Saúdská Arábie má jednu z nejdražších a nejmodernějších armád světa. Jenže je jí opět k ničemu.

Jemen znovu zažívá vojenský zvrat a tentokrát zasáhne především Saúdskou Arábii. Hútíové během několika dnů prorazili podél pobřeží Rudého moře, obsadili důležitý přístav Mocha a pronikli až k Báb al-Mandabu. Saúdští spojenci na zemi ustupovali a Rijád, od kterého by se dala čekat okamžitá a drtivá pomoc ze vzduchu, zpočátku do bojů vůbec nezasahoval a nechal událostem na zemi volný průběh.

Přitom málokterý stát v regionu má k podobnému zásahu lepší prostředky. Saúdská Arábie desítky let utrácí obrovské částky za moderní stíhačky, tanky, vrtulníky, protivzdušnou obranu i válečné lodě a na papíře vybudovala armádu, kterou by jí mohla závidět většina světa. Jenže mezi množstvím špičkové techniky a schopností skutečně ji využít ve válce zeje v saúdském případě obrovská propast.

Na papíře vypadá saúdská armáda impozantně, v roce 2025 vydala země na obranu zhruba 83,2 miliardy dolarů, což podle SIPRI (Stockholm International Peace Research Institute ) představuje 8. největší vojenský rozpočet světa. Pro srovnání, Francie vydala přibližně 68 miliard a Izrael 48,3 miliardy dolarů. Saúdská Arábie přitom na obranu dává kolem 6,5 procenta svého HDP, tedy podíl, kterému se většin bohatých států ani nepřibližuje.

Za tyto peníze si Rijád nakoupil techniku, která patří ke světové špičce. Saúdské letectvo provozuje více než dvě stovky různých verzí amerických F-15, desítky evropských Eurofighterů Typhoon a stále také útočné Tornado. K tomu má tankovací letouny, stroje včasné výstrahy AWACS, moderní průzkumné prostředky a rozsáhlé zásoby přesně naváděné munice. Počtem bojových letadel se Saúdská Arábie může měřit i s Izraelem a v některých přehledech jej dokonce převyšuje.

Ani pozemní síly nepřicházejí zkrátka, ve výzbroji mají stovky tanků M1 Abrams, bojová vozidla Bradley, moderní samohybné dělostřelectvo a útočné vrtulníky Apache. Nad důležitými městy, základnami a ropnou infrastrukturou drží ochranu systémy Patriot a další vrstvy protivzdušné obrany.

Rijád v posledních letech investuje také do námořnictva. Převzal moderní korvety, objednal další víceúčelové lodě a rozšiřuje schopnost působit v Rudém moři i Perském zálivu. Pokud bychom saúdskou armádu hodnotili pouze podle ceny, počtu moderních zbraní a technických parametrů, vypadala by jako jednoznačná regionální velmoc. Jenže úspěch ve válce nevyčteme pouze z tabulek.

Jak je to v této části světa obvyklé, Saúdská Arábie nemá jen jednu armádu. Vedle klasických ozbrojených sil pod ministerstvem obrany existuje také Saúdskoarabská národní garda, která má vlastní velení, vlastní ministerstvo a historicky i vlastní základnu loajality. Jejím úkolem není jen obrana země před vnějším nepřítelem, ale také ochrana vnitřní stability a samotného režimu.

Takové uspořádání není náhodné, saúdská monarchie po desetiletí dbala na to, aby se příliš velká část ozbrojené moci nesoustředila v rukou jediné instituce nebo několika generálů. V politologii se pro tento princip používá pojem „coup-proofing“  – vytváření takového bezpečnostního systému, který znesnadňuje vojenský převrat. Jednotlivé složky se částečně překrývají, kontrolují a jejich loajalita směřuje především k vládnoucí dynastii.

Kořeny tohoto systému sahají hluboko do minulosti a americké diplomatické dokumenty už před půl stoletím popisovaly Národní gardu jako protiváhu regulérní armádě. Její jednotky byly ve značné míře budovány z kmenových skupin považovaných za nejloajálnější monarchii, takže vedle vojenské funkce představovaly také pojistku proti případné vzpouře části ozbrojených sil.

Pro režim to má jasnou výhodu. Armáda, Národní garda a další bezpečnostní složky se navzájem vyvažují a snižují riziko, že by některá z nich dokázala sama ohrozit královský dvůr. Pro vedení války je už takové rozdělení méně výhodné. Paralelní struktury komplikují velení, koordinaci, společný výcvik i rychlé rozhodování a podporují prostředí, v němž je politická spolehlivost důležitější než vojenské schopnosti.

Americký analytik James Quinlivan, který podobné systémy studoval v Saúdské Arábii, Iráku a Sýrii, upozorňoval na tento rozpor. Opatření, která chrání autoritářský režim před vlastními vojáky, současně snižují schopnost těchto vojáků bojovat proti zahraničnímu nepříteli. Saúdská armáda tak po desetiletí plní dva úkoly, které se často vylučují – má bránit stát a zároveň nesmí být natolik samostatná a schopná, aby se mohla stát hrozbou pro krále.

