Projekt Cherbourg: Jak Izrael o Štědrém večeru 1969 Francouzům  drze ukradl vlastní válečnou flotilu

Izrael se musel již od prvních okamžiků své existence potýkat s nepřátelstvím svých arabských sousedů. Ve válce za nezávislost, šestidenní válce i jomkipurské válce opakovaně uhájil svou existenci a dokázal porážet nepřátelské armády. Konflikty, které židovský stát vedl se svými sousedy, se přitom rozhodovaly především na zemi a ve vzduchu.

Tankové bitvy na Sinaji, zoufalá obrana Golanských výšin či zničující letecké údery během šestidenní války vstoupily do vojenských dějin. Námořnictvo v těchto střetech hrálo spíše druhé housle. To však neznamenalo, že by Izrael mohl moře ignorovat. Země měla stovky kilometrů pobřeží, důležité přístavy v Haifě a Ašdodu a námořní obchod představoval životně důležitou tepnu její ekonomiky.

V šedesátých letech navíc arabské státy začaly rychle rozvíjet své námořní síly. Zatímco Sovětský svaz bez větších zábran vyzbrojoval Egypt a další spojence moderními loděmi i raketami, Izrael hledal způsob, jak udržet krok. Řešením se měla stát nová generace raketových člunů objednaných ve Francii.

Jenomže v době, kdy se lodě stavěly, začaly mimořádně blízké vztahy mezi Paříží a Jeruzalémem chladnout a Francie odmítala lodě z různých důvodů uvolnit. Nakonec si však Izrael opět jednou poradil – své, zaplacené, dostavěné a vycvičenými posádkami vybavené lodě jednoduše „ukradl“.

Od války za nezávislost v roce 1948 přes Suezskou krizi až po šestidenní válku a jomkipurský konflikt hrály hlavní roli pozemní jednotky a letectvo. Izraelská armáda musela být schopna během několika hodin zastavit nepřátelský útok a následně přenést boje na území protivníka. Letecké síly zase představovaly prostředek, jak kompenzovat početní nevýhodu a získat převahu nad bojištěm. Proto tankové svazy a stíhací letouny pohlcovaly většinu pozornosti, financí i politického zájmu.

Námořnictvo stálo dlouhá léta poněkud stranou. Ne proto, že by bylo považováno za zbytečné, ale protože bezprostřední hrozby přicházely především po souši. Egyptské tanky nemohly připlout po moři k Tel Avivu a syrské dělostřelectvo neostřelovalo izraelské pozice z palub válečných lodí. V prostředí omezených rozpočtů tak dostávaly přednost jiné složky ozbrojených sil.

To však neznamenalo, že by Izrael mohl své námořnictvo zanedbávat úplně. Stát měl dlouhé středomořské pobřeží, důležité přístavy v Haifě a Ašdodu a byl silně závislý na námořní dopravě. V případě války mohlo ohrožení obchodních tras nebo blokáda přístavů způsobit vážné hospodářské problémy. Námořnictvo navíc zajišťovalo průzkum, ochranu pobřeží a speciální operace, které byly důležitou součástí izraelské obranné strategie.

Na počátku šedesátých let už bylo zřejmé, že flotila rychle zastarává. Její páteř tvořily lodě pocházející ještě z období druhé světové války nebo krátce po jejím skončení. Izrael získával plavidla z různých zdrojů a často šlo o techniku, kterou si větší námořní mocnosti již nemohly nebo nechtěly ponechat ve službě.

Největšími loděmi izraelské flotily byly torpédoborce třídy Z, původně postavené pro britské Královské námořnictvo během války. Později byly doplněny britskými fregatami a dalšími menšími plavidly. Přestože byly tyto lodě pečlivě udržovány a modernizovány, jejich konstrukce pocházela z doby, kdy se námořní válka vedla úplně jinak. Byly navrženy pro souboje dělostřelectva, doprovod konvojů a boj proti ponorkám, nikoliv pro éru řízených střel a elektronického boje.

