Čubčí války 1946–1953: Za dráty gulagů zuřila válka podsvětí. Správá táboru ji využila a podporovala

Válka v Evropě skončila a miliony sovětských vojáků se vracely domů. Mezi nimi byli také muži, kteří před rokem 1941 patřili ke kriminálnímu podsvětí, prošli vězením nebo pracovním táborem a za války oblékali uniformu Rudé armády. Někteří pak po několika letech na svobodě znovu skončili před soudem a za ostnatým drátem se setkali s lidmi, kteří válku strávili v lágrech. A to byl problém.

Tradiční zlodějský svět měl vlastní pravidla a jedno z nejdůležitějších zakazovalo službu státu. Muž, který nosil sovětskou uniformu a poslouchal rozkazy jejích důstojníků, se v očích tradičního podsvětí zpronevěřil zlodějskému zákonu. Pro takového člověka existovalo hanlivé označení suka – čubka. Z urážky se během let stalo jméno celé bojující strany. Z hádek o postavení se staly vraždy, přepady, nucené přechody k druhé straně a rozdělování jednotlivých táborů mezi znepřátelené frakce. Konflikt se později zapsal do dějin sovětského podsvětí jako sučji vojny – čubčí války.

Profesionální zločinecké prostředí existovalo v Rusku dávno před bolševickou revolucí. Mělo vlastní slang, zvyky, skupiny profesionálních zlodějů a tradici odporu vůči policii a státní autoritě. Kasta známá jako vory v zakoně, zloději v zákoně, však získala svou charakteristickou podobu hlavně v Sovětském svazu, kde pro její rozvoj vytvořil ideální podmínky rychle rostoucí systém věznic a pracovních táborů.

Ve třicátých letech procházely gulagy statisíce a později miliony lidí. Sovětský stát je přesouval mezi evropským severem, Uralem, Sibiří, Dálným východem a Kolymou, takže spolu s vězni cestoval také táborový slang a kriminální pravidla. Byla to právě rozsáhlost a propojenost gulagu, které umožnily z původně místních kriminálních tradic vytvořit prostředí fungující napříč celým Sovětským svazem.

Vor v zakoně představoval kriminální autoritu uznávanou ostatními profesionálními zločinci. Jeho postavení stálo na pověsti, známostech, ochotě prosazovat zlodějská pravidla a schopnosti rozhodovat spory. Vory spravovali společné fondy, potvrzovali nebo zpochybňovali postavení dalších zločinců a mohli rozhodnout o trestu pro člověka, který porušil pravidla podsvětí.

Zlodějský kodex vyžadoval život oddělený od běžné společnosti. Skutečný vor měl žít pouze ze zločinu, odmítat závazky vůči státu a držet si odstup od jeho institucí. Největší odpor vzbuzovala spolupráce s policií, vyšetřovateli a táborovou správou. Takový člověk mohl snadno přijít o postavení a v krajním případě i o život.

Starý kodex zasahoval také do práce, přijetí funkce brigadýra (vedoucí pracovní skupiny za plnění pracovních norem) nebo jiné pozice svěřené vedením tábora znamenalo, že vězeň začal vykonávat část práce administrativy. Pro obyčejného trestance mohla podobná funkce znamenat teplo, větší příděl a lepší šanci přežít, ale ortodoxní vor tím riskoval vlastní pověst a život.

Výsledkem byl zločinecký stát uvnitř státu. Tábor měl velitele, dozorce, předáky a oficiální pravidla, zatímco v barácích existovala ještě druhá hierarchie, které rozuměli hlavně vězni. Zlodějské autority disponovaly vlastním jazykem, vlastními tresty a sítí kontaktů sahající daleko za hranice konkrétního lágru.

Polský spisovatel Gustaw Herling-Grudziński, který prošel sovětským táborem už během války, popisoval profesionální kriminálníky – urky– jako samostatnou vrstvu vězeňské společnosti. Jeho vzpomínky ukazují, jak silně dokázal zkušený zločinec ovlivnit pracovní zařazení nebo život níže postaveného spoluvězně. V jednom z příběhů má urka vedoucí pracovní brigády takové kontakty, že dokáže ženě, která mu odporuje, zařídit vyčerpávající práci a zároveň jí znemožnit pomoc přes známého zdravotníka.

