Operace Mole Cricket 19: Sovětská PVO měla zastavit NATO. Izrael ji bez ztrát rozdrtil za dvě hodiny

Odpoledne 9. června 1982 se nad libanonským údolím Bikáa rozběhla operace, která měla trvat jen několik hodin, ale výrazně ovlivnila představy o budoucnosti letecké války. Proti izraelským strojům stála hustá syrská protivzdušná obrana vybavená sovětskými raketami, radary a stíhači. Systém, který měl izraelskému letectvu uzavřít oblohu, se však během dvou hodin zhroutil.

Izraelci vyřadili všech devatenáct napadených raketových baterií a při hlavním úderu neztratili jediný pilotovaný letoun. Současně začali sestřelovat syrské MiGy vyslané na pomoc. Nešlo přitom jen o vítězství modernějších F-15 a F-16 nad sovětskými stroji a raketami, ale střet dvou odlišných vojenských doktrín. Rozhodující pro úspěch bylo propojení dronů, elektronického průzkumu, rušení, přesně naváděné munice a velení, které dokázalo zpracovávat informace v reálném čase.

Operace Mole Cricket 19 znamenala mnohem víc než další kapitolu izraelsko-syrského konfliktu. Ukázala, že i zdánlivě neprostupnou protivzdušnou obranu lze rozložit, pokud protivník přijde o schopnost vidět, komunikovat a reagovat jako celek. Cesta k tomuto vítězství však nezačala v Libanonu, ale o mnoho let dříve nad Vietnamem, a především během jomkipurské války, kdy sovětské rakety připravily izraelské letectvo o pověst neporazitelné síly.

První vážné varování před sovětskou protivzdušnou obranou přišlo nad Severním Vietnamem. Američané do války vstupovali s obrovskou technickou převahou, moderními letouny a schopností zasáhnout téměř libovolný cíl. Nad Hanojí a Haiphongem však narazili na promyšlený systém protivzdušné obrany budované po sovětském vzoru.

Severní Vietnam s pomocí svého patrona vybudoval síť radarů, protiletadlových děl, raketových kompletů S-75, na Západě označovaných jako SA-2, a stíhacích letounů MiG. Jednotlivé vrstvy obrany se doplňovaly, pilot, který vystoupal nad dostřel hlavňových zbraní, se dostal do palebné zóny raket, když před nimi klesl, čekala jej hustá palba kanonů.

Američané proto museli vyvinout protiradarové střely, rušicí prostředky, nové postupy a specializované letouny Wild Weasel. Úderné skupiny napříště netvořily jen bombardovací stroje, doprovázely je stíhačky, rušiče a posádky určené k vyhledávání a ničení radarů. Vietnam ukázal, že i nejmodernější letectvo světa musí při svých operacích zohlednit existenci pozemní PVO.

Izrael přesto dlouho věřil, že pro něj platí jiná pravidla. Během šestidenní války v roce 1967 jeho letectvo zničilo velkou část egyptských, syrských a jordánských strojů ještě na zemi a během několika hodin získalo kontrolu nad oblohou. Zrodil se obraz letectva, které dokáže díky výcviku, rychlému velení a odvážným pilotům překonat početní převahu i sovětské zbraně protivníka.

První trhliny se objevily během opotřebovací války s Egyptem. Káhira s rozsáhlou sovětskou pomocí posouvala k Suezskému průplavu raketové baterie, radary a stíhací jednotky. Do obrany egyptského území se přímo zapojili i sovětští specialisté. Izraelské letectvo dokázalo některá postavení zničit, ale při útocích utrpělo ztráty a muselo počítat s tím, že obloha už nebude automaticky patřit jemu.

Skutečný šok ovšem přišel 6. října 1973. Egypt a Sýrie zaútočily během svátku Jom kipur a izraelská armáda se v prvních hodinách ocitla pod tlakem na Sinaji i Golanských výšinách. Pozemní jednotky potřebovaly okamžitou pomoc letectva. Piloti proto dostávali rozkazy útočit na tanky, dělostřelectvo a přechody přes Suezský průplav, přestože nepřátelská protivzdušná obrana zůstávala téměř neporušená.

