Hlavní obsah

Ruská propaganda by ze summitu v Číně ráda měla novou Jaltu. Jenže Putin by stál v roli Churchilla

Foto: U.S. National Archives, volné dílo via wiki commons

Setkání Trumpa, Si Ťin-pchinga a Putina skončilo Mírovou deklarací, která nepřinesla žádný zásadní průlom. Pokud však chceme summit přirovnávat k Jaltě roku 1945, nabízí se jasné rozdělení rolí.

Článek

V čínském Šen-čenu se 19. listopadu setkali prezidenti Spojených států, Číny a Ruska. Donald Trump, Si Ťin-pching a Vladimir Putin spolu jednali přibližně devadesát minut a následně vydali společné prohlášení nazvané Mírová deklarace. Znělo to vznešeně, zvláště když samotné schůzce předcházely spekulace o novém rozdělení světa.

Výsledky však byly podstatně skromnější. Prezidenti se shodli na potřebě reformovat OSN, zvýšit dodávky ropných produktů, omezovat jaderná rizika a chránit státní představitele před „nepřiměřenými zásahy“ mezinárodní justice. K žádnému průlomu v nejvýznamnějších světových otázkách nedošlo, válka na Ukrajině ani konflikt s Íránem se do společného dokumentu vůbec nedostaly.

Samotný název Mírová deklarace přitom působí poněkud cynicky, Rusko pokračuje v invazi na Ukrajinu, zatímco Spojené státy vedou společně s Izraelem válku proti Íránu. Představitelé těchto zemí nyní slavnostně deklarují svůj zájem o světový mír, aniž by oznámili konkrétní kroky k ukončení konfliktů, které sami začali.

V mezinárodním tisku se posledních dnů rozšířilo označení „nová Jalta“ či „Jalta 2.0“. Odkazuje na únor 1945, kdy se na Krymu setkali americký prezident Franklin D. Roosevelt, britský premiér Winston Churchill a sovětský vůdce Josif Stalin. Trojice představitelů spojeneckých mocností tehdy jednala o dokončení války a budoucím uspořádání světa. Jejich rozhodnutí ovlivnila osudy milionů lidí a přispěla k poválečnému rozdělení Evropy.

Představa opakování podobné konference vyvolávala zejména v Evropě obavy, státy střední a východní Evropy mají s rozhodováním velmocí o osudu menších zemí nepříjemné historické zkušenosti. Pozornost se soustředila především na budoucnost Ukrajiny, evropskou bezpečnost a případné dohody uzavírané bez účasti těch, kterých se přímo týkají. Podobné otázky zaznívaly v Asii v souvislosti s Tchaj-wanem.

V Rusku měl tento příběh obzvláštní ohlas, část tamních komentátorů v něm spatřovala potvrzení návratu Moskvy mezi světové velmoci, které o mezinárodním uspořádání jednají přímo mezi sebou. Ruský vyjednavač Vladimir Medinskij hovořil napřímo o potřebě nové, moderní Jalty a Postupimi, na druhou stranu Kreml přímé srovnání odmítal a jeho mluvčí Dmitrij Peskov jej označil za hry politologů.

Samotný obrázek Putina po boku amerického a čínského prezidenta má pro Moskvu obrovskou symbolickou hodnotu. Po letech války na Ukrajině, západních sankcí a diplomatických sporů poslouží jako důkaz, že Rusko stále patří do nejužšího kruhu světových mocností. Ostatně sám Putin při zahájení jednání zdůraznil společné postavení všech tří zemí jako vítězů druhé světové války a jejich odpovědnost za mezinárodní bezpečnost.

Pokud současným prezidentům přisoudíme role jejich předchůdců z roku 1945, není důvod automaticky předpokládat, že Putin představuje Stalina, skutečné rozložení sil připomíná jiné uspořádání.

Třetí muž u stolu

V únoru 1945 seděli na slavné jaltské fotografii představitelé tří vítězících mocností. Zdánlivě rovnocenní partneři, kteří disponovali obrovskými armádami, rozsáhlým mezinárodním vlivem a rozhodovali o budoucnosti poraženého Německa. Jejich skutečné možnosti však byly značně rozdílné.