Varlam Šalamov, který strávil mnoho let na Kolymě, šel ve svém hodnocení ještě dál. Odmítal romantický obraz zloděje jako svobodného rebela proti Stalinovu státu. Podle jeho zkušenosti profesionální kriminálníci využívali především slabší vězně, okrádali je, nutili je k poslušnosti a žili na jejich úkor.

Tento kriminální svět si zakládal na vlastní cti a současně byl mimořádně brutální. Jeho příslušníci porušovali zákony Sovětského svazu, své vlastní zásady však považovali za nedotknutelné. Jedno z nejdůležitějších z těchto pravidel mělo po roce 1945 rozdělit podsvětí na dva nesmiřitelné tábory.

Kriminální vězni měli v sovětském systému zvláštní postavení také z ideologických důvodů. Stalinův režim rozlišoval mezi běžným zločincem a člověkem označeným za politického nepřítele. Zloděj mohl podle ideologických představ vyrůst z bídy, nevzdělanosti nebo starých společenských poměrů a socialistická společnost jej měla převychovat, ale kontrarevolucionář, špion nebo sabotér představovali protivníky samotného režimu. Odtud pocházela představa kriminálních vězňů jako lidí, kteří jsou sovětskému systému alespoň potenciálně sociálně blízcí. Pachatel „obyčejného“ zločinu mohl být převychován a napraven, zatímco politický odpůrce byl brán jako člověk útočící na základy sovětského státu a zapřisáhlý nepřítel.

Tvrdost režimu přitom výrazně závisela také na druhu majetku, proti němuž trestný čin směřoval. Sovětské právo mimořádně přísně chránilo státní a družstevní vlastnictví a jeho rozkrádání mohlo být vykládáno jako útok proti socialistickému systému. Člověk odsouzený za takový hospodářský delikt mohl dostat trest naprosto nepřiměřený závažnosti samotného skutku. Do gulagu nebo na popraviště tak mohla vést krádež několika klasů pšenice z pole patřícího kolchozu.

Kategorie „kriminální vězeň“ tak zahrnovala velmi rozdílné lidi. Vedle profesionálních recidivistů a násilníků se v ní ocitali lidé odsouzení za drobnější krádeže, pracovní delikty nebo porušení tvrdých hospodářských předpisů. Uvnitř lágru ale ovšem profesionální podsvětí disponovalo zkušenostmi a kontakty, které čerstvě příchozí neměli. Jejich zločiny, ač často nesrovnatelně horší než „zločiny“ politických vězňů se zpravidla setkávaly s výrazně menší mírou represí ze strany režimu.

Jevgenija Ginzburgová, zatčená během stalinských čistek a později deportovaná na Kolymu, zachytila první setkání s profesionálními kriminálnicemi jako prudký střet lidí ze zcela jiných světů. Ženy z podsvětí se pustily do okrádání politických vězeňkyň o chléb, oblečení a místa k odpočinku a těšilo je, že nepřátelé lidu stáli v oficiální hierarchii ještě níže než ony. Kriminálníci také znali provoz tábora lépe než političtí nováčci. Věděli, koho podplatit, jak se dostat k potravinám, kdo rozhoduje o pracovních brigádách a jak se dá získat lehčí práce.

Ortodoxní vory přitom vytvářeli zvláštní výjimku. Jejich vlastní pravidla jim bránila některé výhody přijmout, protože oficiální funkce znamenala spolupráci s administrativou. Moc tedy udržovali hlavně prostřednictvím respektu, strachu a lidí, kteří se pohybovali kolem nich.

Táborová správa žila vedle této paralelní hierarchie desítky let. Někdy ji potlačovala, jindy používala kriminální vězně proti ostatním trestancům a často prostě využívala jejich schopnosti udržet pořádek v barácích. Když po válce vznikla skupina zločinců ochotná otevřeně spolupracovat, dostalo vedení táborů proti starým vorům účinnou protiváhu.

Německý útok na Sovětský svaz v červnu 1941 přinesl potřebu obrovského množství mužů. Stát začal předčasně propouštět některé skupiny vězňů a část propuštěných následně nastoupila vojenskou službu a mezi nimi se logicky nacházeli také lidé s kriminální minulostí.

