Článek
V Česku se v posledních týdnech vede ostrá debata o rozpočtu na rok 2027. Není divu, původně navržený schodek 389 miliard korun by byl druhý nejvyšší v historii samostatné země. Hůř stát hospodařil jen v covidovém roce 2021, kdy deficit dosáhl téměř 420 miliard.
Po protestech koaličních partnerů přišla alespoň „redukce“. Motoristé požadovali snížení schodku o 20 miliard korun a odmítali kosmetickou úpravu o jednu či dvě miliardy. Výsledná dohoda ale samotný plánovaný deficit zmenšila jen o několik miliard. Další úspory mají přinést až následné změny zákonů.
Podstatnější, než spor o několik miliard je něco jiného. Česko nečelí další pandemii, není ve válce nebo v období zdrcující ekonomické krize. Za podobných podmínek by stát měl schodky výrazně snižovat, v ideálním případě hospodařit vyrovnaně nebo vytvářet přebytky a rezervy na horší časy, ale místo toho rekordně zatíná dluhovou sekeru. Ve světě v tom ovšem zdaleka nejsme sami. Vysoké schodky, které bývaly typické pro války a jiné katastrofy, se se staly součástí rozpočtů napříč velkou částí světa.
Globální dluhový mejdan
Mezinárodní měnový fond odhaduje, že světový veřejný dluh vzrostl v roce 2025 téměř na 94 procent globálního HDP a při současném vývoji dosáhne kolem roku 2029 hranice 100 procent. Tak vysoko byl naposledy krátce po druhé světové válce.
Spojené státy představují největšího světového dlužníka. Washington letos míří ke schodku kolem 1,9 bilionu dolarů, tedy téměř šesti procent HDP. Americký Rozpočtový úřad Kongresu (Congressional Budget Office, CBO) navíc neočekává v nejbližší době nápravu, podobné deficity mají být normou ještě řadu let a dluh držený veřejností může do roku 2036 vzrůst ze zhruba 100 na 120 procent HDP. Neobvyklé jsou podmínky, za kterých k tomu dochází. Stejně jako v České republice se země nachází v relativně přívětivé hospodářské situaci.
Důležitý obrat nastal také v Německu. Země, která si rozpočtovou zdrženlivost zakotvila do ústavy prostřednictvím dluhové brzdy, její pravidla v roce 2025 zásadně upravila. Část obranných a bezpečnostních výdajů z omezení vyňala, vytvořila fond 500 miliard eur na infrastrukturu a více prostoru k zadlužování dostaly také spolkové země. Ekonomové Deutsche Bank změnu označovali za jeden z největších posunů německé fiskální politiky od znovusjednocení.
Do třetice příkladů tu máme Japonsko. Desítky let mohlo operovat s obrovským dluhem mimo jiné proto, že úrokové sazby byly prakticky nulové. Veřejný dluh se stále pohybuje kolem dvojnásobku výkonu ekonomiky, jenže doba levných peněz končí. Výnos desetiletých státních dluhopisů se dostal zhruba ke třem procentům, nejvýše za několik desetiletí a starý dluh, který dlouho téměř nic nestál, tak začíná rychle zdražovat.
Příklad paradoxní situace, kdy se ekonomice daří, stát získává mimořádné prostředky z daní a přesto pokračuje v dalším rychlé zadlužování je Jižní Korea. Boom umělé inteligence a polovodičů přináší společnostem Samsung a SK Hynix obrovské zisky a státu rekordní daňové příjmy. Vláda by mohla mimořádné peníze využít ke snižování dluhu, současně ale připravuje také největší rozpočet v historii země a nominální státní dluh dál poroste. Díky rychlému růstu a vysokým příjmům má poměr dluhu k HDP dokonce klesnout, ukazuje ale jiný problém, když státu přitečou mimořádné příjmy, politici raději pokračují v dalším bezbřehém utrácení, namísto umořování svých dluhů.
Na předchozích řádcích je uvedeno několik rozvinutých států, k rychlému zadlužování se vška nepřidávají jen bohaté země. Dluhové problémy rostou také mezi rozvíjejícími se ekonomikami a chudšími státy. Přibližně polovina zemí s nízkými příjmy je podle Mezinárodního měnového fondu ve vysokém riziku dluhových problémů nebo už jim čelí. Jejich situace je často ještě horší, protože si půjčují za vyšší úroky a jejich manévrovací prostor je mnohem menší.
