Operace Diamant 1966: Izrael chtěl MiG-21. Pomohla i milenka, irácký pilot ho doručil až pod nos

Nad Izraelem se 16. srpna 1966 objevil neznámý letoun, radary sledovaly MiG-21 s iráckými výsostnými znaky, který mířil hluboko do izraelského vzdušného prostoru. Proti němu vzlétly dvě stíhačky Mirage III, jejichž piloti ale dostali nezvyklý rozkaz, nepřátelský stroj nesmějí sestřelit, ale naopak mají ho doprovodit na základnu Chacor.

V kokpitu seděl kapitán iráckého letectva Munír Redfa, během přibližně hodinového letu opustil vlastní zemi, přeletěl Jordánsko a přivezl Izraelcům nepoškozený bojový letoun, jehož schopnosti znali jen z omezených zpravodajských zpráv. Na základně na něj čekali představitelé letectva a Mossadu, pilotova manželka a děti už byly na cestě do bezpečí a další příbuzní opouštěli Irák jinými trasami.

Přistání završilo dlouhou zpravodajskou operaci s krycím názvem Diamant. Zahrnovala nábor nespokojeného důstojníka, setkání na řeckém ostrově, tajnou návštěvu Izraele i evakuaci jeho příbuzných. V pozadí stála také milenecká známost, která Mossadu otevřela cestu k pilotovi. Později se k ní přidalo vyprávění o izraelské agentce, která měla Redfu svést.

MiG-21 představoval pro izraelské letectvo vážný problém. Sovětský jednomotorový stroj s deltovitým křídlem dokázal překročit dvojnásobek rychlosti zvuku, rychle stoupal a díky malým rozměrům byl obtížným cílem. Moskva ho dodávala Egyptu, Sýrii i Iráku, tedy Izraeli nepřátelským zemím, které se navíc připravovaly na další válku.

Izraelci používali především francouzské Mirage IIIC. Znali zhruba rychlost a dostup obou letounů, ale o skutečném chování sovětského stroje věděli málo. Zajímala je jeho obratnost, zrychlení, výhled z kabiny, motor i případné slabiny.

Velitel izraelského letectva Ezer Weizman proto požádal šéfa Mossadu Meira Amita, aby mu obstaral skutečný MiG-21. Během společné snídaně se Amit zeptal, s čím může letectvu pomoci a Weizmanova odpověď byla krátká, sehnat sovětskou stíhačku. Mossad dostal úkol, který nešlo vyřešit běžným nákupem ani průmyslovou špionáží.

Zájem o sovětský letoun přitom nebyl rozmar jednoho velitele, v roce 1965 měly podle izraelských vojenských odhadů okolní státy desítky MiGů-21, Egypt 34, Sýrie 18 a Irák deset. Kdyby došlo k válce, izraelské Mirage by se s nimi setkaly ve vzduchu. Weizman chtěl, aby jeho piloti poznali nepřátelský stroj dřív, než proti němu poprvé vystřelí.

Izraelští zpravodajci zvažovali několik možností. Nejslibnější bylo přesvědčit pilota některého arabského letectva, aby během cvičného letu změnil kurz a přistál v Izraeli. Jenže člověk ochotný k podobnému činu musel mít přístup k požadovanému typu, dostatečné pilotní zkušenosti a důvod opustit domov. Navíc by za spolupráci s Izraelem riskoval vlastní život i osud rodiny.

První pokusy o získání sovětského letounu skončily špatně. V Egyptě působil agent Jean Leon Thomas, který se snažil přesvědčit místního vojenského pilota k přeběhnutí. Nabízel vysokou finanční odměnu, oslovený důstojník však oznámil celou záležitost egyptským úřadům. Kontrarozvědka síť odhalila a Thomas byl spolu se dvěma spolupracovníky v prosinci 1962 popraven.

O dva roky později do Izraele skutečně přelétl egyptský kapitán Muhammad Abbás Hilmí. Přivezl však cvičný Jak-11 s pístovým motorem, který nemohl odhalit schopnosti moderních sovětských stíhaček. Hilmí následně odcestoval do Jižní Ameriky, kde byl zavražděn, pro další případné přeběhlíky to sotva byla povzbudivá zpráva.

