Článek
Newyorská Madison Square Garden se 20. února 1939 zaplnila lidmi, kteří přišli oslavit narozeniny George Washingtona. Nebo tak alespoň organizátoři své shromáždění prezentovali. Nad pódiem visel obrovský portrét prvního amerického prezidenta, vedle něj se střídaly americké vlajky s prapory připomínajícími nacistické Německo. V hledišti seděly tisíce mužů a žen, před řečnickým pultem pochodovali uniformovaní pořadatelé a při projevech se zdvihaly pravice k nacistickému pozdravu.
Hlavní řečník Fritz Kuhn oslovoval přítomné jako americké vlastence, žádal Spojené státy ovládané bělochy a křesťany, útočil na Židy a prezidenta Franklina D. Roosevelta. Venku se zatím demonstranti snažili prorazit policejní kordony. Uprostřed New Yorku se odehrávala podívaná, jejíž záběry dodnes vypadají jako záběry z berlínského nacistického sjezdu. Jen Washingtonův portrét a americké hvězdy na vlajkách připomínaly, ve které zemi se shromáždění konalo.
Akci pořádal German American Bund, Německo-americký svaz. Jeho příznivci tvrdili, že se hlásí k americké ústavě, demokracii a vlastenectví. Současně přísahali věrnost Hitlerovi, šířili nacistickou propagandu a v táborech učili děti obdivovat Třetí říši.
Přátelé Hitlera v zemi přistěhovalců
Německé kořeny měly ve Spojených státech miliony obyvatel, jejich předkové hledali práci, půdu i náboženskou svobodu a v mnoha městech tvořili početné komunity s vlastními spolky, kostely, pivnicemi a novinami. Pěstování německého jazyka a tradic mělo dlouhou historii, po americkém vstupu do první světové války ovšem německé příjmení či veřejné projevy náklonnosti ke staré vlasti mohly vzbudit podezření a nepřátelství. Na tuto zkušenost později nacističtí agitátoři navazovali, když své příznivce přesvědčovali, že jsou v Americe přehlíženi a musí se společně bránit.
První skupiny inspirované Hitlerovým hnutím vznikly dávno před jeho převzetím moci. Už roku 1924 vznikla organizace Teutonia, která střídala názvy a prošla několika proměnami. Po Hitlerově nástupu do čela Německa v roce 1933 následovali Friends of New Germany, Přátelé nového Německa. Jejich aktivisté pořádali schůze, získávali čtenáře pro nacistické tiskoviny a snažili se přesvědčit americké Němce, že nacisté obnovili hrdost jejich původní vlasti.

Pochod Bundu New Yorkem
Z jejich zázemí vyrůstala další organizace, v březnu 1936 vznikl German American Bund, který naoko vystupoval výrazně americky. K členství se původně vyžadovalo občanství Spojených států, německý původ zůstával důležitý, veřejně však svaz zdůrazňoval, že jeho přívrženci nejsou cizinci zasahujícími do americké politiky. Když někdo upozornil na podobnost s Hitlerovou stranou, jeho představitelé odpovídali, že pouze využívají stejných metod k obraně vlastních lidí.
Podpora ovšem zůstala omezená, na vrcholu existence měl Bund podle odhadů nanejvýš kolem 25 000 příznivců hradících členské poplatky, ve Spojených státech přitom žilo přes osm milionů lidí německého původu. Většina z nich se s Kuhnovým hnutím neztotožňovala. Malá členská základna však nebránila tomu, aby dobře organizované pochody a demonstrace vytvářely dojem mnohem větší síly.
Fritz Kuhn se chtěl stát americkým Vůdcem
Fritz Julius Kuhn se narodil v Německu roku 1896 a za první světové války sloužil v německé armádě, po válce se pohyboval v nacionalistických kruzích a později tvrdil, že se účastnil Hitlerova neúspěšného mnichovského puče v listopadu 1923, jeho údajné působení v raném nacistickém hnutí se však zakládalo především na jeho vlastních slovech. V dalších letech žil v Mexiku a roku 1928 se přestěhoval do Spojených států, americké občanství nakonec získal v roce 1934.