Arabské armády tentokrát spoléhaly na kombinaci protivzdušných systémů. Starší raketové komplety SA-2 (Guideline) a SA-3 (Goa) doplňovaly mobilní SA-6 (Gainful), přenosné rakety SA-7 (Grail) a samohybné protiletadlové kanony ZSU-23-4 (Šilka). Největší problém představovaly mobilní SA-6. Mohly se přesouvat spolu s pozemními jednotkami a překvapovat izraelské piloty na místech, kde je nečekali. Izraelci zpočátku neměli dostatek přesných informací o jejich rozmístění ani spolehlivý postup, jak je rychle umlčet. Pokusy ničit jednotlivé baterie bez rozbití celé obranné sítě přinášely další ztráty.

Během prvních dnů války přišlo izraelské letectvo o desítky strojů. Část sestřelily nepřátelské stíhačky, velká část však padla za oběť raketám a protiletadlovým kanonům. Izrael nakonec průběh války obrátil, ale pověst téměř nedotknutelného letectva zmizela. Sovětská koncepce vrstvené obrany dokázala výrazně omezit i zkušené piloty vybavené moderními západními letouny.

Izrael si nemohl dovolit dlouhou opotřebovací válku, v níž bude každý den přicházet o drahé stroje a obtížně nahraditelné piloty. Letectvo muselo být schopné rychle získat převahu a pomoci pozemním silám dříve, než se projeví početní síla protivníka. Bylo nutné vybudovat nový, dokonalejší systém. Izrael měl následujících devět let věnovat tomu, aby jej vytvořil.

Izrael po roce 1973 začal s modernizací letectva, F-15 a později F-16 mu poskytly výraznou převahu ve vzdušném boji, samy ale problém sovětských raket neřešily. Bylo nutné propojit průzkum, elektronický boj, přesně naváděné zbraně, bezpilotní prostředky, létající radary a rychlé velení.

Základem bylo shromažďování informací. Izraelci potřebovali znát rozmístění baterií, dosah radarů, používané frekvence, způsob komunikace i obvyklé reakce syrských operátorů. Každé zapnutí radaru zanechávalo elektronickou stopu. Průzkumné stroje a pozemní stanice ji zachytily, zařadily a ukládaly pro budoucí použití. Postupně vznikala databáze, podle níž bylo možné určit, který radar se ozval, kde přibližně stojí a jak jej rušit nebo napadnout.

Stále větší roli dostávaly bezpilotní průzkumné prostředky. Drony Scout a Mastiff mohly dlouho sledovat syrská postavení, přenášet obraz k velitelům a nutit protivníka reagovat. Jiné bezpilotní prostředky napodobovaly radarový odraz skutečného letadla. Když syrská obsluha uvěřila, že se blíží útočná formace, zapnula radar a prozradila své postavení ještě před příchodem skutečných pilotovaných strojů.

Nad bojištěm měl působit E-2C Hawkeye, letoun s velkým radarovým talířem nad trupem. Z bezpečné vzdálenosti dokázal sledovat rozsáhlý prostor, zachytit startující syrské MiGy a směrovat proti nim izraelské stíhače. Piloti F-15 a F-16 nemuseli sami pátrat po protivníkovi a zapínat vlastní radary dříve, než bylo nutné.

Izrael zároveň získával zbraně určené přímo proti protivzdušné obraně. Protiradarové střely se naváděly na zdroj vysílání a stavěly obsluhu před nepříjemnou volbu. Pokud radar ponechala zapnutý, poskytovala střele cíl, když jej vypnula, baterie oslepla a nemohla účinně navádět vlastní rakety. Další přesně naváděná munice umožňovala zasahovat postavení z větší vzdálenosti, aniž by jejich nosič musel vletět hluboko do jejich palebné zóny.

Nejdůležitější změna však neprobíhala v jednotlivých zbraních, ale v rychlosti předávání informací. V roce 1973 mohly údaje o cíli putovat přes několik stupňů velení a dorazit k pilotům ve chvíli, kdy se baterie přesunula nebo radar vypnula. Nový systém měl vysílač zachytit, určit jeho polohu, vyhodnotit situaci a předat souřadnice útočícím strojům ještě během letu. Co dříve trvalo hodiny, se mělo odehrát během několika minut.