Ještě větší problém představoval vývoj na druhé straně fronty. Sovětský svaz totiž v rámci studené války masivně podporoval své spojence na Blízkém východě. Egypt, Sýrie i další arabské státy získávaly moderní tanky, proudové stíhačky, systémy protivzdušné obrany a také nové válečné lodě. Zatímco Izrael musel složitě vyjednávat každý větší nákup zbraní, Moskva zásobovala své spojence ve velkém.

Obzvlášť znepokojivý byl rozvoj egyptského námořnictva. To začalo přebírat nové raketové čluny tříd Komar a Osa vyzbrojené protilodními střelami P-15 Termit, známými na Západě pod označením Styx. Šlo o revoluční zbraň. Relativně malá a levná loď nyní dokázala zasáhnout protivníka na vzdálenost mnoha kilometrů a potopit i mnohem větší válečné plavidlo.

Izraelští námořní plánovači vývoj pozorně sledovali, skutečný šok však přišel 21. října 1967. U egyptského pobřeží tehdy operoval torpédoborec INS Eilat, původně britský HMS Zealous postavený během druhé světové války. Z přístavu Port Said jej zachytily dva egyptské raketové čluny třídy Komar vybavené sovětskými střelami Styx.

Egyptské posádky vypálily několik raket a nejméně tři zasáhly cíl. Těžce poškozený torpédoborec se po několika hodinách potopil. Zahynulo 47 izraelských námořníků a dalších 91 bylo zraněno. Šlo o historický okamžik. Poprvé v dějinách byla větší válečná loď zničena protilodními řízenými střelami odpálenými z malých raketových člunů. Izraelští admirálové tak dostali bolestivou lekci. Budoucnost nepatřila velkým lodím vyzbrojeným děly, ale rychlým raketovým člunům vybaveným moderní elektronikou a přesně naváděnými střelami.

Země si přitom nemohla dovolit budovat rozsáhlé námořnictvo po vzoru velmocí. Hledala proto jiné řešení. Namísto velkých torpédoborců a křižníků začala uvažovat o síle založené na menších, rychlých a relativně levných raketových člunech. Ty měly být vybaveny moderní elektronikou a novou generací protilodních střel. Tato myšlenka vedla na počátku šedesátých let k hledání zahraniční loděnice, která by dokázala taková plavidla postavit. Izraelské námořnictvo tehdy ještě netušilo, že objednávka několika raketových člunů ve Francii nakonec povede k jedné z nejodvážnějších operací v jeho historii.

Potopení torpédoborce INS Eilat sice definitivně potvrdilo správnost nové koncepce izraelského námořnictva, plán na pořízení raketových člunů vznikl již o několik let dříve. Izraelští admirálové si totiž uvědomovali, že stárnoucí flotila nebude schopna držet krok s technologickým vývojem ani rostoucí silou arabských námořnictev. Velení námořnictva proto zahájilo průzkum zahraničních možností. Izrael sice disponoval schopnými konstruktéry a rozvíjejícím se zbrojním průmyslem, stavba moderních raketových člunů však tehdy přesahovala možnosti domácích loděnic. Nová plavidla bylo nutné objednat v zahraničí.

První volba padla na západní Německo. Loděnice Lürssen měla navrhnout novou generaci malých raketových člunů vycházejících z osvědčených torpédových člunů třídy Jaguar. Izraelci požadovali řadu úprav, aby plavidla odpovídala jejich vlastním potřebám a představám o budoucnosti námořního boje. Projekt začal slibně, do hry však vstoupila politika.

Arabské státy považovaly jakoukoli vojenskou pomoc Izraeli za nepřijatelnou a na vládu SRN začaly vyvíjet silný diplomatický tlak. Bonn se navíc obával poškození vztahů s arabským světem, který nabýval na významu nejen politicky, ale i ekonomicky. Německá vláda proto od projektu postupně ustoupila a Izrael musel hledat nového partnera. Tím se stala Francie.

V polovině šedesátých let šlo o zcela logickou volbu. Vztahy mezi oběma zeměmi prožívaly své zlaté období a Francie patřila k nejbližším spojencům Izraele. Po vzniku Izraele v roce 1948 panovaly mezi Paříží a Jeruzalémem mimořádně dobré vztahy. Obě země spojoval odpor vůči arabskému nacionalismu, který ohrožoval francouzské zájmy v severní Africe, především v Alžírsku. Francouzští politici navíc vnímali Izrael jako přirozeného spojence Západu na Blízkém východě.