Další problém vyrůstá ze samotného fungování saúdského státu. Saúdská Arábie je typickým rentiérským státem, který po desetiletí rozděloval mezi své občany část obrovských ropných příjmů. Saúdové neplatí běžnou daň z příjmů ze zaměstnání, stát financuje rozsáhlé sociální programy a dlouho fungoval také jako hlavní zaměstnavatel vlastních občanů. Ještě před pandemií pracovalo podle Mezinárodního měnového fondu přibližně 40 procent zaměstnaných Saúdů přímo pro centrální vládu, a to bez započítání dalších veřejných institucí. Ještě o několik let dříve se podíl zaměstnaných Saúdů ve veřejném sektoru pohyboval kolem 70 procent.

Státní místo přitom tradičně nabízelo oproti soukromému sektoru mnoho výhod – vyšší jistotu, příznivější pracovní dobu, delší dovolenou a často také lepší platy a tato možnost vytvořila mezi Saúdy silnou preferenci veřejného sektoru, a dokonce ovlivňovala jejich volbu vzdělání a kvalifikace. V takovém systému není státní zaměstnání pouze prací, stává se také jedním ze způsobů, jakým monarchie rozděluje ropné bohatství mezi své občany (čti uplácí, aby se nebouřili).

Armáda, Národní garda, policie a další bezpečnostní složky existují uvnitř stejného prostředí. Uniforma proto přinejmenším pro část lidí nepředstavuje jen vojenské povolání, ale hlavně teplé místo ve státním aparátu. Řečeno méně diplomaticky, mnohá místa jsou jednoduše dobře placené trafiky. Ropné peníze navíc umožňují vytvářet rozsáhlé a překrývající se struktury, aniž by na ně existoval tlak na efektivitu jako v zemích, kde ministerstva a štáby musejí tvrdě obhajovat peníze na každý další útvar, vojáka nebo novou techniku.

Pro ozbrojené síly monarchií Perského zálivu se proto používá přímo pojem „rentiérské armády“. Ropné příjmy podle něj umožnily vládnoucím rodinám vybudovat systém založený na patronáži, několika centrech moci a značném institucionálním zdvojování. Takové uspořádání pomáhá udržovat režim a zaměstnávat vlastní občany, jenže jeho vojenská efektivita bývá podstatně horší, než by naznačovaly utracené miliardy a seznam nakoupených zbraní.

Saúdská Arábie se tento model v posledních letech snaží měnit a v rámci plánu „Vision 2030“ tlačí více vlastních občanů do soukromého sektoru a růst státní zaměstnanosti už také zpomalil. Dědictví desetiletí, kdy byl stát současně zaměstnavatelem, živitelem i ochráncem režimu, však z armády během několika let nezmizí.

Slabiny saúdských ozbrojených sil přitom nejsou úplně ojedinělé. Americký plukovník Norvell B. De Atkine, který osm let působil v Libanonu, Jordánsku a Egyptě a podílel se na výcviku tamních vojáků, na konci 90. let sepsal známý text Why Arabs Lose Wars. Část jeho kulturních zobecnění dnes působí přehnaně, mnohem zajímavější jsou ale poznatky o fungování samotných armád.

De Atkine popisoval silně centralizované velení, malý prostor pro iniciativu nižších důstojníků, slabší postavení poddůstojníků a prostředí, v němž se problémy často raději nehlásily nahoru. Nadřízení očekávali splnění rozkazu, nikoli samostatné rozhodování. Informace se mezi jednotkami šířily obtížně a spolupráce letectva, dělostřelectva a pozemních sil bývala slabá. Jednotliví vojáci nebo menší útvary přitom mohli fungovat velmi dobře. Rozdíl proti izraelské armádě se podle něj zvětšoval s každým vyšším stupněm velení, kde už rozhodovala schopnost rychle reagovat, sdílet informace a koordinovat několik druhů vojsk najednou.

Podobně rozsáhle se tématu věnoval někdejší analytik CIA Kenneth Pollack v knize Arabs at War. Ani z jeho díla nevyplývá, že by Arabové byli „od přírody“ horší vojáci. Problém leží hlavně ve způsobu, jakým autoritářské režimy své armády budují. Schopný, oblíbený a samostatně uvažující generál může být ve válce obrovskou výhodou, pro krále nebo diktátora ale může představovat také člověka, který jednou vyšle tanky proti jemu samotnému a obsadí prezidentský palác.

Režimy proto přirozeně podporují loajalitu, kontrolu a poslušnost. Velitelé se učí čekat na rozkaz shora, kariéra nezávisí pouze na schopnostech a přiznat vlastní chybu může být nebezpečnější než ji zakrýt. Systém, který je velmi dobrý v ochraně vládců před vojenským převratem, pak může v boji narazit na protivníka, jehož důstojníci mají větší prostor improvizovat a reagovat na situaci bez čekání na povolení z hlavního města.

