Dění u Báb al-Mandab: Saúdové a Emiráty se přetahovali o Jemen. Zisky teď místo nich sbírá Írán

Současný postup Hútíů k Báb al-Mandabu působí jako jeden z největších zvratů jemenské války za poslední roky. Během několika dnů padla Mokka, Dhubáb i strategický Perim a síly podporované Íránem se dostaly do pozice, odkud mohou citelně ohrožovat jednu z nejdůležitějších námořních cest světa.

Jenže podobný šok Jemen zažil už před několika měsíci. Tehdy se mapa země překreslovala stejně rychle, jen Hútíové stáli stranou. Nejprve prudce postupovaly síly podporované Spojenými arabskými emiráty, potom jejich zisky během krátké doby likvidoval tábor opírající se o Saúdskou Arábii. Dva státy, které kdysi vstoupily do války jako spojenci proti Hútíům a rostoucímu íránskému vlivu, se mezitím začaly přetahovat o vlastní představu Jemenu.

Současná hútíjská ofenzíva proto není jen dalším kolem nekonečné občanské války. Je také účtem za roky soupeření Rijádu a Abú Zabí, které rozdělilo jejich jemenské spojence, vytvořilo paralelní armády a oslabilo celý protihútíjský tábor. Koalice, která vznikla s cílem zastavit Írán, tak po jedenácti letech pomáhá vytvářet situaci, z níž může nejvíc vytěžit právě Teherán.

Mapa Jemenu se během několika předchozích dnů znovu výrazně změnila. Hútíové podporovaní Íránem prorazili na západním pobřeží a 10. září obsadili strategický přístav Mokka. Odtud pokračovali na jih, obsadili pobřežní Dhubáb a o den později také ostrov Perim, v arabštině Majjún, ležící přímo v průlivu Báb al-Mandab. Postup, na který by za jiných okolností mohly být potřeba týdny či měsíce bojů, zvládli během několika dnů. Vládní síly podporované Saúdskou Arábií ustupovaly a Hútíové obsadili pozice, o něž se vedly těžké boje už v předchozích letech války.

Nejcennější kořistí přitom není samotná Mokka ani několik kilometrů pustého pobřeží. Báb al-Mandab patří mezi nejdůležitější námořní úžiny světa. V nejužším místě měří zhruba 29 kilometrů a spojuje Rudé moře s Adenským zálivem a Indickým oceánem. Přes něj pokračují lodě mířící Suezským průplavem mezi Asií a Evropou a prochází tudy také významná část světového obchodu s ropou. Hútíové už od roku 2023 ukázali, že k narušení dopravy nepotřebují průliv přímo uzavřít, jejich útoky raketami a drony přiměly část velkých rejdařů posílat lodě dlouhou cestou kolem Afriky.

Obsazení Perimu a dalšího pobřeží jejich možnosti ještě rozšiřuje, ostrov totiž leží uvnitř samotného průlivu a rozděluje jej na dvě plavební trasy. Hútíové tím nezískali vypínač, kterým mohou světovou dopravu jednoduše zastavit, dostali se však do podstatně výhodnější pozice pro její ohrožování. Pro Írán je to o to cennější, že na opačné straně Arabského poloostrova zůstává pod tlakem Hormuzský průliv. Dvě z nejdůležitější námořní tepny regionu tak současně čelí silám stojícím ve stejném geopolitickém táboře.

Zvlášť nepříjemná je situace pro Saúdskou Arábii. Rijád dlouhá léta budoval možnost vyvést část ropy z nalezišť na východě země ropovodem napříč poloostrovem do přístavu Janbú u Rudého moře, a omezit tak závislost na Hormuzském průlivu. Význam této trasy vzrostl poté, co se doprava Hormuzem zastavila, hútíjský postup na pobřeží Rudého moře nyní připomíná, že ani druhá strana saúdského exportního systému neleží mimo dosah regionální války.

Rychlost posledního postupu může působit jako překvapení, b Jemenu však podobný kolaps fronty vidíme během necelého roku už podruhé. Na přelomu let 2025 a 2026 se mapa země měnila stejně prudce – nejprve během bleskové ofenzívy jedněch sil, potom během stejně rychlého protiútoku jejich protivníků. Hútíové tehdy stáli stranou a proti sobě stály jemenské tábory podporované dvěma státy, které ještě o několik let dříve působily jako nejpevnější spojenci v boji proti nim – Spojenými arabskými emiráty a Saúdskou Arábií.

