Hlavní obsah

Obsazení Velké mešity 1979: Saúdové si s fanatiky nevěděli rady, pomoci muselo i francouzské komando

Foto: neuveden, volné dílo via wiki commons

Ráno 20. listopadu 1979 obsadili islámští fanatici nejsvětější mešitu islámu a vyhlásili příchod spasitele. Saúdská armáda ji dobývala dva týdny. Nakonec museli zasáhnout i francouzští specialisté.

Článek

Ráno 20. listopadu 1979 se ve Velké mešitě v Mekce shromáždily desetitisíce muslimských věřících. Přicházeli na první modlitbu nového dne, který měl zvláštní náboženský význam – podle islámského kalendáře začínal rok 1400. Nikdo z přítomných netušil, že se během několika minut promění nejsvětější místo islámu v bojiště.

Krátce po ranní modlitbě zazněly výstřely, mezi věřícími se objevili ozbrojenci, kteří obsadili východy, pronikli na minarety a obrátili své zbraně do okolních ulic. Z reproduktorů, které ještě před okamžikem sloužily k modlitbám, se ozvalo oznámení, že nastal čas příchodu mahdího, očekávaného islámského spasitele.

Saúdské úřady zpočátku netušily, s kým mají tu čest a předpokládaly, že proti několika stovkám náboženských fanatiků postačí rychlý zásah vlastních bezpečnostních jednotek. První pokusy o proniknutí do mešity však skončily krvavými neúspěchy. Ozbrojenci měli automatické zbraně, zásoby munice, odstřelovače na minaretech a dobře znali členitou stavbu.

Následující dva týdny se saúdští vojáci probíjeli nádvořími, sloupovými chodbami a rozsáhlým podzemím. Při útoku nasadili obrněné transportéry, dělostřelectvo i slzný plyn, ale poslední obránci přesto vzdorovali. Nakonec musela monarchie, která svou legitimitu odvozovala od ochrany dvou nejsvětějších míst islámu, požádat o pomoc specialisty z nemuslimské Francie.

Džuhajmán al-Utajbí

Za povstáním stál Džuhajmán al-Utajbí, bývalý příslušník saúdské Národní gardy a náboženský radikál pocházející z beduínské rodiny. Narodil se ve 30. letech v oblasti Nadžd a vyrůstal mezi lidmi, kteří si uchovávali vzpomínky na někdejší kmenové bojovníky označované jako ichwánové (bratři). Ti kdysi pomáhali zakladateli saúdského státu Abd al-Azízovi sjednotit Arabský poloostrov, než se část z nich proti němu obrátila.

Vzpouru král v roce 1929 vojensky potlačil, Džuhajmánův otec bojoval na straně povstalců a porážku přežil. Rodinná minulost ovlivnila také jeho syna, který se později považoval za pokračovatele bojovníků hájících původní islám před ústupky saúdských panovníků.

Džuhajmán strávil řadu let v Národní gardě, po odchodu ze služby se usadil v Medíně, navštěvoval náboženské přednášky a připojil se k salafistickému hnutí požadujícímu návrat k přísnému výkladu Koránu a tradic proroka Mohameda. Mezi jeho přívrženci převažovali mladí muži nespokojení se změnami, jimiž jejich země procházela.

Saúdská Arábie sedmdesátých let totiž v mnoha ohledech vypadala jinak než království známé z následujících desetiletí. Příjmy z ropy umožnily výstavbu silnic, nemocnic, univerzit a moderních měst. Do země přicházely tisíce zahraničních odborníků, televize vysílala zábavné pořady, na obrazovkách vystupovaly také ženy a ve větších městech fungoval kulturní život, který později tvrdě omezila náboženská pravidla.

Foto: spa, volné dílo via wiki commons

Džuhajmán al-Utajbí po zajetí saudskými silami

Džuhajmán tuto modernizaci odmítal, vystupoval proti televizi, fotografiím, západním kulturním vlivům a rostoucí přítomnosti cizinců. Kritizoval bohatství královské rodiny, korupci a její úzké vztahy se Spojenými státy. Panovníky obviňoval, že zradili zásady, na nichž jejich předkové vybudovali stát. Jeho názory zacházely dál než postoje oficiálních saúdských duchovních, odmítal jejich autoritu a prohlašoval, že ustupují požadavkům královského dvora. Kolem roku 1977 se jeho přívrženci oddělili od původní náboženské organizace a vytvořili vlastní uzavřenou skupinu. Její členové se scházeli, šířili náboženské spisy a odmítali poslušnost náboženským autoritám podporujícím monarchii.