Příležitost vyzkoušet celý koncept se přiblížila na jaře 1981, kdy Sýrie rozmístila SA-6 v libanonském údolí Bikáa. Izrael zvažoval jejich okamžité zničení, útok ale kvůli počasí a diplomatickému jednání odložil. Syrské baterie zůstaly na místě a poskytly protivníkovi více než rok na jejich sledování. Bezpilotní stroje přelétávaly nad oblastí, zaznamenávaly činnost radarů a někdy vyvolávaly syrskou palbu. Piloti v Negevské poušti nacvičovali útoky na makety postavení a zkoušeli pořadí jednotlivých kroků.

Každá část měla přesně určený úkol. Dron měl přimět Syřany zapnout radar. Elektronický průzkum měl vysílač zachytit a určit jeho polohu. Rušičky měly narušit spojení mezi bateriemi, velitelskými stanovišti a stíhači. Protiradarové střely měly obsluhu donutit radar vypnout nebo jej zničit. F-4 a další úderné stroje měly napadnout odhalená postavení, zatímco F-15 a F-16 chránily operaci před syrskými MiGy. Hawkeye měl nad vším udržovat přehled a přidělovat cíle. Žádný z těchto prostředků nebyl sám o sobě zázračnou zbraní, skutečná síla spočívala v jejich propojení

V roce 1973 se izraelská letadla pokoušela pronikat do fungující obrany a ničit její jednotlivé části. O devět let později měl být postup opačný: nejprve obranu oslepit, zmást a rozdělit, teprve potom na ni udeřit. Syřané mezitím v údolí Bikáa budovali stále silnější raketovou zeď. Netušili, že Izrael studuje každý její radar i očekávanou reakci.

Raketová zeď rostla uprostřed země roztrhané občanskou válkou. Libanon už nebyl jen sousedem, ze kterého občas přicházely útoky, ale bojištěm, na němž se izraelské a syrské zájmy stále více střetávaly. Občanská válka začala v roce 1975, proti sobě v í stála směs křesťanských milicí, muslimských a levicových uskupení, palestinských ozbrojenců a zahraničních podporovatelů. Sýrie do země vojensky vstoupila v roce 1976 a postupně se stala nejsilnějším vnějším hráčem. Její vojáci kontrolovali rozsáhlé části země, významné komunikace i přístupy k Bejrútu.

Izrael podporoval některé křesťanské milice a snažil se omezit Organizaci pro osvobození Palestiny. Ta si po vyhnání z Jordánska vybudovala v Libanonu rozsáhlé zázemí a z jihu země podnikala útoky proti Izraeli. Izraelská armáda odpovídala nálety, dělostřeleckou palbou a výpady přes hranici.

Izraelci a Syřané se dlouho snažili držet konflikt pod hranicí otevřené války. Jednou z izraelských červených linií bylo rozmístění syrských raket v Libanonu. K jejímu překročení došlo na jaře 1981. Syrské síly zasáhly proti křesťanským milicím, izraelské letectvo sestřelilo dva syrské vrtulníky a Damašek odpověděl přesunem protiletadlových baterií do údolí Bikáa. Americká diplomacie zabránila bezprostřednímu izraelskému útoku, rakety však zůstaly na místě.

Údolí Bikáa tvořilo přirozený koridor mezi Sýrií a libanonským vnitrozemím, syrské jednotky přes něj zásobovaly své síly a chránily přístupy k Damašku. Rozmístěné rakety ale zároveň zasahovaly do prostoru, kde izraelská letadla prováděla průzkum a podporovala spojenecké milice. Nemusely sestřelit jediný stroj, aby plnily svůj úkol, už jejich přítomnost nutila izraelské piloty měnit trasy a komplikovala případnou podporu pozemních jednotek.

Damašek se mohl domnívat, že vytvořil účinnou pojistku. Pokud Izrael zaútočí, riskuje válku se Sýrií, pokud baterie nechá na pokoji, smíří se s omezením vlastního letectva. Postavení navíc kryly další komplety na syrském území, stíhačky MiG a pozemní jednotky rozmístěné po Libanonu.