Spojené státy představovaly hospodářského obra, americký průmysl zásoboval vlastní ozbrojené síly i spojence, zatímco domácí infrastruktura zůstala válkou nedotčená. Sovětský svaz utrpěl strašlivé lidské a materiální ztráty, ale jeho armády už ovládaly značnou část východní Evropy a blížily se k Berlínu. Stalin měl při jednání silnou kartu, jeho vojáci stáli na územích, o jejichž budoucnosti se rozhodovalo.

Británie naproti tomu vstupovala do závěrečné fáze války vyčerpaná. Šest let bojů vyčerpalo její finance, hospodářství zatěžovaly válečné dluhy a Londýn byl stále závislejší na americké podpoře. Churchill sice zastupoval rozsáhlé impérium, jehož ozbrojené síly bojovaly na několika kontinentech, ale britská moc měla stále zřetelnější hranice.

Ukázalo se to například při jednání o budoucnosti Polska, Churchill prosazoval obnovení jeho nezávislosti a svobodné politické uspořádání, jenže Stalin držel podstatně silnější kartu. Rudá armáda už Polsko obsadila a sovětský vůdce neměl v úmyslu vzdát se rozhodujícího vlivu na jeho budoucnost. Britský premiér protestoval, vyjednával a usiloval o kompromisy, ale o osudu Polska se rozhodovalo v Moskvě. Churchill přitom prosadil řadu požadavků, například francouzskou účast na poválečné okupaci Německa. Hlavní mocenské těžiště se však přesouvalo jinam.

Britské impérium k tomu čekal rychlý ústup, už roku 1947 získaly nezávislost Indie a Pákistán, následovaly další kolonie v Asii, Africe a Karibiku. Země, která ještě před několika desetiletími ovládala přibližně čtvrtinu světové pevniny, během jediné generace přišla o většinu svého impéria.

Nejnázornější připomínka nového rozložení sil přišla roku 1956, když Británie společně s Francií a Izraelem vojensky zasáhla proti Egyptu po znárodnění Suezského průplavu. Britští a francouzští vojáci dosáhli vojenských úspěchů, jenže americký prezident Dwight Eisenhower operaci odmítl podpořit. Washington vyvinul na Londýn silný diplomatický a finanční tlak, zatímco Sovětský svaz hrozil intervencí. Britská vláda nakonec ustoupila a své jednotky stáhla.

Suezská krize ukázala, jak daleko se Británie vzdálila od dob svého největšího rozmachu. Stále dokázala vyslat vojáky na druhý konec světa, ale nedokázala prosadit vlastní politiku proti vůli Spojených států. Američané dali svému nejbližšímu spojenci bolestivě najevo, kdo disponuje větší hospodářskou a diplomatickou silou.

Podobná změna se odehrávala na světových oceánech, Královské námořnictvo, kdysi symbol britské dominance, ustupovalo do pozadí. Londýn roku 1966 zrušil projekt nové velké letadlové lodě a následně omezil vojenskou přítomnost východně od Suezu. Zatímco Spojené státy udržovaly mohutné oceánské flotily a Sovětský svaz budoval vlastní námořnictvo schopné operovat po celém světě, Británie přizpůsobovala vojenské ambice svým finančním možnostem.

Podobně dopadla v závodech o vesmír, Sověti vypustili Sputnik, poslali na oběžnou dráhu Jurije Gagarina a Američané nakonec přistáli na Měsíci. Británie měla vlastní kosmický program a roku 1971 úspěšně vypustila družici Prospero, ale vývoj vlastních nosných raket vláda ukončila. Vesmírný závod se stal symbolem americko-sovětského soupeření. Také jednání o omezení strategického jaderného zbrojení vedly Washington a Moskva.

Británie si udržela jaderné zbraně, silnou diplomacii i stálé místo v Radě bezpečnosti OSN, zůstala významnou evropskou mocností a blízkým americkým spojencem. O podobě poválečného světa však v mnohem větší míře rozhodovaly dvě supervelmoci, které spolu soupeřily o vliv v Africe, na Blízkém východě, v Asii i v Karibiku. Často přitom vstupovaly na území, která ještě nedávno patřila do britské sféry vlivu.