Úřady o Džuhajmánově činnosti věděly, někteří členové jeho hnutí byli zadrženi a vyslýcháni, ale bezpečnostní složky je považovaly především za problematické kazatele. Po propuštění se zpravidla vrátili ke své činnosti a úředníci si nejspíš ani v nejhorším snu nedokázali představit, čeho bude skupina jednou schopná.

Džuhajmán mezitím dospěl k přesvědčení, že se blíží příchod mahdího, postavy, která má podle některých islámských tradic obnovit spravedlnost a správnou víru před koncem časů. Za tohoto spasitele označil svého přítele a švagra Muhammada Abdalláha al-Kahtáního. Mladý muž údajně splňoval znamení obsažená v náboženských tradicích. Jmenoval se Muhammad, jeho otec Abdalláh, měl odpovídající původ i vzhled a někteří členové skupiny vyprávěli o snech předpovídajících jeho příchod. Džuhajmán těchto okolností využil k přesvědčení svých přívrženců, že jejich očekávání se konečně naplnilo.

Al-Kahtání zpočátku údajně pochyboval, nakonec však své postavení přijal. Část původních členů hnutí kvůli těmto tvrzením odešla. Zbývající přívrženci se naopak utvrdili v přesvědčení, že mají před sebou úkol mimořádného náboženského významu. Příležitost k veřejnému vystoupení se nabízela na konci islámského roku 1399. Džuhajmán spojil příchod nového století s proroctvími o mahdím a rozhodl se svého spasitele představit přímo u Kaaby, nejposvátnější svatyně islámu. Věřil, že se k němu ostatní muslimové připojí, saúdská monarchie padne a nastane nový náboženský řád.

Přípravy útoku

Útok připravovali několik měsíců, členové skupiny shromažďovali zbraně, organizovali výcvik mimo města a vytvářeli zásoby potravin. Bývalí příslušníci ozbrojených sil poskytovali ostatním výcvik střelby a vojenské taktiky. Džuhajmán navíc získal přívržence, kteří dobře znali Velkou mešitu včetně jejích podzemních prostor.

Samotná stavba představovala výhodnou obranou pozici, rozsáhlé nádvoří s Kaabou obklopovaly několikapatrové sloupové chodby. Nad nimi se tyčily minarety poskytující výhled do širokého okolí. Pod budovou se nacházely stovky propojených místností, skladů a dalších prostor, v nichž se dalo ukrýt velké množství lidí.

Zbraně se dovnitř dostaly několika způsoby, část ozbrojenci propašovali pod oděvem, další dopravili do podzemních místností služebními a stavebními vjezdy, některé pušky a další vybavení ukryli také v rakvích či pohřebních nosítkách. Muslimská tradice umožňovala přinášet zesnulé do mešity k pohřebním modlitbám, čehož povstalci využili. V podzemí připravili zásoby datlí, vody a dalších potravin. Počítali s tím, že jejich vystoupení vyvolá širší náboženské povstání a že budou muset nějakou dobu vzdorovat bezpečnostním silám.

Foto: Saudipics.com, CC BY-SA 4.0 via wiki commons

Podoba Velké mešity v Mekce

Na 20. listopad 1979 připadlo zahájení roku 1400 islámského kalendáře, do Mekky přijeli věřící z mnoha muslimských zemí a část poutníků se zde zdržela po předchozí velké pouti hadždž. Ranní modlitba přilákala desetitisíce lidí. V davu se nacházeli také Džuhajmánovi stoupenci, kteří čekali na smluvený okamžik.