V Americe pracoval jako chemik, ale mnohem více ho zajímala politika. Když se Přátelé nového Německa rozpadli, využil jejich dosavadní kontakty a postavil se do čela nástupnické organizace. Nechal se titulovat Bundesführer čili vůdce svazu. Při řízení Bundu prosazoval princip bezpodmínečné poslušnosti, převzatý od nacistické strany. Podřízení měli poslušně plnit rozkazy a zároveň očekával, že členové budou vystupovat sebevědomě a na veřejnosti působit jako disciplinovaná síla.

Fritz Julius Kuhn
Svaz rozděloval území Spojených států do oblastí a místních skupin. Nejpevnější zázemí získal na severovýchodě a ve velkých průmyslových městech, ale pobočky fungovaly také ve středozápadních státech a na západním pobřeží. V New Yorku se aktivisté soustředili kolem čtvrti Yorkville, obývanou významnou německou komunitou. Tamní pivnice a klubovny nabízely vhodná místa pro schůze, sbírky, agitaci i nábor.
Kuhn si potrpěl na velké sály, průvody a efektní nástupy, na fotografiích s oblibou pózoval mezi uniformovanými muži, přestože politická váha jeho organizace byla ve srovnání s německými nacisty nepatrná. Opakoval, že Američan může zůstat věrným občanem Spojených států a zároveň obdivovat Hitlera a chtěl vést hnutí, které by převzalo nacistickou organizaci, a přitom se zaštítilo americkými symboly.
Nejspolehlivější cestu k popularitě viděl v boji proti údajným nepřátelům. Rooseveltovu vládu líčil jako nástroj židovských finančníků a komunistů, dále tvrdil, že němečtí Američané jsou terčem pronásledování a že jejich rodiny musí chránit vlastní organizace. V období hospodářské krize, kdy miliony lidí přišly o práci a důvěra v politické instituce byla otřesená, nacházela podobná propaganda posluchače. Nacistická hesla tak spojovala skutečné obavy z chudoby s vykonstruovaným obrazem židovského spiknutí.
Hvězdy a pruhy vedle hákového kříže
Členové Bundu používali americké vlastenecké symboly tak důsledně, až jejich shromáždění někdy připomínala podivné spojení oslav Dne nezávislosti s nacistickým stranickým sjezdem. Vedle vlajek Spojených států stály prapory svazu s hákovým křížem, zněly německé pochody a řečníci vzývali Washingtona, pro jeho obranu ústavy a svobodu projevu. Na pódiu se objevovali muži oblečení jako američtí revolucionáři z osmnáctého století, za nimi stáli členové v uniformách ve stylu německých nacistů. Nejoddanější příznivci vstupovali do Ordnungsdienstu, pořadatelské polovojenské složky hnutí. Její členové nosili uniformy, cvičili a při akcích chránili řečníky, podobně jako německé oddíly SA a stejně jako jejich německá předloha se také dostávali do násilných střetů s odpůrci Bundu.
Svaz vydával noviny Deutscher Weckruf und Beobachter (Německé probuzení a pozorovatel), šířil brožury, promítal německé filmy a prodával nacistickou literaturu, od členů se očekávalo, že budou vlastnit Hitlerův Mein Kampf. Propaganda označovala komunismus za židovský výtvor nebo tvrdila, že Židé řídí americký tisk, banky, odbory a politiku. Objevovaly se i starší antisemitské podvrhy, zejména Protokoly sionských mudrců.

Tisk hnutí
Bund požadoval, aby Spojeným státům vládli bělošští křesťané, aby byli Židé vytlačeni z odborů a státní služby a aby země omezila příchod uprchlíků a jeho představitelé útočili také na černé Američany. Každý uchazeč o členství musel deklarovat, že nemá židovské ani černošské předky.
Předsudky ovšem nepřinesl do Spojených států až Fritz Kuhn, dokázal však využít podmínek v meziválečné Americe, kde měla rasová segregace zákonnou oporu v řadě států, Ku-klux-klan dokázal během dvacátých let mobilizovat miliony lidí a antisemitismus se šířil také mezi známými podnikateli a veřejnými osobnostmi. Automobilový průmyslník Henry Ford v pomáhal šířit antisemitské texty, katolický kněz Charles Coughlin zase využíval rozhlasové vysílání k útokům na Židy a politické protivníky. Bund na tuto domácí nenávist navázal a přidal k ní Hitlerův kult, uniformy a přímou propagaci nacistického režimu.