Na první dobrou by bylo možné čekat, že trestanci zamíří automaticky do tzv. trestných praporů, které byly záměrně nasazovány na nejnebezpečnějších úsecích fronty a na ty nejhorší práce, realita však byla složitější. Do systematicky organizovaných trestních jednotek putovali hlavně vojáci odsouzení za vojenské delikty, zatímco propuštění vězni mohli po prověření nastoupit i do běžných bojových útvarů. Někteří z nich pak bojovali několik let, byli raněni, získávali vyznamenání a válku končili jako jiní veteráni Rudé armády.

Fronta přitom některým mužům z kriminálního prostředí vyhovovala více než tábor. Měli zkušenost s rizikem, násilím a životem mimo běžné společenské normy a pokud dokázali přežít měsíce či roky bojů, stali se z nich zocelení a nebezpeční protivníci.

I pro sovětský režim jejich příběh zapadal do logiky převýchovy, protože odsouzený člověk dostal možnost bojovat za vlast a svou službou poskytl důkaz o své nápravě. Zlodějský zákon ovšem na celou věc hleděl jinak. Zločinci nesměli v žádném případě spolupracovat se státem, ale vojáci se tomuto zákonu zcela zpronevěřili. Během probíhající války byl spor odsunut stranou. Jedna část kriminálního prostředí seděla v táborech, druhá bojovala tisíce kilometrů daleko, po válce se však jejich cesty opět střetly. Demobilizovaní veteráni se vraceli do civilního života a někteří také k předchozímu kriminálnímu životu. Nové tresty je potom přivedly zpět mezi staré známé z věznic a táborů a v té chvíli přineslo porušení starého kodexu konkrétní následky.

Staré zlodějské autority bývalé vojáky odmítly. Z jejich pohledu muž, který několik let sloužil sovětskému státu, ztratil své postavení a bojové zásluhy, zranění nebo medaile udělené opovrhovaným státem na tom nic neměnily. Pro označení podobného člověka už podsvětí dávno používalo slovo suka. Výraz existoval před válkou a označoval zločince, který se zpronevěřil pravidlům nebo spolupracoval s mocí a v poválečných letech takových mužů najednou byly desítky tisíc. Veteráni však odmítali rozsudek mužů, kteří válku strávili za ostnatým drátem. Měli za sebou peklo fronty a nyní se od nich očekávalo, že přijmou nejnižší místo v kriminální hierarchii. Rozhodli se proto bojovat a vytvořit si vlastní pravidla.

Nejznámější verzi vzniku nového zákona zachytil Varlam Šalamov. Ve své eseji Čubčí válka píše o tranzitním táboře ve Vaninu roku 1948 a o kriminální autoritě přezdívané Korol – Král, který měl stát v čele „nového hnutí“. Korol podle Šalamova získal táborovou funkci a dohodl se s vedením, že zavede mezi vězni pořádek, přičemž správa nebude příliš řešit krev prolitou při likvidaci starých zlodějských autorit.

Jo možné, že dotyčný Korol byl pouze výtvorem autorovy fantazie, spojením několika existujících osob nebo jen personifikace probíhajících změn. Pozdější ruští autoři a svědci života za ostatním drátem upozorňovali, že samotného Korola znají především právě ze Šalamovova vyprávění a bývalí vězni, které zpovídali, si podobnou postavu nedokázali vybavit.

Pro charakter táborového podsvětí je ovšem jeho příběh výmluvný právě tím, jak se dál odehrával. Korol měl nechat vyhledávat staré vory podle tetování a stavět je před jednoduchou volbu: přejít k novému zákonu, nebo přijmout následky. Symbolem přechodu se stalo „políbení nože“. Ostří se přiložilo k ústům člověka, kterého chtěli přetáhnout na druhou stranu. Polibek znamenal přijetí nových pravidel a navždy také nálepku „čubky“ v očích ortodoxních vorů. Odmítnutí pak končilo smrtí právě tímto nožem a v trestaneckých barácích každou noc přibývali noví mrtví. Celý rituál měl i ironický význam, staří vory vyčítali veteránům, že v době války podlehli tlaku a porušili kodex, aby si zachránili vlastní život. Nová skupina jim nyní nabídla stejnou volbu s nožem u obličeje.