Další příležitost přinesl výcvik iráckých důstojníků ve Spojených státech. V roce 1965 navštěvovala skupina iráckých pilotů kurzy na základně Randolph v Texasu a Mossad se zajímal o jejich kontakty i osobní poměry. Izraelci při náboru využívali také ženy, které měly navazovat vztahy s vojáky. Hlavně z této části operace se později vynořila i pověst o Redfově románku s agentkou.

Mossad se zaměřil také na Irák a jeho vojenské piloty. Předchozí neúspěchy ukázaly, jak nebezpečné je oslovit neznámého důstojníka. Zpravodajci proto hledali člověka, který některého z pilotů osobně zná a může s ním mluvit, aniž by vzbudil podezření. Takový kontakt se objevil mezi iráckými Židy, jmenoval se Josef Šemeš a díky svým známostem dokázal oslovit kapitána iráckého letectva Muníra Redfu.

Munír Redfa pocházel z asyrské křesťanské rodiny, vystudoval vojenské letectví a získal místo v iráckém letectvu, které během šedesátých let rozšiřovalo svou výzbroj o moderní sovětské stroje. Redfa létal na MiGech, vypracoval se na kapitána a považoval se za schopného důstojníka, se svou kariérou však byl stále méně spokojený.

Vadilo mu, že se nedočkal očekávaného povýšení. Věřil, že mu křesťanské vyznání brání v postupu, zatímco muslimští kolegové dostávají lepší příležitosti. Přemýšlel o životě na Západě, který poznal při cestách do zahraničí, sám však neměl jednoduchou možnost, jak odejít a současně zajistit rodinu.

Irák procházel po svržení monarchie v roce 1958 převraty a mocenskými zápasy. Armáda v nich hrála důležitou roli a příslušníci ozbrojených sil byli pod drobnohledem. Pilot moderní stíhačky nemohl jednoduše požádat o vystěhování a odjet se ženou a dětmi. Jakýkoli neobvyklý krok budil podezření vojenské kontrarozvědky, zvlášť když šlo o člověka s přístupem k sovětské technice.

Další problém představovala válka irácké vlády s kurdskými povstalci. Bagdád nasazoval proti severním oblastem armádu i letectvo, které bombardovalo vesnice a povstalecké pozice. Redfa se na těchto misích podílel a po útěku uvedl, že mu vadilo zabíjení civilistů. Zmiňoval ženy, děti a staré lidi, kteří zůstávali ve vesnicích, zatímco muži bojovali v horách.

Vztah mezi jeho odporem k bombardování a touhou opustit irácké letectvo nelze přesně změřit. Pro Mossad ale bylo podstatné, že pilot otevřeně mluvil o nespokojenosti a hledal cestu pryč. Izraelci navíc měli kontakty mezi kurdskými povstalci Mustafy Barzáního, jimž poskytovali pomoc v boji proti Bagdádu. Tyto vazby se později hodily při evakuaci Redfových příbuzných.

Před zpravodajci zůstávala praktická překážka, Redfa musel mít možnost odletět přímo s MiGem-21, o který Izrael stál, během své služby létal i na starších MiGech-17. Nakonec však získal oprávnění pilotovat MiG-21F-13, a stal se tak právě tím člověkem, kterého Mossad potřeboval.

Josef Šemeš byl irácký Žid s rozsáhlými společenskými kontakty. Udržoval spojení s Izraelci přes Írán, kde působil vojenský přidělenec Jaakov Nimrodi. Šáhův Írán tehdy s Izraelem spolupracoval a pro Mossad představoval vhodnou základnu pro operace namířené proti sousednímu Iráku. Nimrodi si nejprve Šemeše prověřil drobnými úkoly a teprve potom s ním otevřel možnost získat vojenského pilota.