Spolupráce se rychle rozvíjela. Francie dodávala Izraeli tanky, obrněná vozidla, dělostřelectvo i moderní bojové letouny. Francouzské stíhačky Mirage se později staly jedním ze symbolů izraelského letectva. Paříž rovněž sehrála důležitou roli při budování izraelského jaderného programu.

Vrchol spolupráce přišel v roce 1956 během Suezské krize. Poté, co egyptský prezident Gamál Abd an-Násir znárodnil Suezský průplav, uzavřely Francie, Velká Británie a Izrael tajnou dohodu. Izraelská armáda zaútočila na Sinajský poloostrov a následně zasáhly i britské a francouzské síly. Přestože operace skončila pod tlakem Spojených států a Sovětského svazu politickým neúspěchem, ukázala, jak úzké vztahy tehdy mezi Francií a Izraelem panovaly. Ještě několik let poté si jen málokdo dokázal představit, že by se obě země mohly ocitnout na opačných stranách diplomatické barikády.

Za těchto podmínek padlo rozhodnutí svěřit stavbu nových raketových člunů loděnici Constructions Mécaniques de Normandie (CMN) v Cherbourgu. Lodě byly navrženy podle izraelských požadavků, zatímco jejich motory dodávala německá společnost MTU. Projekt dostal krycí označení „Autumn“ (Podzim) a práce se rychle rozběhly.

Na počátku roku 1965 dorazily do Francie první izraelské týmy. Technickou část projektu vedl komandér Haim Schachal, zatímco administrativní a operační záležitosti měl na starosti kapitán Binjamin „Bini“ Telem, budoucí velitel izraelského námořnictva během jomkipurské války. Izraelci dohlíželi na stavbu, seznamovali se s loděmi a postupně připravovali budoucí posádky.

Svět se mezitím měnil. Francie se postupně zbavovala svého koloniálního impéria a stále více hledala nové politické i ekonomické příležitosti v arabském světě. Současně se měnila i samotná francouzská zahraniční politika. Prezident Charles de Gaulle chtěl, aby Francie vystupovala jako samostatná velmoc nezávislá na Spojených státech i Sovětském svazu, a začal přehodnocovat dosavadní blízkovýchodní orientaci.

Definitivní zlom přinesla šestidenní válka v roce 1967. Drtivé izraelské vítězství sice ohromilo svět, ale v Paříži vyvolalo zcela jinou reakci. De Gaulle začal Izrael vnímat jako příliš sebevědomého a nepředvídatelného partnera, jehož kroky mohou komplikovat francouzské zájmy v regionu. Zatímco ještě před několika lety proudily do Izraele francouzské zbraně bez větších překážek, nyní se nad společnými projekty začala stahovat mračna.

Definitivní rána přišla v roce 1968. Po izraelském útoku na letiště v Bejrútu, který byl odvetou za palestinské teroristické útoky, vyhlásil Charles de Gaulle úplné zbrojní embargo vůči Izraeli. Vztahy mezi někdejšími spojenci se prudce zhoršily.

Pro projekt v Cherbourgu to byla katastrofa. Stavba lodí sice pokračovala podle původního plánu, ale jejich budoucnost byla nejistá. Izraelští odborníci zůstávali ve Francii, dohlíželi na dokončovací práce a budoucí posádky se připravovaly na převzetí zaplacených plavidel.

U mola stály moderní raketové čluny, které Izrael financoval, jejich budoucí posádky se nacházely jen několik metrů od nich a celé roky se podílely na jejich stavbě. Přesto nesměly vyplout. Když v roce 1969 de Gaulle odstoupil a novým francouzským prezidentem se stal Georges Pompidou, objevila se v Jeruzalémě naděje, že embargo bude zrušeno. Nová hlava státu však odmítla měnit kurz svého předchůdce a lodě zůstávaly v přístavu. Izrael tak stál před nepříjemnou otázkou. Co dělat s flotilou, která byla hotová, zaplacená a připravená k vyplutí, ale kterou Francie odmítala vydat?