Krátce po modlitbě se ozvala střelba, ozbrojenci zabili dva policisty a další muži se rozběhli k východům. Jiní obsadili minarety, střechy a vyvýšené části budovy. Zmocnili se reproduktorů a přerušili chod svatyně, přítomní věřící zpočátku nechápali, co se děje. Džuhajmán převzal mikrofon a oznámil, že se objevil očekávaný mahdí, vyzval přítomné, aby mu přísahali věrnost, a současně odsoudil královskou rodinu, její duchovní spojence a politiku, která podle něj přivedla zemi k morálnímu úpadku. Muhammad al-Kahtání vystoupil před shromáždění a jeho přívrženci k němu přistupovali a přísahali poslušnost.

V mešitě propukl zmatek, část poutníků využila prvních okamžiků a unikla otevřenými branami, další zůstali uvnitř. Ozbrojenci později propustili mnoho cizinců, zatímco část saúdských věřících nadále zadržovali. Někteří lidé se ukrývali ve sloupových chodbách, jiní v podzemních místnostech a mezi zajatci byly také ženy a děti. Imám Muhammad as-Subajjil, který ranní modlitbu vedl, se mezitím vmísil mezi věřící a podařilo se mu vyrozumět odpovědné úředníky, nakonec po několika hodinách unikl z mešity v davu indonéských poutníků.

Zpráva o obsazení svatyně dorazila ke králi Chálidovi, který okamžitě povolal odpovědné představitele obrany a vnitra. Korunní princ Fahd byl v té době v Tunisku, velitel Národní gardy princ Abdalláh pobýval v Maroku a šéf rozvědky Turkí al-Fajsal se rovněž nacházel mimo zemi. Pro královskou rodinu to bylo zdrcující ponížení, vláda, která svou legitimitu odvozovala také od ochrany Mekky a Medíny, nedokázala zabránit obsazení nejdůležitější svatyně několika stovkami vlastních poddaných.

První saúdské útoky

Saúdské bezpečnostní jednotky přijížděly k Velké mešitě během dopoledne a zpočátku postupovaly jako při běžném policejním zásahu, což se ukázalo jako vážná chyba. Povstalci obsadili vyvýšená postavení a přístupové cesty měli pokryty palbou. Kolem osmé hodiny ranní zasáhla střelba policistu, který se k mešitě přiblížil ve vozidle, jeho kolegové narazili na odstřelovače rozmístěné na minaretech a střechách. Při jednom z prvních střetů zemřelo osm příslušníků bezpečnostních složek a desítky dalších utrpěly zranění. Z výšky měli ozbrojenci přehled o pohybu vojáků v okolních ulicích a na každý pokus o přiblížení reagovali palbou.

Kolem svatyně se shromáždily jednotky policie, Národní gardy a pravidelné armády. Velení řešilo několik problémů současně. Uvnitř zůstávali civilisté, použití těžkých zbraní hrozilo zničením nejsvatějšího místa islámu a samotní vojáci se zdráhali bojovat na posvátném místě. Islámská tradice zakazuje prolévání krve v prostoru Velké mešity s výjimkou přesně vymezených okolností. Král proto požádal nejvyšší náboženské učence o právní stanovisko, které by použití ozbrojené síly umožnilo. Vojáci potřebovali vědět, že útok na ozbrojence uvnitř svatyně není náboženským proviněním.

Duchovní nakonec vydali fatvu umožňující proti povstalcům bojovat, pokud odmítnou složit zbraně. Své rozhodnutí opřeli o koránské ustanovení dovolující obranu proti těm, kteří sami zahájili boj v posvátném prostoru. Saúdské jednotky tak získaly potřebné náboženské oprávnění, vojenský úkol však nadále zůstával nesmírně obtížný.

Foto: neuveden, volné dílo via wiki commons

Kouř stoupající ze zasažené mešity

Velení nasadilo těžší výzbroj a obrněnou brigádu, na místě se taks objevily obrněné transportéry M113, dělostřelectvo a další zbraně. Významnou roli převzali také odstřelovači bezpečnostních sil, kteří se snažili z okolních budov vyřadit střelce na minaretech. Ráno 22. listopadu zahájilo saúdské dělostřelectvo ostřelování vybraných částí mešity municí určenou k oslepení a dezorientaci obránců. Útočníci se pokusili probít ke galerii Safá–Marwa, dlouhé kryté chodbě spojující dvě posvátná návrší. Její šířka umožňovala použití obrněných transportérů, a proto představovala vhodnou cestu do areálu.