Ačkoliv se důvod pro rychle rostoucí zadlužení v jednotlivých státech liší, zatímco jedny se půjčují kvůli rychle rostoucím obranným výdajům, investicím nebo pro zajištění sociálních výdajů v souvislosti se stárnoucí populací, výsledek je podobný a prudké zadlužování přestává být mimořádným nástrojem pro mimořádné časy.
Každá sranda něco stojí
Výše dluhu se do běžného života státu promítá přes náklady na jeho obsluhu. Dokud byly úroky nízké, zvládaly vlády velké závazky relativně snadno. Vyšší sazby tuto rovnováhu mění a každý další rok musí rozpočty vyčlenit větší část příjmů na úroky a refinancování starých dluhů.
Ve Spojených státech už čisté úrokové výdaje přesahují bilion dolarů ročně, federální vláda tak platí věřitelům více než na obranu. Během příštích deseti let mají úroky vyrůst zhruba na dvojnásobek a přiblížit se pětině všech federálních výdajů.
Japonsko poskytuje ještě hrozivější příklad. Na obsluhu státního dluhu připadá více než 30 bilionů jenů z rozpočtu přesahujícího 120 bilionů. Přibližně čtvrtina výdajů tak souvisí s financováním závazků nahromaděných v minulosti. Desítky let Japonsku pomáhaly téměř nulové sazby, ale jejich současný růst prodražuje refinancování a zvyšuje částku, kterou musí stát každý rok vyčlenit jen na dluh.
V Česku jsou poměry zatím příznivější, účet ale roste rychle. V roce 2021 stála obsluha státního dluhu něco přes 40 miliard korun. Letos se má pohybovat kolem 110 miliard a v dalších letech se může dostat ke 120 až 140 miliardám. Během několika let tak vznikla rozpočtová položka srovnatelná s výdaji velkých ministerstev.
U chudších zemí je tlak ještě silnější, protože si půjčují za vyšší úroky. Úrokové náklady rozvojových států se během deseti let přibližně zdvojnásobily. Desítky zemí už na ně vydávají více než desetinu veřejných příjmů a v mnoha z nich stojí obsluha dluhu více než zdravotnictví nebo školství.
S rostoucím dluhem se proto zmenšuje prostor pro všechno ostatní. Větší část rozpočtu míří na staré závazky a vláda má méně peněz na investice, obranu, sociální systém nebo nové priority. Pokud současně dál hospodaří se schodkem, musí si znovu půjčovat, dluh pak roste nejen kvůli novým výdajům, ale stále více také kvůli nákladům na dluh samotný.
Jak z toho ven?
Žijeme v neobvyklé době „válečných“ deficitů bez skutečné války. Podobně rychlé zadlužování bývalo spojeno hlavně s konflikty, hospodářskými kolapsy nebo jinými mimořádnými událostmi. Britský Úřad pro rozpočtovou odpovědnost například upozorňuje, že tempo růstu britského zadlužení po roce 2000 nemá v mírových časech moderní historie obdoby. Větší skoky přinesly jen napoleonské a světové války. Cesta ven přitom existuje, stát nemusí celý dluh splatit a vrátit se na nulu. Potřebuje hlavně zařídit, aby dluh rostl pomaleji než ekonomika a jeho poměr k HDP klesal.
Nejpříjemnější možnost představuje rychlý hospodářský růst. S ním rostou mzdy, daňové příjmy i velikost celé ekonomiky a starý dluh se vůči nim postupně zmenšuje. Jenže spoléhat na desítky let mimořádně rychlého růstu by u stárnoucích vyspělých ekonomik bylo naivní.
Druhá možnost je na první pohled jasná a jednoduše proveditelné, ovšem neméně nepopulární – méně utrácet nebo více vybírat na daních. Škrty lidé pocítí na službách, dávkách, důchodech a investicích., vyšší daně se objeví na výplatních páskách nebo účtenkách. Málokterá vláda chce voličům vysvětlovat, že jim bere peníze kvůli dluhům vytvořeným před deseti či dvaceti lety. Nová půjčka je politicky mnohem pohodlnější. Peníze lze utratit okamžitě a účet přijde až později, často za horizontem dalších voleb.
