Operace Bolo 1967: Americké F-4 nalákaly MiGy-21 do pasti.Bez ztrát jich za 12 minut 7 zničily

Na začátku roku 1967 měli severovietnamští piloti jasno v tom, jakého protivníka chtějí nad svou zemí potkat. Mnohem lákavější kořistí než stíhací F-4 Phantom pro ně byly pumami obtížené F-105 Thunderchief, které přilétaly po známých trasách a během úderných misí měly omezenější možnosti manévrování. MiGy-21 proti nim mohly rychle udeřit a zase zmizet.

Američané se rozhodli této preference využít. Připravili operaci, při níž měly severovietnamské radary a pozemní řízení získat dojem, že proti nim míří další svaz Thunderchiefů. Po startu však piloti MiGů místo očekávaných úderných strojů narazili na Phantomy vyzbrojené pro vzdušný boj. Z lovců se během několika minut stala kořist.

Když Američané v březnu 1965 zahájili operaci Rolling Thunder, měli nad Severním Vietnamem obrovskou převahu v počtu letadel, logistice i celkových možnostech. Ze základen v Thajsku a Jižním Vietnamu startovaly úderné svazy podporované tankery, průzkumnými stroji, letouny pro elektronický boj a stíhacím doprovodem. Nad severovietnamským územím však tato síla čelila schopnému a vynalézavému nepříteli.

Severní Vietnam postupně vybudoval hustou síť radarů, protiletadlových děl a raketových kompletů SA-2, kterou doplňovaly stíhací letouny. Američtí piloti mohli během jediné mise čelit několika druhům hrozeb a současně museli plnit přesně stanovený úkol. MiGy v tomto systému fungovaly jako pohyblivá část obrany. Nesnažily se získat vládu nad oblohou, stačilo objevit se ve vhodnou chvíli a přinutit úderná letadla věnovat pozornost vlastnímu přežití.

Během roku 1966 získával stále větší význam MiG-21. Sovětská stíhačka byla malá, rychlá a pro krátké přepadové útoky velmi vhodná. Omezenější dolet ani zásoba výzbroje v této roli tolik nevadily. Piloti působili nad vlastním územím, radarová síť sledovala americké formace a pozemní stanoviště je mohla navést na výhodný kurz pro útok

Rozdíl v podmínkách obou stran byl značný, Američané přilétali stovky kilometrů a museli počítat s cestou k cíli, spotřebou paliva i návratem do Thajska. Poškozený stroj čekal dlouhý let domů a sestřelenému pilotovi hrozilo zajetí. Severovietnamský stíhač mohl po několika minutách boje zamířit zpět na některou z blízkých základen.

Jedním z nejčastějších amerických návštěvníků nad Severem byl Republic F-105 Thunderchief. Původně vznikl jako rychlý taktický úderný letoun schopný dopravit jadernou zbraň hluboko nad nepřátelské území, ve Vietnamu však samozřejmě nesl pouze konvenční pumy. Thunderchiefy útočily na mosty, železniční tratě, sklady, průmyslové závody a další cíle a představovaly klíčový stroj amerických vzdušných operací.

Piloti svým F-105 říkali „Thud“. Letoun dokázal překonat rychlost zvuku, měl šestihlavňový kanon M61 Vulcan a mohl nést také rakety AIM-9 Sidewinder. Bez pum dokázal zkušený pilot svést s MiGem tvrdý boj, při cestě k cíli však Thunderchief nesl několik tun výzbroje, přídavné nádrže a nezřídka také podvěsný kontejner určený pro elektronický boj. Zároveň musel držet předepsanou sestavu a jeho hlavním úkolem bylo dopravit pumy na určené místo.

Pro severovietnamské stíhače tak představoval příhodnější cíl než F-4 připravený výhradně pro vzdušný boj. Pozemní stanoviště mohla MiGy navést do vhodné polohy, piloti provedli krátký útok a pokusili se stáhnout dříve, než proti nim naplno zasáhnul americký doprovod.

Výhodou obránců byla také rostoucí předvídatelnost amerických operací. Rolling Thunder podléhal rozsáhlému politickému řízení z Washingtonu. Cíle se schvalovaly s ohledem na politické důvody, některé oblasti zůstávaly mimo dosah náletů a americké svazy opakovaně využívaly stejné koridory a zavedené postupy. Kampaň měla být dávkována tak, aby konflikt nepřerostl do přímého střetu s Čínou nebo Sovětským svazem, tím však dávala severovietnamské obraně čas studovat americké postupy.

Operátoři radarů sledovali, odkud svazy přilétají, v jakých výškách létají a jak jsou uspořádány. Zachycovali rádiový provoz a poznávali charakteristické elektronické rušení. Po měsících bojů už dokázali z několika znaků odhadnout, jaký druh operace či strojů se blíží.

Thunderchiefy měl poměrně výrazný provozní a elektronický „podpis“. Trasy, formace, rozestupy i rušicí zařízení poskytovaly vodítka, podle nichž mohlo severovietnamské velení reagovat, tento soubor znaků se ovšem později stal základem americké léčky.

Proti MiGům Američané používali mimo jiné McDonnell F-4 Phantom II. Dvoumístný stroj kombinoval vysoký výkon, radar a raketovou výzbroj tvořenou radarově naváděnými AIM-7 Sparrow a infračervenými AIM-9 Sidewinder. Verze F-4C tehdy postrádala zabudovaný kanon a spolehlivost raket měla daleko k představám konstruktérů, přesto představoval Phantom v roli stíhače výrazně nepříjemnějšího protivníka než F-105 zatížený pumami.

Američané přitom nemohli svůj problém vyřešit útokem na letiště, protože koncem roku 1966 zůstávaly hlavní severovietnamské stíhací základny mimo povolené cíle. Washington se obával eskalace, smrti sovětských či čínských poradců a dalšího rozšíření války. Letadla tak mohla stát na ranvejích, jejichž polohu Američané dobře znali, a přesto byla před přímým úderem chráněna politickým rozhodnutím.

Pro severovietnamské velení to znamenalo značnou volnost. Při nevýhodné situaci mohlo stíhačky ponechat na zemi, ale když se na radarech objevil další svaz F-105, snadno je mohlo vyslat. Větší počet amerických stíhaček tento problém neřešil, protože protivník se jednoduše mohl boji kdykoliv vyhnout. Američané proto potřebovali, aby MiGy vzlétly samy a zaútočily. A k tomu jim museli nabídnout cíl, kterému vietnamské velení neodolá.

V září 1966 převzal 8. taktické stíhací křídlo (8th Tactical Fighter Wing) na základně Ubon v Thajsku plukovník Robin Olds. Za druhé světové války létal na P-38 Lightning a P-51 Mustang, absolvoval 107 bojových misí nad Evropou a získal dvanáct vzdušných vítězství. Ve Vietnamu nyní velel jednotce Phantomů a hledal způsob, jak využít návyky protivníka proti němu.

Významnou úlohu měl také kapitán John „J. B.“ Stone, taktický důstojník 8. křídla, a na přípravě pracovali také další členové štábu. Olds se stal nejznámější tváří Bolo, konkrétní provedení však vznikalo společnou prací lidí se zkušeností z každodenních misí nad Severním Vietnamem. Základní myšlenka přitom byla prostá – Phantomy se budou vydávat za Thunderchiefy.

O vizuální podobnost vůbec nešlo. F-4 a F-105 se vzhledem lišily a pilot MiGu by je na dohled snadno rozeznal. Rozhodnutí vyslat stíhačky však padalo na zemi mnohem dříve, podle radarového obrazu, zachyceného provozu a chování amerického svazu. Pokud všechny tyto informace budou odpovídat známému náletu F-105, mohou MiGy dostat rozkaz ke startu dřív, než kdokoliv zjistí, co skutečně přilétá.

F-4 proto převzaly přístupové trasy Thunderchiefů, jejich výšku, rychlost a způsob formování. Napodobily také rádiový provoz, postupy při tankování a načasování příletů jednotlivých skupin. Každou tvořily čtyři Phantomy a do cílové oblasti měly přicházet v pětiminutových rozestupech odpovídajících běžným misím. Takový rytmus měl ještě jednu výhodu. Jakmile první MiGy vzlétnou, budou se nad oblastí postupně objevovat další čerstvé čtveřice amerických stíhaček. Plánovači počítali i s omezenou vytrvalostí MiGů-21, jejichž čas od startu po návrat se pohyboval přibližně kolem necelé hodiny.

Zásadní součástí klamu byly rušicí kontejnery QRC-160, které běžně nosily F-105 proti severovietnamským radarům. Ve správně rozestavené čtyřčlenné formaci se jejich rušení překrývalo a ztěžovalo obsluhám práci, zároveň však vytvářelo charakteristickou elektronickou stopu a QRC-160 proto dostaly také F-4.

Z pohledu severovietnamského pozemního řízení tak mělo všechno odpovídat známému obrazu. Od západu se blížily čtyřčlenné skupiny po trasách F-105, držely obvyklé výšky a rychlosti, přicházely v zavedených intervalech a nesly stejný druh rušicího zařízení.

Jediný zásadní rozdíl zůstával skrytý až do vizuálního kontaktu. F-4 místo pum nesly čtyři AIM-7E Sparrow a čtyři AIM-9B Sidewinder a jejich cíly se měly stát MiGy, které měly proti domnělým Thunderchiefům vzlétnout.

Plán počítal také s možností, že se severovietnamští piloti po odhalení léčky pokusí uniknout. Hlavní sílu tvořilo sedm čtyřčlenných skupin F-4C 8. taktického stíhacího křídla, které měly přiletět z Ubonu od západu. Dalších pět čtveřic Phantomů 366. taktického stíhacího křídla z Da Nangu se mělo přiblížit od východu a zkomplikovat návrat k letištím i případný ústup směrem k čínské hranici.

Celá akce byla podstatně rozsáhlejší než samotná stíhací léčka. Plán zahrnoval 56 F-4C, 24 F-105 a 16 F-104, tankery KC-135, letouny elektronického boje EB-66, radarové EC-121 a záchranné síly. Podpůrná letadla měla zaměstnávat protivzdušnou obranu, hlídat prostor a vytvořit hlavním skupinám F-4 podmínky pro lov MiGů.

Přípravy probíhaly v utajení. Posádky určené k samotnému letu poznaly plný účel operace až 30. prosince, do té doby se ladily veškeré postupy tak, aby co nejvíce připomínaly běžný nálet. Olds měl vést první čtveřici do cílové oblasti. Stone a další důstojníci mezitím převedli základní nápad do konkrétního plánu, v němž na sebe navazovaly desítky letadel a podpůrných prvků. Zbývala jediná věc, kterou Američané neměli pod kontrolou – reakce

protivníka.

Počasí nad Hanojí 2. ledna Američanům příliš nepřálo, oblast pokrývala souvislá vrstva oblačnosti. Severovietnamští velitelé se startem stíhaček váhali a MiGy oproti americkým předpokladům vzlétly asi o patnáct minut později.

Oldsova čtveřice dorazila nad letiště Phuc Yen podle plánu, protivník však ještě ve vzduchu nebyl. Pokračovala k jihovýchodu, obrátila zpět a její velitel začal uvažovat o ukončení operace. Do prostoru se mezitím blížila skupina Ford vedená plukovníkem Danielem „Chappie“ Jamesem.Pak se z mraků začaly objevovat první MiGy-21. Severovietnamské velení návnadu spolklo a do střetnutí se nakonec zapojilo nejméně jedenáct MiGů.

Jeden z MiGů se dostal za Oldsovu skupinu, další se objevil vlevo před jejím velitelem. Olds se přiblížil, identifikoval cíl a odpálil dvě AIM-7 Sparrow a jeden AIM-9 Sidewinder, ale všechny tři minuly. Vzápětí zahlédl jiný MiG, dostal se za něj a vypustil dvojici Sidewinderů, první zasáhl pravé křídlo a utrhl je.

Ralph Wetterhahn z Oldsovy skupiny zaútočil na další MiG dvojicí Sparrowů. První zmizel bez zásahu, druhý zasáhl stíhačku před ocasními plochami a zničil ji. Třetí sestřel čtveřice přidal Walter Radeker, jehož Sidewinder udeřil do zadní části MiGu sledujícího jiný Phantom.

Do boje vstoupila také skupina Ford. Dva MiGy napadly jeho zadní letouny a poté se pokusily dostat za Jamesův Phantom. Jeden z útočníků svou pozici přetáhl a během levé zatáčky se ocitl před Everettem Raspberrym ve Ford 2. Raspberry se mu dostal za záď a Sidewinder zasáhl trup nepřátelského stroje.

Další čtveřicí byl Rambler Flight vedený Johnem „J. B.“ Stonem. Stone pod sebou zachytil dva MiGy a postupně vypustil tři Sparrowy. Druhá raketa zasáhla kořen křídla jednoho z nich a pilot se katapultoval.

Posádka Rambler 2, Lawrence Glynn a Lawrence Cary, získala šestý sestřel. Trosky explodujícího MiGu přitom lehce poškodily jejich Phantom. Sedmý připadl Philu Combiesovi a Lee Duttonovi z Rambler 4, když druhý ze dvou vypuštěných Sparrowů zasáhl zadní část MiGu-21.

Další čtyři skupiny Phantomů – Lincoln, Tempest, Plymouth a Vespa – už protivníka nenašly. Zbývající MiGy zmizely a hlavní střetnutí skončilo přibližně dvanáct minut po svém začátku. Olds Flight získal tři sestřely, Ford jeden a Rambler další tři.

Samotný průběh boje zároveň ukázal slabiny tehdejší raketové výzbroje. Phantomy vypustily osmnáct AIM-7 Sparrow, z nichž se správně navedla přibližně polovina a čtyři zničily cíl. Z dvanácti AIM-9 Sidewinder správně sledovalo protivníka sedm a tři dokázaly cíl zasáhnout. Olds při prvním útoku minul třemi raketami, než čtvrtá našla svůj cíl.

O úspěchu setřetnutí a americkém vítězství tak tentokrát nerozhodla technická převaha, ale především pečlivá příprava a vytvoření podmínek zvýhodňujících americké piloty.

Americká strana uzavřela boj se sedmi potvrzenými sestřely MiGů-21 bez ztráty jediného Phantomu a počet sedmi sestřelených strojů představovalo přibližně polovinu tehdejší operační síly tohoto typu. Bolo tak během jediného krátkého střetnutí vyřadilo podstatnou část nejmodernějších stíhaček, které mohl Severní Vietnam nasadit v boji. MiG-21 přitom nebyl špatným strojem automaticky odsouzeným k porážce při střetu s Phantomem. Tentokrát se však jeho piloti nechali vlákat do situace připravené protivníkem a přišli o jednu ze svých hlavních výhod – možnost rozhodnout, zda a za jakých podmínek se do boje pustí.

Američané tento účinek ještě posílili o čtyři dny později, tentokrát vytvořili návnadu připomínající průzkumnou misi, proti níž Severovietnamci rovněž vysílali své stíhačky. MiGy-21 znovu vzlétly a 6. ledna přišlo komunistické letectvo o další dva stroje. Během několika dnů tak severovietnamské letectvo ztratilo devět MiGů-21.

Dopad operace zdaleka nekončil sedmi sestřely, respektive devíti sestřely. Po 2. lednu už dobře známý profil amerického náletu patřit Thunderchiefům, ale také další skupině Phantomů čekajících na start MiGů. Aktivita severovietnamských stíhaček poté na určitou dobu výrazně poklesla a velení začalo přehodnocovat způsob jejich nasazování. Pro americké úderné svazy to znamenalo dočasnou úlevu, cílem Bolo nakonec nebylo pouze nasbírat sestřely, ale omezit tlak MiGů na bombardovací formace a přinutit protivníka k opatrnějšímu postupu. Úspěch měl své hranice, Severní Vietnam ztráty doplnil, upravil taktiku a vzdušná válka pokračovala ještě několik let.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

Operation Bolo – National Museum of the United States Air Force
https://www.nationalmuseum.af.mil/Visit/Museum-Exhibits/Fact-Sheets/Display/Article/196006/operation-bolo/

MiG Sweep – Air & Space Forces Magazine
https://www.airandspaceforces.com/article/1198sweep/

The Robin Olds Factor – Air & Space Forces Magazine
https://www.airandspaceforces.com/article/0608olds/

Heroes and Leaders: Robin Olds – Air & Space Forces Magazine
https://www.airandspaceforces.com/article/heroes-and-leaders-robin-olds/

Against the MiGs in Vietnam – Air & Space Forces Magazine
https://www.airandspaceforces.com/article/against-the-migs-in-vietnam/

100 Missions North in the „Thud“ – National Museum of the United States Air Force
https://www.nationalmuseum.af.mil/Visit/Museum-Exhibits/Fact-Sheets/Display/Article/197587/100-missions-north-in-the-thud/

Rolling Thunder – Air & Space Forces Magazine
https://www.airandspaceforces.com/article/0305thunder/