Pokus o průnik přes bránu as-Salám však skončil neúspěchem, vojáci se dostali pod palbu a museli ustoupit. Později se podařilo výbušninami prorazit severní bránu, ale obránci znovu zasáhli první útočící skupiny a ztráty rychle narůstaly. Saúdské velení postrádalo zkušenosti s bojem uvnitř budov. Armáda byla vybavena především pro konvenční vojenské operace, zatímco její protivníci využívali úzkých průchodů, schodišť, střílen a připravených obranných postavení.

Na horních úrovních svatyně probíhaly tvrdé přestřelky, vojáci útočili přes nádvoří a galerie, jejich protivníci ustupovali za sloupy, zatarasovali průchody a pokračovali v palbě. Minarety byly ostřelovány raketami a dalšími zbraněmi, aby odstřelovači ztratili možnost kontrolovat přístupové cesty.

Průběh bojů

Po vydání fatvy mohlo velení nasadit těžší prostředky bez dosavadních omezení. Obrněné transportéry projely proraženými vstupy a pěchota čistila jednotlivé části budovy. Do poledne 24. listopadu získali vojáci pod kontrolu galerii Safá–Marwa a značnou část nadzemních prostor. Po několika dnech bojů tak saúdské velení konečně dosáhlo významnějšího úspěchu. Džuhajmán a zbývající bojovníci se však stáhli pod zem, kde na ně čekaly připravené zásoby a spletitá síť chodeb.

Boje v podzemí

Pod Velkou mešitou se nacházel labyrint více než dvou set propojených místností, skladů a dalších prostor. Některé chodby byly úzké, jiné ústily do větších sálů. Pro člověka, který stavbu neznal, bylo obtížné se v nich orientovat i za běžných podmínek, nyní byly navíc zatarasené, zakouřené a obsazené ozbrojenci.

Džuhajmánovi muži využívali každou výhodu, Zpoza dveří a vchodů vedli palbu do úzkých průchodů, v nichž se útočící vojáci nemohli rozvinout. Z některých míst házeli granáty a zápalné lahve. Jinde zapalovali koberce a další vybavení, aby kouř zpomalil postup protivníka. Útočníci museli prohledávat místnost po místnosti. Stačilo přehlédnout jediný boční průchod a vojáci se ocitli pod palbou zezadu. Pohyb komplikovala také přítomnost rukojmích a dalších civilistů, kteří se v podzemí dosud nacházeli. Ozbrojenci měli dostatek potravin i munice, zásoby byly rozmístěny v menších místnostech sloužících jako úkryty. Pro Džuhajmánovy přívržence představovaly podzemní prostory místo posledního odporu.

Saúdští velitelé se pokusili obránce vypudit slzným plynem, ale výsledek byl žalostný. Povstalci zakrývali průchody matracemi a obličej si chránili mokrými látkami. Plyn se navíc šířil nepředvídatelně a část se vracela směrem k útočícím vojákům. Pokusy o vyčištění podzemí pokračovaly za cenu dalších ztrát.

S přibývajícími dny se mezi obránci projevovala únava, mnozí utrpěli zranění, zásoby byly stále obtížněji dostupné a jejich očekávání všeobecného náboženského povstání se nenaplňovalo. Na pomoc nepřicházely žádné velké zástupy věřících a svět sledoval obsazení mešity s pobouřením, nikoliv s nadšením, v jaké Džuhajmán doufal. Navíc se zhroutila nejdůležitější součást jeho proroctví, Muhammad al-Kahtání, muž prohlášený za mahdího, byl během bojů zabit. Jeho smrt pravděpodobně nastala již třetí nebo čtvrtý den obléhání, ačkoliv přesné okolnosti zůstávají nejasné. Pro stoupence, kteří věřili v jeho zvláštní poslání a očekávali Boží ochranu, to představovalo těžkou ránu.

