Článek
V květnu 2004 vstoupilo do Evropské unie deset nových států, Poláci, Češi, Slováci nebo obyvatelé pobaltských republik slavili završení cesty, která začala pádem komunistických režimů. Ukrajina, nezávislá od roku 1991, zůstávala za novými hranicemi Unie. Zatímco její západní sousedé řešili podmínky členství a příliv investic, Ukrajinci stále zápasili s korupcí a oligarchy, kteří o výsledku voleb často rozhodovali víc než vůle občanů.
Na podzim se mělo rozhodnout o nástupci prezidenta Leonida Kučmy. Dosavadní mocenské uspořádání chtěl zachovat premiér Viktor Janukovyč, proti němuž stál opoziční Viktor Juščenko. Předvolební kampaň provázely výhrůžky, tlak na média, a nakonec i pokus o otravu jednoho z kandidátů. Po druhém kole se spor o výsledek přenesl z volebních místností do ulic Kyjeva a s každým dalším dnem rostlo riziko, že v zemi vypukne násilný konflikt.
Země unavená vlastními politiky
V referendu v prosinci 1991 hlasovalo pro nezávislost přes 90 procent ukrajinských voličů. Nový stát zdědil rozsáhlý průmysl, úrodnou půdu a přibližně 52 milionů obyvatel, ale také hospodářství silně závislé na vazbách uvnitř Sovětského svazu. Po jeho rozpadu přišel prudký propad výroby, inflace a pád do chudoby. Podniky nevyplácely mzdy, lidé přicházeli o úspory a privatizace umožnila úzkému okruhu podnikatelů ovládnout velké průmyslové podniky, energetiku i média. Z těchto vazeb vyrostly skupiny oligarchů, které z velké části kontrolovaly politiku. V různých částech země se propojovaly s místními úřady, stranami a státními představiteli. Pro občany, kteří po roce 1991 očekávali zlepšení životních podmínek, se nezávislost pojila také se zkušeností s ekonomickou nejistotou a korupcí.
Prezident Leonid Kučma, zvolený v roce 1994 a znovu v roce 1999, dokázal udržovat vztahy s Moskvou i západními státy, jeho druhé funkční období však poznamenala obvinění ze zneužívání moci a zastrašování odpůrců. Největší otřes přišel po zmizení novináře Georgije Gongadzeho v září 2000. Zakladatel internetového listu Ukrajinska pravda psal o korupci mezi nejvyššími představiteli země, později bylo nalezeno jeho bezhlavé tělo a zveřejněné nahrávky z prezidentské kanceláře vyvolaly podezření z Kučmova zapojení do případu. Prezident obvinění odmítal a jeho osobní odpovědnost za vraždu nebyla nikdy prokázána.
Po aféře následovaly demonstrace pod heslem „Ukrajina bez Kučmy“. Policie proti protestujícín zasáhla, ale vznikaly sítě občanských aktivistů, kteří se za několik let znovu setkali v ulicích. Kritičtí novináři čelili nátlaku a televizní stanice dostávaly neoficiální pokyny, známé jako temnyky, jak informovat o vládě a opozici. Přitom nešlo o zemi v trvalém hospodářském úpadku, od roku 2000 ekonomika rychle rostla a v roce 2004 dosáhl růst HDP přibližně 12 procent, hospodářské oživení však důvěru v politické instituce neobnovilo.
Kučma nemohl potřetí kandidovat a jeho odchod otevíral možnost změny, mnozí Ukrajinci si přáli prezidenta, který omezí moc oligarchů, zajistí spravedlivější fungování soudů a přiblíží jejich zemi Evropě. Jiné voliče více zajímala stabilita, mzdy a udržení obchodních vztahů s Ruskem a z těchto rozdílných očekávání vyrostl souboj dvou Viktorů.
Viktor Janukovyč pocházel z Doněcké oblasti, kde si vybudoval politické zázemí mezi regionálními představiteli a průmyslovými podnikateli. Po letech v čele oblastní správy se v roce 2002 stal premiérem, podporovala jej Kučmova mocenská skupina i vlivní podnikatelé, mezi nimi Rinat Achmetov a ve volbách sliboval stabilitu a hospodářský růst, prosazoval úzké vztahy s Ruskem a silnější postavení ruštiny.