Série bleskových útoků se v blízkovýchodní zemi odehrávala na přelomu loňského a letošního roku Tehdy však útočil úplně jiný hráč, separatistická Jižní přechodná rada, známá pod anglickou zkratkou STC, zahájila 2. prosince rozsáhlou ofenzívu na jihu a východě země. Její síly během krátké doby obsadily klíčové oblasti Hadramautu, největší jemenské provincie a zároveň jednoho z center těžby ropy, získaly Mukallu a upevnily kontrolu nad velkou částí jižního pobřeží. Postupovaly také směrem k al-Mahře a saúdské hranici. Na chvíli to vypadalo, že se dlouho zamrzlé rozdělení Jemenu začíná měnit ve prospěch separatistů a jejich hlavního zahraničního patrona, Spojených arabských emirátů.

Pro pochopení toho, co následovalo a lepší orientaci v zamotaném konfliktu zjednodušíme situaci na tři hlavní tábory. Hútíové ovládají hlavní město Saná a velkou část hustě osídleného severu a západu země. Vybudovali vlastní stát, armádu i správní aparát a jejich nejvýznamnějším zahraničním spojencem je Írán. Proti nim stojí mezinárodně uznávaný tábor soustředěný kolem Prezidentské rady PLC a vlády, který dlouhodobě podporuje především Saúdská Arábie.

Třetím hráčem je STC. Ta chce obnovit samostatný Jižní Jemen, který existoval až do sjednocení země v roce 1990, a její ozbrojené složky dlouhodobě podporují SAE. Jemenská realita však vytvořila zvláštní konstrukci, STC byla zároveň zastoupena v samotné Prezidentské radě. Formálně tedy patřila do stejného protihútíjského tábora jako vláda podporovaná Rijádem. V terénu přitom obě strany soupeřily o území, zdroje a podobu budoucího Jemenu.

Prosincová ofenzíva tento rozpor odkryla naplno, STC během několika týdnů získala rozsáhlá území, která Saúdská Arábie považuje za citlivou součást svého jižního bezpečnostního prostoru. Zvlášť Hadramaut leží podél dlouhé hranice se Saúdskou Arábií, disponuje ropnými nalezišti a jeho ovládnutí by separatistům poskytlo podstatně silnější hospodářskou základnu pro budování samostatného státu. Rijád nejprve požadoval, aby se jednotky STC z nově obsazených oblastí stáhly. Separatisté své pozice opustit nechtěli a spor rychle přestal být možné skrývat za společný boj proti Hútíjům.

Na konci prosince Saúdská Arábie přitvrdila, její letectvo zasáhlo přístav Mukalla a Rijád tvrdil, že přes něj proudila zahraniční vojenská podpora pro separatisty. Saúdové zároveň otevřeně obvinili SAE z podpory postupu STC a požadovali odchod zbývajících emirátských sil z Jemenu a Abú Zabí následně oznámilo jejich stažení.

Pak se mapa překreslila podruhé. Vládní síly podporované Saúdskou Arábií přešly do protiútoku a prosincové zisky STC se začaly rozpadat podobnou rychlostí, jakou vznikly. Už 3. ledna 2026 vláda oznámila znovudobytí Mukally. Separatisté ustupovali také z dalších částí Hadramautu a ofenzíva, která ještě o několik týdnů dříve působila jako začátek definitivního rozdělení Jemenu, narazila na hranici toho, co byla Saúdská Arábie ochotna tolerovat.

Jak se dva tehdejší spojenci dostali do situace, ve které jsou navenek často stále vnímáni jako strategičtí partneři, ale ve skutečnosti se přetahují o vliv, vysvětluje začátek jemenské intervence.

O jedenáct let dříve Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty vstupovaly do jemenské války bok po boku. Hútíové během roku 2014 ovládli hlavní město Saná a v následujících měsících pokračovali na jih. Prezident Abd Rabú Mansúr Hádí nejprve uprchl do Adenu a nakonec ze země. Když se hútíjské jednotky na jaře 2015 blížily k Adenu, vypadalo to, že mohou ovládnout většinu nejdůležitějších částí Jemenu.