Džuhajmán se pokoušel zprávu o smrti svého vyvoleného zatajit a někteří povstalci odmítali připustit, že by mahdí skutečně zahynul. Jiní však pochopili, že náboženské předpovědi, kvůli nimž se do povstání zapojili, nejsou skutečné. Odpor přesto pokračoval, skupinu držela pohromadě víra, loajalita vůči vůdci i přesvědčení, že po kapitulaci je čeká smrt. Pro některé už představovalo pokračování boje jedinou přijatelnou možnost.

Situace byla stále nepříjemnější také pro saúdskou monarchii, zprávy o bojích sledoval celý svět a královská rodina nedokázala vysvětlit, proč její armáda ani po více než týdnu nedokázala porazit několik stovek povstalců.

Saúdští představitelé proto požádali o zahraniční pomoc. Obrátili se na Francii, jejíž protiteroristické jednotky měly zkušenosti s operacemi proti ozbrojeným skupinám a jejíž bezpečnostní složky udržovaly se saúdským královstvím úzké vztahy.

Francouzské komando

Francouzská protiteroristická jednotka GIGN vznikla v roce 1974, její příslušníci absolvovali výcvik zaměřený na přesnou střelbu, zásahy v budovách a osvobozování rukojmích. V době obléhání Mekky šlo o mladou jednotku, která si teprve budovala mezinárodní pověst.

Saúdská žádost o pomoc se dostala až k francouzskému prezidentovi Valérymu Giscardovi d'Estaingovi. Paříž souhlasila s vysláním specialistů, jejichž úkolem bylo poradit saúdským velitelům s přípravou závěrečného útoku. Operace musela zůstat utajena, protože přiznání, že královská rodina potřebuje k osvobození Velké mešity pomoc nemuslimských odborníků, by vyvolalo další otázky o její schopnosti chránit svatá místa.

Francouzskou skupinu vedl kapitán Paul Barril. Zdroje se liší v počtu vyslaných mužů i přesném datu jejich příjezdu, nejčastěji se hovoří o třech specialistech GIGN, zatímco některé francouzské zprávy uvádějí pětičlennou skupinu.

S jejich misí se pojí pozoruhodný příběh o náboženské konverzi. Mekka je nepřístupná nemuslimům, takže podle některých zpráv měli Francouzi absolvovat formální obřad přijetí islámu. Ten jim měl umožnit vstup do posvátného města a účast na zásahu. Jiné prameny však uvádějí, že specialisté zůstali v Táifu mimo Mekku a saúdské vojáky pouze cvičili a vybavili. Přímá účast Francouzů v bojích proto zůstává zahalena tajemstvím, jejich pomoc při přípravě závěrečného útoku je ovšem nesporná.

Francouzi přivezli účinnější chemický dráždivý prostředek a ochranné vybavení a saúdským jednotkám doporučili použít jej k vypuzení povstalců z podzemních místností. Vojáci měli vyvrtat otvory do podlahy mešity a prostřednictvím náloží dopravit plyn do míst, kde se ozbrojenci ukrývali. Plán počítal s tím, že vysoká koncentrace dráždivé látky donutí obránce opustit úkryty nebo jim znemožní účinný odpor. V uzavřených místnostech mohl plyn způsobit těžké dýchací obtíže a při dlouhodobém působení způsobit udušení. Francouzští specialisté proto vybavili saúdské vojáky ochrannými maskami a obleky a vysvětlili jim postup použití.

Přípravy vyvrcholily počátkem prosince a ráno 3. prosince zahájily saúdské síly závěrečný útok. Do podzemí dopadaly nádoby s chemickou látkou připevněné k výbušným náložím. Výbuchy rozptylovaly plyn v chodbách a místnostech, kde se ukrývali povstalci. Části obránců znemožnily účinně bojovat, jiní však pokračovali v odporu.

Složitá stavba podzemí účinnost plynu omezovala, některé místnosti zůstaly zasaženy jen částečně a ozbrojenci se přesouvali do nezasažených úkrytů. Saúdští vojáci tak museli znovu pronikat do chodeb a vyčišťovat jednotlivé prostory a boj trval dalších osmnáct hodin.