Dva kandidáti na úřad prezidenta - Viktor Juščenko a Viktor Janukovič
Jeho soupeř Viktor Juščenko měl za sebou vedení centrální banky a vlády, jako premiér v letech 1999–2001 získal pověst reformátora, po odchodu z funkce vedl opoziční blok Naše Ukrajina. Hovořil o potírání korupce, nezávislejší justici a přiblížení k Evropské unii. Významnou spojenkyní se mu stala Julija Tymošenková, někdejší vicepremiérka a podnikatelka, která patřila k nejhlasitějším odpůrcům Kučmova režimu.
Moskva měla v ukrajinských volbách zřetelného favorita, Vladimir Putin Janukovyče otevřeně podporoval, před hlasováním navštěvoval Ukrajinu a ruští političtí poradci pomáhali s premiérovou kampaní. Ruské vedení nechtělo přijít o vliv v zemi, s níž ho propojoval obchod, energetika, jazyk, bezpečnost Černého moře a další strategické zájmy. V Janukovyčově kampani otevřeně zaznívala varování, že Juščenkovo vítězství zhorší vztahy s Ruskem a ohrozí průmyslové regiony na východě.
Volební mapa se skutečně výrazně lišila podle regionů. Juščenko měl silnou podporu na západě a v Kyjevě, Janukovyč v Doněcké a Luhanské oblasti, na Krymu a v části jihu. Zjednodušovat tento rozdíl na rozdělení mezi Ukrajince a Rusy by však bylo zavádějící. Mnozí ruskojazyční obyvatelé chtěli demokratické reformy a část Juščenkových příznivců zároveň podporovala zachování hospodářských vazeb s Moskvou. Rozhodovala také nespokojenost s korupcí a s tím, jak stát zacházel s vlastními občany.
Kampaň provázelo využívání státních prostředků ve prospěch Janukovyče, jednostranné televizní zpravodajství a zastrašování opozičních aktivistů. V září 2004 pak Juščenko náhle vážně onemocněl, když po večeři s představiteli ukrajinské bezpečnostní služby trpěl silnými bolestmi a dalšími obtížemi, kvůli nimž se léčil ve Vídni. Během několika týdnů mu tvář pokryly otoky a hluboké kožní léze. Jeho fotografie před onemocněním a po něm se staly součástí předvolebního boje.
Lékaři v prosinci potvrdili, že šlo o otravu dioxinem TCDD, kdo za útokem stál, se nepodařilo prokazatelně objasnit. Juščenko obviňoval politické protivníky, ti odpovědnost odmítali a kandidát navzdory těžkému onemocnění pokračoval v kampani, přičemž jeho příznivci otravu chápali jako další doklad nebezpečných poměrů v zemi.
V prvním kole 31. října získal Juščenko 39,87 procenta a Janukovyč 39,32 procenta hlasů. O prezidentovi tak mělo rozhodnout druhé kolo 21. listopadu. Pozorovatelé Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě už po prvním hlasování kritizovali nerovné podmínky a tlak na voliče. Při druhém kole zaznamenali další závažná porušení pravidel, včetně zneužívání hlasování mimo volební místnosti, zastrašování a podezřelých výsledků v některých okrscích.
Nezávislé průzkumy mezi lidmi odcházejícími z volebních místností ukazovaly Juščenkovo vítězství. Ústřední volební komise ovšem oznámila, že Janukovyč získal 49,46 procenta hlasů a Juščenko 46,61 procenta. Opozice výsledek odmítla. Putin přitom Janukovyčovi gratuloval už 22. listopadu, ještě před konečným oficiálním vyhlášením. V Kyjevě se toho dne začali scházet demonstranti a protest rychle nabýval rozměrů, s nimiž vláda nepočítala.
Oranžový Kyjev
Náměstí Nezávislosti se během několika dnů zaplnilo statisíci lidí. Oranžové šály, stuhy a vlajky, barvy Juščenkovy kampaně, daly protestům jméno. Demonstranti přijížděli z dalších měst, nocovali ve stanech a střídali se při blokádách vládních budov. Kyjevané jim nosili čaj, jídlo a teplé oblečení, někteří nabízeli vlastní byty k přespání a ani listopadový chlad nezabránil tomu, aby se v centru metropole vytvořilo improvizované městečko.
