Operace Rimon 20: Izrael nalákal sovětské piloty do pasti. Jejich ztráty a ponížení potěšily i Egypt

Sovětský svaz patřil po desetiletí k hlavním podporovatelům arabských nepřátel Izraele. Do Egypta, Sýrie a dalších zemí proudily zbraně, poradci, výcvik i politická podpora. Moskva tím posilovala svůj vliv na Blízkém východě a současně oslabovala západní pozice v regionu. Jenže na bojišti to dlouho nestačilo.

Šestidenní válka v roce 1967 skončila pro arabské státy katastrofou. Izrael během několika dnů rozdrtil egyptské, syrské i jordánské síly, obsadil Sinaj, Golanské výšiny, Západní břeh i východní Jeruzalém a ukázal, že sovětská technika ani výcvik samy o sobě vítězství nezajistí. Pro Moskvu i její spojence to byla rána, kterou nebylo možné nechat bez odpovědi.

Sovětská podpora proto ještě zesílila. Egypt se pod vedením Gamála Abdela Násira pustil do opotřebovací války, v níž chtěl Izrael postupně vyčerpat a donutit k ústupkům. Jenže tentokrát už nešlo jen o dodávky zbraní a rady ze zákulisí. Do Egypta dorazily sovětské jednotky protivzdušné obrany, specialisté i piloti. Když se začali stále odvážněji zapojovat do bojů, izraelskému velení došla trpělivost. Rozhodlo se Sověty potrestat přímo ve vzduchu.

Když 5. června 1967 začala Šestidenní válka, rozhodl o jejím výsledku už první den konfliktu. Izraelské letectvo spustilo operaci Focus, během níž v několika vlnách zaútočilo na egyptská letiště. Egyptské letectvo bylo během několika hodin doslova zmrzačeno. Většina jeho bojových letadel byla zničena přímo na zemi, aniž by vůbec dostala šanci vzlétnout. Podobný osud následně potkal také syrské, jordánské a irácké vzdušné síly. Izrael tím získal naprostou převahu ve vzduchu, která se stala jedním z hlavních důvodů jeho bleskového vítězství.

Na zemi se situace pro arabské státy vyvíjela stejně katastrofálně. Izraelské jednotky během šesti dnů obsadily celý Sinajský poloostrov až k Suezskému průplavu, pásmo Gazy, Západní břeh Jordánu, východní Jeruzalém i strategické Golanské výšiny. Egypt přišel nejen o rozsáhlé území, ale také o značnou část své armády a prestiž vůdčí arabské mocnosti. Prezident Gamál Abd an-Násir sice krátce po porážce oznámil rezignaci, pod tlakem masových demonstrací ji však odvolal. Bylo jasné, že se Egypt se ztrátou Sinaje nesmíří.

Do konfliktu nyní výrazněji zasáhl Sovětský svaz. Moskva patřila už před válkou k hlavním dodavatelům výzbroje pro Egypt, po drtivé porážce však svou pomoc ještě rozšířila. Do země začaly proudit stovky tanků, obrněných transportérů, dělostřeleckých systémů i nových letadel, která měla nahradit obrovské ztráty z června 1967. Sovětští instruktoři současně cvičili nové egyptské piloty, tankisty i obsluhy protivzdušné obrany, aby byla armáda co nejrychleji znovu bojeschopná.

Násir si ale uvědomoval, že na další rozsáhlou válku Egypt zatím nemá síly. Místo pokusu o znovudobytí Sinaje proto zvolil jinou strategii. V březnu 1969 zahájil takzvanou opotřebovací válku. Jejím cílem nebylo Izrael porazit jedním úderem, ale dlouhodobým ostřelováním, leteckými útoky a diverzními akcemi mu způsobovat ztráty, oslabovat jeho ekonomiku i morálku a postupně jej přimět k ústupu ze získaných území.