Diplomatická jednání nepřinášela výsledky a nebylo jisté, zda se situace někdy změní. V Jeruzalémě proto postupně dozrál názor, že pokud Francie odmítá vydat izraelský majetek, bude nutné získat jej jiným způsobem.

Mozkem celé operace se stal viceadmirál Mordechaj „Mokka“ Limon, bývalý velitel izraelského námořnictva a šéf izraelské vojenské mise v Paříži. Limon patřil mezi nejzkušenější námořní důstojníky své generace a díky svým kontaktům ve Francii se pohyboval v prostředí politiků, podnikatelů i vysokých úředníků. Z jeho hlavy vzešel plán, který měl Francouze připravit o lodě, aniž by byl porušen jediný zákon. Izraelci nechtěli lodě obsadit silou ani je tajně odtáhnout z přístavu. Potřebovali vytvořit situaci, v níž lodě z Cherbourgu odplují zcela legálně a Francouzi si až příliš pozdě uvědomí, co se vlastně stalo.

První krok spočíval ve vytvoření krycí společnosti. Lodě byly formálně prodány firmě Starboat registrované v Panamě, která se navenek prezentovala jako norská společnost zabývající se hledáním ropy v Severním moři. Starboat tvrdila, že rychlé a zatím nevyzbrojené čluny splňují její technické požadavky a mohou být využity jako průzkumná a podpůrná plavidla.

Ve skutečnosti samozřejmě žádná norská ropná zakázka neexistovala. Limon navíc sehrál vlastní roli i v samotném divadle kolem údajného prodeje. Před francouzskými úředníky předstíral tvrdá obchodní jednání mezi Izraelem a společností Starboat, čímž měl posílit dojem, že jde o skutečný obchod mezi dvěma nezávislými subjekty.

Plán nakonec fungoval. Francouzské úřady souhlasily s převodem lodí na údajného norského kupce. Formálně tak již nešlo o raketové čluny určené izraelskému námořnictvu, ale o plavidla prodaná soukromé společnosti. Izraelci získali přesně to, co potřebovali – legální důvod, proč mohou lodě opustit Cherbourg. To však byla teprve první část operace.

Stejně důležité bylo připravit samotný útěk. Lodě sice mohly vyplout, ale cesta do Izraele měřila tisíce kilometrů a vedla přes rozbouřený Atlantik i celé Středozemní moře. Raketové čluny byly navrženy pro bojové operace v pobřežních vodách, nikoliv pro dlouhé oceánské plavby. Bez pečlivé přípravy by riskovaly poruchy, nedostatek paliva nebo odhalení.

Izraelci proto začali budovat rutinu, která měla otupit pozornost francouzských úřadů. Na lodích zůstávaly malé posádky, které pravidelně vyplouvaly na krátké cvičné plavby do Atlantiku. Místní policie, přístavní správa i obyvatelé města si postupně zvykli, že kolem člunů panuje čilý provoz.

Současně začali do Evropy nenápadně přijíždět další námořníci. Do Francie cestovali po dvojicích nebo malých skupinách jako běžní turisté. Někteří přiletěli do Paříže, jiní do Belgie, Nizozemska či dalších zemí západní Evropy. Teprve odtud se postupně přesouvali do Normandie. Celkem se tak podařilo shromáždit kolem osmdesáti důstojníků a námořníků, aniž by jejich přítomnost vzbudila větší pozornost.

Riziko přitom bylo značné. Stačilo, aby si některý francouzský policista položil otázku, proč se těsně před Vánocemi objevuje v Cherbourgu neobvykle velké množství izraelských návštěvníků. Celá operace mohla skončit dříve, než vůbec začala. Jenomže i zde Izraelcům přálo štěstí. Mnoho Francouzů nesouhlasilo se směřováním jejich země a v jednom případě si pozorný celník všiml série čísel pasů přijíždějících Izraelců. Po poznámce „Vy jste vojáci, že?“ je však bez dalšího „odmávl“.

Dalším problémem bylo palivo. Lodě potřebovaly stovky tisíc litrů nafty, ale jednorázové tankování by okamžitě vyvolalo podezření. Izraelci proto postupovali pomalu a trpělivě. Menší cisterny navážely palivo po částech a zásoby byly ukrývány v barelech pod palubami. Stejným způsobem byly doplňovány potraviny, voda i další vybavení potřebné pro více než týdenní plavbu.