Situace se změnila v červnu 1982. V Londýně byl 3. června těžce postřelen izraelský velvyslanec Šlomo Argov, útok provedla organizace Abú Nidala, která byla nepřítelem vedení OOP, izraelská vláda však odpověděla nálety na palestinské cíle. Následovalo ostřelování severního Izraele a 6. června začala operace Mír pro Galileu. Oficiálním cílem bylo vytlačit palestinské ozbrojené skupiny z dosahu izraelských měst, invaze ale otevřela cestu k širšímu pokusu změnit poměry v Libanonu.

Izraelské jednotky postupovaly podél pobřeží i vnitrozemím. Východní uskupení se přibližovalo k oblastem kontrolovaným syrskou armádou. Letectvo a bitevní vrtulníky podporovaly tankové kolony a zasahovaly proti jednotkám, které se pokoušely postup zastavit.

Zpočátku bylo možné raketovou zeď obcházet. S každým kilometrem postupu to však bylo obtížnější. U města Džazzín narazily izraelské síly na silnější odpor a dostaly se do prostoru, nad nímž už syrské baterie představovaly přímou hrozbu. Letadla a vrtulníky mohla pokračovat v podpoře vojáků pouze za rostoucího rizika. Izrael stál před stejným problémem jako v roce 1973: pozemní armáda potřebovala pomoc ze vzduchu, ale nad bojištěm čekala připravená protivzdušná obrana.

Původní plán počítal s útokem na čtrnáct syrských postavení. Dopoledne 8. června však bezpilotní průzkum zjistil, že Syřané stahují z prostoru Golanských výšin dalších pět baterií SA-6 a přesouvají je do údolí Bikáa, protivzdušná obrana na místě během několika hodin zesílila téměř o třetinu. Na úpravu plánu zbýval jediný den, Izraelci doplnili nové cíle, změnili trasy a zajistili sledování všech pěti přesunutých baterií. Ráno 9. června znali polohu devatenácti postavení. Vláda útok schválila a jeho zahájení bylo stanoveno na druhou hodinu odpoledne.

Ve čtvrtek 9. června 1982 po druhé hodině odpoledne začala operace, na kterou se Izrael připravoval téměř devět let. Jako první se k syrským postavením přiblížily bezpilotní prostředky. Jejich úkolem bylo přimět obranu, aby udělala to, bez čeho nemohla bojovat – zapnula radary.

Na syrských obrazovkách se objevila série kontaktů, některé bezpilotní prostředky napodobovaly radarový odraz skutečných letadel. Zatímco syrští operátoři se snažili zjistit, co se blíží, izraelský elektronický průzkum čekal na jejich reakci.

Jakmile se radary rozsvítily, začal pracovat celý připravený mechanismus. Průzkumné prostředky zachytily vysílání, určily typ radarů a upřesnily polohu baterií. Údaje putovaly do velitelského systému a odtud k úderným strojům. Zkušenost z roku 1973, kdy informace dorazila pozdě a cíl mezitím zmizel, tentokrát neplatila. Syrská obrana se odhalovala v přímém přenosu.

Současně se rozběhl elektronický boj. Rušičky zatěžovaly radary a narušovaly spojení mezi bateriemi, velitelskými stanovišti a stíhacími jednotkami a  syrští operátoři tak museli udržet cíle na obrazovkách, předávat rozkazy a připravovat odpálení v prostředí plném rušení, falešných stop a nejistoty.

F-4 Phantom a další stroje mezitím nasadily protiradarovou munici, která se sama naváděla na zdroj radarového záření, ale kromě ní na odhalená postavení dopadala také další přesně naváděná munice. Izraelci se nesnažili jen zničit radary, ale útočili také na velitelská vozidla, komunikační uzly a podpůrnou techniku. Některé baterie byly fyzicky zničeny, jiné paralyzovalo rušení a ztráta spojení. Další se samy vyřadily ve chvíli, kdy vypnuly radar a přestaly být schopné účinně navádět vlastní střely. Úder byl souvislý sled navazujících kroků. Dron přiměl radar k činnosti, elektronický průzkum jej zachytil, rušičky zhoršily práci obsluhy a protiradarová střela jej donutila zmizet z éteru nebo jej zasáhla. Další stroj napadl odhalené postavení. Nad bojištěm mezitím kroužil E-2C Hawkeye a udržoval přehled o situaci ve vzduchu. Zatímco úderné stroje pracovaly proti raketovým bateriím, F-15 a F-16 čekaly na syrskou reakci.