Pád posledních obránců

Během 4. prosince ustal odpor zbývajících obránců, saúdské jednotky pronikly do posledních podzemních místností a zajaly Džuhajmána al-Utajbího spolu s dalšími přeživšími. Někteří ozbrojenci byli vyčerpaní, zranění a zcela pokrytí prachem a sazemi. Další leželi mrtví mezi rozbitým vybavením a zásobami potravin.

Saúdský brigádní generál Fálih az-Zahrí, který velel části útočících jednotek, Džuhajmána rozpoznal a nařídil, aby byl zajat živý. Úřady potřebovaly vyslechnout muže odpovědného za povstání, zjistit dosah jeho organizace a případné kontakty mimo Mekku. Ve stejných prostorách nalezli vojáci také tělo Muhammada al-Kahtáního. Muž, kterého povstalci prohlásili za očekávaného spasitele, zahynul stejně jako desítky jeho následovníků.

Interiér mešity nesl stopy tvrdých bojů, stěny a sloupy byly poseté zásahy střel, dveře vyražené, okna rozbitá a některé místnosti vyhořelé. V podzemí zůstával kouř, trosky nábytku a spálené koberce. Poškozené byly i minarety, z nichž povstalci vedli palbu na okolní ulice.

Foto: Officers Juhayman al Otaibi, volné dílo via wiki commons

Přeživší povstalci v zajetí

Samotná Kaaba, krychlová stavba uprostřed nádvoří, však zůstala nepoškozená. Pro saúdské vedení měla tato skutečnost mimořádný symbolický význam. Po dvou týdnech bojů se tak královská rodina mohla pochlubit osvobozením nejsvětějšího místa islámu. Ministr vnitra princ Náif oznámil konec operace, král Chálid poté vystoupil s projevem, v němž odsoudil útok na svatyni a vyzdvihl vojáky padlé při jejím osvobozování, 6. prosince se panovník osobně zúčastnil modliteb ve znovuotevřené mešitě.

Bilance bojů byla vysoká, saúdské bezpečnostní síly ztratily 127 mrtvých a dalších 451 jejich příslušníků utrpělo zranění, mezi povstalci bylo 117 mrtvých, z nichž část podlehla zraněním až po skončení bojů. Zemřelo rovněž 26 civilistů a více než stovka poutníků byla zraněna. Džuhajmánovo povstání skončilo, saúdské úřady však ještě musely rozhodnout, co udělají se zajatci.

Veřejné popravy povstalců

Saúdské vedení se rozhodlo pro rychlé a tvrdé potrestání přeživších, Džuhajmán a jeho přívrženci byli obviněni z ozbrojeného povstání, vražd, znesvěcení posvátného místa a ohrožení bezpečnosti království. Náboženské autority jejich jednání odsoudily jako těžký zločin proti islámu.

Soudní řízení proběhlo během několika týdnů. Část zajatců dostala tresty odnětí svobody, jiní byli odsouzeni k smrti.

Džuhajmán se během výslechů a soudního řízení svého přesvědčení nevzdal, a přestože jeho údajný mahdí zahynul, odmítl připustit, že by celé povstání bylo založeno na omylu. Saúdští představitelé se naopak snažili zabránit tomu, aby se z jeho osoby stal mučedník a symbol dalšího odporu. 9. ledna 1980 bylo ve veřejném prostoru osmi saúdských měst popraveno stětím 63 povstalců. Mezi nimi také Džuhajmán al-Utajbí, který byl popraven v Mekce. Úřady popravy oznámily a zveřejnily fotografie zajatých mužů, aby odradily případné následovníky.

Pro saúdskou monarchii tím skončila bezprostřední hrozba. Povstalecká skupina byla zničena, její vůdce mrtvý a Velká mešita znovu otevřená věřícím. Královská rodina však z událostí vyvodila důsledky, které ovlivnily život celé země na desítky let dopředu.

Nepokoje za hranicemi

Obsazení Velké mešity vyvolalo pobouření napříč muslimským světem, saúdské úřady zpočátku poskytovaly jen omezené informace a šířily se protichůdné zprávy o totožnosti útočníků. Některá zahraniční média zmiňovala možnou účast Íránců, ačkoliv povstalci byli převážně saúdští sunnitští radikálové.