Nový zákon zároveň dovoloval přijímat práci a funkce od táborové správy. Tím získali suki obrovskou praktickou výhodu. Mohli se stát brigadýry, předáky, pomocníky administrativy a lidmi s přístupem k potravinám, skladům i informacím o přesunech vězňů.

Z původního sporu o veterány tak rychle vznikl mnohem širší konflikt. „Čubkou“ se mohl stát i člověk, který na frontě nikdy nebyl, pokud přijal nový kodex a spolupráci se správou. Hranice mezi oběma stranami už vedla hlavně podle vztahu ke starému zlodějskému zákonu.

Na konci čtyřicátých let se rozkol změnil ve skutečnou válku podsvětí. Její fronty vedly mezi baráky, transportními věznicemi, pracovními brigádami a jednotlivými táborovými komplexy. Nový transport mohl během jediného dne změnit poměr sil a člověk, který byl v jednom lágru respektovanou autoritou, mohl v dalším skončit obklopen nepřáteli.

Vězni, proto během přesunů zjišťovali, kdo ovládá jejich další zastávku. Některé zóny získaly pověst území starých vorů, jiné kontrolovali suki. Příslušník nepřátelské skupiny se někdy snažil dostat do trestního izolátoru nebo nemocnice, protože samovazba mu nabízela větší šanci na přežití než společný barák.

Tetování hrálo roli průkazu totožnosti. Hvězdy, obrazy, nápisy a další znaky nesly informace o postavení, minulosti a předchozích činnech nositele. Člověk, který se před válkou tetováním chlubil, mohl po přesunu do nepřátelské zóny zjistit, že stejný znak umožnil protivníkům okamžitě určit, koho mají před sebou.

Aleksandr Solženicyn zachytil čubčí války ve svém díle Souostroví Gulag. Při jednom setkání dostává nově příchozí vězeň vysvětlení, že čubky pracují pro tábor a jsou nepřáteli „čestných zlodějů“. Solženicyn jako politický vězeň ovšem neměl mnoho sympatií ani pro jednu stranu a celý spor pozoroval hlavně očima vězňů stojících mimo profesionální podsvětí.

To je důležitý pohled. Zlodějské označení „čestný“ nevypovídalo nic o chování vůči ostatním vězňům. Starý vor mohl dodržovat zákaz spolupráce se správou a zároveň okrádat politické vězně o poslední jídlo, oblečení nebo balíčky. Pro člověka stojícího mimo kriminální kastu proto tyto boje většinou znamenaly maximálně další nebezpečí.

Samotné střety nabývaly velmi různých podob. Někde šlo o jednotlivé vraždy v barácích, jinde proti sobě nastupovaly větší skupiny vyzbrojené noži, kovovými tyčemi a pracovním nářadím. V táborovém prostředí byl materiál na improvizované zbraně všude, kusy kovu, sekery, pilníky, důlní nářadí a na některých pracovištích také výbušniny.

Násilí však rychle přerůstalo hranice původního sporu a často nabývalo mimořádné brutality. Ve své eseji popisuje Šalamov příklad staršího kriminálníka, který si dovolil odmlouvat mladší autoritě. Muži mu svázali ruce, vložili mezi ně rozbušku s kusem zápalné šňůry a výbuch mu obě ruce utrhl.

Válka se postupně rozrůstala a prohlubovala, každý mrtvý dával nový důvod k pomstě a každý přeběhlík musel počítat s tím, že jej bývalí druhové při nejbližší příležitosti potrestají. Staré účty cestovaly společně s vězni z jednoho tábora do druhého a táborový systém tím působil jako obrovská síť, která konflikt neustále přenášela po celé zemi. Přesun desítek nebo stovek vězňů do jiných táborů mohl zavléct čubčí válku do místa, kde předtím panoval relativní klid. Stejný mechanismus, který ve třicátých letech pomohl vorům sjednotit pravidla napříč Sovětským svazem, nyní šířil jejich občanskou válku.

V některých táborech vznikaly oddělené baráky a zóny pro jednotlivé skupiny. Ani vězeňské nemocnice nepředstavovaly neutrální prostor. Šalamov popsal scénu těžce raněného vězně, u kterého potřebuje personál nejprve zjistit, ke které straně patří, aby ho mohl umístit mezi správné lidi.

Ve Vorkutě i dalších komplexech se dochovaly zprávy o případech, kdy proti sobě stály větší skupiny. Badatelé našli v táborových materiálech rovněž situace, kdy zaměstnanci věznice věděli o příslušnosti jednotlivých vězňů, a přesto je umístili společně, případně proti starým vorům využili známého příslušníka čubek. Konflikt se tak začal proplétat se zájmy samotné táborové správy.

Přesný počet zabitých se nikdy nepodařilo zjistit. Táborové evidence sice zaznamenávaly vraždy a úmrtí, ale nikdo se neobtěžoval připisovat jejich oběti probíhající válce kriminálníků. Odhady bývalých vězňů a svědků událostí většinou hovoří o několika tisících mrtvých. Přesnější čísla však nezjistíme ještě z jednoho důležitého důvodu – válku správa táborů po dlouhou dobu dokázala využívat pro své zájmy.

Pro vedení gulagu představoval rozkol podsvětí příležitost. Staří vory odmítali práci, oficiální funkce i spolupráci a uvnitř táborů vytvářeli strukturu, kterou správa dokázala ovlivňovat jen obtížně. Suki naopak přijímali pozice, pracovali a nabízeli své znalosti kriminálního prostředí.

Táborová správa čubčí válku nevymyslela, její vývoj ale dokázala využít. V uvolněných archivech se našly pokyny k získávání informátorů mezi recidivisty a případy nasazování spolupracujících kriminálníků proti starým vorům. Profesor sociologie a historik zaměřující se na dějiny a struktury organizovaného zločinu Federico Varese dohledal dokumenty z počátku padesátých let, kdy se vedení snažilo mezi „napravenými“ zločinci vybírat lidi vhodné k použití uvnitř táborů. Šalamovovao vyprávění šlo ještě dál, když jeho Korol dostal od vedení tábora Vanino prostor k likvidaci tradičních zlodějských autorit výměnou za obnovení pořádku.

Nová frakce byla pro správu nesmírně užitečná, její lidé znali hierarchii podsvětí, dokázali rozeznat autority a věděli, jakým způsobem lze soupeře zlikvidovat. Zároveň mohli zastávat funkce, které starý kodex vorům zakazoval. Brigadýr rozhodoval o práci, člověk z kuchyně měl přístup k jídlu, skladník ke zboží a vězeň napojený na administrativu k informacím. Suki tak mohli kombinovat autoritu podsvětí s prostředky, které jim poskytovalo táborové vedení.

Pro staré vory to představovalo zásadní nevýhodu, pravidlo, které desítky let dokazovalo jejich nezávislost na státu, je teď připravovalo o praktické možnosti, po nichž jejich protivníci bez váhání sáhli. Čím důsledněji dodržovali starý kodex, tím více prostoru uvnitř oficiálního systému přenechávali druhé straně.

Správě táborů tak válka po určitou dobu přinášela prospěch. Dvě části podsvětí se navzájem oslabovaly a suki současně pomáhali lámat moc skupiny, která tradičně odmítala práci a poslušnost. Jenže tábor měl kromě udržování pořádku především přinášet ekonomický prospěch státu. V gulazích se těžilo zlato a další rudy, uhlí nebo dřevo, jiné tábory vznikly kvůli stavbám železnice a další infrastruktury a celý systém měl plnit hospodářské plány. Vězňové, kteří leželi pobodaní nebo zmlácení na ošetřovně mohli jen těžko nastoupit na směnu a mrtví už nikdy žádnou normu nesplnili. Stejně tak klesala výkonost celých brigád, které se po nocích věnovaly vyřizování účtů.

V tu chvíli se zájmy správy začaly měnit. Konflikt, který pomáhal rozbíjet starou zlodějskou hierarchii, zároveň vytvářel chaos a snižoval pracovní výkon. Šalamov píše, že po prvních měsících už vedení k „čubkám“ žádnou zvláštní náklonnost necítilo a starý typ kriminálníka byl pro některé zkušené velitele dokonce předvídatelnější.