Protesty měly vedle politických projevů i hudební a kulturní podobu, na pódiích vystupovali známí ukrajinští umělci, mezi nimi Ruslana nebo skupina Okean Elzy. K demonstrantům promlouvali Juščenko, Tymošenková a další opoziční představitelé. Velkou část organizační práce zajišťovali studenti a dobrovolníci, včetně aktivistů hnutí Pora, které před volbami pořádalo informační akce a pomáhalo sledovat jejich průběh.
Mnozí účastníci přitom nevycházeli do ulic kvůli osobní oddanosti Juščenkovi, ale odmítali, aby o prezidentovi rozhodovaly manipulace s hlasy a zásahy státních úřadů. Na Majdanu se setkávali lidé různých generací i politických názorů. Opozici spojoval konkrétní požadavek – zpochybněné výsledky musejí být přezkoumány a voliči musejí dostat možnost rozhodnout ve svobodném hlasování.

Protesty v centru Kyjeva
U prezidentské kanceláře a dalších vládních budov stály policejní kordony, demonstranti se s příslušníky bezpečnostních složek dostávali do těsného kontaktu, ale opoziční vůdci vyzývali k nenásilném protestům. Na konci listopadu se objevily zprávy o přípravách násilného rozehnání demonstrantů, mezi bezpečnostními složkami však panovaly rozpory a k rozsáhlému útoku nedošlo a výsledkem byla napjatá patová situace.
Důležitý obrat nastal v médiích, někteří novináři odmítli nadále respektovat politické pokyny a začali otevřeněji informovat o protestech. Tlumočnice znakového jazyka Natalija Dmytruková se při vysílání státní televize vzepřela oficiální zprávě o Janukovyčově vítězství a neslyšícím divákům sdělila, že prezentovaný výsledek není pravdivý. Její vystoupení se stalo známým příkladem odporu proti cenzuře.
Zatímco v Kyjevě pokračovaly demonstrace, část Janukovyčových spojenců ve východní a jižní Ukrajině reagovala požadavky na federalizaci a rozsáhlou autonomii. Tvrdili, že oranžová opozice chce převzít moc v rozporu s vůlí obyvatel průmyslových regionů. Někteří představitelé Doněcké oblasti připravovali referendum o jejím zvláštním postavení, veřejně se diskutovalo i o vytvoření jihovýchodní autonomní republiky.
Dne 28. listopadu se v Severodoněcku v Luhanské oblasti konal sjezd regionálních politiků a zastupitelů. Účastníci varovali před rozdělením Ukrajiny, zároveň však sami hrozili kroky, které by k němu mohly vést. Janukovyč se jednání zúčastnil, ale ve svém vystoupení vyzýval k opatrnosti a odmítal unáhlená rozhodnutí, někteří jeho spojenci ovšem byli podstatně radikálnější.
Na sjezdu vystoupil i moskevský starosta Jurij Lužkov, který se postavil na stranu Janukovyčových příznivců a napadal oranžovou opozici. Přítomnost významného ruského politika dodávala hrozbám další váhu. Podpora Janukovyče, používání ruštiny a přání zachovat dobré vztahy s Ruskem ještě neznamenaly souhlas s rozdělením Ukrajiny a v roce 2004 zatím zůstalo u politického nátlaku a plánovaná referenda se neuskutečnila. O deset let později se však otázka východních oblastí vrátila za zcela jiných okolností, kdy po ruském zásahu vypukla na Donbasu ozbrojená válka.

Protesty v Severodoněcku na podporu Janukovyče
Do jednání o ukončení krize se zapojili polský prezident Aleksander Kwaśniewski, litevský prezident Valdas Adamkus a vysoký představitel Evropské unie Javier Solana. Spolu s ukrajinskými politiky hledali cestu k novému hlasování a zabránění násilí. Jednání byla složitá, protože Janukovyčův tábor se nechtěl vzdát vyhlášeného vítězství a opozice odmítala uznat výsledek poznamenaný podvody.