Šemeš znal Redfu prostřednictvím ženy, s níž udržoval milenecký vztah. Jmenovala se Camille a její sestra byla Redfovou manželkou. Díky tomu se Šemeš s pilotem stýkal jako rodinný známý, věděl o jeho potížích v letectvu, neúspěšných žádostech o povýšení i plánech na odchod z Iráku. O jeho budoucnosti s ním mluvil celé měsíce, aniž by prozradil, kdo se o něj zajímá. Z rodinných návštěv měl Šemeš přirozenou příležitost ptát se na Redfovu službu a plány, pilot si stěžoval na nadřízené, aniž by mu připadalo, že prochází zpravodajským výslechem. Šemeš mezitím předával zprávy Nimrodimu v Teheránu.

Milenecká zápletka dostala časem ještě druhou podobu, v ní se Redfa sblížil s izraelskou agentkou, která ho měla přesvědčit k útěku. Verze o Redfově poměru s agentkou zahrnuje také schůzky ve Spojených státech a později v Evropě. Není však jasné, zda šlo o další ženu, o proměnu původní historky nebo jen legendu, jakých je ve světě špionáže nespočet.

Motiv svůdné agentky později využil i film Steal the Skyz roku 1988. Šemeš mezitím pracoval s Redfovou nespokojeností a s důvěrou, kterou mu otevřely rodinné vazby. S pilotem mluvil o nové budoucnosti a sondoval, jak daleko by byl ochoten zajít. Redfa se zajímal o možnost emigrace, ale odmítal odejít bez manželky, dětí a dalších příbuzných.

Mossad do příprav zapojil zkušeného důstojníka Rehavju Vardiho a příslušníky izraelského letectva. Šemeš pomohl zajistit Redfovu cestu do zahraničí pod záminkou rodinných a zdravotních potíží. Mimo dosah iráckých bezpečnostních orgánů už pilot jednal s lidmi, kteří mu nabídli konkrétní plán.

V Řecku se setkal se Ze'evem Lironem, izraelským důstojníkem vystupujícím pod krycí identitou polského letce. Mluvil s ním o službě, o Iráku a o představě života v jiné zemi. Teprve když získal jeho důvěru, zeptal se, zda by dokázal odletět i se stíhačkou. Redfa věděl, že za takový čin mu v Iráku hrozí trest smrti.

Pro Lirona šlo také o prověrku pilota, potřeboval poznat, zda dokáže v nečekané situaci zachovat klid a jak reaguje, když se mluví o jeho nejbližších. Záleželo na jeho pilotních schopnostech i na rozhodnosti. Jedna věc byla slib v bezpečí řeckého ostrova, druhá start z irácké základny, odkud už by se po změně kurzu nemohl bez následků vrátit.

Liron mu následně přiznal, že pracuje pro izraelské letectvo. Nabídl pilotovi bezpečný přílet do Izraele, nové doklady, finanční zajištění a pomoc při usazení. Redfa po krátkém rozmýšlení souhlasil. Redfa trval hlavně na zárukách pro svou rodinu i když svou roli samozřejmě hrály také peníze. Odměna měla činit 50 000 dolarů, v některých verzích celé historie se objevuje dokonce milion.

Na přípravách se podílel také důstojník izraelské letecké rozvědky Jehuda Porat, který od Redfy potřeboval přesné technické údaje. Zajímal se o tankování, dolet, postupy při výcviku i o to, zda irácké velení povolí let s přídavnou nádrží. Rozhovory se tak změnily z náboru na podrobnou přípravu vojenské operace. Redfa zároveň musel dávat pozor, aby po návratu do služby nekladl nápadné otázky.

Jednání pokračovala v Římě, Redfa se tam setkal s izraelskými důstojníky, kteří s ním probírali typ letounu, možnosti doletu, plán trasy a očekávanou reakci iráckého velení. Meir Amit chtěl pilota osobně vidět, ale nepřál si prozradit svou totožnost. Posadil se v kavárně poblíž skupiny, kterou tvořili Redfa, Šemeš a Camille, a chvíli je pozoroval.