Krajní variantou je restrukturalizace dluhu nebo státní bankrot. Věřitelé nedostanou všechno, co jim bylo slíbeno, případně musí na peníze čekat. Dluh lze takto výrazně zmenšit, země ale riskuje ztrátu důvěry, dražší nebo nedostupné půjčky v budoucnu a zhroucení bank či penzijních fondů, které její dluhopisy drží. Bohaté státy vydávající vlastní měnu se proto takovému scénáři snaží vyhnout za téměř jakoukoliv cenu.
Historie ale zná ještě jednu cestu – dluhy postupně rozpustit inflací. Pokud stát dluží pevnou částku ve vlastní měně, růst cen snižuje její skutečnou hodnotu. Nominální dluh nemusí klesnout vůbec, stačí, aby ceny, mzdy, daňové příjmy a ekonomika rostly rychleji.
Učebnicovým příkladem je Británie po druhé světové válce, která ve válce zvítězila mimo jiné za cenu veřejného dluhu ve výši okolo 270 procent HDP. O třicet let později byl zhruba na 50 procentech. Samotná nominální částka přitom neklesla, ale naopak v průběhu let dále rostla, ještě rychleji však rostly ceny a ekonomika.
Britská inflace v tomto období v průměru přesahovala šest procent, zatímco efektivní úrok z vládního dluhu nedosahoval ani čtyř procent. Pomáhala také takzvaná finanční represe, tedy prostředí, ve kterém stát dokázal držet výnosy svých dluhopisů pod růstem cen. Reálná hodnota závazků se tím rok za rokem zmenšovala.
Inflace je pro zadlužené vlády lákavá také proto, že dopad není okamžitě viditelný, jako v případě zvýšení daní nebo škrtů. Vláda splácí staré závazky penězi, které mají stále menší hodnotu a účet tak vlastně zaplatí střadatelé, držitelé dluhopisů a lidé, jejichž příjmy nestačí držet krok s cenami.
Žádná jednoduché cesta ze současné situace neexistuje. Každá ze zmíněných cest ale znamená, že účet nakonec někdo zaplatí. Rozdíl je hlavně v tom, kdo to bude a jak rychle si toho všimne.
P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.
Zdroje:
Národní rozpočtová rada – Stanovisko NRR č. 5/2026
https://www.rozpoctovarada.cz/publikace/stanovisko-nrr-c-5-2026-k-vyvoji-hospodareni-sektoru-verejnych-instituci-a-k-nastaveni-fiskalni-a-rozpoctove-politiky/
ČT24 – Jednání koalice o rozpočtu na rok 2027
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/koalicni-strany-se-vrati-k-diskusim-o-navrhu-rozpoctu-na-pristi-rok-377693
Ministerstvo financí ČR – Čisté výdaje na obsluhu státního dluhu
https://www.mfcr.cz/cs/rozpoctova-politika/rizeni-statniho-dluhu/statistiky/ciste-vydaje-na-obsluhu-statniho-dluhu
IMF – Fiscal Monitor, April 2026
https://www.imf.org/en/publications/fm/issues/2026/04/15/fiscal-monitor-april-2026
Congressional Budget Office – The Budget and Economic Outlook: 2026 to 2036
https://www.cbo.gov/publication/62105
Deutscher Bundestag – Reforma dluhové brzdy a zvláštní fond
https://www.bundestag.de/dokumente/textarchiv/2025/kw11-de-sondersitzung-1056228
Japan Ministry of Finance – FY2026 Budget
https://www.mof.go.jp/english/public_relations/statement/fiscal_policy_speech/20260316131408.html
Reuters – Jižní Korea, rozpočet a čipový boom
https://www.reuters.com/world/asia-pacific/south-koreas-president-lee-says-interest-rate-rise-is-unavoidable-2026-09-01/
UNCTAD – A World of Debt
https://unctad.org/publication/world-of-debt
Office for Budget Responsibility – Post-World War II debt reduction
https://obr.uk/box/post-world-war-ii-debt-reduction/
Reinhart & Sbrancia – The Liquidation of Government Debt
https://www.nber.org/papers/w16893