Rozhodující krok učinil 3. prosince ukrajinský Nejvyšší soud, když zrušil výsledky druhého kola a nařídil jeho opakování. O pět dní později parlament přijal úpravy volebních pravidel i ústavní reformu, která přesouvala část pravomocí od prezidenta k vládě a parlamentu. Pro Janukovyčovy spojence šlo o pojistku proti příliš silnému Juščenkovi, opozice kompromis přijala, aby se nové volby mohly uskutečnit.
Opakované hlasování proběhlo 26. prosince, Juščenko získal 51,99 procenta hlasů, Janukovyč 44,19 procenta a mezinárodní pozorovatelé jeho průběh hodnotili výrazně lépe než listopadové volby. Janukovyč se ještě pokoušel výsledek právně napadnout, ale neuspěl, 23. ledna 2005 se tak Juščenko stal prezidentem a na Majdanu jej vítaly obrovské davy.
Nadšení bylo pochopitelné, po týdnech protestů se podařilo dosáhnout opakování voleb, zabránit rozsáhlému násilí a vystřídat vládnoucí moc. Juščenko sliboval boj s korupcí, reformu justice a přiblížení k Evropě. Vítězství ovšem spojilo politiky, kteří měli společného protivníka, nikoli vždy společný názor na to, jak zemi spravovat a první rozpory se ukázaly velmi brzy.
Vítězové promarnili důvěru
Premiérkou se stala výrazná tvář oranžové revoluce Julija Tymošenková, spojenectví s Juščenkem však vydrželo jen několik měsíců. Spory o privatizaci, hospodářskou politiku, personální obsazení funkcí a obvinění z korupce přerostly v otevřený konflikt. V září 2005 prezident Tymošenkovou odvolal a spolu s ní odešla i část dalších vlivných představitelů vítězného tábora.
Ukrajinci sledovali, jak se političtí spojenci z Majdanu navzájem obviňují a bojují o moc, místo rychlé nápravy poměrů přišly vleklé koaliční spory. Oligarchové si uchovávali svůj vliv a vyšetřování některých starších kauz nepřineslo výsledky, na druhou stranu však země získala svobodnější média a otevřenější politickou soutěž. To byl skutečný výsledek revoluce, i když zdaleka nestačil k naplnění velkých slibů.
V parlamentních volbách v březnu 2006 získala nejvíce hlasů Janukovyčova Strana regionů. Jednání o obnovení oranžové koalice ztroskotala a po přeskupení parlamentních sil se Janukovyč v srpnu vrátil do premiérského křesla. Juščenko tak musel spolupracovat s mužem, proti němuž se před necelými dvěma lety postavil na Majdanu. Situaci komplikovala také ústavní reforma přijatá během revoluce, která posílila postavení vlády na úkor prezidenta.

Tymošenková a Juščenko
V roce 2007 následovaly předčasné parlamentní volby a Tymošenková se znovu stala premiérkou, ani druhý pokus o spolupráci však nepřinesl stabilitu. Juščenko a Tymošenková pokračovali ve veřejných sporech, zatímco Ukrajinu zasáhla světová hospodářská krize. V roce 2009 se její ekonomika propadla o 15 procent, další zátěží byly také konflikty s Ruskem o dodávky plynu, které dopadaly na domácnosti, podniky i evropské odběratele.
Juščenko usiloval o přibližování k Evropské unii a NATO, ale pokrok byl pomalý, část evropských vlád se zdráhala nabídnout Ukrajině jasnou perspektivu členství a domácí spory oslabovaly schopnost prosazovat reformy. Mnozí voliči, kteří v roce 2004 očekávali rychlý obrat, viděli především další střídání vlád a vzájemné hašteření prezidenta a premiérky.
Prezidentské volby v roce 2010 odhalily, jak výrazně Juščenko ztratil podporu, v prvním kole získal pouhých 5,45 procenta hlasů a do druhého postoupili Janukovyč a Tymošenková. Janukovyč nakonec zvítězil přibližně s 49 procenty proti jejím 45,5 procenta. Na rozdíl od roku 2004 mezinárodní pozorovatelé označili hlasování za demokratické a férové.