Následovalo oddělování obou skupin a vězni byli nově rozdělováni do různých zón, baráků nebo pracovních oblastí a při transportech začala správa dohlížet na to, kdo se ocitl s kým. Podsvětí tak nakonec vlastně donutilo oficiální táborový systém přizpůsobovat vlastní logistiku jeho vnitřní válce. Čubčí války tím ukázaly limity staré taktiky „rozděl a panuj“. Správa dokázala konflikt využívat, ale pouze dokud soupeřící zločinci plnili svou ekonomickou funkci. Jakmile válka začala narušovat produkci, stát musel zasáhnout, protože potřeboval především klid a pracovní výkony.

Čubčí války nemají jasného vítěze. Někteří autoři mluví o porážce starých vorů kolem roku 1953, jiné práce zdůrazňují spíše dlouhodobou proměnu celého kriminálního prostředí. Jisté je, že původní monopol starého zlodějského kodexu dostal během několika poválečných let těžký zásah.

Pak zemřel Stalin a v březnu 1953 nové sovětské vedení vyhlásilo rozsáhlou amnestii, která osvobodila více než milion převážně nepolitických vězňů. Gulag zároveň vstoupil do období rychlých změn a političtí vězni, kteří zůstávali za dráty, začali ve velkých komplexech otevřeně vystupovat proti táborovému režimu. Rok 1953 proto tvoří jasný předěl celé historie čubčích válek. Jednotlivé účty zůstaly stále otevřené, konflikty pokračovaly dál a neexistoval nějaký okamžik „kapitulace“ jedné z bojujících stran. Prostředí, ve kterém vznikla její nejkrvavější fáze, se však začalo rychle měnit.

Masová amnestie zároveň „vypustila“ část táborové kultury na svobodu. S propuštěnými lidmi se do měst vracely kontakty, slang, autority i pravidla vytvořená během let za ostnatým drátem. V následujících desetiletích se zlodějský svět dále přizpůsoboval sovětské realitě.

Vory v zakoně přežili, jejich titul i nadále zůstaval prestižní a později získal velký význam také v postsovětském organizovaném zločinu. Přežil společný fond, rozhodování sporů, rituály, tetování i představa zvláštní zlodějské cti. Původní kodex se však postupně měnil, protože absolutní oddělení od státu, běžné práce a oficiálních struktur se už po zkušenosti čubčích válek prosazovalo mnohem obtížněji. Samotné podsvětí poznalo, že spolupráce může vedle hanby přinášet také moc.

Solženicyn a Šalamov přitom připomínají ještě jednu věc, která se v romantických příbězích o zlodějské cti snadno ztrácí. Válka se vedla mezi lidmi, kteří měli vlastní představu zákona, loajality a zrady, vůči ostatním však zůstali stejně brutální jako předtím. Pro člověka, kterému urka právě sebral poslední kus chleba, rozdíl mezi čestným zlodějem a čubkou neznamenal vůbec nic.

Čubčí války zůstaly jedním z nejpodivnějších produktů stalinského táborového systému. Druhá světová válka rozdělila sovětské kriminální podsvětí otázkou, zda může profesionální zločinec sloužit vlastní zemi. Gulag potom vytvořil prostor, kde se spor několik let rozhodoval s použitím nožů, železných tyčí, výbušninami a někdy i pomocí samotné táborové správy.

Za ostnatými dráty tak po skončení světové války pokračovala válka jiná. Neměla generální štáby, mapy front ani oficiální vyhlášení míru. Měla vlastní zákony, zrádce, legendy a mrtvé, jejichž přesný počet už nikdo nespočítá.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

Alexandr Solženicyn – Souostroví Gulag 1918–1956

Varlam Šalamov – Очерки преступного мира: Сучья война
https://shalamov.ru/library/6/6.html

Gustaw Herling-Grudziński – Jiný svět (Inny świat / A World Apart)

Jevgenija Ginzburgová – Krutá cesta (Крутой маршрут)

Federico Varese – The Society of the Vory-v-Zakone, 1930s–1950s
https://www.persee.fr/doc/cmr_1252-6576_1998_num_39_4_2538

Mark Vincent – Cult of the ‘Urka’: Criminal Subculture in the Gulag, 1924–1953
https://ueaeprints.uea.ac.uk/id/eprint/61719/

Manuela Putz – Хозяева ГУЛАГа. Рецидивисты в ГУЛАГе
https://shalamov.ru/research/61/15.html