Letní prázdniny pod Hitlerovým portrétem
Na fotografiích z táborů German American Bundu se děti koupou, sportují a stojí v řadách před dřevěnými budovami, obrazy doplňují vlajky s hákovými kříži a vojenské uniformy. Svaz zřídil po celých Spojených státech přibližně dvě desítky takových zařízení. Zval do nich chlapce a dívky ve věku od osmi do osmnácti let. Program spojoval běžnou rekreaci s výukou němčiny, německými písněmi, pochody a politickou indoktrinací. Tábory děti vedly k poslušnosti svazu a obdivu k Hitlerovi, jejich rodičům nabízely společnou dovolenou a výuku jazyka.
Nejznámější byl Camp Siegfried v Yaphanku na Long Islandu, nedaleko New Yorku, kam o víkendech mířily celé rodiny. Z manhattanského Penn Station dokonce vyjížděl zvláštní vlak přezdívaný Siegfried Special. Přivážel výletníky na pikniky, slavnosti a politická shromáždění, při nichž se projevům věnovala stejná pozornost jako pivu a hudbě.

Vlajka hnutí
Kolem tábora se zrodil ambicióznější plán, Německo-americká osadnická společnost nakupovala pozemky a pomáhala budovat kolonii German Gardens. Ulice nesly jména nacistických představitelů, včetně Hitlera a Göringa. Pravidla vlastnictví nemovitostí vylučovala Židy a další osoby, které nevyhovovaly rasovým požadavkům osadníků. Vedle víkendového tábora tak vyrůstala stálá komunita, jejíž tvůrci chtěli nacistické rasové představy uplatnit v každodenním životě.
Dalším známým centrem byl Camp Nordland v Andoveru v New Jersey, také tam pochodovali uniformovaní členové, konaly se projevy a slavnosti. V srpnu 1940 dokonce tábor hostil společné shromáždění Bundu a Ku-klux-klanu. Sjednocoval je antisemitismus, rasismus a přesvědčení, že americkou společnost musí ovládat běloši a zároveň je spojovalo nepřátelství vůči Rooseveltovi a jeho příznivcům. Pro mnohé Američany bylo podobné spojenectví dalším důkazem, že krajanská zábava tvoří jen menší část a masku skutečné činnosti Bundu.
V Berlíně ho přijal Hitler, pak ho zavrhl
Kuhn se snažil působit jako muž s přímým přístupem k nacistickému vedení, v létě 1936 přivezl na berlínské olympijské hry delegaci stoupenců Bundu a vybral od nich peníze pro německou zimní pomoc a Hitlerovi předal takzvanou zlatou knihu se jmény dárců a finanční příspěvek. Při této příležitosti se s diktátorem krátce setkal, z čehož vznikly společné fotografie, které v očích jeho amerických přívrženců šlo o potvrzení Kuhnovy autority.
Po návratu do Spojených států Kuhn líčil setkání jako důkaz osobní Hitlerovy přízně a tvrdil, že mu vůdce nařídil pokračovat v boji. Tehdejší prameny ovšem ukazují mnohem střízlivější obraz, návštěva se uskutečnila během olympiády, kdy Hitler přijímal velké množství zahraničních hostů, a nepředstavovala oficiální schválení politické činnosti Bundu. Kuhn z krátké audience vytěžil maximum, zatímco nacistická diplomacie měla s jeho organizací potíže.
Berlín usiloval o to, aby němečtí občané v zahraničí nevstupovali do místních politických konfliktů. Hlučné nacistické pochody ve Spojených státech budily nepřátelské reakce a komplikovaly vztahy s Washingtonem, německé úřady proto vydávaly pokyny, které německým státním příslušníkům členství v Bundu zakazovaly. V roce 1938 němečtí diplomaté veřejně dávali najevo odstup a v dubnu 1939 německé velvyslanectví popřelo, že by Bund měl s Hitlerem oficiální spojení.
Proti nacistům stáli odboráři, Židé i novináři
Odpor proti nacismu se ve Spojených státech objevoval ještě před vznikem Bundu, už v březnu 1933, krátce po Hitlerově převzetí moci, svolaly židovské organizace do Madison Square Garden velkou protestní akci proti pronásledování Židů v Německu. Do arény a okolních ulic přišly desetitisíce lidí a vedle židovských představitelů tu vystupovali zástupci odborů, politici a křesťanští duchovní. Současně se rozběhl bojkot německého zboží.