Redfu čekala ještě utajovaná návštěva Izraele. Cestoval s Lironem přes Atény, kde ovšem málem nastoupil do špatného letadla. Zatímco Liron čekal u izraelského spoje, Redfa se omylem usadil v letounu směřujícím do Káhiry. Chybu odhalila kontrola cestujících, a pilot se vrátil ke správnému odletu. V Egyptě by celý plán nejspíš skončil. Liron mezitím nevěděl, zda Redfa od spolupráce ustoupil, nebo ho někdo zadržel. Když ho uviděl přicházet od jiného odletového východu, pochopil, jak blízko byli katastrofě.

V Izraeli se setkal s důstojníky letectva a prohlédl si oblast, v níž měl později přistát. Seznámil se s letištěm Chacor a s postupem, který použijí izraelské stíhačky při jeho příletu. Probírala se výška letu, navigace a způsob, jak zabránit tomu, aby jej protivzdušná obrana považovala za útočníka. Návštěva trvala přibližně jeden den, po němž se Redfa vrátil do Iráku.

Během návštěvy se také proletěl s důstojníkem letecké rozvědky Šajkem Barkatem. Z výšky si prohlédl orientační body v okolí letiště a získal povědomí o poslední fázi přiblížení. Protože kvůli omezenému doletu musel najít letiště a přistát na první pokus.

Zpravodajci museli vymyslet také bezpečné spojení. Telefonáty či dopisy s podrobnostmi přeletu by snadno zachytily irácké úřady. Redfa proto dostal domluvený signál z arabského vysílání izraelského rozhlasu: píseň Marhabtajn, marhabtajn. Její odvysílání v určený čas mělo potvrdit, že izraelská strana je připravena.

Doma pilot po většinu času pokračoval v běžném životě, před odletem však rozprodával vybavení domácnosti, čímž vyděsil izraelské organizátory. Rozprodej nábytku krátce před útěkem mohl přitáhnout pozornost kontrarozvědky, Redfovo počínání naštěstí nikoho nezajímalo.

Nejtěžší částí příprav nebyl samotný přelet, nýbrž odchod Redfových nejbližších. V Iráku zůstávala jeho manželka, dvě děti, rodiče a další příbuzní. Kdyby kapitán zmizel s vojenskou stíhačkou, okamžitě by se stali terčem pomsty. Mossad proto připravil několik evakuačních tras, aby odjezd celé rodiny nevzbudil podezření.

Manželka s dětmi odcestovala do Evropy pod záminkou běžné cesty a při vycestování netušila, že její muž spolupracuje s Izraelem. V zahraničí ji převzali izraelští zpravodajci a dopravili do Paříže, kde se jí ujal Liron. Pravdu jí řekl až krátce před plánovaným odletem do Izraele. Reagovala vztekle, Redfu považovala za zrádce a obávala se, že ho její příbuzní za takový čin zabijí. Dokonce hrozila, že vyhledá irácké velvyslanectví a všechno oznámí. Izraelský důstojník ji přesvědčoval, že návrat by ohrozil ji i děti, a nakonec s nimi nastoupila do letadla společnosti El Al.

Další členové rodiny odcházeli jinudy, část se dostala na sever Iráku, odkud jim lidé napojení na kurdské povstalce pomohli přes hranici do Íránu a odtamtud pokračovali do bezpečí.

Izraelci zároveň hlídali načasování. Pokud by v krátké době vycestovalo mnoho příbuzných pilota, mohlo to opět přitáhnout nežádoucí pozornost.. Redfa proto čekal na potvrzení, že nejbližší rodina je mimo její dosah. Když zpráva dorazila, zbývalo mu získat vhodnou příležitost k letu.

Redfa sloužil na základně západně od Bagdádu a měl k dispozici MiG-21F-13 a pro cestu do Izraele potřeboval přídavnou nádrž, protože dolet jednomotorového stroje byl omezený. Let dlouhý přibližně 800 kilometrů musel zvládnout bez zbytečných manévrů a při úsporném režimu letu. Zdržení nad Jordánskem nebo boj s případnými pronásledovateli by mu mohly rychle zabránit v dokončení mise.

První možnost přišla 14. srpna 1966. Redfa vzlétl, ale brzy se v kabině objevil kouř a musel se vrátit. Příčinou byla porucha elektrického systému. Mechanici závadu odstranili a Redfa pokračoval ve službě. Jeho nadřízení nic neodhalili a o dva dny později znovu odstartoval.