Rozhodly už první minuty. Syrský systém začal reagovat stále pomaleji a centralizované velení se měnilo ve slabinu. Některé spojení nefungovaly, jiné byly zahlceny a jednotlivé baterie často nevěděly, co se děje o několik kilometrů vedle, koncentrovaná obrana se rozpadla do skupin izolovaných stanovišť.

Během zhruba dvou hodin bylo všech devatenáct napadených postavení zničeno nebo vyřazeno z boje. Některá rozbily přímé zásahy, jiná přestala fungovat po ztrátě radarů či velitelských vozidel. Nejdůležitější však nebyl samotný počet zasažených cílů, ale zhroucení celé obranné sítě. To, co mělo izraelskému letectvu uzavřít oblohu, se během jediného odpoledne změnilo v trosky. Hlavní úder přitom Izrael provedl bez ztráty pilotovaného letounu. Po traumatu z roku 1973 to byla demonstrace účinnosti nové izraelské doktríny. Zatímco se na zemi rozpadala raketová zeď, nad ní už probíhala druhá část bitvy.

Syrské velení zpočátku spoléhalo na raketovou obranu. Stíhací hlídky měly opustit prostor, který měly ovládnout pozemní komplety. Teprve když se po přibližně dvaceti minutách ukázalo, že baterie přestávají odpovídat, začaly ze syrských letišť znovu startovat MiGy-21 a MiGy-23.

Měly proniknout nad Libanon, zahnat izraelské stíhače a napadnout letouny ničící radary a odpalovací zařízení. Jejich piloti se však vydávali do bitvy, o jejímž skutečném průběhu měli jen kusé informace. Systém, který je měl dovést k protivníkovi, se rozpadal současně s protivzdušnými bateriemi.

Syrské letectvo bylo vybudováno podle sovětského vzoru. Piloti měli být vedeni operátory ze země, kteří sledovali situaci na radarových obrazovkách, určovali směr letu a naváděli jednotlivé skupiny k cíli. Takové řízení mohlo fungovat dobře, dokud velitelství mělo přehled, spojení zůstávalo průchodné a piloti dostávali jasné rozkazy. Izraelci však útočili na všechny tyto předpoklady najednou. Některé syrské posádky ztratily kontakt s veliteli, jiné dostávaly pokyny pozdě nebo nedokázaly rozlišit, které informace ještě odpovídají skutečnosti.

Na izraelské straně panovala opačná situace. Hawkeye sledovaly syrská letiště i prostor nad Libanonem a zachycovaly startující MiGy ještě před jejich přiblížením k bojišti. Piloti F-15 a F-16 věděli, kolik protivníků přilétá, z jakého směru a v jaké výšce.

Izraelci dokázali informace rychle využít, zatímco jedna skupina stíhačů chránila úderné letouny, další byla navedena proti nově zachyceným MiGům. Izraelské stroje se často blížily ze směru, který Syřané nekontrolovali, a mohly vystřelit dříve, než je protivník spatřil.

Výhodu zvyšovala modernější výzbroj, F-15 mohly používat střely AIM-7F Sparrow na větší vzdálenost. Na kratší vzdálenost měli Izraelci AIM-9L Sidewinder, který mohl zaměřit letoun i z přední nebo boční polosféry. MiG tak mohl být napaden z úhlu, který byl ještě před několika lety zcela bezpečný

První syrské formace vstupovaly do léčky. Některé MiGy byly napadeny ještě před přímým vizuálním kontaktem. Když se boj přesunul na krátkou vzdálenost, projevila se obratnost izraelských F-15 a F-16, kvalita jejich systémů i výcvik pilotů. Izraelští letci byli vedeni k větší samostatnosti. Velitel dvojice nebo čtveřice mohl rozdělit cíle, krýt ostatní a reagovat na změnu situace. Syrští piloti byli mnohem více závislí na řízení ze země. Po přerušení spojení neztratili jen jeden zdroj informací, ale rozpadl se celý systém boje.

Ke cti syrských pilotů slouží, že i přes ztrátu spojení s velitelstvím a rozpad postupů, na které byli vycvičeni, pokračovali ze všech sil v boji. Někteří se pokoušeli přiblížit v malé výšce, jiní po ztrátě navádění hledali protivníka sami. Část MiGů se dostala do manévrových soubojů a několik izraelských strojů uniklo zásahu na poslední chvíli díky včasnému varování a úhybným manévrům.

Během leteckých bojů 9. června přišla Sýrie podle nejčastěji uváděných západních a izraelských údajů o 29 stíhacích letounů. Izrael neztratil v souboji jediný pilotovaný stroj, ačkoli dva jeho letouny byly poškozeny. Syrská tvrzení o sestřelených F-15 a F-16 nebyla doložena. Boje prvního dne skončily drtivým nepoměrem, další velké střety s obdobnými výsledky měly následovat v dalších dnech.

Porážka v údolí Bikáa nebyla zdaleka jen syrským problémem. Na zemi hořely komplety obsluhované syrskými vojáky a ve vzduchu padaly syrské MiGy, veškerá technika však pocházela ze Sovětského svazu a Sýrie navíc bojovala podle sovětských postupů. Izrael tak nezpochybnil pouze schopnosti Damašku, ale také systém, na němž Moskva stavěla obranu vlastních sil a spojenců.

Sovětská reakce měla dvě podoby. Pro veřejnost vznikla verze, podle níž syrské síly bojovaly statečně, zbraně obstály a zprávy o izraelském vítězství byly západní propagandou. Sovětská média přebírala tvrzení o sestřelených izraelských letadlech a porážku vysvětlovala překvapením a chybami syrské obsluhy. Přiznat skutečný výsledek by znamenalo uznat, že americké letouny a izraelská taktika během několika hodin vyřadily zbraně, které Moskva představovala jako protiváhu západní vzdušné převahy.

Za zavřenými dveřmi panovala otevřená panika. Sovětské vedení potřebovalo zjistit, zda selhali Syřané, jednotlivé zbraně, nebo celý způsob jejich nasazení. Už 13. června dorazila do Damašku první sovětská delegace vedená generálplukovníkem Jevgenijem Jurasovem, prvním zástupcem velitele vojsk protivzdušné obrany. V červenci přijel také náčelník generálního štábu maršál Nikolaj Ogarkov.

Část viny skutečně nesli Syřané. Některé baterie zůstávaly dlouho na známých místech, přestože mobilita patřila mezi hlavní výhody SA-6. Izrael je mohl celé měsíce sledovat, zaznamenávat jejich vysílání a připravit útok na jednotlivá postavení. Posádky nedokázaly dostatečně měnit frekvence, maskovat radary ani reagovat na kombinaci návnad, rušení a protiradarových střel. Piloti byli příliš závislí na pokynech ze země.

Moskva proto mohla tvrdit, že zbraně byly dobré, ale spojenec je neuměl správně použít. Syrský výcvik, taktika a rozmístění pomohly Izraeli dosáhnout jednostranného výsledku. Sovětská obrana vycházela z představy, že síť radarů a velitelských center vytvoří jednotný obraz bojiště a bude řídit raketové baterie i stíhače. Izrael ukázal druhou stránku takového uspořádání. Jakmile protivník narušil komunikaci a zahltil radary, jednotlivé části přestaly spolupracovat. Piloti čekali na pokyny, baterie ztrácely přehled a vyšší velení dostávalo neúplné nebo zastaralé informace.

Izraelská výhoda nespočívala pouze v modernějších F-15 a F-16. Rozhodující bylo spojení dronů, létajících radarů, elektronického průzkumu, rušiček a přesně naváděné munice do jednoho uceleného systému. Informace se předávaly dostatečně rychle, aby izraelské velení reagovalo dříve než syrské.

Výsledek byl pro sověty citlivý i proto, že SA-6 nebyl okrajovým exportním výrobkem, ale sovětské síly na tento systém spoléhaly při ochraně vlastních pozemních vojsk. MiGy-23 dodávané Sýrii sice nedosahovaly úrovně nejnovějších sovětských verzí, vycházely však ze stíhače, který tvořil významnou část sovětského letectva. Nabízela se proto nepříjemná otázka, co by podobně vybavené a mnohem početnější letectvo NATO mohlo provést nad střední Evropou.