A tady se kruh vrací k Saúdské Arábii. Království si dokázalo koupit stejné nebo lepší zbraně než řada špičkových armád světa. Koupit se ale nedá velitelská kultura, zkušenost ani schopnost stovek jednotek jednat jako jeden organismus. V okamžiku, kdy se moderní technika musí spojit s rychlým rozhodováním, iniciativou a koordinací, se ukazuje rozdíl mezi drahou armádou a dobrou armádou.

Největší zkoušce čelila saúdská armáda v roce 2015. Hútíové ovládli Saná a postupovali dál zemí, Rijád proto sestavil mezinárodní koalici a zahájil rozsáhlou intervenci. Rozdíl sil vypadal drtivě, proti povstaleckému hnutí stála jedna z nejbohatších zemí světa s moderním letectvem, přesnou municí, průzkumnými prostředky a podporou Spojených států a dalších západních zemí.

Vítězství ale nikdy nepřišlo, saúdské letectvo dokázalo provést tisíce úderů a ničit cíle po celém Jemenu, samotné Hútíe však porazit nedokázalo. Ti válku nejen ustáli, ale postupně získali schopnost útočit raketami a drony hluboko na saúdském území. Když v roce 2022 začalo platit příměří, Hútíové stále drželi Saná a velkou část nejlidnatějšího severu země. Rijád nakonec začal hledat cestu z konfliktu jednáním místo vojenského vítězství.

Cena byla přitom obrovská, experti OSN opakovaně upozorňovali na saúdskou koalicí vedené nálety, při nichž umírali civilisté a byly zasaženy domy, nemocnice, tržiště, svatby nebo pohřby. Námořní a letecká omezení dovozu, která koalice zavedla, dále prohloubila nedostatek potravin a pohonných hmot. Po úplné blokádě v roce 2017 OSN varovala před hladomorem milionů lidí, válka jako celek nakonec připravila o život statisíce Jemenců přímo v bojích i nepřímo hladem, nemocemi a rozpadem zdravotnictví.

A nyní Jemen nastavuje Saúdům stejné zrcadlo znovu. Hútíové během současné ofenzivy prorazili podél pobřeží Rudého moře, obsadili Mochu a ovládají strategické ostrovy v průlivu Báb al-Mandab. Saúdy podporované síly ustupovaly, zatímco Rijád v prvních dnech nebyl schopný vojensky reagovat, jeho arzenál by mu to přitom umožňoval. Korunní princ Muhammad bin Salmán dokonce žádal Washington o přímé údery proti Hútíům, Trump ho však přinejmenším dvakrát odmítnul.

Desítky let nákupů letadel, raket a moderních lodí tak základní otázku nevyřešilo, Saúdská Arábie už jednou ukázala, že dokáže na Jemen svrhnout obrovské množství munice a způsobit strašlivé škody. Mnohem hůře dokázala svou technologickou převahu proměnit ve vojenský výsledek. A když se Hútíové nyní znovu dali do pohybu, nejdražší armáda arabského světa zatím znovu působí bezmocně.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

SIPRI – Global military spending rise continues as European and Asian expenditures surge https://www.sipri.org/media/press-release/2026/global-military-spending-rise-continues-european-and-asian-expenditures-surge

FlightGlobal – World Air Forces 2025 https://www.flightglobal.com/reports/world-air-forces-directory-2025/160845.article

Saudi Ministry of National Guard – oficiální poslání Národní gardy https://sang.gov.sa/english/pages/default.aspx

U.S. Department of State – Foreign Relations of the United States, Saudi Arabia: Národní garda jako protiváha armádě https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1969-76v24/d153

James T. Quinlivan – Coup-Proofing: Its Practice and Consequences in the Middle East https://www.belfercenter.org/publication/coup-proofing-its-practice-and-consequences-middle-east

Steffen Hertog – Rentier Militaries in the Gulf States: The Price of Coup-Proofing https://www.cambridge.org/core/journals/international-journal-of-middle-east-studies/article/abs/rentier-militaries-in-the-gulf-states-the-price-of-coupproofing/14ED6C93A4D508A777CBAA23935AFCE7

IMF – Saudi Arabia: 2024 Article IV Consultation https://www.elibrary.imf.org/view/journals/002/2024/280/article-A001-en.xml

Norvell B. De Atkine – Why Arabs Lose Wars https://www.meforum.org/middle-east-quarterly/why-arabs-lose-wars

Kenneth M. Pollack – Arabs at War: Military Effectiveness, 1948–1991 https://www.nebraskapress.unl.edu/bison-books/9780803287839/arabs-at-war/

OSN – Group of Eminent Experts on Yemen: Situation of human rights in Yemen https://www.ohchr.org/Documents/HRBodies/HRCouncil/GEE-Yemen/2020-09-09-report.pdf

Reuters – Houthis' Yemen advance leaves Gulf states with uncomfortable choice https://www.reuters.com/world/middle-east/houthis-yemen-advance-leaves-gulf-states-with-uncomfortable-choice-2026-09-13/