Ukázalo se však, že ani obnovené egyptské letectvo nedokáže Izraelcům čelit. Jejich stíhací bombardéry podnikaly nálety hluboko v egyptském týlu a ničily vojenské cíle s minimálními ztrátami. Sovětský svaz proto přistoupil k dalšímu kroku. Do Egypta nezačal posílat jen další zbraně a vojenské poradce, ale celé jednotky protivzdušné obrany vybavené komplety S-75 Dvina (v kódu NATO SA-2 Guideline) a S-125 Něva (v kódu NATO SA-3 Goa), radarové oddíly i tisíce vlastních vojáků. Spolu s nimi dorazily také elitní stíhací pluky vybavené letouny MiG-21. Jejich piloti už neměli Egypťany pouze cvičit. Dostali povolení zapojit se přímo do bojů.

Opotřebovací válka se tak přestala odehrávat jen mezi Izraelem a Egyptem. Nad Suezským průplavem se stále častěji objevovali sovětští piloti, přestože Moskva jejich přímou účast dál popírala. Izraelské velení si uvědomovalo, že proti němu už nestojí jen egyptské letectvo. Bylo jen otázkou času, kdy se rozhodne odpovědět.

Příchod sovětských jednotek začal postupně měnit situaci nad Egyptem. Izraelské letectvo si sice i nadále udržovalo kvalitativní převahu, jeho dosud téměř neomezená svoboda operací se však začala zmenšovat. Sovětští specialisté budovali nová radarová stanoviště, rozmisťovali další raketové komplety protivzdušné obrany a postupně vytvářeli stále hustší síť, která chránila egyptské jednotky.

S tím rostl i počet ztrát. Sovětské raketové komplety postupně sestřelily několik izraelských letadel a další stroje se na základny vracely poškozené. Egypťané navíc získávali stále větší sebevědomí. Pod ochranou sovětské protivzdušné obrany mohli častěji ostřelovat izraelské pozice na druhém břehu Suezského průplavu a podnikat vlastní letecké operace.

Zpočátku Izraelci na novou situaci reagovali útoky na raketová postavení a radary. Sověti však své systémy neustále přesouvali blíže k Suezskému průplavu. Každé nové postavení znamenalo další omezení pro izraelské piloty, kteří museli létat opatrněji a stále častěji čelili palbě řízených střel. Velení izraelského letectva dobře chápalo, že pokud bude tento postup pokračovat, ztratí jednu ze svých největších výhod – schopnost beztrestně operovat nad bojištěm.

Přesto se Izrael snažil přímému střetu se Sovětským svazem vyhnout. Politické vedení si uvědomovalo, že sestřelení sovětského pilota by mohlo vyvolat mezinárodní krizi s jednou ze dvou světových supervelmocí. Izraelští piloti proto dostávali pokyny vyhýbat se soubojům se sovětskými MiGy, pokud to situace dovolí. Místy dokonce přerušovali své mise nebo měnili trasu letu jen proto, aby se s nimi nemuseli střetnout.

Moskva však izraelskou zdrženlivost vyhodnotila jako slabost. Sovětští piloti začali létat stále agresivněji a protivzdušná obrana se dál posouvala směrem k průplavu, přestože to bylo v rozporu s dřívějšími dohodami. Každý další týden znamenal pro Izrael větší omezení a větší riziko ztrát. Bylo zřejmé, že pouhé ustupování problém nevyřeší.

V izraelském letectvu proto dozrálo přesvědčení, že nastal čas Sověty zastavit. Ne bombardováním jejich základen ani útokem na raketové komplety, ale způsobem, který jim zasadí citelnou ránu a zároveň ukáže, že ani piloti světové supervelmoci nejsou ve vzduchu neporazitelní.

Na obou stranách se schylovalo ke střetu, který neměl obdoby. Nad Egyptem se měly utkat stroje reprezentující tři nejvýznamnější letecké školy své doby – americkou, francouzskou a sovětskou. Každá z nich vycházela z odlišné konstrukční filozofie, každá měla své silné stránky a všechny už za sebou měly bojové nasazení v některém z největších konfliktů studené války.

Nejnovější posilou izraelského letectva byl americký McDonnell Douglas F-4E Phantom II. Do výzbroje Izraele začal přicházet až po Šestidenní válce, kdy Spojené státy převzaly roli hlavního dodavatele moderních zbraní. Phantom už měl za sebou tvrdé nasazení ve Vietnamu, kde létal u amerického letectva, námořnictva i námořní pěchoty. Účastnil se vzdušných soubojů s vietnamskými MiGy, doprovázel bombardéry a útočil na pozemní cíle. Získal pověst mimořádně univerzálního stroje, který dokázal plnit prakticky jakýkoliv úkol.

Izraelci jeho schopností využívali na maximum. Phantom pro ně představoval těžký víceúčelový letoun schopný ničit pozemní cíle hluboko v týlu protivníka, provádět průzkum i svádět vzdušné souboje. Jeho velkou předností byl výkonný radar a možnost používat moderní řízené střely. Tam, kde bylo potřeba udeřit silou a na větší vzdálenost, nastupoval Phantom.

Vedle něj však izraelské letectvo stále spoléhalo na francouzské Dassault Mirage IIICJ. Ty se staly symbolem izraelského vítězství v roce 1967. Nna těchto letounech začala operace Focus a jejich piloti získali většinu vzdušných vítězství během Šestidenní války. Mirage vznikla jako lehká přepadová stíhačka, ale v izraelských rukou se proměnila v mimořádně účinný stroj pro manévrový boj. Byla menší, lehčí a obratnější než Phantom a mnoho izraelských es na ní létalo raději než na novější americké technice.

Proti nim stál letoun, který se stal symbolem sovětského letectví – MiG-21. Od počátku šedesátých let tvořil páteř stíhacích jednotek Sovětského svazu a postupně se rozšířil do desítek zemí světa. Létaly na něm státy Varšavské smlouvy, spojenci Moskvy v Asii i Africe a díky výrobě přesahující deset tisíc kusů se stal nejrozšířenější nadzvukovou stíhačkou historie.

MiG-21 si odbyl bojovou účaast v řadě konfliktů studené války. Výrazně se prosadil především nad Vietnamem, kde severovietnamští piloti dokázali na těchto strojích vzdorovat technicky vyspělejším americkým letadlům a získali na nich řadu vzdušných vítězství. Díky jednoduché konstrukci, vysoké spolehlivosti a snadné údržbě se MiG-21 stal jedním z nejúspěšnějších exportních letounů Sovětského svazu.

V Egyptě létaly MiGy-21 ve dvojí službě. Část z nich pilotovali egyptští letci, kteří po porážce v roce 1967 procházeli intenzivním výcvikem pod dohledem sovětských instruktorů. Vedle nich však do kokpitů usedali také příslušníci sovětského letectva. Jejich stroje nesly egyptské výsostné znaky, startovaly z egyptských základen a navenek působily jako součást egyptského letectva. Ve skutečnosti je řídili sovětští piloti vyslaní do Egypta v rámci tajné operace Kavkaz.

Pokud se tedy mělo schylovat k velkému vzdušnému střetu, nešlo jen o souboj Izraele s Egyptem. Nad Suezským průplavem proti sobě stáli zkušení izraelští veteráni létající na amerických a francouzských strojích a sovětští piloti, kteří do Egypta přivezli nejrozšířenější stíhačku východního bloku. Výsledek jejich střetu měl ukázat nejen schopnosti pilotů, ale i kvalitu leteckých škol, které za nimi stály.

Na přelomu jara a léta 1970 bylo izraelskému velení jasné, že dosavadní způsob vedení války přestává fungovat. Egyptská armáda sice stále nedokázala Izraeli čelit na zemi ani ve vzduchu, situace se však měsíc od měsíce měnila. Sovětské jednotky protivzdušné obrany rozšiřovaly své postavení podél Suezského průplavu, přibývalo radarových stanovišť i raketových kompletů a izraelské letectvo se při každé další operaci dostávalo pod stále větší tlak.

Izraelci se zpočátku snažili zabránit tomu, aby konflikt přerostl v přímý střet se Sovětským svazem. Piloti dostávali pokyny nevyhledávat souboje se sovětskými MiGy, pokud to nebude nezbytné. Velení si dobře uvědomovalo, že sestřelení sovětského pilota může vyvolat diplomatickou krizi, kterou si Jeruzalém nepřál. Moskva se však této zdrženlivosti nezačala obávat. Naopak ji postupně začala využívat.

Sovětské hlídky létaly stále sebevědoměji, protivzdušná obrana se posouvala blíže k frontě a Izrael přicházel o jednu ze svých největších výhod – možnost volně operovat nad bojištěm. Každý nový raketový oddíl znamenal další omezení pro izraelské piloty. Velení letectva proto dospělo k závěru, že pokračovat stejným způsobem už není možné. Bylo třeba převzít iniciativu.

Zároveň ale nikdo neuvažoval o otevřeném útoku na sovětské jednotky. Takový krok by mohl vyvolat nekontrolovatelnou eskalaci konfliktu. Místo síly se Izraelci rozhodli vsadit na lest. Chtěli Sověty přimět, aby udělali chybu sami.

Plán vznikal několik týdnů. Důstojníci izraelského letectva analyzovali desítky předchozích letů, záznamy radiové komunikace i reakce sovětského velení. Snažili se najít vzorec, podle kterého protivník jedná. A skutečně jej našli.

Kdykoliv se poblíž Suezského průplavu objevila malá skupina izraelských letadel, sovětské radary ji zachytily a velitelé vyslali stíhací hlídku k jejímu zachycení. Pokud situace nevypadala nebezpečně, MiGy se snažily protivníka pronásledovat a vytlačit z oblasti. Sověti si byli jistí, že mají díky radarům i početní převaze situaci pod kontrolou. Izraelci se rozhodli této předvídatelnosti využít.

Celá operace měla působit jako naprosto běžná izraelská mise. Menší skupina stíhaček měla letět podél průplavu způsobem, který Sověti vídali téměř každý den. Další letouny měly provést omezený útok na pozemní cíl, aby vše vypadalo jako rutinní kombinace průzkumu a bombardování. Nic nesmělo vzbudit podezření. Cílem bylo přesvědčit sovětské velení, že proti sobě nemá připravenou léčku, ale další z mnoha izraelských operací.

Skutečná úderná síla mezitím měla čekat mimo dosah nepřátelských radarů. Izraelci pečlivě naplánovali trasy jednotlivých skupin, jejich výšku letu, okamžik obratu i přesný čas, kdy se měly objevit nad bojištěm. Každý pilot znal svou úlohu do posledního detailu. Celý plán stál na přesné koordinaci. Pokud by jediná skupina dorazila o několik desítek sekund později nebo příliš brzy, Sověti by získali čas zareagovat a výhoda překvapení by zmizela.

Do operace byli vybráni pouze nejzkušenější piloti izraelského letectva. Nešlo jen o jejich letové schopnosti. Velení potřebovalo lidi, kteří dokážou zachovat klid i ve chvíli, kdy proti nim budou stát sovětští letci. Každý z nich si uvědomoval, že tentokrát nepůjde o další střet s Egyptem. Na druhé straně budou sedět příslušníci ozbrojených sil jaderné supervelmoci.

Plán dostal krycí název Rimon 20. Jeho cílem nebylo rozpoutat válku se Sovětským svazem ani pokořit Moskvu kvůli prestiži. Izrael chtěl Sovětům vyslat jednoznačný signál. Jejich stále hlubší zapojování do bojů nebude bez následků a ani elitní sovětští piloti nejsou nedotknutelní. Pokud se podaří protivníka nalákat do připravené pasti, mohl jediný vzdušný souboj změnit chování sovětského letectva více než měsíce bombardování radarů a raketových postavení. Teď už zbývalo jediné. Přimět Sověty, aby udělali přesně to, co od nich Izraelci očekávali.

Vzdušný souboj, který vešel do dějin jako operace Rimon 20, trval méně než tři minuty. Přesto se jeho průběh dodnes nepodařilo zrekonstruovat do posledního detailu. V zápalu boje sledoval každý pilot především svého protivníka, řídící důstojníci měli jen omezený přehled a pozdější výpovědi účastníků se v některých bodech liší. Historici se dodnes přou o pořadí některých sestřelů i o to, komu náleží poslední vítězství. Základní průběh bitvy je však znám poměrně přesně.

Ve čtvrtek 30. července krátce po 14. hodině uvedlo izraelské letectvo svůj plán do pohybu. Čtveřice Phantomů 69. perutě vedená Avihu Ben-Nunem s navigátorem Šaulem Levim zaútočila na egyptské radarové stanoviště u Sokhny. Ve stejné době přeletěla přes Suezský záliv čtveřice Mirage z 119. perutě pod velením Amose Amira. Letěla v těsné formaci, takže se na radarech jevila jako jediný cíl – přesně tak, jak plánovači zamýšleli. Nízko nad Sinají mezitím čekaly další skupiny Mirage mimo dosah sovětských radarů.

Sovětské velení zareagovalo přesně podle očekávání. Z letišť Kawm Ušim, Bání Suwajf i al-Katámíja začaly postupně startovat MiGy-21 pilotované sovětskými letci. Celkem bylo do akce vysláno až 24 stíhaček rozdělených do několika skupin. Jejich velitelé byli přesvědčeni, že před sebou mají další rutinní izraelskou operaci, kterou lze zachytit a vytlačit z egyptského vzdušného prostoru.

Když se sovětské MiGy přiblížily na vzdálenost zhruba dvaceti kilometrů, vydal velitel izraelského letectva Mordechaj Hod očekávaný rozkaz. Izraelští piloti odhodili přídavné nádrže, rozdělili formace a během několika vteřin se z návnady stala útočná síla. Ze skrytých pozic se do boje zapojily další Mirage i Phantomy. Sovětští piloti se náhle ocitli pod útokem z několika směrů současně. Převaha, se kterou do souboje vstupovali, zmizela během několika okamžiků.

První úspěch si připsal Avraham Salmon z 119. perutě. Pověsil se za MiG-21 kapitána Nikolaje Jurčenka, který ohrožoval dvojici izraelských Phantomů. Salmon odpálil střelu AIM-9 Sidewinder a sovětský stroj se proměnil v ohnivou kouli. Jurčenko zahynul. Prakticky ve stejnou chvíli objevil Asher Snir další MiG. Jeho Sidewinder zasáhl letoun kapitána Jevgenije Jakovleva. Sovětský pilot se sice katapultoval, zraněním však podlehl ještě při sestupu na padáku.

Snir se však nechal strhnout pronásledováním a na okamžik ztratil přehled o situaci. Toho využil kapitán Vladimir Ivlev, který se dostal za jeho Mirage a odpálil vlatní řízenou střelu. Exploze utrhla část zadní části letounu a těžce poškodila motor. Izraelský pilot měl obrovské štěstí. Přestože byl jeho stroj na odpis, podařilo se mu odpoutat od boje a nouzově přistát na základně Refidim. Šlo o jediné izraelské letadlo poškozené během celé operace.

Do souboje se mezitím zapojily také Phantomy. Aviem Sella s navigátorem Reuvenem Reshefem dostihli MiG kapitána Georgije Syrkina. První střela svůj cíl zřejmě minula nebo poškodila jen částečně, druhý útok už byl úspěšný. Syrkin se katapultoval a jako jeden z mála sestřelených sovětských pilotů bitvu přežil. Jen o několik okamžiků později zaměřil Avihu Ben-Nun s navigátorem Šaulem Levim další MiG. Střela AIM-7 Sparrow zasáhla letoun kapitána Jevgenije Kameneva, který se ve vzduchu rozpadl.

Poslední sovětský MiG se pokusil z bojiště uniknout. Pronásledovali jej Avraham Salmon i Iftach Spector. Oba na něj postupně útočili, pilot Vladimir Žuravlev se však stále držel ve vzduchu a podařilo se mu odletět severozápadním směrem. Dlouhá léta se mělo za to, že unikl. Teprve později sovětské materiály potvrdily, že jeho těžce poškozený MiG krátce nato havaroval. Izraelské letectvo proto připsalo sestřel společně Salmonovi a Spectorovi.

Než si sovětští velitelé stihli uvědomit rozsah katastrofy, bylo po všem. Mordechaj Hod okamžitě vydal rozkaz k odpoutání, protože očekával přílet dalších MiGů. Izraelské letouny zamířily zpět nad Sinaj a během několika minut opustily bojiště. Celý vzdušný souboj trval necelé tři minuty. Výsledek byl jednoznačný – pět sestřelených sovětských MiGů, čtyři mrtví piloti, jeden těžce poškozený izraelský Mirage a demonstrace toho, že ani příslušníci sovětského letectva nejsou ve vzduchu neporazitelní.

Operace Rimon 20 skončila během několika minut, její dozvuky však byly cítit ještě dlouho poté. Sovětský svaz utrpěl jednu z nejcitelnějších leteckých porážek celé studené války. Nešlo ani tak o počet ztracených letadel, ale o prestiž. Do boje byli nasazeni elitní piloti, kteří měli předvést převahu sovětského letectva nad Izraelci. Místo demonstrace síly přišlo veřejnosti utajované fiasko.

V Moskvě zavládlo rozčarování. Kreml si nemohl dovolit přiznat, že jeho příslušníci padli v boji s izraelským letectvem, a celá událost byla proto zahalena mlčením. O ztrátách se oficiálně nemluvilo a podrobnosti znalo jen úzké vedení armády a státu. Zahynulí piloti byli pohřbeni v Sovětském svazu s vojenskými poctami a jejich rodiny obdržely státní vyznamenání. Veřejnost se však nedozvěděla, za jakých okolností jejich blízcí zemřeli.

Porážka měla i praktické důsledky. Sovětští piloti dostali podstatně přísnější pravidla pro další lety a velení už nebylo ochotné pouštět se do podobně riskantních soubojů. Moskva si uvědomila, že přímé střety s izraelskými letci přinášejí více politických rizik než vojenských výhod. Těžiště sovětské pomoci se proto ještě více přesunulo na budování protivzdušné obrany, která měla Izraelcům komplikovat život bez nutnosti nasazovat vlastní stíhací piloty do otevřených soubojů.

Na izraelské straně zavládla zcela opačná nálada. Operace splnila svůj hlavní cíl. Izraelští piloti dokázali, že ani příslušníci sovětského letectva nejsou neporazitelní, a po měsících ústupu znovu převzali iniciativu. Účastníci operace byli oceněni velením letectva a jejich úspěch se rychle stal součástí tradic izraelského vojenského letectva. Mnozí z pilotů, kteří se nad Suezem utkali se Sověty, později zastávali nejvyšší velitelské funkce. Avihu Ben-Nun se stal velitelem izraelského letectva, Iftach Spector patřil mezi nejuznávanější izraelská letecká esa a další účastníci operace pokračovali ve významných vojenských kariérách.

Pro mnohé egyptské důstojníky měla porážka Sovětů i jistou příchuť zadostiučinění. Sovětští poradci i piloti se nad svými spojenci často povyšovali a dávali jim najevo, že za předchozí neúspěchy mohou především jejich nízké schopnosti. Operace Rimon 20 ale ukázala, že ani elitní příslušníci sovětského letectva nejsou vůči izraelské taktice imunní. Padli do stejné pasti, na jakou už dříve opakovaně dopláceli egyptští piloti. Mezi částí egyptských důstojníků proto zavládla škodolibá radost. Jejich sebevědomí utrpělo během Šestidenní války těžké rány, tentokrát však nebyli terčem posměchu oni, ale jejich sebejistí sovětští učitelé.