Dokonce i hluk motorů se stal součástí plánu. Velitel operace nařídil pravidelně spouštět lodní motory během nočních hodin s odůvodněním, že lodě potřebují nahodit motory, aby se v chladném zimním počasí zahřály a lodě měly dostatek výkonu pro své generátory elektřiny. Obyvatelé přístavu si na nepříjemný hluk postupně zvykli a stížnosti nakonec utichly. Když pak motory zaburácely ve skutečnou noc útěku, nikomu to nepřišlo zvláštní a nikdo nevzburcoval policii.

Posledním článkem řetězce bylo tankování na otevřeném moři. Izraelská obchodní flotila proto připravila několik podpůrných lodí, které měly na předem určených místech doplnit člunům palivo. Vznikl složitý plán zahrnující setkání v Biskajském zálivu, u Gibraltaru i ve Středozemním moři. Pokud by jediný článek tohoto řetězce selhal, mohly čluny zůstat bez paliva stovky kilometrů od přístavu.

Na konci prosince 1969 však bylo vše připraveno. Posádky byly na místě. Lodě byly natankované. Krycí legenda fungovala. Zbývalo jediné – vybrat správný okamžik k odplutí. Tím se logicky stal den, kdy pozornost Francouzů polevila a úředníci byli s rodinami doma – Štědrý den 1969.

Večera 24. prosince 1969 bylo vše připraveno. Izraelští námořníci se postupně přesunuli na lodě a ukryli se v podpalubí Na molech panoval zdánlivý klid a nic nenasvědčovalo tomu, že se během několika hodin odehraje jedna z nejodvážnějších operací v dějinách izraelského námořnictva. Největším nepřítelem však tentokrát nebyli Francouzi, ale počasí.

Prosinec v Biskajském zálivu patří k nejnebezpečnějším obdobím roku. Součástí operačního týmu proto byl i meteorolog, který nepřetržitě sledoval britské, francouzské i španělské předpovědi počasí. Původně měly lodě vyplout večer, ale silný vítr a rozbouřené moře způsobily několik odkladů. Nad Biskajským zálivem se přehnala bouře dosahující síly devíti stupňů Beaufortovy stupnice. Z Izraele přicházely naléhavé šifrované zprávy vyzývající velitele operace Hadara Kimchiho k okamžitému vyplutí, ten však odmítl riskovat zničení celé flotily ještě před opuštěním francouzských vod. Krátce po půlnoci zachytil meteorolog vysílání BBC oznamující, že se počasí během několika hodin zlepší. Námořníci bez váhání využili situaci.

Ve 2:30 ráno 25. prosince 1969 se motory rozburácely naplno a pět raketových člunů pomalu opustilo Cherbourg. Po letech diplomatických sporů, měsících plánování a týdnech příprav se operace konečně dala do pohybu. Francouzi si zpočátku ničeho nevšimli.

Absence lodí nebyla odhalena armádou ani tajnými službami. Jako první si jí všiml novinář, který navštívil přístav a s překvapením zjistil, že všech pět člunů zmizelo. Informace se rychle dostala do BBC a teprve z médií se o celé věci dozvěděly i francouzské úřady. Byla to mimořádně trapná situace. Země, která měla lodě pod dohledem a bránila jejich vydání, zjistila jejich zmizení z rozhlasového vysílání.

Protože čluny byly oficiálně prodány norské společnosti Starboat, začaly se okamžitě objevovat spekulace, zda skutečně míří do Norska. Televizní štáby pátraly po lodích nad Severním mořem i nad Středozemním mořem a mezinárodní tisk se snažil zjistit, co se vlastně stalo. Mezitím už raketové čluny mířily přes rozbouřený Biskajský záliv na jih.

Plavba nebyla bez problémů. Během tankování u Gibraltaru se například omylem dostala voda do palivových nádrží jednoho z člunů. Posádka se obávala, že jde o mořskou vodu, která by mohla poškodit motory. Velitelé proto přikázali palivo ochutnat. Teprve když bylo potvrzeno, že nejde o slanou vodu, mohly být nádrže vyčištěny a plavba pokračovala.

Při průjezdu Gibraltarským průlivem si člunů všimla i britská pozorovací stanice. Britové vyslali signál žádající identifikaci plavidel. Izraelci neodpověděli. Lodě nepluly pod vlajkou a nenesly ani identifikační čísla. Britové však velmi dobře věděli, koho mají před sebou.

Po krátké chvíli vyslali jednoduchou zprávu: „Bon voyage.“ Izraelci to pochopili jako tiché potvrzení, že Britové znají jejich skutečnou identitu i cíl plavby, ale nehodlají jim stát v cestě.

V Paříži mezitím propukl politický skandál. Francouzská vláda byla pobouřena a ministr obrany podle některých svědectví požadoval letecký útok na prchající čluny. Náčelník generálního štábu však odmítl takový rozkaz splnit a údajně prohlásil, že raději rezignuje, než aby nechal bombardovat lodě na otevřeném moři.

Premiér Jacques Chaban-Delmas nakonec zabránil další eskalaci. Francouzská vláda sice zuřila, ale musela si přiznat nepříjemnou skutečnost. Ve chvíli, kdy byl podvod odhalen, se lodě již nacházely na volném moři a jejich zastavení by mohlo vyvolat mezinárodní krizi.

Izraelci mezitím pokračovali v plavbě podél severoafrického pobřeží. U Kréty se k nim připojily stíhačky F-4 Phantom izraelského letectva, které nad čluny symbolicky prolétly jako doprovod. Dne 31. prosince 1969, po plavbě dlouhé přes 5 800 kilometrů, dorazila flotila do Haify. V přístavu ji vítaly davy lidí, novináři i politici. To, co ve Francii vyvolalo pobouření, bylo v Izraeli oslavováno jako triumf důvtipu, odvahy a pečlivého plánování.

Následky však byly citelné. Hlavní organizátor celé operace Mordechaj „Mokka“ Limon byl z Francie vyhoštěn. Prezident Georges Pompidou prý celou záležitost okomentoval s typickým francouzským sarkasmem: „Nemám rád čaj s citronem ani kávu moka.“ Vztahy mezi oběma zeměmi se dále zhoršily a Izrael definitivně pochopil, že se již nemůže spoléhat na francouzské dodávky zbraní. V následujících letech se proto stále více orientoval na Spojené státy, které postupně převzaly roli jeho hlavního vojenského partnera. Americká letadla začala nahrazovat francouzské stroje a spolupráce mezi izraelskými a americkými ozbrojenými silami se rychle prohlubovala.

Naopak obyčejní Francouzi projevovali sympatie a dokázali ocenit izraelskou statečnost. V Cherbourgu se dokonce místní z úspěchu mise otevřeně radovali. Aby taky ne - úspěšná plavba ukázala nejen schopnosti izraelských námořníků, ale také schopnosti „ukradených“ plavidel. I to byl údajně jeden z důvodů, který v krátké době přispěl k mnoha dalším objednávkám těchto strojů. Publicita celé události také přilákala do Cherbourgu mnoho zvědavců a tím i další profit místním.

Pět raketových člunů z Cherbourgu však stálo za všechny komplikace. Brzy se staly součástí izraelského námořnictva jako čluny třídy Sa'ar 3 a o několik let později měly prokázat svou hodnotu v bojích během jomkipurské války. Operace, která začala jako diplomatický spor o několik lodí v normandském přístavu, tak nakonec významně ovlivnila budoucnost izraelského námořnictva i jeho mezinárodní vztahy.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

https://www.jewishvirtuallibrary.org/the-boats-of-cherbourg

https://www.timesofisrael.com/how-israel-became-a-naval-start-up-nation-with-the-famous-boats-of-cherbourg/

https://historynet.com/heist-in-cherbourg/

https://israeled.org/israel-smuggles-boats/

https://aish.com/operation-noa-the-greatest-naval-heist-youve-never-heard-of/

Knihy:

Abraham Rabinovich – The Boats of Cherbourg: The Secret Israeli Operation That Revolutionized Naval Warfare