Článek
Ještě před několika týdny byla média plná zpráv z Jemenu, Húsíové postupovali podél pobřeží Rudého moře, obsadili klíčové pozice a dostali se až k průlivu Bab al-Mandab. Vypadalo to jako další výrazné rozšíření jejich moci v zemi, kde se frontové linie po letech války téměř neměnily. Zároveň tím získali možnou kontrolu nad jednou z nejdůležitějších námořních tras světa.
Jako mnohokrát v probíhající jemenské válce nyní přichází další zvrat. Síly mezinárodně uznávané jemenské vlády podporované Saúdskou Arábií znovu postupují, vytlačují Húsíe z části pobřeží a tvrdí, že získaly efektivní kontrolu nad Bab al-Mandabem. Situace se tak během několika týdnů obrátila a Rijád se snaží přinejmenším obnovit předchozí stav.
Mnohem méně pozornosti se mezitím věnuje tomu, co se děje na druhé straně téhož moře. V Etiopii se znovu rozhořely boje v Tigraji, vztahy s Eritreou se prudce zhoršily a Addis Abeba s Asmarou už přerušily diplomatické styky. Ve stejné oblasti se navíc střetávají strategické zájmy Egypta, Súdánu, Saúdské Arábie i Spojených arabských emirátů. Zatímco se svět zaměřuje na dění v Jemenu, na druhé straně eskaluje konflikt s neméně závažným potenciálem.
Brána Rudého moře se vrací pod kontrolu Rijádu
Ještě před několika týdny to vypadalo jako jeden z největších strategických úspěchů jemenských Húsíů za poslední roky. Jejich bojovníci postoupili podél pobřeží Rudého moře, zmocnili se přístavu Mokka a dostali se až k průlivu Bab al-Mandab. Kontrola nad místem, kterým musí proplout lodě mířící z Indického oceánu přes Rudé moře a Suezský průplav do Evropy, jim dávala možnost ohrožovat jednu z nejdůležitějších obchodních tras planety.
Nyní se situace opět obrací, jemenské vládní síly podporované Saúdskou Arábií oznámily 5. října, že během rychlého postupu podél pobřeží obsadily klíčové pozice v oblasti Dhubábu přímo u nejužší části průlivu. Postup umožnila především intenzivní saúdská letecká podpora. Rijád oznámil útoky na stovky cílů, jejichž cílem bylo otevřít cestu jemenským jednotkám na zemi.
V tuto chvíli přicházejí protichůdné informace a v bojích o Bab al-Mandab nejspíš ještě není definitivně rozhodnuto. Boje v okolí pokračují a Húsíové tvrzení vládních sil o jejich porážce odmítají.
Ještě 2. října Rijád připravoval rozsáhlou operaci a zvažoval několik variant od omezeného útoku kolem průlivu až po ofenzivu na více frontách. Hlavním cílem bylo vrátit situaci před zářijový postup Húsíů, kteří získáním pobřeží dostali do rukou nepoměrně větší strategickou páku, než by odpovídalo několika kilometrům vyprahlé země. O pouhé tři dny později už jemenská vláda hlásí, že první a nejdůležitější část tohoto cíle splnila.
Na jednom břehu Rudého moře právě Saúdové vynakládají značné prostředky, aby stabilizovali jednu z jeho nejdůležitějších oblastí. Jen několik desítek kilometrů přes vodu se mezitím scházejí podmínky pro další konflikt, který může být pro bezpečnost stejného moře stejně nebezpečný.
Na druhém břehu se znovu bojuje
Na severu Etiopie se 23. září zhroutil mír, který měl ukončit jednu z nejkrvavějších válek posledních desetiletí. Síly Tigrajské lidově osvobozenecké fronty, známé pod anglickou zkratkou TPLF, společně se svými spojenci zahájily rozsáhlou ofenzivu, obsadily tři letiště a zaútočily na jednotky federální vlády v několika oblastech. Tím se prakticky rozpadla pretorská dohoda z roku 2022, která ukončila předchozí válku v Tigraji.
Tehdejší konflikt mezi federální vládou premiéra Abiyho Ahmeda a TPLF trval dva roky a patřil k nejničivějším válkám současné Afriky. Africká unie hovořila přibližně o 600 tisících mrtvých v důsledku bojů, hladomoru a kolapsu zdravotnictví. Válka přitom nebyla pouze střetem Addis Abeby s Tigrají. Na straně etiopské vlády tehdy zasáhla také sousední Eritrea, jejíž vojáci pronikli hluboko na etiopské území.
V tom se dnešní situace zásadně liší, Eritrea už nestojí vedle Abiyho Ahmeda, protože se bývalí spojenci během několika let proměnili v nepřátele. Etiopská armáda tentokrát reagovala velmi rychle, federální jednotky spolu s provládními tigrajskými silami přešly do protiútoku a během několika dnů postoupily až k městu Mekelle. O víkendu převzaly kontrolu nad hlavním městem Tigraje poté, co se z něj hlavní síly TPLF stáhly. Ani pád Mekelle ovšem válku neukončil, v noci na pondělí zasáhly sever Tigraje další nálety a u řeky Tekeze pokračovala těžká dělostřelecká palba.
Samotný vývoj na bojišti by ještě mohl být považován za další kolo dlouhodobého etiopského vnitřního konfliktu. Mnohem důležitější je však to, co se děje kolem něj. Addis Abeba obvinila Eritreu, Súdán a Egypt z podpory ozbrojené opozice. Všechny tři země to odmítají, Etiopie následně uzavřela své velvyslanectví v Eritreji a vyhostila eritrejské diplomaty. Asmara odpověděla 1. října úplným přerušením diplomatických vztahů.
Ještě před několika lety přitom vypadaly vztahy mezi oběma zeměmi úplně jinak. Etiopie a Eritrea spolu v letech 1998 až 2000 vedly krvavou pohraniční válku, po níž následovala dvě desetiletí nepřátelství. Když se Abiy Ahmed stal etiopským premiérem, podařilo se mu vztahy s eritrejským prezidentem Isaiasem Afwerkim obnovit. Za mírovou iniciativu získal v roce 2019 Nobelovu cenu za mír a během války v Tigraji pak obě země bojovaly proti společnému nepříteli.
Tato spolupráce však nepřežila konec války, Eritrea nebyla účastníkem pretorské mírové dohody a vztahy s Addis Abebou se začaly opět zhoršovat. Postupně se k tomu přidal další problém, který může být ještě významnější než samotný Tigraj - etiopská snaha znovu získat přístup k Rudému moři.
Assab, Eritrea a válka, kterou nikdo nechce
Etiopie patří s více než stovkou milionů obyvatel mezi nejlidnatější vnitrozemské země světa. Nebylo tomu tak ale vždy, přístup k Rudému moři ztratila definitivně v roce 1993, kdy se po dlouhé válce osamostatnila Eritrea. Od té doby je téměř celý etiopský zahraniční obchod závislý na přístavech jiných států, především na Džibutsku.
Abiy Ahmed v posledních letech stále otevřeněji tvrdí, že přístup k moři je otázkou dlouhodobé bezpečnosti a ekonomické budoucnosti Etiopie. Sám opakuje, že jej chce získat mírovou cestou, prostřednictvím dohody, pronájmu nebo jiné formy spolupráce. V Asmaře však podobná slova vyvolávají značnou nedůvěru. Zejména proto, že se v etiopských debatách pravidelně objevuje jméno eritrejského přístavu Assab.
Assab leží na jižním cípu Eritreje, nedaleko vstupu do Rudého moře. Pro dnešní Eritreu je strategickou součástí jejího území, pro Etiopii zase připomínkou doby, kdy měla vlastní cestu k pobřeží. Pokud by se vztahy mezi oběma zeměmi dál zhoršovaly, právě zde se může z politického sporu stát bezpečnostní problém.
Eritrea se obává, že by Etiopie mohla v určité chvíli přestat spoléhat na vyjednávání a pokusit se přístup k moři získat silou, Addis Abeba takový úmysl odmítá. Přesto je obava v Asmaře natolik vážná, že ji analytici i diplomaté řadí mezi hlavní důvody současného nepřátelství. Americké ministerstvo zahraničí proto o víkendu veřejně vyzvalo obě země ke zdrženlivosti a varovalo je před přímým konfliktem.
Nebezpečné je především to, že se etiopsko-eritrejský spor neodehrává ve vzduchoprázdnu a může se snadno stát součástí rozsáhlejšího afrického konfliktu. Na západě sousedí Etiopie a Eritrea se Súdánem, který je už přes tři roky rozdělen ničivou občanskou válkou, súdánská vládní armáda má blízko k Eritreji i Egyptu, zatímco její protivník, polovojenské Jednotky rychlé podpory, mají podporu Spojených arabských emirátů. Abú Zabí taková obvinění odmítá, Etiopie je přitom jedním z nejbližších partnerů Emirátů v Africkém rohu.