Ráno 16. srpna usedl Redfa opět do svého MiGu, po startu vystoupal do velké výšky a zamířil na západ. Ve výšce kolem 9 000 metrů dokázal letět úsporně a udržovat rychlost potřebnou k překonání Jordánska. Odchylka od běžné letové trasy brzy upoutala pozornost, nad severním Jordánskem jej zachytily radary a proti neznámému stroji vzlétly dvě stíhačky Hawker Hunter. Jejich piloti se pokoušeli navázat rádiové spojení, Redfa však neodpovídal a pokračoval v letu.

Jordánské Huntery nedosahovaly rychlosti MiGu-21, mohly však narušitele sledovat a upozornit další jednotky. Redfa se vyhnul zbytečným manévrům a držel kurz, jeho výhodou byla velká výška a rychlost, nevýhodou zásoba paliva, která se každou minutou zmenšovala. Jordánci kontaktovali syrské úřady, aby ověřili původ letadla. Dostali mylnou odpověď, že jde o syrskou stíhačku na cvičné misi. Zmatení pomohlo Redfovi bezpečně proletět.

Na izraelské straně čekaly dvě Mirage III, velitel letectva Mordechaj Hod o operaci věděl a nařídil, že se na příchozí MiG nesmí střílet. Do tajemství ale zasvětil jen malý počet lidí, takže pro protivzdušnou obranu šlo o neznámý nepřátelský letoun. Při setkání se stíhačkami musel Redfa dát jasně najevo, že chce přistát. Izraelští piloti jej zachytili a přiblížili se k němu, Redfa kýval křídly a signalizoval, že nepředstavuje hrozbu, vysunul také podvozek, aby ukázal úmysl přistát. Mirage se zařadily k jeho stroji a doprovodily jej směrem k základně Chacor.

Kolem osmé hodiny ranní dosedl irácký MiG na přistávací dráhu doslova s posledními kapkami paliva v nádržích a na letišti jej převzali izraelští důstojníci a členové Mossadu.

Na tiskové konferenci po akci hovořil o diskriminaci křesťanů a o svém nesouhlasu s bombardováním Kurdů. Izraelci naopak tajili podrobnosti náboru, jména spolupracovníků i evakuační cesty. V Iráku totiž stále zůstávali lidé, jejichž odhalení by mohlo skončit zatčením. Veřejnost se tak dozvěděla hlavně to, že s letounem přiletěl dobrovolně a že pilot požádal o ochranu.

Izraelští technici převzali MiG okamžitě po přistání a zkoumali jeho drak, motor, hydrauliku, přístrojové vybavení a výzbroj. Redfa přivezl také letovou příručku, takže měli po ruce údaje o provozu a omezeních stroje. Pomáhal jim vysvětlit označení v kabině a vysvětloval, na co si má pilot při letu dát pozor.

Prvním izraelským pilotem, který MiG vyzkoušel, byl Dani Shapira. S Redfou prošel kabinu a během krátké přípravy se seznámil s řízením, při startu ho sledovali vrcholní důstojníci izraelského letectva. První let dopadl dobře, Shapira pak s MiGem absolvoval další zkoušky a cvičné souboje proti Mirage, Super Mystèrům i dalším izraelským strojům a celkem při těchto pokusem MiG vykonal přibližně 120 letů. Piloti zkoušeli manévry v různých rychlostech a výškách, sledovali chování stroje při manévrech a hledali jeho slabiny.

Sovětská stíhačka prokázala vysokou stoupavost, slušnou obratnost a dobré vlastnosti při rychlém přepadu. Její malá silueta komplikovala protivníkovi zaměření, Izraelci ale zjistili, že při prudkých manévrech může rychle ztratit rychlost, má omezenou zásobu paliva a pilot ze stísněné kabiny špatně vidí dozadu. Zkušenosti okamžitě promítli do výcviku stíhacích jednotek.