Situace zašla dokonce tak daleko, že při pozdějším jednáních mezi izraelským prezidentem Ezerem Weizmanem a a egyptským prezidentem Husním Mubarakem měl druhý jmenovaný, v době opotřebovací války velitel egyptského letectva prohlásit: „Věděli jsme, že Izraelci na Rusy chystají past, ale zlobili jsme se na Rusy, kteří nám pořád říkali, že neumíme létat a manévrovat, a říkali jsme si, že je musíme nechat projít potřebnou lekcí.“

Bylo by chybou považovat Rimon 20 za jednoznačný zlom celé opotřebovací války. Sovětský svaz sice utrpěl bolestivou porážku a jeho piloti se do dalších přímých střetů pouštěli mnohem opatrněji, Moskva však svůj hlavní cíl neopustila. Dodávky zbraní pokračovaly, přibývaly další raketové komplety, radary i prostředky protivzdušné obrany. Izrael vyhrál jednu z nejslavnějších leteckých bitev své historie. O tom, kdo nakonec získal strategickou výhodu, měly rozhodnout až následující měsíce a roky.

V létě roku 1970 nemohl téměř nikdo tušit, že izraelský triumf nad sovětskými piloty nebude posledním slovem opotřebovací války. Nad Suezským průplavem sice zvítězilo izraelské letectvo, několik desítek kilometrů západně od bojiště se ale odehrávala mnohem důležitější bitva. Ne ve vzduchu, nýbrž na zemi. Sovětští vojáci, technici a ženisté pokračovali v budování husté sítě radarů, raketových postavení a velitelských stanovišť, která měla během několika let zásadně změnit poměr sil na Blízkém východě.

Operace Rimon 20 sice otřásla sebevědomím sovětských pilotů a přiměla Moskvu omezit jejich přímé nasazování, hlavní cíl Sovětského svazu tím ale ohrožen nebyl. Kreml nepotřeboval vyhrávat vzdušné souboje. Potřeboval zajistit, aby egyptská armáda už nikdy nezažila podobnou katastrofu jako během Šestidenní války. Každý další raketový komplet a každý nový radar přibližovaly Egypt k tomuto cíli.

Když v říjnu 1973 vypukla jomkipurská válka, ukázalo se, jak významnou práci Sověti odvedli. Egyptské jednotky překročily Suezský průplav pod ochranou mohutného raketového deštníku a izraelské letectvo během prvních dnů konfliktu utrpělo ztráty, které si jen o několik let dříve dokázal představit málokdo. Síť protivzdušné obrany budovaná od opotřebovací války se stala jedním z klíčových faktorů egyptských počátečních úspěchů.

Operace Rimon 20 tak zůstává jedním z největších taktických vítězství izraelského letectva. Nad Suezem zvítězili izraelští piloti jednoznačně. Historie však ukázala, že ani dokonale připravená letecká past nedokázala zastavit události, které už mezitím nabíraly obrátky.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

https://www.ynetnews.com/magazine/article/sywj3ykowe

https://www.airandspaceforces.com/article/0909israel/

https://www.airforcemag.com/article/0909israel/

https://www.jewishvirtuallibrary.org/operation-rimon-20

https://www.historynet.com/operation-rimon-20-israels-air-battle-with-soviet-pilots/

https://warisboring.com/when-israel-shot-down-soviet-fighter-pilots/

https://nationalinterest.org/blog/buzz/when-israeli-fighter-pilots-humiliated-soviet-air-force-171829

https://www.aviation-history.com/magazine/

https://www.helis.com/database/magazines/airforces-monthly/