Později působila Non-Sectarian Anti-Nazi League, tedy nadkonfesní protinacistická liga, a aktivní byli i lidé z Hollywood Anti-Nazi League. Odborové svazy odmítaly Bund pro jeho útoky na organizovanou práci a styky s krajní pravicí, v ulicích docházelo ke střetům mezi účastníky nacistických akcí a jejich odpůrci. Kdykoli se svaz pokusil vystoupit jako reprezentant německých Američanů, ozývali se lidé z téže komunity, kteří s jeho jménem nechtěli mít nic společného.
Do povědomí veřejnosti pronikla také aféra s německým parníkem Bremen. Když v červenci 1935 odplouval z New Yorku, demonstranti na palubě strhli vlajku s hákovým křížem a německá vláda si na incident oficiálně stěžovala americkému ministerstvu zahraničí.
Federální úřady řešily otázku, co lze proti svazu podniknout, pokud jeho členové využívají právo na shromažďování a svobodu projevu. FBI v roce 1937 prověřovala jeho činnost a dospěla k závěru, že samotná oslava Hitlera, používání hákového kříže nebo pronacistická demonstrace neporušují federální zákony. Policie přesto pátrala po možném násilí, vyšetřovatelé se zabývali podezřelými kontakty a úřady se zajímaly o původ financí.
Noc, kdy Madison Square Garden hajlovala
Na únorové shromáždění roku 1939 se Bund dlouho připravoval. Oficiálním motivem byly narozeniny George Washingtona, ovšem sál vyzdobený americkými vlajkami a nacistickými symboly sloužil především k propagaci Kuhnova programu. Do Madison Square Garden dorazilo přes dvacet tisíc lidí, v hledišti seděli uniformovaní členové i civilní návštěvníci, kolem pódia se pohybovala ochranka a proslovy střídaly hudební výstupy.
Řečníci mluvili o obraně Ameriky před komunismem a židovskou nadvládou, transparenty vyzývaly k rozdrcení židobolševismu a k zastavení domnělého ovládání křesťanské Ameriky Židy, když zaznělo Rooseveltovo jméno, ozývalo se bučení. Kuhn ho zesměšňoval zkomoleninami příjmení, které měly vyvolat představu židovského původu, a jeho reformní New Deal měnil v antisemitskou slovní hříčku. V projevu žádal Spojené státy pod vládou bílých nežidovských Američanů a odbory zbavené židovského vlivu.
Záběry ze setkání v New Yorku
Před halou panovala úplně jiná nálada, odpůrci nacismu drželi transparenty, křičeli na příchozí a pokoušeli se dostat blíž ke vchodům. Prostor střežilo přibližně 1 700 policistů, část z nich na koních. Údaje o počtu demonstrantů se výrazně rozcházejí, některé odhady uváděly asi deset tisíc, jiné hovořily až o sto tisících lidí v širším okolí arény. Jisté je, že okolní ulice byly plné a policie se během večera opakovaně střetla s rozvášněnými skupinami demonstrantů.
Starosta Fiorello LaGuardia čelil požadavkům, aby akci zakázal, ale odmítl to s odvoláním na svobodu projevu. Protinacistické postoje jej nezbavovaly povinnosti chránit zákonné shromáždění, a tak policie oddělovala demonstranty od účastníků a snažila se zabránit násilí. Pro lidi, kteří sledovali pronásledování svých příbuzných v Německu, bylo ovšem těžké přijmout, že uprostřed jejich města mohou nacisté veřejně oslavovat Hitlera.
Pak se na podiu odehrávala scéna zvěčněná díky přítomným kamerám. Isadore Greenbaum, mladý americký Žid, vyběhl z hlediště na pódium a zamířil ke Kuhnovi a vykřikoval proti Hitlerovi, než ho dostihli uniformovaní pořadatelé. Srazili ho, bili a při potyčce mu strhli část oblečení, na což reagovalo publikum jásotem. Teprve policisté Greenbauma odvedli, ale místo útočníků zatkli jeho za výtržnictví a dostal pokutu 25 dolarů.
Kuhn po přerušení vyzýval publikum ke klidu a snažil se incident obrátit ve svůj prospěch. Záběry Washingtonova portrétu mezi nacistickými symboly obletěly zemi, záznam násilí proti Greenbaumovi se později objevil také v krátkém dokumentu A Night at the Garden. Shromáždění mělo ukázat sílu Bundu, současně však milionům Američanů předvedlo jeho představu vlastenectví.