Na druhé straně vzniká osa zemí, které mají s Addis Abebou vlastní spory. Egypt považuje obrovskou etiopskou přehradu GERD (Grand Ethiopian Renaissance Dam/Velká přehrada etiopského znovuzrození) na Modrém Nilu za otázku své národní bezpečnosti a obává se dopadů na zásobování vodou. Súdán má s Etiopií své územní spory a Eritrea sleduje etiopské požadavky na přístup k moři. Saúdská Arábie má zase stále těsnější vztahy právě s Egyptem, eritrejskou vládou a súdánskou armádou.
Vztahy jsou samozřejmě mnohem složitější a jednotlivé státy spolu zároveň obchodují, vyjednávají a v některých otázkách spolupracují. Ukazuje to ostatně i současná snaha Saúdské Arábie a Emirátů zmírnit vlastní spory například v Jemenu. Přesto zde vzniká síť vzájemných závazků, rivalit a obav, v níž může lokální konflikt rychle získat širší rozměr.
Africká unie už 1. října považovala situaci za natolik vážnou, že veřejně vyzvala Etiopii, Eritreu a Egypt k maximální zdrženlivosti a k omezení kroků a výroků, které by mohly vést k další eskalaci. O tři dny později musela svůj postoj znovu vysvětlovat poté, co Káhira protestovala proti dojmu, že je spojována s etiopským vnitřním konfliktem.
Tady se nachází rozdíl oproti válce z let 2020 až 2022. Tehdy bylo okolí Etiopie relativně stabilnější a Eritrea bojovala na stejné straně jako Addis Abeba. Dnes je Súdán rozdělen válkou, vztahy Etiopie s Eritreou se zhroutily, spor s Egyptem přetrvává a mocnosti Perského zálivu budují na obou stranách Rudého moře vlastní sféry vlivu.
Dvě krize okolo jednoho moře
Bab al-Mandab bývá při pohledu z Evropy spojován především s Jemenem. Na mapách světového obchodu vypadá jako úzký průliv mezi Arabským poloostrovem a Afrikou, který je třeba chránit před Húsíi, piráty nebo jinými ozbrojenými skupinami. Události posledních týdnů však ukazují, že bezpečnost této trasy nelze oddělit od toho, co se děje na africkém břehu.
Saúdská Arábie právě prokázala, jak vážně průliv bere. Poté, co Húsíové v září postoupili k Bab al-Mandabu, Rijád připravil novou ofenzivu, poskytl svým jemenským spojencům leteckou podporu a během několika dní pomohl změnit situaci na pobřeží. Pro zemi, jejíž ekonomika stále stojí na exportu energetických surovin a která se snaží chránit svou západní námořní trasu, bylo nepřijatelné ponechat jednu z bran Rudého moře pod kontrolou protivníka spojeného s Íránem.
Jenže zatímco se situace na arabské straně průlivu pro Rijád zlepšila, africká strana se stává stále méně předvídatelnou. Eritrea má u Rudého moře více než tisíc kilometrů pobřeží a její strategický význam v posledních měsících roste. Etiopie se přitom stále hlasitěji domáhá vlastního přístupu k moři a etiopská armáda nyní postupuje severním Tigrajem směrem k eritrejským hranicím a právě tento pohyb patří mezi kroky, které zahraniční diplomaté sledují s největší pozorností.
Další přímá etiopsko-eritrejská válka zatím nezačala a současná válka probíhá mezi etiopskou federální vládou a ozbrojenou opozicí vedenou TPLF. Eritrea popírá, že by povstalce podporovala, stejně jako Egypt a Súdán odmítají etiopská obvinění ze zasahování do konfliktu.
Je v tom zvláštní geopolitická ironie. Saúdové mohou znovu získat kontrolu nad několika kilometry jemenského pobřeží a tím podstatně ztížit Húsíům bezprostřední kontrolu nad Bab al-Mandabem. Samotný průliv tím ale ještě zajištěn nebude a pro bezpečné proplutí je klíčová stabilita celého prostoru od Suezu až po Adenský záliv.
Na jednom břehu Rudého moře tak nyní Rijád vede starou válku, která se po několika letech relativního klidu znovu rozhořela. Na druhém břehu se mezitím obnovila válka v Tigraji a za ní stojí dva bývalí spojenci, jejichž vzájemné vztahy se během několika let změnily od historického usmíření až k přerušeným diplomatickým stykům a obavám z přímého střetu.
Bab al-Mandab tedy Saúdové znovu kontrolují, mnohem větší otázkou je, jak dlouho bude možné oddělovat konflikt na jeho východním břehu od stále nebezpečnějšího dění na břehu západním.
P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.