Rusko a jeho vlastní ústup

Současné Rusko samozřejmě není poválečnou Británií, Churchill stál v čele země, která pomáhala porazit nacistické Německo a vyšla z války jako vítěz. Putin se po téměř pěti letech invaze na Ukrajinu (zatím) takovým výsledkem pochlubit nemůže. Zatímco Británie byla vyčerpána vítěznou válkou, Rusko se vyčerpává v konfliktu, jehož konec zůstává nejistý.

Podobnost však nacházíme v rozporu mezi velmocenskými ambicemi a skutečnými možnostmi obou zemí. Rusko disponuje obrovským jaderným arzenálem, početnou armádou a rozsáhlými přírodními zdroji, hospodářsky však za Spojenými státy a Čínou výrazně zaostává. Podle údajů Světové banky dosahoval jeho nominální HDP v roce 2025 přibližně 2,6 bilionu dolarů, zatímco čínský 19,5 bilionu a americký 30,8 bilionu.

Válka na Ukrajině navíc prohloubila hospodářskou závislost Moskvy na Pekingu, Rusko přišlo o značnou část evropských odbytišť a Čína se stala jeho nejdůležitějším obchodním partnerem. Nakupuje ruské suroviny, zatímco ruský průmysl potřebuje čínské stroje, elektroniku a další výrobky. Když se čínské banky obávají amerických sankcí, komplikují ruským firmám platby a Moskva s tím mnoho nezmůže.

Jak nerovný tento vztah je, ukazují ceny zemního plynu, podle analýzy Carnegie Russia Eurasia Center zveřejněné v říjnu 2026 získává Čína ruský potrubní plyn přibližně o 40 až 60 dolarů za tisíc metrů krychlových levněji než turkmenský. Srovnání ovlivňují rozdílné smlouvy a přepravní náklady, přesto ukazuje, za jakých podmínek je Moskva ochotna či nucena na čínský trh dodávat.

Peking si současně upevňuje postavení v bývalých sovětských republikách. Čína už předstihla Rusko v celkovém objemu obchodu se Střední Asií a buduje železnici přes Kyrgyzstán a Uzbekistán, která umožní přepravovat zboží směrem do Evropy a na Blízký východ bez využití ruského území. V Kazachstánu zase čínské společnosti převzaly podíly v uranových dolech, které dříve vlastnil ruský Rosatom.

Také Washington zasahuje do oblastí, kde Moskva dlouhodobě uplatňovala svůj vliv. Americká diplomacie zprostředkovala roku 2025 jednání mezi Arménií a Ázerbájdžánem a podílela se na vzniku projektu dopravního koridoru přes arménské území. Rusko, které po desetiletí vystupovalo jako hlavní bezpečnostní prostředník v regionu, se ocitlo mimo tato rozhodující jednání.

Podobnou nerovnováhu ukazují americké sankce, Washington v říjnu 2025 postihl Rosněfť a Lukoil, následujícího roku však kvůli situaci na světovém ropném trhu některé obchody s ruskou ropou dočasně povolil. Americká administrativa tak měnila podmínky obchodování podle vlastních hospodářských a zahraničněpolitických priorit. Moskva nemá srovnatelné nástroje, kterými by zasahovala do amerického hospodářství.

A podobně jako Británie kdysi sledovala americko-sovětský vesmírný závod, dnes Rusko přihlíží rostoucímu technologickému soupeření Spojených států a Číny. Vývoj nejvýkonnějších modelů umělé inteligence, pokročilých polovodičů a dalších strategických technologií se soustřeďuje kolem amerických a čínských firem. Rusko má vlastní výzkum a technologické schopnosti, ale v těchto oblastech je jeho zaostávání stále zřetelnější.

Ruské jaderné zbraně zůstávají významnou protiváhou amerického arzenálu a zajišťují Moskvě vojenský vliv. Samy však nevyrovnají hospodářský a technologický rozdíl vůči Spojeným státům a Číně. Z tohoto hlediska má Rusko ke dvěma zbývajícím účastníkům šenčenského summitu podstatně dál, než by ukazovala společná fotografie jejich prezidentů.