Muž, jehož vítězství ve zmanipulovaných volbách vyvolalo oranžovou revoluci, se v únoru 2010 stal prezidentem a tentokrát k tomu nebylo potřeba zmanipulovat další hlasování. Stačilo, že si udržel podporu části voličů, zatímco jeho protivníci během šesti let ztratili jejich důvěru. Návrat Janukovyče patřil k nejtrpčím výsledkům rozkladu oranžového tábora.
Stejný Majdan, stejný protivník
Janukovyč po nástupu do úřadu upevňoval prezidentskou moc. Ústavní soud v roce 2010 zrušil reformu přijatou během oranžové revoluce a obnovil silnější pravomoci hlavy státu. Vláda čelila kritice kvůli korupci, zásahům do justice a stíhání politických protivníků. Julija Tymošenková byla v roce 2011 odsouzena k sedmi letům vězení v procesu, který západní představitelé kritizovali jako politicky motivovaný.
Jednání s Evropskou unií přesto pokračovala, Kyjev připravoval podpis asociační dohody a rozsáhlé obchodní spolupráce, zatímco Rusko vyvíjelo hospodářský tlak, aby Ukrajina zůstala v jeho okruhu. Potom 21. listopadu 2013 ukrajinská vláda náhle pozastavila přípravy podpisu dohody, stalo se to pouhý týden před summitem ve Vilniusu, kde se její uzavření očekávalo.
Ještě téhož večera se na kyjevském Majdanu sešli první demonstranti, od začátku oranžové revoluce uplynulo téměř přesně devět let. Tentokrát protestovali proti Janukovyčovi jako prezidentovi, nikoli jako kandidátovi. První shromáždění byla poměrně malá a požadovala obnovení evropského směřování země. Po brutálním policejním zásahu proti demonstrantům v noci na 30. listopadu se však protesty rozrostly a požadavky se obrátily proti samotnému způsobu Janukovyčovy vlády.
Další události už měly podstatně krvavější průběh než v roce 2004. Při únorových střetech roku 2014 zahynuly desítky demonstrantů i příslušníků bezpečnostních složek. Janukovyč uprchl z Kyjeva a parlament rozhodl, že přestal vykonávat prezidentské pravomoci. Rusko následně obsadilo a anektovalo Krym, zatímco na Donbasu vypukl ozbrojený konflikt za účasti a podpory Moskvy.
Oranžová revoluce zanechala Ukrajině svobodnější politickou soutěž a zkušenost, že občané mohou přimět státní moc k ústupu. Neodstranila však korupční vazby, které dlouhodobě oslabovaly důvěru ve stát, a její vítězové se vyčerpali vlastními konflikty. Když se lidé v listopadu 2013 vrátili na Majdan, znovu stáli proti muži, kterého v roce 2004 porazili. Tentokrát už jejich protest otevřel události, jež změnily nejen Ukrajinu, ale i bezpečnost celé Evropy.
P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.
Zdroje:
OBSE/ODIHR – Prezidentské volby na Ukrajině 2004, závěrečná zpráva
https://odihr.osce.org/odihr/elections/ukraine/eoms/presidential_2004
Congressional Research Service – Ukraine's Orange Revolution and U.S. Policy
https://www.everycrsreport.com/reports/RL32845.html
Human Rights Watch – Negotiating the News: Informal State Censorship of Ukrainian Television
https://www.hrw.org/reports/2003/ukraine0303/Ukraine0303-01.htm
The Lancet – TCDD Poisoning in Victor Yushchenko
https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/19660807/
Radio Free Europe/Radio Liberty – Will Ukraine Split in Wake of Divisive Ballot?
https://www.rferl.org/a/1344005.html
OBSE/ODIHR – Prezidentské volby na Ukrajině 2010, zprávy pozorovatelů
https://odihr.osce.org/odihr/elections/ukraine/eoms/presidential_2010
Parlamentní shromáždění Rady Evropy – Fungování demokratických institucí na Ukrajině (2014)
https://pace.coe.int/en/files/20426/html
Evropská unie – Historie rozšiřování EU
https://european-union.europa.eu/principles-countries-history/eu-enlargement_en