V dubnu 1967 se izraelské Mirage střetly se syrskými MiGy-21 a sestřelily šest protivníkových stíhaček bez vlastní ztráty. O dva měsíce později vypukla šestidenní válka, v níž izraelské letectvo dosáhlo hned v úvodu zdrcující převahy. K výsledku přispěly především, pečlivá příprava operací proti letištím, výcvik posádek a v neposlední řadě také zkušenosti získané při se sovětským strojem.

O irácký MiG se brzy přihlásily Spojené státy, jejich piloti se ve Vietnamu střetávali se sovětskými stíhačkami a chtěli znát skutečné možnosti MiGu-21. Americké F-4 Phantom II byly větší a těžší, měly výkonné motory a radarovou výzbroj, ale při těsném souboji menší MiG těžil z vlastní obratnosti. Izraelský úlovek proto sliboval odpovědi, které jiné zdroje nemohly poskytnout.

V lednu 1968 Izrael letoun Američanům zapůjčil. MiG byl tajně dopraven na základnu Groom Lake v Nevadě, známou spíše pod jménem Area 51. Dostalo se mu amerického označení YF-110 a program zkoušek nesl název Have Doughnut. Mezi 23. lednem a 8. dubnem absolvoval 102 letů v celkové délce přibližně 77 hodin.

Na zkouškách se podíleli vybraní specialisté amerického letectva a námořnictva. Jejich závěry se staly podkladem pro utajované taktické rozbory, američtí piloti měli vědět, v jakém manévru je MiG nebezpečný a kdy lze naopak využít předností Phantomu.

Program Have Doughnut otevřel cestu k dalším tajným testům sovětských letadel na americkém území. Izraelci zase díky spolupráci upevnili vztahy s Washingtonem a jejich letectvo později zařadilo do výzbroje americké Phantomy. Stíhačka, kterou Redfa odvezl z Iráku, tak sloužila ještě dlouho po svém útěku.

Izraelci mezitím MiG přebarvili a dali mu taktické číslo 007 podle slavného filmového agenta. Když v roce 1967 navštívil Izrael Sean Connery, nechal se u letounu vyfotografovat s velitelem letectva Mordechajem Hodem. V izraelském leteckém muzeu v Chacerimu stojí dodnes jiný MiG-21 upravený do podoby Redfova stroje.

Pro Muníra Redfu znamenalo přistání v Izraeli konec dosavadní kariéry. Mossad mu zajistil ochranu, doklady a možnost nového života, ale útěk mu nakonec štěstí nepřinesl. Jeho manželka se s útěkem nesmířila a obtížně snášela pobyt v zemi, kterou její rodina považovala za nepřítele. Cítila se osamělá, chyběli jí příbuzní a manželovi vyčítala, že o jejím osudu rozhodl bez ní.

Napětí pokračovalo i po příjezdu dalších členů rodiny, jeden z Redfových švagrů netušil, že cestuje do Izraele. Když zjistil, co Redfa provedl, označil ho za zrádce a pokusil se ho napadnout a manželka musela znovu vysvětlovat, že o připravovaném útěku předem nevěděla.

Redfa několik let žil v Izraeli a živil se jako dopravní pilot, rodina se nakonec přestěhovala do blíže neurčené západní země, kde žila pod změněnou identitou. Obavy z irácké zpravodajské služby je přesto nikdy neopustily. O jeho dalším životě nejsou známy bližší informace, ví se však, že zemřel někdy v roce 1998, s největší pravděpodobností na infarkt.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

How Mossad Stole the World’s Most Advanced Fighter Jet – Ynet News

https://www.ynetnews.com/magazine/article/sy4y9b8pme

The Blue Bird Legend – Ynet News

https://www.ynetnews.com/articles/0,7340,L-3405913,00.html

How Israel Got This MiG-21 That Sean Connery Posed Next To Was Like a Real-Life Bond Movie – The War Zone

https://www.twz.com/37405/how-israel-got-this-mig-21-that-sean-connery-posed-next-to-was-like-a-real-life-bond-movie

The Area 51 File: Secret Aircraft and Soviet MiGs – National Security Archive

https://nsarchive.gwu.edu/briefing-book/intelligence/2013-10-29/area-51-file-secret-aircraft-soviet-migs