Vůdce u soudu
Zatímco Kuhn stavěl před veřejností kulisy organizovaného hnutí, jeho vnitřní fungování si už prohlíželi vyšetřovatelé i novináři. Chicagský reportér John C. Metcalfe do Bundu pronikl pod falešným jménem Helmut Oberwinder. Získal si důvěru funkcionářů, cestoval po místních organizacích a dostal se do Kuhnovy blízkosti. Díky tomu poznal rozdíl mezi velkolepými projevy na pódiu a spory, malichernostmi či osobními ambicemi uvnitř svazu.
Metcalfe později vypovídal před výborem Sněmovny reprezentantů pro vyšetřování neamerické činnosti, známým jako Diesův výbor. Přinesl fotografie, popisoval kontakty Bundu s dalšími antisemitskými skupinami a tvrdil, že jeho představitelé usilovali o vybudování sítě využitelné také pro nacistickou špionáž. Kongresové slyšení odhalilo rozsah propagandy, vazeb mezi organizacemi a vnitřní strukturu skupiny.
Nečekaná rána přišla ze strany finančních úřadů, starosta LaGuardia po newyorském shromáždění podpořil vyšetřování hospodaření svazu a státní zástupce Thomas Dewey se zaměřil na Kuhnovy finanční operace. Ukázalo se, že vůdce sahal do spolkových peněz pro osobní potřebu a platil z nich i výdaje na své milenky. Muž, který kázal disciplínu a obětování se pro vyšší cíle, zacházel s prostředky příznivců jako s vlastním kapesným.
Porota Kuhna 29. listopadu 1939 uznala vinným ze zpronevěry a falšování účetních dokladů, soud mu v prosinci vyměřil trest pěti let vězení a soudce James G. Wallace při vyhlašování rozsudku výslovně upozornil, že Kuhna netrestá za nenávistné projevy, nýbrž za krádeže a podvody. Vyšetřování tak svaz připravilo o vůdce kvůli běžné kriminální činnosti, nikoli pro jeho politickou činnost.
Proč mají Američané bojovat za Británii?
Německý útok na Polsko v září 1939 otevřel ve Spojených státech spor o roli USA ve světové politice. Američané si pamatovali první světovou válku a desetitisíce padlých krajanů a mnoho lidí odmítalo další vyslání vojáků do Evropy, ačkoli nacistickou diktaturu neschvalovali. Jiní chtěli pomáhat Británii zbraněmi a penězi, aniž by Spojené státy samy vstoupily do bojů, sám Roosevelt prosazoval rostoucí podporu zemím, které s Hitlerem válčily, ale musel počítat s odporem Kongresu i veřejnosti.
V září 1940 vznikl America First Committee, hnutí požadující, aby se Spojené státy do evropské války nezapojovaly. Jeho organizátory byli původně studenti Yaleovy univerzity a záhy získalo podporu podnikatelů i politiků. Předsedou se stal Robert E. Wood, známý manažer společnosti Sears. V období největšího rozmachu mělo AFC přibližně 800 000 členů. Pořádalo shromáždění, rozesílalo výzvy kongresmanům a vystupovalo proti krokům, které podle jeho představ mohly Ameriku zavést do války.
Nejznámějším řečníkem byl letec Charles Lindbergh, oslavovaný od svého sólového přeletu Atlantiku v roce 1927. Tvrdil, že Amerika má vybudovat silnou vlastní obranu, ale nesmí přijmout odpovědnost za britské válečné cíle. Odpůrci intervence poukazovali na Atlantik jako přirozenou ochranu kontinentu a obávali se, že dodávky lodí, letadel a zbraní povedou nakonec k vyslání amerických vojáků. Po pádu Francie roku 1940 získala tato debata naléhavost, Británie čelila Německu sama a její zásoby i finance se tenčily.

Charles Lindbergh při svém projevu
Hranice mezi izolacionismem a sympatiemi k nacismu se v některých projevech rozmazávala, Lindbergh, který již dříve veřejně oceňoval německé letectvo, vystoupil 11. září 1941 v Des Moines. Z pokusu zatáhnout Ameriku do války obvinil Británii, Rooseveltovu administrativu a Židy a opakoval antisemitská tvrzení o jejich údajném vlivu na média a politiku. Řada novinářů i členů veřejnosti jeho řeč odsoudila. America First se ocitl pod tlakem, protože slova jeho nejslavnější tváře připomínala argumenty, které používali otevření příznivci nacismu.