SSSR začal rychle nahrazovat zničenou techniku. Do Sýrie proudily nová letadla, ale také protivzdušné komplety 9K33 Osa (SA-8 Gecko) a 9K31 Strela-1 (SA-9 Gaskin) a nakonec také dálkové S-200 (SA-5 Gammon), které Sovětský svaz předtím mimo své území nikdy nerozmístil. K jejich obsluze dorazili sovětští vojáci a počet poradců vzrostl, posílení obrany mělo chránit syrský vzdušný prostor, obnovit důvěru Damašku a napravit poškozenou pověst sovětských zbraní.

Novější technika však řešila hlavně následky izraelského úspěchu, hlubší slabina zůstávala v organizaci. Sovětský systém dával vysokému velení rozsáhlou kontrolu, zato pilotům a nižším velitelům ponechával malý prostor k samostatné reakci. V prostředí plném rušení a rychle se měnících informací přitom byla schopnost improvizovat stejně důležitá jako technické schopnosti zbraní.

Bitva nad údolím Bikáa neprokázala, že by NATO dokázalo bez obtíží zničit celou sovětskou protivzdušnou obranu. Ukázala však směr, kterým se válčení ubíralo. Význam získávaly přesné zbraně, bezpilotní průzkum, elektronický boj, létající radary, a především rychlé propojení informací.

Vítězství v údolí Bikáa nebylo důležité jen kvůli devatenácti vyřazeným bateriím a desítkám sestřelených syrských letadel. Podstatný byl způsob, jakým Izrael výsledku dosáhl. Nešlo o úplně nový vynález. Američané už ve Vietnamu používali protiradarové střely, Wild Weasel i rozsáhlé rušení. Izrael však v roce 1982 dokázal tyto prostředky propojit, výrazně zkrátit dobu mezi objevením cíle a útokem a udržet si přehled, který protivník postupně ztrácel. Proto je bitva považována za důležitý krok ve vývoji potlačování protivzdušné obrany a pozdějšího síťově řízeného válčení.

Stejnou logiku svět v mnohem větším měřítku uviděl o devět let později nad Irákem. Mezi prvními cíli koaličních letounů byly radary, prostředky protivzdušné obrany, velitelská centra a komunikační uzly. Smyslem bylo přerušit tok informací, rozdělit iráckou obranu a donutit její baterie i stíhače jednat bez společného přehledu.

Rozsah byl nesrovnatelný. Proti Iráku nastoupila koalice s tisíci letadel, družicovým průzkumem, střelami s plochou dráhou letu, letouny se sníženou zjistitelností a mnohem rozsáhlejšími prostředky elektronického boje, základní postup však zůstal podobný. Mole Cricket 19 proto bývá popisována jako předzvěst války v Perském zálivu.

Izrael v červnu 1982 ukázal základní principy války budoucnosti. Syrská protivzdušná obrana vstupovala do bitvy jako lovec, který měl izraelským letadlům uzavřít oblohu. O dvě hodiny později se její vlastní radary změnily v naváděcí majáky pro izraelské střely. Údolí Bikáa se nestalo jen hřbitovem syrských baterií, ale i místem, kde bylo možné poprvé zřetelně zahlédnout způsob válčení, jenž měl o devět let později ochromit jednu z největších armád Blízkého východu.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

https://www.history.navy.mil/about-us/leadership/director/directors-corner/h-grams/h-gram-017/h-017-2.html

https://www.idf.il/en/mini-sites/wars-and-operations/the-war-of-attrition/

https://www.airandspaceforces.com/article/1298nickel/

https://www.rand.org/content/dam/rand/pubs/reports/2007/R3000.pdf

https://www.airuniversity.af.edu/Portals/10/AUPress/Books/B_0028_WERRELL_ARCHIE_TO_SAM.pdf

https://www.un.org/unispal/document/auto-insert-180901/

https://history.state.gov/milestones/1981-1988/lebanon

https://www.gov.il/en/pages/operation-peace-for-galilee

https://www.airuniversity.af.edu/Portals/10/AUPress/Books/B_0055_REYNOLDS_HEART_STORM.PDF