Pro Saúdskou Arábii to představovalo bezpečnostní problém přímo na vlastní hranici. Hútíové byli domácím jemenským hnutím s vlastními cíli, zároveň však stále těsněji spolupracovali s Íránem. Rijád jejich vítězství vnímal jako další rozšíření íránského vlivu v regionu, tentokrát na více než 1 300 kilometrů dlouhé jižní hranici království. Po Libanonu, Sýrii a Iráku hrozilo, že další významnou pozici získá Teherán také na jižních hranicích monarchie.

Saúdská Arábie proto v březnu 2015 sestavila arabskou koalici a zahájila vojenskou intervenci s deklarovaným cílem obnovit Hádího vládu a zatlačit Hútíje. Jejím nejdůležitějším partnerem se rychle staly Spojené arabské emiráty. Zatímco Saúdové poskytovali velkou část letectva a určovali politický směr koalice, Emiráty vyslaly do Jemenu vlastní pozemní síly, podílely se na bojích na jihu a začaly budovat místní jednotky, které měly Hútíje vytlačovat z obsazeného území.

Zpočátku spolupráce fungovala. Hútíové byli během roku 2015 vytlačeni z Adenu a částí jižního pobřeží a jejich postup napříč zemí se podařilo zastavit. Saúdská Arábie a SAE tehdy působily jako dva pilíře jednoho projektu. Shoda však fungovala hlavně v otázce, koho porazit. Mnohem složitější bylo, jak má Jemen po případném vítězství vypadat. První roky války tento rozdíl zakrýval společný nepřítel, postupně však začal vystupovat stále zřetelněji.

Pro Saúdskou Arábii je Jemen především bezprostředním sousedem. Obě země spojuje hranice dlouhá přes tisíc kilometrů a Rijád potřebuje, aby za ní nevznikla silná nepřátelská mocnost napojená na Írán. Ideálním výsledkem proto byla přátelská vláda schopná kontrolovat vlastní území, potlačit Hútíje a udržet, pokud možno jednotný stát. Rozpad Jemenu na několik soupeřících částí by Saúdům místo jednoho partnera vytvořil několik slabých, ozbrojených a navzájem znepřátelených sousedů.

Zvláštní význam pro Rijád získal také východ země. Hadramaut sousedí přímo se Saúdskou Arábií a al-Mahra sahá až k Indickému oceánu. Saúdové zde dlouhodobě budovali vlastní politický a vojenský vliv a objevovaly se také plány na ropovod směřující z království k oceánu. Taková trasa by saúdskému exportu nabídla další cestu mimo Hormuzský průliv, jehož případné uzavření nebo ohrožení patří k největším strategickým obavám Rijádu.

Spojené arabské emiráty se na Jemen dívaly z jiného úhlu. Malá, ale mimořádně bohatá obchodní monarchie si během předchozích let budovala síť přístavů, základen a partnerů podél námořní trasy spojující Perský záliv, Indický oceán, Adenský záliv a Rudé moře. Jižní Jemen do této strategie zapadal dokonale. Leží u jedné z nejdůležitějších námořních cest světa a zahrnuje Aden, dlouhé pobřeží, strategické ostrovy i přístupy k Báb al-Mandabu. Pro Abú Zabí proto nebylo rozhodující pouze to, kdo bude sedět ve vládních budovách v Saná. Mnohem důležitější bylo, kdo bude mít skutečný vliv v přístavech a na pobřeží.

Emiráty proto začaly budovat vlastní síť místních spojenců. Nejvýznamnějším se stala Jižní přechodná rada STC, založená v roce 2017 a usilující o obnovení samostatného Jižního Jemenu. Abú Zabí podporovalo také ozbrojené jednotky působící mimo běžnou strukturu jemenské armády a postupně získávalo silný vliv v Adenu a dalších částech jihu. Když SAE v roce 2019 omezily přímou přítomnost svých vojáků, z Jemenu ve skutečnosti nezmizely. Jen přešly od vlastních jednotek k mnohem levnějšímu a politicky méně nápadnému systému místních spojenců.

Rozpor prohlubovala i politika, SAE tvrdě vystupovaly proti islamistickým hnutím napojeným na Muslimské bratrstvo a vadila jim jemenská strana Isláh, která naopak patřila mezi důležité součásti protihútíjského tábora podporovaného Saúdy. I tam, kde se Rijád a Abú Zabí dokázaly shodnout na nepříteli, se často neshodovaly n++a tom, kdo má být jejich spojencem.

Z počátečního rozdílu priorit tak postupně vznikly dvě mocenské sítě. Saúdská Arábie podporovala mezinárodně uznávanou vládu a síly, které měly udržet Jemen pohromadě a chránit její hranici. SAE sázely stále více na jižní separatisty, přístavy, pobřeží a ostrovy. Dokud byl hlavním problémem společný nepřítel na severu, šel tento rozpor zvládat. Jakmile však začalo jít o skutečnou kontrolu nad jihem Jemenu, oba projekty se střetly.

První velké varování přišlo už v Adenu, v roce 2018 se síly STC střetly s jednotkami prezidenta Hádího a následující rok konflikt propukl ještě mnohem otevřeněji. V srpnu 2019 emirátsky podporovaní separatisté ovládli Aden, který přitom sloužil jako dočasné sídlo mezinárodně uznávané vlády podporované Saúdskou Arábií. Obsazovali vojenské základny a vládní pozice a protihútíjská koalice se začala rozpadat přímo ve městě, odkud měla řídit válku proti Hútíjům.

Vládní jednotky se následně pokusily Aden dobýt zpět, postoupily do města a obsadily letiště, následovaly však další těžké boje. Jemenská vláda tehdy dokonce obvinila SAE, svého formálního spojence v koalici, že letecky zaútočily na její vojáky postupující proti separatistům. Konflikt se mezitím rozšířil také do ropné provincie Šabwa. Síly podporované Saúdskou Arábií tak bojovaly proti silám podporovaným SAE, zatímco oba státy stále oficiálně patřily do stejné koalice proti Hútíjům.

Rijád se snažil roztržku zalepit dohodami a vytvořením společných politických struktur. Nejvýraznější pokus přišel v dubnu 2022, kdy prezident Hádí předal pravomoci osmimístné Prezidentské radě PLC. Do jednoho orgánu se tím podařilo dostat představitele různých protihútíjských proudů včetně STC. Na papíře měl vzniknout jednotný blok schopný jednat i bojovat společně. Ve skutečnosti se tím soupeření spíše přeneslo dovnitř jedné instituce. Část členů rady a nejsilnějších ozbrojených formací byla napojena na SAE, jiné skupiny spoléhaly především na Saúdskou Arábii. PLC tak spojovala politiky a velitele, kteří se shodovali na odporu proti Hútíjům, ale na budoucnosti Jemenu už podstatně méně.

Výsledkem byl zvláštní systém, v němž existovala jedna oficiální vláda, ale několik armád. Některé jednotky dostávaly peníze a výzbroj z Rijádu, jiné z Abú Zabí, některé chtěly zachovat jednotný Jemen, jiné obnovit samostatný jih, jednou společně bojovaly proti Hútíjům, jindy obrátily zbraně proti sobě.

Hútíové mezitím řešili opačný problém, území pod svou kontrolou postupně upevňovali, soustředili velení a rozvíjeli síly určené nejen pro válku uvnitř Jemenu. Skupina, proti níž Rijád v roce 2015 zahajoval intervenci s představou rychlého vítězství, se během následujícího desetiletí změnila v mnohem nebezpečnějšího protivníka.

Pomohlo jí už samotné dobytí Saná a dalších oblastí. Hútíové získali části někdejšího jemenského vojenského arzenálu, rakety, základny i lidi se zkušenostmi z pravidelné armády. Postupně k nim přibývaly vlastní výrobní a montážní kapacity a hlavně stále větší pomoc Íránu. Teherán dodával technologie, součástky, zbraně a know-how, íránští a spojenečtí specialisté pomáhali s výcvikem. Hútíjský arzenál se tak rozrostl o balistické střely a střely s plochou dráhou letu, útočné drony, protilodní zbraně a další prostředky, které umožňovaly zasahovat cíle stovky kilometrů od Jemenu.

Írán přitom nemusel v Jemenu vybudovat druhý Hizballáh a platit celý jeho provoz. Hútíové mají vlastní vedení, domácí politické cíle a mnohokrát jednali podle vlastních zájmů. Pro Teherán však představovali mimořádně výhodného partnera. Za poměrně omezené náklady získal spojence přímo na jižní hranici Saúdské Arábie a současně u Báb al-Mandabu. Čím déle válka trvala, tím větší hodnotu tento spojenec měl.

Velký prostor k dalšímu posílení přineslo uklidnění front po příměří z roku 2022. Rozsáhlé pozemní boje uhasly a Hútíové dostali několik let, během nichž nemuseli čelit soustavné saúdské letecké kampani ani velké ofenzívě svých jemenských protivníků. Dál posilovali raketové a dronové síly a upevňovali kontrolu nad nejlidnatějšími částmi země.

Od konce roku 2023 navíc získali zkušenost, kterou žádná jiná jemenská síla neměla. Začali útočit na obchodní lodě v Rudém moři a později také na cíle mnohem dál od vlastního území. Rakety a drony proti nim zachytávaly americké, britské, francouzské či další válečné lodě, Spojené státy a Británie odpovídaly údery na cíle v Jemenu, Hútíové přesto pokračovali v boji. Jejich útoky přiměly část světové lodní dopravy opustit Rudé moře a plout delší trasou kolem Afriky. Z regionálního povstaleckého hnutí se stal aktér schopný ovlivňovat světový obchod a zaměstnávat námořnictva několika západních zemí.

Pro Hútíje to zároveň byla dlouhá škola moderní války, získávali zkušenosti s vypouštěním dronů a různých typů raket, s hledáním slabin protivzdušné obrany, s útoky na pohyblivé námořní cíle i s přežíváním pod leteckými údery technologicky mnohem silnějšího protivníka. Írán přitom dál poskytoval podporu a technologie. Do roku 2026 tak Hútíové disponovali schopnostmi, které se s jejich možnostmi na začátku saúdské intervence nedaly naprosto srovnávat.

Když se boje znovu naplno rozhořely, nenastupovalo do nich stejné hnutí, které Saúdové chtěli rychlou intervencí porazit v roce 2015. Hútíové měli za sebou jedenáct let války, výrazně silnější raketový a dronový arzenál, zkušenosti z bojů proti regionálním i západním mocnostem a pokračující, byť nejspíš slabší podporu Íránu.

Rozdíl se naplno ukázal v posledních dnech. Hútíové vyrazili podél pobřeží Rudého moře a rychle se dostali až k Báb al-Mandabu. Jejich protivníci přitom vstupovali do nové fáze války po letech vnitřních sporů a ještě nedávných bojích o Hadramaut.

Situace je o to závažnější, že na opačné straně Arabského poloostrova už měsíce vážně narušuje dopravu válka Spojených států s Íránem. Saúdská Arábie přesunula velkou část exportu k přístavům na Rudém moři a Hútíjský postup nyní vytváří tlak i na tuto cestu. Teherán tak získává páku na obou stranách poloostrova – přímo u Hormuzu a prostřednictvím svého jemenského spojence u vstupu do Rudého moře.

Načasování je pro Hútíje výhodné ještě z jednoho důvodu, nejmocnější spojenec Saúdské Arábie má vlastní problémy. Spojené státy vedou už sedmý měsíc válku s Íránem, jejich lodě, letadla a protivzdušná obrana jsou zaměstnány po celém regionu a americké síly opakovaně čelí íránským raketovým a dronovým útokům. Washington platí rostoucí cenu konfliktu v penězích, ztrátách i spotřebované munici a Pentagon upozorňoval, že otevření dalšího bojiště proti Hútíům by znamenalo dělit omezené prostředky mezi dvě fronty.

Tento problém je ještě nejvýraznější v případě protivzdušné obrany. Případná nová americká kampaň v Jemenu by neznamenala jen bombardování několika skladů či odpalovacích zařízení, ale americké lodě a letadla by musely znovu sestřelovat hútíjské rakety a drony a současně chránit vlastní pozemní síly před odvetou. Podle amerických představitelů citovaných Reuters by to vyžadovalo významné námořní, letecké a zpravodajské kapacity a dále zatížilo zásoby raket a interceptorů, které už válka s Íránem vyčerpává.

Saúdská Arábie proto tentokrát udělala něco, čemu se v posledních letech snažila vyhnout. Korunní princ Muhammad bin Salmán požádal Donalda Trumpa o přímou americkou vojenskou pomoc proti Hútíům. Oba vůdci spolu podle zdrojů Reuters během jediného dne nejméně dvakrát telefonovali. Výsledek však pro Rijád nebyl povzbudivý, Trump s americkými údery proti Hútíům nesouhlasil. Washington nabídl sdílení zpravodajských informací a pomoc při výběru cílů, přímé otevření další fronty ale odmítl.

Pro Saúdskou Arábii je to nepříjemná změna. Království se v roce 2015 mohlo opřít o vlastní obrovské finanční možnosti, emirátské jednotky na zemi a americkou podporu v zázemí. O jedenáct let později jsou vztahy s SAE poznamenané tvrdým soupeřením o Jemen, jejich místní spojenci se ještě nedávno vzájemně vytlačovali z Hadramautu a Spojené státy uvízly ve vlastní válce, kterou nechtějí rozšiřovat o další bojiště.

Hútíjská ofenzíva podle všeho opět dostala výraznou íránskou podporu, včetně zbraní, financování a poradenství Revolučních gard. Postup směrem k Báb al-Mandabu tak zapadá do širšího tlaku, který Teherán vytváří v době války se Spojenými státy. Írán popírá, že by Hútíům přímo velel, jeho strategický prospěch je však zřejmý.

Kruh se tím uzavírá. Saúdská Arábie a SAE vstoupily v roce 2015 do Jemenu především proto, aby zabránily vzniku silného íránského spojence na jihu Arabského poloostrova. Potom se jejich zájmy rozešly, vybudovaly si vlastní klientské armády a jejich jemenské síly se začaly přetahovat o kontrolu nad jihem. Spojené státy mezitím zabředly do přímé války s Íránem. Hútíové, kteří měli být před jedenácti lety rychle poraženi, dnes drží Saná, disponují raketami a drony schopnými zasahovat celý region a dostali se na ostrov ležící uprostřed jedné z nejdůležitějších námořních cest světa. Největší strategický zisk z let soupeření Rijádu a Abú Zabí tak může nakonec inkasovat země, proti níž jejich společná intervence původně začala – Írán.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

Reuters – Houthi advance in Yemen puts U.S. in a new bind
https://www.reuters.com/world/middle-east/houthi-advance-yemen-puts-us-new-bind-2026-09-12/

Reuters – Gulf oil threatened anew as Houthis reach key island and pipeline is shut down
https://www.reuters.com/world/middle-east/yemens-houthis-reach-strategic-island-mouth-vital-shipping-lane-2026-09-11/

Reuters – Saudi says no danger after Khamis Mushait alert amid clashes with Houthis
https://www.reuters.com/world/middle-east/saudi-says-no-danger-after-khamis-mushait-alert-amid-clashes-with-houthis-2026-09-10/

Reuters – Trump declines Saudi crown prince’s call for U.S. strikes on Houthis
https://www.reuters.com/world/trump-declines-saudi-crown-princes-call-us-strikes-houthis-axios-reports-2026-09-11/

Reuters – Yemen strike shows depth of distrust between Saudi Arabia and UAE
https://www.reuters.com/world/middle-east/yemen-strike-shows-depth-distrust-between-saudi-arabia-uae-2025-12-30/

Reuters – UAE calls for restraint amid rapidly moving Yemen crisis
https://www.reuters.com/world/middle-east/uae-calls-restraint-amid-rapidly-moving-yemen-crisis-2026-01-03/

RUSI – Southern Yemen’s Power Shift: The Houthis and the UAE-Saudi Rivalry
https://www.rusi.org/explore-our-research/publications/commentary/southern-yemens-power-shift-houthis-and-uae-saudi-rivalry

Middle East Institute – From Coalition to Confrontation: Saudi-UAE Rivalry in Yemen
https://mei.edu/publication/from-coalition-to-confrontation-saudi-uae-rivalry-in-yemen-and-its-regional-implications/

U.S. EIA – World Oil Transit Chokepoints
https://www.eia.gov/international/analysis/special-topics/World_Oil_Transit_Chokepoints

United Nations – Panel of Experts on Yemen
https://digitallibrary.un.org/record/4091746