Na opačné straně působily organizace žádající pomoc Británii, například Committee to Defend America by Aiding the Allies. Další skupina Fight for Freedom prosazovala přímou americkou účast ve válce. Roosevelt mezitím získal souhlas Kongresu s programem Lend-Lease, umožňujícím dodávky válečného materiálu spojencům. Zákon prošel v březnu 1941, navzdory odporu izolacionistů. Bund se snažil proti těmto krokům agitovat, ale jeho vlastní síly už slábly.
Od vyšetřování špionáže k rozpadu
Během roku 1941 se Bund potýkal s vnitřními spory a úbytkem členů, jeho poslední celostátní sjezd v Chicagu přilákal výrazně méně lidí, než kolik vedoucí funkcionáři očekávali. Sílící napětí mezi Spojenými státy a mocnostmi Osy zvyšovalo pozornost bezpečnostních složek, americké úřady měly zájem zvláště o osoby, které udržovaly kontakty s německými představiteli nebo shromažďovaly informace důležité pro obranu země. Podezření se v některých případech potvrdila, Kuhnův nástupce Gerhard Wilhelm Kunze odjel v listopadu 1941 přes Mexiko ve snaze dostat se do Německa. V Mexiku ho následující rok zatkli.
Japonský útok na Pearl Harbor 7. prosince 1941 zastavil předchozí debatu, Spojené státy vyhlásily následující den válku Japonsku a 11. prosince se po německém a italském vyhlášení války ocitly také ve válce se zbylými mocnostmi Osy. America First Committee ukončil činnost. German American Bund, jehož vedení se již rozpadalo, byl americkými úřady zakázán a 16. prosince se formálně rozpustil. Veřejné hajlování a nacistické demonstrace ustoupily obavám ze vyšetřování a zatýkání.

Gerhard Wilhelm Kunze
Soudní trest však nebyl pro Fritze Kuhna poslední ranou, v roce 1943 přišel o americké občanství a roku 1945 ho úřady deportovaly do Německa. Skončil v internačním táboře v Dachau, kde čekal na denacifikační proces. V únoru 1948 se mu podařilo uprchnout poté, co dvaatřicetileté Němce zaměstnané americkou armádou slíbil manželství. Bavorský soud ho v dubnu v nepřítomnosti odsoudil k deseti letům vězení za jeho nacistickou činnost.
Na svobodě vydržel jen do 15. června, kdy ho dopadli ve francouzské okupační zóně nedaleko Trevíru. Novinářům svůj útěk vysvětlil prostě: „Dveře byly otevřené, tak jsem jimi prošel.“ V roce 1949 mu odvolací soud snížil trest na dva roky nucených prací a v únoru byl propuštěn. Zemřel v Mnichově roku 1951. Muž, který před zaplněnou Madison Square Garden vystupoval jako vůdce amerických nacistů, skončil bez politického vlivu v obou zemích, k nimž se tak hlasitě hlásil.
P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.
Zdroje:
German American Bund – United States Holocaust Memorial Museum
https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/german-american-bund
Nazi Town, USA – PBS American Experience
https://www.pbs.org/wgbh/americanexperience/films/nazi-town-usa/
Americans Hold a Nazi Rally in Madison Square Garden – HISTORY
https://www.history.com/this-day-in-history/february-20/americans-hold-nazi-rally-in-madison-square-garden
Camp Siegfried – Yaphank Historical Society
https://yaphankhistorical.org/camp-siegfried/
A Town Founded by Nazis Was Just Sued for Housing Discrimination – Smithsonian Magazine
https://www.smithsonianmag.com/smart-news/nazism-still-built-some-long-island-housing-laws-180957018/
Fritz Julius Kuhn – FBI Archives
https://vault.fbi.gov/fritz-julius-kuhn
Kuhn Sentenced as „Small-time Thief,“ Not „Rabble-rouser“ – Jewish Telegraphic Agency
https://www.jta.org/archive/kuhn-sentenced-as-small-time-thief-not-rabble-rouser