K útoku došlo v mimořádně napjaté době, v únoru 1979 zvítězila v Íránu islámská revoluce a nový íránský vůdce ajatolláh Rúholláh Chomejní vystupoval proti Spojeným státům a kritizoval monarchie podporované Západem. Jen šestnáct dní před obsazením mešity v Mekce navíc íránští revolucionáři zajali americké diplomaty na velvyslanectví v Teheránu. Chomejní přišel s tvrzením, že za útokem na Velkou mešitu stojí Spojené státy a Izrael. Pro podobné obvinění neexistovaly žádné důkazy, přesto se rychle rozšířilo a vyvolalo násilné protiamerické demonstrace.

Nejtragičtější následky měly nepokoje v Pákistánu. 21. listopadu 1979 zaútočil rozzuřený dav na americké velvyslanectví v Islámábádu a budovu zapálil. Při útoku zahynuli dva Američané a dva pákistánští zaměstnanci ambasády, mrtví byli také mezi demonstranty.

Počátkem prosince dav zapálil také americké velvyslanectví v libyjském Tripolisu. Zprávy o údajném americkém či izraelském spiknutí přitom zcela zastínily skutečné požadavky Džuhajmánových povstalců, kteří sami vystupovali proti západnímu vlivu v Saúdské Arábii.

Událost změnila Saúdskou Arábii

Přestože Džuhajmánovo povstání skončilo porážkou, některé požadavky jeho stoupenců se v následujících letech promítly do saúdské politiky. Královská rodina se obávala dalšího náboženského odporu a rozhodla se posílit spolupráci s konzervativními duchovními.

Zesílila náboženská kontrola veřejného života, posílila pravomoc náboženské policie a výrazně byly omezeny kulturní a společenské aktivity, které během sedmdesátých let získávaly prostor.

Monarchie současně zvýšila finanční podporu náboženských organizací, škol a kazatelských aktivit. Bohatství z ropy umožnilo šířit saúdský výklad islámu také do zahraničí prostřednictvím mešit, vzdělávacích institucí a náboženských nadací.

Samotné obléhání nebylo jedinou příčinou tohoto vývoje. Saúdské vedení reagovalo také na íránskou revoluci, rostoucí náboženské napětí a následnou sovětskou intervenci v Afghánistánu. Události roku 1979 však posílily přesvědčení, že stabilitu království nejlépe zajistí úzké spojení panovnické rodiny s konzervativními duchovními. Pro saúdskou společnost to znamenalo konec období opatrného kulturního uvolnění.

Džuhajmánův příběh zároveň ovlivnil další generace radikálních islamistů. Jeho odpor proti královské rodině, kritika americké přítomnosti a přesvědčení o nutnosti násilného náboženského převratu se objevovaly také v pozdějších extremistických hnutích.

Džuhajmán al-Utajbí nedosáhl ničeho z toho, co si při obsazení Velké mešity představoval. Saúdská monarchie přežila, jeho údajný spasitel zahynul a samotný vůdce povstání skončil na popravišti. Přesto v následujících letech i díky jeho akci vešly v platnost některá opatření, po kterých volal. Saúdský novinář Chálid al-Maína později vystihl důsledky obléhání krátkým výrokem: Džuhajmán prohrál bitvu, ale vyhrál válku.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Dočetli jste až sem? Podpořte autora libovolnou částkou.

Zdroje:

Arab News – Juhayman: 40 Years On

https://www.arabnews.com/juhayman-40-years-on

Arab News – How the 1979 Siege of Makkah Unfolded

https://www.arabnews.com/saudi-arabia/how-the-1979-siege-of-makkah-unfolded-1586736

Le Monde – Un précédent : les gendarmes français à La Mecque

https://www.lemonde.fr/archives/article/2002/10/30/un-precedent-les-gendarmes-francais-a-la-mecque_4246421_1819218.html

Le Monde – Cinq gendarmes français ont aidé les Saoudiens

https://www.lemonde.fr/archives/article/1980/01/29/cinq-gendarmes-francais-ont-aide-les-saoudiens-a-mettre-fin-a-la-rebellion-de-la-mecque_2800223_1819218.html

U.S. Department of State – Occupation of Grand Mosque, Mecca

https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1977-80v18/d201

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz