozpadala.

Nejdál zacházelo veřejné morální demaskování. Vězeň měl před ostatními pošpinit všechno, co pro něj před zatčením něco znamenalo – rodinu, přátele, vlastní minulost, politické přesvědčení i víru. Byl nucen líčit rodiče jako zločince nebo morálně zkažené lidi, vymýšlet na sebe ponižující příběhy a veřejně se zříkat hodnot, ke kterým se dříve hlásil. U věřících se přidávalo rouhání, zesměšňování náboženských symbolů a další útoky na jejich víru.

Vyvrcholením převýchovy bylo zapojení zlomeného vězně do násilí proti ostatním a často měl začít u člověka, kterého v minulosti dobře znal. Tím se celý mechanismus uzavíral, oběť přišla o tajemství, důvěru v ostatní i vlastní hodnoty, a nakonec byla postavena před možnost uniknout dalšímu mučení tím, že se sama stane pachatelem.

Celý systém odlišoval Pitești od běžného vězeňského násilí využívaného proti odpůrcům režimu v jiných komunistických státech. Mučitelem se mohl stát člověk, který ještě nedávno ležel na vedlejší pryčně, sdílel s obětí jídlo, znal její rodinu a poslouchal její obavy. Stejný spoluvězeň, který získal důvěru nově příchozího, jej mohl o několik dní později brutálně mučit.

Používané metody nebyly technicky složité. Vězni dostávali stovky ran násadami od košťat, řemeny a dalšími improvizovanými nástroji, byli biti do chodidel, dlaní, nohou i trupu. Následovalo dlouhé stání v bolestivých polohách, klečení, nucené cvičení, odpírání spánku a nepřetržitý dohled.

Stejně důležité jako bolest bylo ponížení. Jídlo se měnilo v další prostředek mučení a poníže, vězni byli nuceni jíst v nepřirozených polohách, ze země či misek jako zvířata a pod hrozbou dalšího bití. Svědectví popisují sexuálně ponižující praktiky, znečišťování výkaly i nucení k rouhání.

Jeden z vězňů, Virgil Ierunca popisoval pálení celého těla cigaretami, rány se zaněcovaly a kůže se odlupovala. Někteří byli nuceni polykat výkaly, a pokud je vyzvraceli, museli sníst i vlastní zvratky. Součástí „převýchovy“ bylo také ničení vztahu k rodině a vlastní minulosti. Kněží a věřící opakovaně procházeli „křestem“ s využitím kbelíků lidské moči. Vězni měli přijmout tvrzení, že jejich rodiče a příbuzní byli zločinci nebo morálně zkažení lidé, a sepisovat smyšlené autobiografie plné sexuálních a jiných deviací. Kdo odmítal spolupracovat nebo nedokázal dostatečně brutálně bít někdejšího přítele, čelil dalšímu násilí ze strany nejtvrdších členů Țurcanovy skupiny.

Fyzické mučení doplňovala každodenní degradace. Vězni byli podvyživení, drženi v nehygienických podmínkách a nuceni celé hodiny vykonávat vyčerpávající a ponižující práce. Podlahu například čistili hadrem sevřeným mezi zuby. Smyslem nebylo pouze způsobit bolest, ale zlomit člověka natolik, aby přijal vlastní ponížení jako normu, a nakonec se sám zapojil do systému násilí proti ostatním.

Constantin „Tache“ Rodas, který prošel Pitești v roce 1951, později vzpomínal, že mučení pokračovalo až k okamžiku, kdy měl pocit, že už nevydrží a přistoupí na podmínku svých trýznitelů – přidá se k „převychovaným“ a začne bít ostatní. Mučitelé podle něj někdy v takové chvíli ustoupili, nechali oběť krátce zotavit a poté celý proces opakovali.

Gheorghe Calciu-Dumitreasa se během převýchovy dostal do situace, kdy se sám podílel na týrání dalších vězňů. Po letech o této části svého života mluvil s pocitem hluboké viny a popisoval, že utrpení druhých pro něj někdy bylo horší než vlastní bolest.

Někteří vězni fyzický a psychický teror nevydrželi a pokusili se o sebevraždu podřezáním žil, jiní se zabili skokem do prostoru mezi schodišti; teprve poté byly na tomto místě instalovány ochranné sítě. Další vězni umírali na následky zranění způsobených bitím a mučením. Mezi oběťmi byl i Alexandru Bogdanovici, jeden z lidí, kteří ještě v Suceavě stáli u počátků původně nenásilné „převýchovy“. V Pitești se sám stal terčem Țurcanovy skupiny a opakovanému mučení nakonec v dubnu 1950 podlehl.

Eugen Țurcanu během několika měsíců získal zcela výsadní postavení, mohl se pohybovat po věznici s volností, vybírat vězně k převýchově a prostřednictvím dozorců zajišťovat jejich přesuny mezi celami. Dostával lepší jídlo a vedení mu umožňovalo organizovat vlastní skupinu spolupracovníků. Systém však nevytvořil sám proti vůli vedení věznice, rumunský Institut pro vyšetřování zločinů komunismu řadí mezi důležité osoby odpovědné za zavedení násilné převýchovy také generála Alexandru Nicolschiho, jednoho z náměstků šéfa Securitate. Țurcanu byl organizátorem a mimořádně brutálním vykonavatelem přímo uvnitř věznice, moc a prostor mu však poskytl státní aparát.

Nicolschi navíc představoval přímé spojení mezi rumunskou bezpečností a Sovětským svazem. Narodil se jako Boris Grünberg v Besarábii a v roce 1940 jej získala sovětská NKVD. Nakolik v celém experimentu hrály roli sovětské zájmy, zůstává sporné. Někteří historici však upozorňují na sovětskou inspiraci metodami používanými v Pitești a část bývalých rumunských politických vězňů tvrdila, že pokyny přicházely z Moskvy.

Každodenní podobu teroru určoval především Țurcanu. Pamatoval si velké množství informací o jednotlivých vězních, využíval jejich rodinné vztahy, předchozí výpovědi i osobní slabiny a sám se účastnil bití. Čím více vězňů dokázal zlomit a zapojit do převýchovy dalších, tím větší aparát měl k dispozici.

Převýchova však nakonec trvala příliš dlouho, zasáhla příliš mnoho lidí a vyžadovala spolupráci dozorců, vedení věznic i Securitate. Když se později režim rozhodl celou věc uzavřít, bylo pro něj výhodnější přenést odpovědnost právě na Țurcana a jeho skupinu.

Pitești nezůstalo jediným místem, kde se násilná převýchova používala. Během roku 1950 začali být vězni prošlí tamním systémem převáženi do dalších věznic a pracovních táborů. Někteří byli stále především jeho oběťmi, jiní už se zapojovali do lámání dalších. Podobné akce se objevily v dalších věznicích i v táborech na stavbě Dunajsko-černomořského kanálu.

Nejdál se experiment rozvinul ve věznici Gherle. První skupina několika desítek „převychovaných“ vězňů z Pitești tam dorazila v červnu 1950, později následovali další, a nakonec i samotný Țurcanu. Centrem násilné převýchovy se stala především cela číslo 99. Také zde byli vězni drženi společně s lidmi, kteří je sledovali, vyslýchali a mučili, a celý systém fungoval s podporou vězeňské správy.

Další skupiny zamířily k Dunajsko-černomořskému kanálu, jehož stavba využívala rozsáhlou nucenou práci. V táboře Peninsula vznikly disciplinární brigády pro vězně považované za problémové a také sem dorazili lidé prošlí Pitești. Používalo se násilné demaskování, vzájemné bití a další metody známé z věznice.

Jinde se systém prosazoval hůře. Do vězeňského sanatoria v Târgu Ocna byli převezeni nemocní vězni z Pitești spolu s několika lidmi, kteří měli převýchovu rozšířit. Vedení zařízení však nedovolovalo stejnou míru násilí a při jednom z pokusů o bití začali ostatní vězni hlasitě protestovat. Věznice navíc stála uprostřed města a křik mohl být slyšet venku. Pokus vytvořit zde další Pitești proto selhal.

Během roku 1951 začala násilná převýchova končit, v Pitești ustaly hlavní demaskovací akce na jaře a poslední skupina studentů věznici opustila v srpnu. V Gherle násilí pokračovalo ještě několik měsíců a zastaveno bylo v prosinci.

Țurcanu a jeho lidé se pro režim měnili z užitečného nástroje v problém. Țurcanu byl 19. prosince 1951 odvezen z Gherly do Jilavy a začalo vyšetřování lidí zapojených do převýchovy. Při výsleších tvrdil, že nejednal proti režimu, ale plnil pokyny jeho představitelů a snažil se politicky neutralizovat nepřátelské vězně.

Do celé věci zasáhly také mocenské boje uvnitř komunistického vedení. Zastavení experimentu a následné vyšetřování se časově překrývaly se střetem Gheorghiu-Deje s ministrem vnitra Teoharim Georgescem, který byl v roce 1952 odstraněn z vedení strany. Aféra kolem vězeňské převýchovy se tak stávala nejen bezpečnostním, ale také politickým problémem.

Režim především potřeboval vysvětlit, jak mohlo několik let probíhat systematické mučení politických vězňů uvnitř státních věznic, aniž by odpovědnost vedla k vrcholům Securitate. Pro připravovaný proces proto vznikla verze, podle níž Țurcanu a jeho spolupracovníci tvořili legionářskou skupinu, která měla svými zvěrstvy úmyslně kompromitovat komunistický stát. Některá obvinění pracovala dokonce s údajnými vazbami na západní nepřátele Rumunska.

Odpovědnost se tak přesunula na samotné vězně. Bezpečnostní aparát mohl tvrdit, že násilí nezorganizoval, ale pouze nedokázal včas odhalit činnost skupiny, která se mu vymkla z kontroly a lidé stojící na vrcholu systému zůstali mimo hlavní obžalobu.

Proces s Eugenem Țurcanem a jeho lidmi začal v říjnu 1954. Oficiální verze umožňovala vysvětlit několik let mučení bez přiznání odpovědnosti bezpečnostního aparátu. Z Pitești se stal údajný zločin skupiny vězňů, převážně bývalých legionářů, kteří měli násilím kompromitovat komunistický stát. To, že jejich činnost probíhala pod dohledem vězeňské správy, Țurcanu dostával mimořádné pravomoci a informace z demaskování přebírala Securitate, ustoupilo do pozadí.

Rozsudek z 10. listopadu 1954 byl tvrdý, k trestu smrti bylo odsouzeno 22 vězňů spojených s převýchovou. Nebyli mezi nimi pouze původní organizátoři, ale také lidé, kteří se sami stali mučiteli až poté, co předtím prošli stejným systémem násilí, protože soud mezi nimi příliš nerozlišoval. Eugen Țurcanu a dalších patnáct odsouzených bylo 17. prosince 1954 popraveno, u ostatních byly tresty smrti později změněny na doživotní nucené práce.

Lidé ze státního aparátu dopadli podstatně mírněji, příslušníci Securitate a vězeňské správy nebyli v hlavním procesu obžalováni a před samostatný soud se někteří dostali až v roce 1957. Tudor Sepeanu dostal osm let vězení, Alexandru Dumitrescu a Gheorghe Sucigan sedm, Constantin Avădani šest a další pět let. Ani tyto tresty však dlouho nevydržely a 13. listopadu 1957 byli odsouzení na základě dekretu propuštěni. Zatímco šestnáct vězňů skončilo před popravčí četou, lidé ze státního aparátu odsouzení za svou roli v převýchově se dostali na svobodu prakticky okamžitě.

Nejvyšší představitelé Securitate se před soud za Pitești nedostali vůbec. Gheorghe Pintilie, Alexandru Nicolschi ani další lidé z vedení bezpečnostního aparátu za experiment potrestáni nikdy nebyli. Režimu se podařilo odpovědnost převrátit: lidé, kteří násilí přímo vykonávali, nesli vinu a někteří za své činy zaplatili životem, zatímco stát, který jim poskytl prostor, ochranu a přístup k ostatním vězňům, svou vlastní roli výrazně upozadil.

Pitești se do dějin komunistické represe nezapsalo pouze brutalitou, podobně násilné věznice a tábory existovaly také v Sovětském svazu, Číně a dalších zemích. Rumunský experiment se odlišoval především snahou zlomit samotnou osobnost vězně. Člověk měl popřít vlastní minulost, rodinu, přátele, víru a přesvědčení, a nakonec dokázat svou proměnu tím, že začne stejným způsobem lámat dalšího.

Informace o tom, co se v Pitești odehrálo, se objevovaly dlouho před pádem komunismu. Bývalý politický vězeň Dumitru Bacu vydal roku 1963 v Madridu knihu věnovanou převýchově studentů a další svědectví následovala v rumunském exilu. Virgil Ierunca vydal svou práci o Pitești v roce 1981. V samotném Rumunsku však nebylo možné odpovědnost státního aparátu otevřeně zkoumat.

Po roce 1989 začala vycházet další svědectví přeživších a historici získali přístup k archivům, dokumentům Securitate a soudním spisům. Některé otázky, především přesná role jednotlivých představitelů bezpečnostního aparátu a původ celé koncepce převýchovy, zůstávají předmětem sporů.

Samotná věznice mezitím dlouho ničím nepřipomínala místo jednoho z nejznámějších případů rumunské komunistické represe. V roce 1977 byla zrušena a budovu převzal státní stavební podnik, který ji používal jako kanceláře, sklady a laboratoře. Po pádu režimu byl areál privatizován a rozdělil se mezi několik vlastníků.

Od roku 2011 se část bývalé věznice postupně mění v památník. Roku 2014 byla otevřena první část areálu veřejnosti a od roku 2018 zde funguje stálá expozice věnovaná experimentu i širším dějinám komunistických represí. V roce 2024 se Pitești spolu s dalšími bývalými komunistickými věznicemi dostalo na rumunský předběžný seznam kandidátů na světové dědictví UNESCO.

Pitești se tak stalo symbolem systému, kterému nestačilo člověka zavřít, zbít nebo přinutit mlčet. Experiment chtěl změnit samotnou oběť a dostat ji do situace, kdy se pod tlakem stane součástí mechanismu, který ji předtím ničil.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

Memorialul Închisoarea Pitești – historie věznice Pitești
pitestiprison.org/închisoarea-pitești

Memorialul Închisoarea Pitești – Eugen Țurcanu
pitestiprison.org/povestea-unei-vieți/eugen-țurcanu

Memorial Sighet – Fenomenul Pitești
memorialsighet.ro/sala-50-fenomenul-pitesti/

UNESCO – Former Communist Prisons in Romania
whc.unesco.org/en/tentativelists/6760/

Wilson Center – Final Report on Romanian Communism / Tismăneanu Commission
wilsoncenter.org/article/the-tismaneanu-commission-presents-the-final-report-romanian-communism

Platform of European Memory and Conscience – 70th anniversary of Pitești Communist Experiment
memoryandconscience.eu/2019/12/11/70th-anniversary-of-pitesti-communist-experiment/

Memorial Sighet – The Pitești Phenomenon
memorialsighet.ro/sighet-museum-room-50-the-pitesti-phenomenon/

Memorial Sighet – Analele Sighet: mecanismele terorii 1949–1953
memorialsighet.ro/analele-sighet-7-anii-1949-1953-mecanismele-terorii/

USHMM – Romania: War Criminal Trials and the postwar context
ushmm.org/m/pdfs/20080226-romania-commission-war-criminal-trials.pdf