Jalta bez společného nepřítele

Mezi konferencí roku 1945 a současným setkáním existuje ještě jeden podstatný rozdíl. Roosevelt, Stalin a Churchill měli přes všechny vzájemné rozpory společný cíl: porazit nacistické Německo. Jeho porážka už byla na dohled, ale válka stále pokračovala a spojenci potřebovali koordinovat závěrečné vojenské operace. Američané navíc usilovali o sovětskou pomoc ve válce proti Japonsku.

Jakmile společný nepřítel zmizel, dosavadní spolupráce rychle ustoupila soupeření o poválečnou Evropu a zbytek světa. Ze spojeneckých mocností se stali protivníci a začala studená válka. Británie zůstala na americké straně, zatímco Washington a Moskva se pustily do několika desetiletí trvajícího mocenského zápasu.

Trump, Si Ťin-pching a Putin žádného srovnatelného společného nepřítele nemají. Spojené státy a Čína spolu soupeří o hospodářské a technologické postavení, Rusko vede válku na Ukrajině a vztahy všech tří zemí provázejí rozdílné bezpečnostní zájmy. Společné zájmy nacházejí v otázkách jaderné stability, některých regionálních konfliktů nebo mezinárodního obchodu, ale žádný společný cíl srovnatelný s porážkou nacismu je nespojuje.

Rozdíl se projevil také ve výsledcích obou konferencí, v Jaltě se spojenci dohodli na konkrétním uspořádání okupovaného Německa, účasti Francie na okupaci, otázkách reparací a sovětském vstupu do války proti Japonsku. Jejich ujednání přispěla k poválečnému uspořádání Evropy, přestože řadu slibů později porušili.

Současný summit naproti tomu přinesl převážně obecná prohlášení. Prezidenti se přihlásili k reformě OSN, dialogu o jaderných rizicích a podpoře energetických dodávek. Dokument neobsahuje závazné termíny ani konkrétní mechanismy, které by vedly k ukončení probíhajících válek. V otázkách, které před setkáním vzbuzovaly největší pozornost, se žádný průlom neodehrál.

Zůstala společná fotografie, několik přátelských gest a Mírová deklarace. Pro Putina představuje setkání diplomatický úspěch už tím, že se po boku amerického a čínského prezidenta prezentoval jako představitel třetí světové supervelmoci. Skutečné hospodářské a technologické rozložení sil však této představě neodpovídá.

Pokud by tedy ruská propaganda chtěla šenčenský summit skutečně vydávat za novou Jaltu, nabízí se pro ni poněkud nepříjemné historické přirovnání. Také Churchill roku 1945 seděl po boku představitelů dvou mocností, které rozhodující měrou určovaly podobu nastupujícího světového řádu. Británie tehdy stále patřila mezi významné světové hráče, ale její nejlepší velmocenská léta byla u konce.

A pokud bylo šenčenské setkání především přehlídkou tří velkých kluků, původní Jalta připomíná ještě jedno poučení. Místo na společné fotografii samo o sobě nezaručuje stejný podíl na rozhodování o budoucnosti světa.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Dočetli jste až sem? Podpořte autora libovolnou částkou.

Zdroje:

Associated Press – Takeaways from the historic summit among Trump, Xi and Putin

https://apnews.com/article/25e17ec8d9c55fbff960d5631eaba71d

AFP – China, US, Russia issue ‚peace declaration‘ after first summit

https://www.afp.com/en/china-us-russia-issue-peace-declaration-after-first-summit

U.S. Department of State – The Yalta Conference, 1945

https://history.state.gov/milestones/1937-1945/yalta-conf

U.S. Department of State – The Suez Crisis, 1956

https://history.state.gov/milestones/1953-1960/suez

Carnegie – Price Analysis Shows China Holds Upper Hand in Russia Gas Supply Talks

https://carnegieendowment.org/russia-eurasia/politika/2026/10/russia-china-gas-prices

Reuters – Russia sells out of vast Kazakh uranium deposits to China

https://www.reuters.com/markets/commodities/russia-sells-out-vast-kazakh-uranium-deposits-china-2024-12-17/

Eurasianet – China reinforces its trade dominance in Central Asia, but numbers don’t always align

https://eurasianet.org/china-reinforces-its-trade-dominance-in-central-asia-but-numbers-dont-always-align

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz